Příběh dvou zaměstnankyň České televize
aneb Jak se v ostravském studiu připravují skryté titulky
Přínášíme svědectví dvou bývalých zaměstnankyň České televize. Je to příběh osobní, ale z osobního příběhu vyplývá, jak Česká televize nezvládá moderní metody managementu a motivace pracovníků. Osobní iniciativa je ochromována a přednost před schopnosti mají neformální přátelské vztahy. ČT také, jak se zdá, neváhá obcházet zákonná ustanovení a kromě toho, podá-li zaměstnanec výpověď, reaguje tím, že ho "propustí". - Jsou to dnes běžné pracovní vztahy v České republice? Rádi zveřejníme další podobná svědectví. JČ
V poslední době je česká veřejnost svědkem odchodu známých tváří z České televize (J. Bobošíková, I. Kytka jsou pouze nejkřiklavějšími příklady). Tyto jedinečné osobnosti zřejmě odcházely s nepříliš dobrými pocity, nicméně žádná z nich otevřeně nesdělila, jak široký je problém současné veřejnoprávní televize. Je to pochopitelné. Kdo chce zůstat ve světě médií, musí počítat s "dlouhými prsty" České televize - od ní se odvíjejí další kontakty a je také dobré být s ní zadobře, protože má přece jenom informační zázemí.
Autorky tohoto článku pracovaly v České televizi (konkrétně v ostravském studiu) od roku 1997. Od této doby prošly mnohými zkušenostmi, s nimiž se teď - navzdory právě uvedeným důvodům, proč by to vlastně dělat neměly - svěří čtenářům Britských listů. Třeba jejich odvaha najde pokračovatele a lidé se přímých výpovědí přestanou bát. Je načase, aby se tak stalo, jinak lze o budování skutečně profesionální veřejnoprávní televize s úspěchem pochybovat.
1. díl
Někdy v polovině roku 1997 začalo ostravské studio ČT hledat redaktory, kteří by připravovali tzv. skryté titulky, tedy teletextové vysílání (stránka 888) převážně určené hluchoněmým. Obsazování míst bylo bráno vážně - je třeba na tomto místě podotknout, že v té době skryté titulky spadaly pod zpravodajství, neboť jimi bylo denně opatřeno regionální zpravodajské vysílání Report - zejména ze strany vedoucího zpravodajství, který si "proklepal" několik adeptů na toto místo.
Dlužno dodat, že to byl první a poslední zájem "vyšší moci" o tento druh televizní práce. Nakonec byly vybrány dvě z adeptek, obě absolventky jednooborové češtiny na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, obě aktivní novinářky a se znalostí psaní strojem. Jejich jména není třeba uvádět, jsou podepsány pod tímto článkem.
Obě měly ideální předpoklady pro tuto práci: Spadalo pod ni jak připravování skrytých titulků pro jednotlivé tvůrčí skupiny (ty se připravovaly předem), tak denní práce na již zmíněném zpravodajství. Navíc jejich znalost psaní strojem umožnila ČTO ušetřit na písařkách, které jsou v ostatních dvou studiích pro tuto práci samozřejmostí.
Jinak řečeno - zatímco v brněnském a pražském studiu připravuje dodnes skryté titulky poměrně značné množství externistů (redaktorů a písařek), ČTO ve dvou osobách získala pracovnice, které veškeré penzum skrytých titulků zvládaly samy. Za to měly fixní plat, nijak vysoký například ve srovnání s příjmy technických pracovníků, který pro ČTO samozřejmě znamenal ušetřené finanční prostředky, které množství pracovníků pro skryté titulky vyplácejí obě zbývající studia.
První podivuhodné kouzlení nastalo při podepisování pracovních smluv. Ze zákona je zřejmé, že čerství absolventi vysokých škol mají nárok na vystavení smlouvy na dobu neurčitou. ČT se však podařilo tuto "nepříjemnost"obejít: Každý z takových absolventů musí při přijímání podepsat Českou televizí předem připravenou žádost, že on sám požaduje vystavení smlouvy na dobu určitou. Na námitky ve smyslu zákona bylo reagováno případně: Buď podepíšete, nebo před branami stojí dalších padesát nezaměstnaných, kteří to rádi udělají.
Druhé podivuhodné kouzlení nastalo, když byly zpod křídel zpravodajství "převeleny" přímo pod místního šéfproducenta a jejich nadřízenou se stala středoškolsky vzdělaná síla, která, jak se ukázalo, o podstatě skrytých titulků neví prakticky nic. Skutečný přímý nadřízený titulkářek, šéfproducent, se o nové pracovní síly začal zajímat zhruba dva měsíce po jejich nástupu do práce. (Inu, ve studiu, které čítá pár set zaměstnanců, je takové pracovní vytížení pochopitelné.)
Tehdy si je pozval do své pracovny a dlouze s nimi hovořil. Oba nováčci (či obě novicky), byly nadšené z prostředí, v němž se ocitly, a byly přístupné jakékoli další spolupráci. Šéfproducent zhodnotil jejich vzdělání a sdělil jim, že přece u skrytých titulků nezůstanou věčně a že je jen na nich, aby se "vyprofilovaly"v jiné televizní práci. Pak ji prý budou moci dělat nastálo.
Jedna z nich dostala ihned příležitost v oddělení Public Relations, pro něž pracovala čtyři měsíce bez jakéhokoli finančního ohodnocení. Zpracovávala články pro vnitrotelevizní časopis (šéfredaktorka z Prahy její materiály přijímala velmi ráda, prý konečně někdo z Ostravy, kdo umí psát!), zpracovávala scénáře pro potřeby kontaktu ČT s veřejností - její čtyřměsíční práce je dodnes v jejím soukromém archívu a čítá 27 počítačových souborů.
Po třech měsících se zdálo, že se uvažuje o jejím přesunu přímo do PR. Ale ejhle! Jiná redaktorka, kterou šéf zpravodajství propustil, našla útočiště přímo pod šéfproducentem a náhle byly adeptky na PR dvě. Co na tom, že zpravodajka za sebou neměla čtyři měsíce práce pro PR?
Čtenáři mohou jen hádat, která ze dvou adeptek dostala přednost. Titulkářka za svou práci navíc nedostala nejen práci v PR, ale ani korunu odměn navíc. Připomínáme, že kromě intenzivní práce pro PR musela ještě zvládat svou denní práci se skrytými titulky tak, aby to její kolegyně nepocítila v přívalu většího množství práce.
Stejná titulkářka, která neuspěla v práci pro PR (nikdy jí však nikdo neřekl, proč vlastně neuspěla, když byla Praha tak spokojená a když její materiály obě náhle sbratřené pracovnice PR používaly ještě dlouhé měsíce potom, co byla z práce vyšachována) byla však tvrdohlavá a rozhodla se, že když to nevyšlo jednou, vyjde to podruhé.
Opět v rámci práce navíc začala spolupracovat s kulturní revuí Salon moravskoslezský. Od června do září 1998 natočila čtyři příspěvky (což znamenalo schválení námětu, zpracování scénáře, účast na natáčení, účast na střihu a zvučení příspěvku), které měly ohlas. Ten však byl mezi diváky a nejmenovanými pracovníky ČTO, ve vedení jako by o její práci nikdo nikdy neslyšel. Za svou práci navíc však tentokrát byla odměněna: dramaturg pořadu jí platil kolem 700,- Kč za jeden příspěvek - respektive za námět, zbylá práce byla gratis.
Ale i tato almužna měla přestat platit. Právě v polovině roku si totiž obě pracovnice zavolal šéfproducent a sdělil jim, že s nimi hodlá nadále uzavřít smlouvu pouze na poloviční úvazek. Předchozí smlouva (od 1. 12. 1997 do 30. 6. 1998 včetně tříměsíční zkušební doby, během níž mohly být obě titulkářky propuštěny na hodinu) na plný úvazek se měla náhle stát smlouvou na poloviční úvazek.
Přitom bylo oběma pracovnicím přislíbeno, že jim plat zůstane v té výši, v jaké byl stanoven na plný úvazek (koho by v té době napadlo, že poloviční úvazek bude důvodem k tomu, aby "přehnaně" vysoký plat, odpovídající plnému úvazku, nebyl valorizován).
V té době se obě pracovnice polovičnímu úvazku vzepřely. Proti nim byl uveden tento argument: Zhruba po třech měsících jejich působení v ČTO si je zavolal šéfproducent a zapsal si do deníčku dobu, po kterou připravují jednotlivé titulky pro pořady tvůrčích skupin. Dobu určily samotné pracovnice a volily "tu nejkratší", aby bylo šéfproducentovi jasné, že své aktivity navíc zvládají.
Pro něj to byl ale argument na vystavení půlúvazkových smluv. Co na tom, že poloviční úvazek odpovídá 4 hodinám a pár minutám navíc a že jen denní příprava zpravodajství trvala od 13. do 18. 15 hodin? Co na tom, že k této práci zvládaly titulkářky navíc práci pro tvůrčí skupiny, což odpovídalo zhruba 80 titulkovaným minutám týdně (Neváhej a toč!, Poklady světa, Evropa dnes a O zdraví) plus minutám stráveným nad nepravidelnými pořady či pořady s delší periodicitou (Křesťanský magazín - cca 40 minut, třídílná inscenace Arrowsmith, každý z dílů cca 1 hodinu 10 minut, 5x ročně hodinové Neváhej a toč! - pro případné námitky 4x hodinové Neváhej a toč! plus silvestrovský díl - a další pohádky, inscenace a dokumenty).
Šéfproducentovi tyto skutečnosti nestačily, nicméně se titulkářkám (ovšem naposledy) podařilo prosadit plný úvazek na dalšího půl roku, do 31. 12. 1998. A co mezitím dělala druhá titulkářka? Protože ovládá německý jazyk, dostala nabídku od jedné tvůrčí skupiny k překladům některých jejích pořadů (Evropa dnes).
Přeložila však pouze dva díly, když začaly problémy s placením. Za druhý díl měla dostat 4 000,- Kč, nicméně šéfproducent tuto sumu srazil na 2 500,- Kč, víc od studia neviděla (je třeba podotknout, že šlo o třicetiminutový pořad založený na komentáři). V předchozí aktivitě také "neuspěla", když ji vedoucí zpravodajství požádal, aby mu pomohla při přípravách jeho komentářů pro moderování jednoho publicistického magazínu.
Když však panu vedoucímu opravila jeho češtinářsky nepříliš vyvedený text (ale pst, nesměl o tom nikdo vědět - Proč?), pan vedoucí jej v televizi přeříkal a titulkářku si již ke spolupráci nikdy nepřizval (když ovšem pomineme její téměř pravidelnou účast při sestavování hlasatelských textů pro moderátory zpravodajského bloku Report).
V říjnu 1998 se posezení na šéfproducentském "koberečku"konalo naposledy.
Titulkářkám bylo bez skrupulí sděleno, že od 1. 1. 1999 mají smlouvy na půl úvazku, tentokrát bez diskuse.
Ještě téhož dne kontaktoval šéproducent dramaturga Salonu moravskoslezského a další práci titulkářky pro tento pořad vymezil drobným opatřením: Pracovat pro pořad může, ale zdarma.
Druhá z titulkářek už zase nikdy nedostala příležitost k překladům nebo jiné redaktorské práci. Vše bylo odůvodněno tak, že titulkářky mají oficiální pracovní zařazení jako "redaktorky-dramaturgyně", takže veškerou redaktorskou práci mají v pracovní náplni. A na překlady jsou tu externisté (co na tom, že jsou mnohem dražší než interní pracovníci?)
Co však říkala jejich smlouva o náplni pracovní činnosti? Citujeme: "Příprava, pořizování a redigování skrytých titulků pro živé vysílání i pro záznam. Při práci dbá obsahových, formálních a technických kritérií, která jsou na ST kladena. Dbá koordinace přípravy ST vzhledem k termínům vysílání pořadů. Řídí se pokyny programově-provozní pracovnice ST a koordinace vysílání." O práci pro Salon moravskoslezský, pro oddělení PR, či o překladech pro tvůrčí skupiny ani slovo. Nebo že by to titulkářky špatně pochopily?
Vzhledem k okolnostem se obě titulkářky rozhodly, že svůj pracovní poměr v České televizi ukončí. Rozhodnutím však neskončily jejich problémy.
II. díl
V listopadu 1998 dostaly obě titulkářky k podpisu další pracovní smlouvu, tentokrát limitovanou na 3 měsíce (od 1. 1. 1999 do 31. 3. 1999) a obohacenou o poloviční úvazek. Mzda jim zůstala stejná. Smlouvě se už pracovnice nebránily, protože měly v úmyslu štědrého zaměstnavatele opustit.
Přesto však považovaly za správné zaměstnavatele o svém úmyslu informovat, aby si na technicky i intelektuálně náročnou práci titulkářů mohl včas najít adekvátní náhradu. Svou neoficiální nadřízenou o této skutečnosti informovaly v prosinci 1998, kdy už měly podepsanou smlouvu, která jim zajišťovala ještě tříměsíční působení v ČTO.
"Nadřízená" si jejich informaci poměrně dlouho podržela a nedala ji dál. V polovině ledna se s údivem zeptala, jestli to titulkářky s odchodem myslí vážně. Když svůj úmysl potvrdily, teprve se zeptala, jestli to má sdělit šéfproducentovi.
Za týden se objevilo 6 nových adeptek na skryté titulky (konkurs vypsán nebyl). Šéfproducent je nalákal na to, že jde o čtyřhodinovou práci denně, ze znalostí - inu, je třeba trochu umět psát na stroji, nejdůležitější přece není pravopis a schopnost formulovat?!
Objevilo se tedy šest adeptek se středoškolským vzděláním, vesměs šlo o dlouhodobě nezaměstnané ženy či ženy po mateřské dovolené. Jejich jedinou kvalifikací na vysokoškolsky podmíněné místo byla znalost psaní strojem. I když, jak titulkářky posléze zjistily, ani to nebylo podstatné. Adeptky dostaly na zkoušku kazetu s jedním dílem pořadu O zdraví, který měl být vyhodnocen. Z neznámých důvodů však byla nakonec požádána jedna z titulkářek, aby pořady ohodnotila.
A tak se koncem února v pracovně titulkářek objevily dvě nové tváře: Bývalá korektorka, starší paní, která umí psát na stroji, občas jí vázne pravopis a je svým věkem limitovaná při práci na zpravodajství, která vyžaduje neustálé běhání po střižnách, redaktorské místnosti a prohlížečkách. Druhá dívka, mladá a svobodná, neumí pravopis a na stroji nepíše všemi deseti, protože se to teprve učí.
Zaučování šlo ztuha. Nebylo lze chtít po takto vědomostně vybavených adeptkách například správné formulování vět, správný pravopis a podobně.
Nabízí se otázka: Co tím vedení ČTO sledovalo? Proč na tento post nevypsal konkurs? Kde je úcta vůči skrytým titulkům jako jednomu ze zdrojů informací pro část tělesně postižených občanů? Copak není důležité, aby hluchoněmí měli přístup ke kvalitně zpracovaným informacím? Na to bývalé titulkářky odpověď neznají. Pokud se neozvou samotní postižení, zůstane vše při starém. Jen by bylo zajímavé zjistit, co budou mít nové titulkářky v náplni práce. Tu totiž nebudou moci ze zřejmých důvodů provádět tak, aby "dbaly obsahových a formálních kritérií".
Závěr: Na odchodnou dostaly titulkářky tento dopis: "Vážená paní, dne 1. 12. 1997 jsme s Vámi uzavřeli písemnou pracovní smlouvu, doplňovanou změnami pracovní smlouvy, na dobu určitou do 31. 3. 1999. Tímto dnem skončí ve smyslu $ 56, odst. 1 zákoníku práce i Váš pracovní poměr. Na tuto skutečnost Vás předem upozorňujeme."Podepsána vedoucí personálního útvaru. Titulkářky tedy nakonec dostaly "výpověď"od ČTO. To asi proto, aby mohly lépe argumentovat u budoucích zaměstnavatelů, že z ČTO odešly po vlastním uvážení.
Mgr. Daniela Macháčková
Od 1. 4. publicistka a odpovědná redaktorka knih na volné noze
Mgr. Dagmar Kočí
K 1. 4. definitivně odcházející z médií a přecházející do oblasti obchodu
