Proč Češi nesouhlasí s vojenskými údery NATO
( K článku ze dne 19.4.1999)
Důvodů je mnoho. Od toho, že Češi, jako malý národ mají snahu, se vždy dívat podezřívavě na to, když se někdo s velkou přesilou pouští do malého státu, (zažili jsme, a ne jednou), za druhé Češi vždy považovali válku za naprosto nesmyslný způsob řešení problémů - opět jednou se potvrdilo - za chvíli nebude v Kosovu jediný Albánec.
Cítíme se zaskočeni a oklamáni - dostali jsme se do situace podobné za Varšavské smlouvy - někdo něco začne, a ty se jako junior member máš přidat, i když se to zdá jako největší pitomost. Vždyť si vzpomeňme, od války v Koreji USA neudělaly nic pořádně. Prohrály ve Vietnamu, utekly z Libanonu po jednom bombovém útoku, utekly ze Somálska, nedodělalo tažení v Zálivu, bombarduje bez výsledku Irák. Začne akci, a neví jak ji skončí.
Divte se nám, že nejsme nadšení, když organizace, do které vstoupíme, riskuje ztrátu prestiže, a je nucena žádat o zprostředkování Ruska. Přitom kvůli obavám z Ruska jsme do NATO vstoupili. Začínáme mít obavy z organizace, jejíž nejvyšší političtí činitelé dělají nekvalifikované rozhodnutí a ukazují absolutní nedostatek znalostí poměrů v Evropě a zvláště na Balkáně. Ostatně tyto důkazy neschopnosti se dají číst i v Britských listech (nerespektování názoru vojenských odborníků).
Jednání v Rambouillet mohla skončit daleko úspěšněji, kdyby NATO netrvalo na smlouvě, proti které byla Mnichovská dohoda přátelským dárkem k narozeninám. Vždyť se jednalo o nepřímou vojenskou okupaci Jugoslávie a oddělení Kosova po 3 letech - čili fakticky vybudování nezávislého Kosovského státu, a to za jugoslávské peníze. Po podepsání této dohody by Srbové neměli žádnou možnost vyjednávat, mohli by vzít jen na vědomí diktát. Já bych takovou smlouvu podepsal až po zcela prohrané válce.
A to po nás chce někdo nadšenou podporu? Co vidíme - Albánci na útěku, doprava na Dunaji zastavena, narušené pozemní komunikace, hospodářské problémy všech státu okolo. Už jenom chybí, aby se Srbové opravdu naštvali, a začali diverze ve spojeneckých evropských státech.
Na mou duši, kdyby se Američané chtěli sabotáží zbavit evropské konkurence, tato válka by k tomu byla jako dělaná.
MUDr. Dalibor Žůrek
(Poznámka - dne 27.3 mi vyšel v MF Dnes článek -je přiložen. Zatím se nestalo nic, co by mě přimělo změnit názor)
Všichni považujeme některé věci za jednou dané, správné a nezpochybnitelné. Některé oprávněně, některé neoprávněně. Někdy je velmi těžké určit, které jsou za takové opravdu, a které ne.
Je několik takových názorů, na kterých se většina lidí shodne, ať už jsou názorově vlevo nebo vpravo ( kromě členů KSČM ). První je, že Nato je společenství demokratických států, určené k vzájemné obraně. Druhé axioma spočívá v tom, že tato organizace by měla uplatnit svůj vliv a svou sílu k tomu, aby omezila nebezpečí vzniku války v Evropě. Za třetí panuje všeobecné přesvědčení, že prezident Miloševič je politik s diktátorskými sklony a svět by byl daleko lepší bez něj. Prnesení těchto několika vět vyvolá všeobecný souhlas.
Zdálo by se, že letecký útok na Srbsko zcela logicky vychází z těchto správných argumentů. Přesto tomu tak není.
Hlavní vadou jednání Nato je nesouměrnost přístupu k oběma stranám v konfliktu. Srbové mají pocit nesppravedlivosti a tento pocit je zcela oprávněný, Vždyť zatímco se neustále píše o obětech srbského násilí, nikdo se nestará o Srby vyhnané z Chorvátska, ať už z Krajiny, nebo Slavonie. Zpráva o vraždách srbských civilistů při chorvatské ofenzivě a o obvinění několika chorvatských generálů z těchto zločinů mezinárodním soudem proběhla v našem tisku téměř bez povšimnutí. Krveprolití na tržišti v Sarajevu vyvolalo velké pobouření, když ale vojáci Nato v Bosně zjistili, že se pravděpodobně jednalo o útok provedený samotnými muslimy za účelem získání zahraniční pomoci, vše opět utichlo. Jak se někdo může divit, že Srbové už Natu nevěří? Tuto neobjektivnost a chyby v evropské diplomacie přiznal i Jiří Dienstbier.
Evropské státy daly mnohokrát najevo, že by v Jugoslávii uvítaly změnu režimu směrem k demokracii. Jak to ale provést, když stavíme Miloševiče do pozice obránce srbských národních zájmů? Je opravdu možné postihovat a ponižovat hrdý národ za to, že také díky neobratnosti evropských státníků a diplomatů se stává pro Srby tím jediným, kdo dokáže hájit srbské zájmy? Nemylme se, že tomu tak není, vždyť absolutně nikdo nevěří tomu, že se Albánci spokojí s autonomií. Mírovou smlouvou Srbové nedostali žádné záruky, že autonomie bude konečným stavem. Nedostali záruky, že kosovští povstalci, kteří nakupují zbraně i za peníze z drog, budou odzbrojeni. Pouze jde o konzervaci stavu na tři roky, po kterých může dojít i k osamostatnění Kosova a vyhnání zbytku Srbů z Kosova.
Srbové jsou hrdý národ. Umějí bojovat (a nechat se masakrovat pro vlast). Mnohokrát to již dokázali. Zničení protivzdušné obrany přežijí. Zůstanou jim pozemní síly, kterým se Nato nepostaví. Výsledek ? Velká ostuda pro Nato a USA. Jeden znepřátelený národ, který se uzavře do sebe, a ponechá si svého diktátora. Rusové budou napřed napínat svaly a potom se smát blamáži. Důvěryhodnost Nata a USA klesne. Je to opravdu nutné ?
Dovolím si stanovit dalších několik axiomů. Za prvé, to že je někdo demokratický stát, neznamená to, že nedělá hlouposti. Totéž platí, i když je těch států více. Občas ( ne vždy )se stává, že obránce národních zájmů může být i diktátor.
Co na závěr? Od našich politiků bych čekal, že teď, když už jsme v Nato, budou se snažit korigovat jeho politiku. Vždyť jsme rovnoprávní členové. Anebo ne ?
Od prezidenta Havla bych čekal, že se bude zastávat i lidských práv Srbů v Chorvátsku. Už proto , že je to mnohem blíže než Tibet .
Je mi líto, ale cítím ve vzduch zápach Mnichova. A nato bychom my Češi čich mít měli.
