Zděšení ekonomičtí mladíci
aneb
Klaus jako bankovní socialista
Zdislav Šulc
Vyšlo v Listech č. 2/1999. Časopis si můžete objednat na adrese listy@economia.cz. (V závěru tohoto textu uvádíme přehled textů z Listů č.2/1999.)
Hledání viníka současné hospodářské krize v České republice se stalo nejfrekventovanějším námětem mediálních i
politických hrátek. Hlavním podezřelým se přitom paradoxně stal ten, kdo byl světu i domácímu publiku prezentován
jako tvůrce českého ekonomického zázraku - Václav Klaus. Opozice, zejména sociálnědemokratická, a někteří
nezávislí ekonomové, to ovšem otevřeně říkali už leta; dnes to však začínají prohlašovat i někteří jeho bývalí
političtí souputníci. Do světa pouštějí slogany o Klausovi jako zakukleném bankovním socialistovi. Ti mladší,
kteří na počátku Klausovy éry teprve rozum brali, ale dnes už si za slušné peníze vydělávají v různých více či
méně problematických institucích právě v této éře vytvořených a na hospodářském marazmu se často vydatně
podílejících, zase vyjadřují zděšení nad Klausovou údajnou zradou jedině správného modelu tržní ekomiky bez
přívlastků.
V Lidových novinách o tom koncem loňského roku dokonce probíhala silná emotivní diskuse či spíše slovní přestřelka. 19. listopadu oznámil
tento list v titulku přes celou šíři stránky, že Klausova slova o oddalované privatizaci bank vyvolala zděšení mezi ekonomy. Jak je to dnes
běžné, média vydávají za ekonomy nedávné absolventy vysokých škol ekonomického směru, zaměstnané v různých brokerských či investičních
společnostech. Tito, oproti Klausovi o generaci mladší nadšenci pro tržní ekonomiku bez přívlastků, vyjadřují těžkou deziluzi z okřídleného
sloganu a jeho autora, k němuž dosud vzhlíželi jako ke svému idolu: Až dosud jsem si myslel, že Václav Klaus chtěl v ČR prosadit tržní
ekonomiku bez přívlastků. Teď se ukazuje, že si vlastně přál, aby to byl stát, kdo bude bankám říkat, komu mají půjčovat peníze, stýská si
jeden z nich.
Co Klaus skutečně pravil
a co překroutil
Ekonomickým mladíkům se nelze divit. Vzhledem ke svému věku nebyli a ani nemohli být u toho, když se "Klausova strategie" transformace
utvářela. Uvozovky jsou zde na místě. Jak jsem ukázal ve studii Krize jedné vize (Hospodářství 9/1998), Klaus nikdy nic takového
nezformuloval. To, co se po leta vydávalo za strategii, byl jen soubor nekonzistentních improvizací vzešlých z nápadů různých jednotlivců, kteří
se v roce 1990 přidali k tehdejšímu federálnímu ministru financí. Ten využil koncepční impotence místopředsedy vlády odpovědného za
ekonomiku a vzal do svých rukou formování vládního transformačního scénáře, který tehdy připravoval expertní tým české vlády.
Rozhodně by to však měli znát poněkud odrostlejší ekonomové, kteří ve zmíněné "diskusi" začali na Václava Klause střílet ze zbraní značně
těžšího kalibru. Karel Kühnel ho obvinil, že vědomě odkládal privatizaci bank, protože se obával, že by zprivatizované banky neposkytovaly
velkorysé úvěry nemocným českým molochům. Bankovní socialismus tedy skutečně existoval a byl dokonce Klausem vytvořen a udržován zcela
vědomě. Podle Kühnla to stálo českou ekonomiku stovky miliard, ztrátu kreditu a několik let oblém by eliminovala. Že jsme to neudělali, že
jsme neodepsali vklady lidí u nás, bylo racionální a dobré: jediný důsledek toho byl, že jsme bohužel ponechali v bankovním sektoru některé
špatné, složité půjčky (LN 18.11.1998).
I když je dnes Václav Klaus o devět let starší než v době sporů o strategii transformace čs. ekonomiky, přece jen zatím nedosáhl věku, kdy lze
počítat se stupněm zapomnětlivosti, medicínsky označovaným za senilitu. Spíše lze předpokládat, že s něčím podobným počítá u nepříliš velkého
počtu těch, kteří tehdy "byli u toho", a dále s tím, že většina čtenářů "u toho" nebyla, takže jim nezbývá než uvěřit dodatečně vymyšlené
pohádce.
Vznik a existence problémů, s nimiž dnes zápasí banky přetížené tzv. klasifikovanými (špatnými, často nedobytnými) úvěry, nemá s ochranou
úspor obyvatelstva nic společného. V tomto směru si obyvatelstvo již dávno "užilo své", když k 1.lednu 1991 při liberalizaci cen s jejich
následným růstem téměř o polovinu a po více než osmdesátiprocentní devalvaci měny byly nejen jejich běžné příjmy (mzdy zůstaly beze
změny), ale i jejich úspory výrazně znehodnoceny.
Tuto de facto měnovou reformu, nezbytnou pro obnovení rovnováhy na vznikajících trzích, tehdy ještě většina lidí přijala s pochopením; v
naději, že je to součást promyšlené strategie, která v následujících letech povede k rychlému růstu životní úrovně.
Dnes už je nepochybné, že ti, kteří v superliberální euforii té doby vyhráli spor, jak toho dosáhnout, a získali tím moc formovat praktickou
hospodářskou politiku, očekávání obyvatelstva nesplnili.
Hlavní problém: čím začít?
Základním sporným bodem při formování strategie transformace v roce 1990 byla otázka posloupnosti transformačních kroků: zda
začít restrukturalizací dosud státní podnikové sféry a na ni navázat postupnou privatizaci (tak postupovala např. M. Thatcherová ve Velké Británii
a rovněž západoněmecká vláda na území NDR), anebo obráceně. Mohu ujistit vyděšené mladé ekonomy i jiné nepamětníky, že Václav Klaus byl
v této otázce daleko radikálnějším liberálem než zmíněná železná lady. Právě on tehdy razil heslo: nejprve privatizace, potom
restrukturalizace. Tu - podle něj - provedou až noví soukromí vlastníci.
Jenomže Klaus a jeho chlapci ve svatém nadšení z nastudovaných "splendid theories" byli poněkud nevšímaví vůči realitám, které zanechalo ve
světě podniků čtyřicetileté panování centrálně plánované ekonomiky. Státní plán byl v roce 1990 sice již prakticky zrušen, ale státem objednané a
rozpracované zakázky, z velké části pro rozpadlou a neplatící RVHP, dále představovaly významnou část jejich činnosti - a tedy už tenkrát
potenciálně nedobytné pohledávky.
Avšak nejen to. Zatímco jedny podniky byly následkem mnohaletého půstu hluboce podinvestovány (jejich stroje a zařízení byly často už
stoprocentně odepsány), jiné, po leta preferované, byly naopak na jejich úkor vysoce a nezřídka neefektivně přeinvestovány. Všem pak bylo
společné, že neměly vlastní provozní kapitál, neboť stát jim ho při "řešení" svých rozpočtových problémů před lety sebral a přinutil je
krátkodobě hospodařit s tzv. úvěry na trvale se obracející zásoby, ze kterých se platil 6% úrok.
A k takto "vybaveným" podnikům se Klausův tým rozhodl chovat, jako by to byly reálné a rovnocenné subjekty "trhu bez
přívlastků". Že by mělo nejprve dojít k nějakému výchozímu, startovnímu vyrovnání na bázi reálného kapitálového vymezení, např.
definováním startovního základního jmění vyjadřujícího zůstatkovou hodnotu majetku toho či onoho odstátněného (tj. od státního
rozpočtu odděleného) podniku? Že by se tak stanovilo jasné základní kritérium pro posuzování následných podnikatelských aktivit managementu
(s možností jeho výměny při neúspěchu) v tržním prostředí vznikajícím po 1.lednu 1990? To byl přece výmysl "zakuklených socialistů" z
expertního týmu české vlády, jímž rafinovaně skrývali svůj odpor k "tržní ekonomice bez přívlastků" a k privatizaci.
Stačily však dva tři měsíce reálného fungování trhu s liberalizovanými cenami a hluboce devalvovanou měnou po prvním lednu 1991, aby
vysvitlo nad slunce jasněji, v jak naivní iluzi vládnoucí stratégové transformace žili. Více či méně předlužené podniky bez vlastního provozního
kapitálu, který si náhle musely půjčovat u bank ne za šest, ale za 20 - 24 procent, se rázem a bez vlastního přičinění ocitly v bankrotové situaci.
A tak začala první velkolepá improvizace, z jakých se pak postupně skládala klausovská "strategie" transformace čs.
ekonomiky.
A opět liberální doktrína
Ve spěchu bylo dodatečně - na účet ještě neexistujících budoucích výnosů privatizace z Fondu národního majetku - vyčleněno 50 miliard korun na
oddlužení krachem ohrožených podniků a zřízena Konsolidační banka. V ní se soustředily úvěry na tzv. trvale se obracející zásoby, jejichž
splatnost byla odložena a úrok snížen na 8% (dodnes není většina těchto dluhů splacena, jsou jedním z "kostlivců ve skříni", které zdědila
dnešní vláda).
Dané rozhodnutí vyvolalo otázku, kdo a jak bude takto vyčleněné miliardy rozdělovat. "Nepamětníkům" a zapomětlivcům je třeba
připomenout, že rozhodnutí Klausova týmu opět důsledně vycházelo z liberální doktríny: nikoli stát, ale komerční banky jsou ti první, povolaní.
Jenomže - co byly "komerční banky" v roce 1991? Byly to formálně organizačně oddělené části do té doby všezahrnující Státní banky. A ta po
desetiletí fungovala jen jako státní účtárna, jejímž prostřednictvím se "profinancovávaly" úkoly, uložené podnikům státním plánem.
Tomu odpovídala i kvalifikace personálu takto vytvořených komerčních bank. O způsobu nakládání s bankovními penězi v podmínkách tržní
ekonomiky neměl ani zdání a o svých "obchodních partnerech" (podnicích) toho věděl ještě méně než úředníci rezortních ministerstev. Navíc -
"obchodními partnery" nebyly privatizované podniky (i "nejrychlejší" kvaziprivatizace kuponovou metodou se měla realizovat až po třech až
čtyřech letech). Ve skutečnosti jimi stále ještě byly staré státní podniky, v nichž ovšem stát zcela rezignoval na výkon vlastnických funkcí. V
takto vzniklém vlastnickém vakuu se jejich reálný výkon stal doménou managementu zformovaného revolučními poměry
bezprostředně polistopadového období.
Z teorie výborná,
z praxe propadák
Tato následná "strategická" improvizace zrodila prapodivnou, v tržních podmínkách nepředstavitelnou hybridní bankovní soustavu, v
níž byla obchodní činnost promíchána s rozdělováním státních dotací. Pro ně přitom neexistovaly jasné podmínky a pravidla zaručující efektivní
užití v zájmu restrukturalizace podniků a jejich adaptace na nově vznikající tržní prostředí. Peníze byly přidělovány bez nároků na solidně
zpracované restrukturalizační projekty a spíše pod lobistickými tlaky prostřednictvím neformálních osobních vztahů mezi manažery.
Formálním sféry čert ví kam, od Kladna až po Bahamy. A to vynechávám vyvlastňování majetkového podílu "diků" z kuponové privatizace.
Věru, není co závidět vládě, která má nyní korigovat důsledky takovéto mnohaleté "strategie" improvizací, uskutečňované pod zástavou tržní
ekonomiky bez přívlastků. Její protagonista si počíná velmi nedůstojně, když se snaží zakrýt její neúspěch dodatečnou (reálně však nikdy
neexistující) ušlechtilou péčí o úspory obyvatelstva.
Problém Václava Klause coby Velkého transformátora není v tom, že by byl zakukleným socialistou, jak se děsí někteří ekonomičtí mladíci, či
dokonce marxistou, jak to ostatně dobře ví politizující pan Lobkowicz. Oříšek je úplně jiný: zkoušku z dějin makroekonomických teorií by
Klaus i na nejnáročnější katedře kterékoli vysoké školy u nás i v zahraničí nejspíš složil na výbornou; v testu, zda je schopen tvůrčím způsobem
aplikovat takto získané teoretické znalosti na nestandardní situaci ekonomik transformujících se z centrálně plánovaných na tržní, by však
beznadějně propadl.
Autor je ekonom, v letech 1990-91 byl členem expertního týmu české vlády
Obsah časopisu Listy č. 2/1999:
