Občané mají právo vědět o StB více
Umělci se rozhodli deset let po dvanácté, že by bylo záhodno odtajnit seznam bývalých spolupracovníků StB. Koordinátor této "bohulibé" podpisové akce, Petr Hladký, se chce obrátit na vládu a apelovat na ni, že národ by měl vědět, kdo se podílel na jeho morální devastaci.
Na prvý pohled by se mohlo zdát, že svědomí českých umělců se konečně hnulo k činu a ti "zpropadení práskači" by mohli dostat, co si zaslouží. Jenže, blahé paměti let sametově revolučních bývalo dobrým zvykem, že kdo měl dost ostré lokty a příslušné konexe (ne každý byl připuštěn na tribuny), stačilo patřičně výhružně zahřímat něco o zločinech komunismu a bylo vystaráno na čtyři roky. Ten, kdo se pak opovážil připomenout panu ministrovi jeho předvolební hesla, byl přinejmenším nazván "syčákem" a "křiklounem" toužícím po barikádách. Obava, aby se tyto frašky v nové podobě neopakovaly, je tedy zcela na místě.
Nikdo z obyčejných lidí, kteří nesli na svých bedrech největší tíži zvůle totalitního režimu, pochopitelně o žádnou vendetu nestál a nestojí. Jde jim jen o jedno, aby se neprivilegovaní antikomunisté nestávali opět obětí polepšených soudruhů, aby občané konečně měli tatáž práva, jaká si přivlastňují ti "více rovní" a aby zákony platily pro všechny stejnou měrou, což mimo jiné znamená, aby ti, kteří nejen v letech padesátých, ale také v dobách normalizačních, nesli morální a tam, kde byl porušen zákon, také právní zodpovědnost.
Dnes, kdy to jde s ekonomikou a životní úrovní občanů z kopce, přičemž o demokracii, v tom smyslu, jak je chápána v EU, se hovoří čím dál méně a na povrch vyplouvá podezření, že stát je vlastně ovládán ekonomicko politickými mafiemi, je nasnadě, že bylo záhodno najít nějaké viníky a předhodit je národu jako "smírčí oběť". Jelikož někdejší kmenové estebáky nelze tak snadno dotáhlout ke kůlu hanby, už jen proto, že není radno si to rozházet s podnikatelskou elitou, organizátoři této podpisové akce se zřejmě spokojili s požadavkem, aby k tomuto kůlu byli dotaženi alespoň ti, kteří se vědomě, či pod nátlakem, nebo ze stovky dalších mnohdy malicherných důvodů ocitli na seznamech spolupracovníků StB.
Na této akci je zarážející to, že se "principiálně" dožaduje zostouzení obyčejných "práskačů", a přitom pomíjí ty elity, které měly morální devastaci národa v popisu práce, včetně těch, kteří ji politicky organizovali od urovně UV KSČ po okresní tajemníky a partajní nomenklaturu. Právě tato skutečnost je dostatečným důvodem k zamyšlení, zda takovýto pečlivý selektivní výběr, zdaleka nepostihující ani část z někdejší totalitní mašinérie, je to, co by mohlo přispět k morální očistě národa.
Není pochyb, že vědomých spolupracovníků StB bylo mnoho a velmi mnoho z nich se činilo podle hesla: "sluha horší než jeho pán". Řečeno jinak, pouhé uveřejnění seznamů spolupracovníků StB nevypovídá nic o tom, kdo spolupracovníkem StB skutečně byl. Toho si byly předchozí vlády nepochybně vědomy a právě proto ono dlouholeté utajení, provázené záhadnými úniky informací, jako naschvál tam, kde byl někdo někomu z mocných nepohodlný. Pravda totiž není ukryta v seznamech, ale především ve spisovém materiálu, který sametoví revolucionáři nechali zkartovat a potom to, co zbylo, nechali pečlivě probrat, začernit a horké zboží uložit do fondu "Z".
Je spíše mnohem účelnější ptát se, kde zmizely spisy o akci "Klín", "Norbert" či směrnice o činnosti StB v podmínkách "dočasného převzetí moci" třídním nepřítelem? Rovněž je aktuální ptát se, kde zmizelo šestnáct tisíc spolupracovníků KGB z řad občanů někdejší ČSSR a kde se poděli příslušníci zahraniční rozvědky a kontrarozvědky StB? Jak se ukázalo, nejedna takzvaná aféra, jako například "kufříková" nebo "Bamberská", byla ukuchtěna partou někdejších estebáků. Zbývá se jen zeptat, proč a komu měla posloužit? Je pouze s podivem, že právě předseda US Ruml, vždy udělal vše pro to, aby z nich vytěžil maximum, aniž by se příliš zajímal, že na takovéto akce se vztahuje trestní zákon. Uvěřit pozdějším tvrzením, že kufříkové padělky vytvořili nadšeni amatéři, nebo že Vízek utrácel v Bamberku své peníze, jen proto, aby to tomu Zemanovi nandal, by bylo velmi naivní. Můžeme se však rovněž ptát, odkud se vynořila fáma o údajné luxusní vile Václava Klause ve Švýcarsku? Kdo a proč jej chtěl přitlačit do aférky? I kdyby měl někdejší premiér ve Švýcarsku navíc ještě chatu s koupalištěm a soukromou sjezdovkou, byla by to přece jeho věc, jak utrácí své peníze (pokud má zaplaceny daně). Zřejmě si někdo vsadil na závist a téměř mu to vyšlo.
Všechny tři zmíněné případy zjevně spojuje snaha za každou cenu kalit vody. Čím více bude zmatků, tím lépe. Bystřejší lidé, nepodléhající odzbrojujícím úsměvům a pošklebkům o strašení "nějakými záhadnými temnými silami", nepochybně postřehli, že vítr se téměř vždy přihnal se Švýcarska. Podíváme - li se zpět do historie, nejde o náhodu.
Před válkou působila ve Švýcarsku velmi úspěšná rezidentura (založená roku 1937 dnes už zesnulým generálem Oldřichem Tichým, toho času ve funkci vojenského atašé se sídlem v Bernu) Československé zpravodajské služby, později od roku 1939 s ústředím v Londýně a pod vedením generála Moravce. Její nitky sahaly do Německa (agent A - 54 Paul Thuemmel, hraběnka von Arnim, atd.), Francie, Holandska a spolupodílela se na zpravodajské činnosti v někdejším protektorátě. Šlo o velmi zkušené zpravodajce, mající pro západní spojence mimořádně velkou hodnotu.
Po válce, se část zpravodajců nevrátila do ČSR a zůstala z části v Anglii, z části ve Francii a ve Švýcarsku. Bylo nasnadě, že po únoru 1948, kdy z ČSR přicházela na západ první utečenecká vlna, tito někdejší zpravodajci sehráli nezanedbatelnou roli v boji proti komunismu. To byl také důvod, proč StB začátkem padesátých let kladla na Švýcarsko tak velký důraz a prováděla do této země masívní výsadky, maskující se za exulanty.
Švýcarsko se později pro StB stalo výhodným i z jiných důvodů. Přes jeho banky se totiž daly krýt s minimálním rizikem různé finanční transakce mezi cenrálou v Praze a legálně působícími nebo fiktivními firmami, kdekoli v zahraničí, v nichž měla StB své lidi. V této souvislosti je dnes aktuální otázkou, kde se poděly tajné fondy StB, určené pro zahraniční operace a kde se poděly peníze se zahraničních bankovních kont StB? Všetečnější občan by se zajisté zeptal, proč po "sametu" byli někteří "exulanté" přijati s otevřenou náručí, kdežto jiným bylo naznačeno, že jsou nežádoucí?
Zodpovězení těchto "záhad" by bylo z hlediska bezpečnosti státu, ale také z důvodů morálních, rozhodně více žádoucí, než zostouzení lidí, kteří se z nějakého důvodu ocitli na seznamech. Dosud utajované spisy by nepochybně také vypověděly, proč a za jakých okolností se tito lidé na seznamech ocitli, respektive, proč jiné ledé zmizeli nejen z nich. Vinu v žádném případě totiž nelze odvozovat od nějakých seznamů, ale výlučně ze skutkové podstaty, obsažené ve spisech.
Dnes už víme, že jednou z donucovacích metod StB bylo vydírání. Kolik lidí naletělo na past a bylo nuceno podepsat vázací akt, dnes už stěží zjistíme. Kolik z nich se snažilo z této pasti vyklouznout, například tím, že podávali neškodné zprávy, nebo tvrdili, že nic nemají, se už také nedozvíme. Tito lidé byli dlouhá léta v těžkém traumatu a pykali za něco, za co nenesli téměř žádnou zodpovědnost. Byli prostě hrubě zneužiti mašinérii komunistické moci a je tudíž na místě otázka, proč by měli pykat znovu, jen proto, že život je postavil do mimořádně obtížné situace. Ostatně, o tom by měly spisy vypovídat také a mnohem více, než je vypovídací hodnota jednoho lístku v kartotéce.
Rovněž se stalo jakousi módou zpochybňovat obranu některých lidí, že na seznamech se ocitli nevinně a nikdy s StB vědomě nespolupracovali. Podívejme se tedy ve stručnosti, jaké "pastičky" měla StB k dispozici a zda bylo vůbec možné, aby v nich nic netušící občan uvízl. Každý, kdo služebně vycestoval do ciziny, a není pravdou, že výjezdní doložky se udělovaly výhradně vyvoleným kádrům, musel po návratu navštívit zvláštní oddělení ve svém podniku a vyplnit nevinně vyhlížející dotaznik o služební cestě. Nikde nebylo žádné razítko StB, případně SNB, dotazník se vždy tvářil, jako podniková záležitost, avšak v konečném důsledku byl vždy důvodem k založení spisu. Je nasnadě, že šlo o tisíce případů a bez spisového materiálu je nemožné rozlišit, kdo šel a kdo nešel za rámec této povinnosti.
Oč složitější případy jsou ty, v nichž šlo o zpravodajské hry. Kolik agentů západních služeb (případně občanů tehdejší ČSSR) se krylo předstíranou spoluprácí s StB, kolik z nich přes tuto spolupráci do StB pronikalo? O existenci těchto lidí se podnes neví téměř nic a existuje dost důvodů, aby se už nikdo nikdy nic nedozvěděl. Studená válka skunčila a tím skončilo i jejich poslání. Nepochybně šlo nanejvýš o desítky lidí, kteří šli dobrovolně v zájmu obrany před komunistickou expanzí do obrovského rizika. Bez odtajnění spisů na obou stranách je naprosto vyloučeno, aby se kdokoli dopátral pravdy. Mají být také tito lidé zostouzení a vláčení po pavlačích?
Nyní už můžeme chápat, proč politikové zodpovědní za nevyrovnání se s komunismem, po listopadu 1989 tvrdili, že " ještě není politická vůle vyrovnat se s komunistickými zločiny" a titéž politikové dnes tvrdí, že "už není politická vůle vyrovnat se s komunistickými zločiny". Je pochopitelné, proč se tito pohrobci komunismu schovali za infinitiv a ten vydávali za vůli národa. Je pak také pochopitelné, proč se objevily Cibulkovy seznamy (a není rozhodné zda byly podstrčeny nebo autentické) a proč se objevují nové výzvy k plošnému odtajnění dalších seznamů, zdaleka obcházejících jádro problému, to je kmenovou nomenklaturu StB. Totiž, individuální zavinění lze pohodlně schovat za kolektivní vinu a vyvázat se, jak z morální tak právní zodpovědnosti.
Můžeme se dnes ptát politiků, zejména někdejších ministrů vnitra a ministrů spravedlnosti, proč například neiniciovali návrh na amnestii pro bývalé agenty KGB z řad českých občanů? Proč je ponechali vydíratelné a napospas ruským mafiím, vzniklým z rozpadadlé KGB a GRU? Můžeme se taktéž ptát, proč se udržoval mýtus viny, odvozovaný se seznamů, nikoli se skutkové podstaty trestných činů, spácháných příslušníky StB (a konkrétními donašeči) na občanech?
Pokud zákon obsahuje příslušné paragrafy a justice (včetně vyšetřovacích orgánů) měla možnost je použít a nepoužila, je legitimní vytknout ji tuto chybu a ptát se po příčinach, proč se tak stalo a kdo nese politickou zodpovědnost. Občanská společnost, včetně těch, kteří byli zbaveni majetků, práva na vzdělání a svobody, nechtěla nic víc, než rovnost před zákonem.
Je hanebné, že všechny polistopadové politické reprezentace na tuto rovnost deset let rezignovaly a vzbudily tak důvodné podezření z nadržování trestnému činu. Nejen to, v rámci uplatňování poněkud nemravné filozofie postkomunistických elit, dochází k novým nespravedlnostem, mnohdy ve svých důsledcích zrovna tak obludným, jako nespravedlnosti spácháné v dobách totality. Je už v povaze věcí, že každá nespravedlnost plodí nespravedlnost novou a tak neustále vzniká potřeba tyto jedna z druhé vyplývající nespravedlnosti překrývat nespravedlnostmi novými.
Naše země nepotřebuje účelové kampaně, obzvláště ne takové, které mají zamaskovat předchozí pochybení. Lidé, kteří se z ideologických důvodů dopustili zločinů, by neměli mít šanci vyvléci se z právní a morální zodpovědnosti, avšak pouze za konkrétní skutky. V tomto ohledu se organizátoři podpisové kampaně, za zveřejnění údajných spolupracovníků StB, velice mýlí, pokud se domáhají jakékoli formy kolektivní viny
Na závěr si připomeňme, že z pohledu individuálního utrpení, nejsou zločiny komunismu o nic méně zavrženíhodné než zločiny nacismu (nepřidávejme k nim navíc pochybení postkomunismu, i ta by totiž mohla být už v následující generaci vnímána jako zločiny). Demokrat s hlubokým humanistickým myšlením nemůže být pouze antifašista nebo antikomunista. Opomíjení jednoho z principu vyzdvihuje druhé a činí tak z demokracie její karikaturu. Pouze z této a žádné jiné pozice je pak zapotřebí nazírat na zločiny komunismu. Skutečný demokrat může být jen antikomunistou a antifašistou zároveň. Není to totiž o ničem jiném než o tom, co už dávno řekl T. G. Masaryk: "demokracie je soustava mravní a především mravní". K tomu můžeme jen dodat: "třetích cest jsme si už užili dost!" Nechce to nic víc, než aby stát konečně začal fungovat tak, jak občanská veřejnost od něj právem očekává. To se plně týká i zde zmíněných kontroverzních seznamů, jejichž samoúčelné zveřejnění by pouze zrelativizovalo ty elity, které páchání zločinů komunismu měly v náplni své práce.
