No tak já jsem to samozřejmě nechtěl tak dramaticky, jak to možná vyznělo. Ale to jsou prostě fakta, nepřehlédnutelná fakta. A my musíme z oblasti fantazie do oblasti fakt.

Prostě to je- situace je taková, že se vytváří prakticky omnipolární svět, místo bipolárního, a že v tomto světu - světě - rozhodují dneska tři základní hospodářské prostory. To znamená tichomořský -

- který ma dneska úplně základní předstih již, Spojené státy, anebo kanadsko-americký nebo atlantický svět a Evropa.

Ano. Přesto skluz Spojených států je, jak se mi zdá, ještě za určitých dramatických podmínek zastavitelný. Zatímco evropský skluz, za předpokladu, že bude fragmentarizace pokračovat, a za předpokladu, že západní Evropa nevytvoří včas, nemobilizuje včas dostatečně množství kapitálu a elit, vědecko nebo kulturních, jak chcete, že by z této soutěže mohla vypadnout.

Zažíváme globální disponabilitu kapitálu, globální disponabilitu surovin a globální disponabilitu intelektu. Intelekt přináší nové technologie -

Mentální hranice. Kterou překonat je možná těžší než tu fyzickou.

To znamená, že jde o  úplnou internacionalizaci vědecké a inovační práce. Tempo inovace se zvyšuje geometrickou řadou a kdo zmešká inovaci, zastavuje se na určitém stupni a stává se objektem politiky. Nikoliv jejím subjektem. Totéž platí i pro politiku, co jsem řekl. Politika se stává geopolitikou.

No jistě. Dnes když padá z vesmíru jakýsi kus nepovedené rakety, nevíme - nezná hranice. Stejně tak Černobyl neznal hranice. Stejně tak zamořování ovzduší nezná hranice. Hranice národů - proděláváme něco, co bych já nazval horečkou dekolonizace. Doufejme, že to je euforická horečka dekolonizace. To znamená, národy se partikularizují a chtějí najít svou identitu. Identita je samozřejmě jaksi podstatným prvkem osobnosti. Protože jenom osobnosti, které vědí, kde jsou jejich hranice - identita je rovněž hranice - které jsou ohraničené určitým způsobem, vědí, čeho mohou dosáhnout. Ale představa národního státu, národní ekonomiky, národní obrany a všech těchto věcí je prostě pasé. Ať se to komu líbí nebo nelíbí. My se můžeme stáhnout do enkláv, ve kterých se nám toto podaří ještě na pět, deset roků realizovat.

Za cenu, že skončíme ve třetím světě. A že bude trvat jednu nebo dvě generace, než jiné momenty. A dneska se vyspělost národa měří právě tím, jakou má schopnost -

- se adaptovat na toto. A jakou má schopnost se otevřít. Tím nezničí - regionalismus bude posílen - sebeidentifikační, mobilizující folklorismus. Ale nikoliv nacionalismus v minulém smyslu, který je jenom výrazem teritoriálního pudu, animality, plus reprodukčního egoismu. To byly velice užitečné vlastnosti pro mobilizování energií ve starých společnostech. Ale v novém světě, který jsem se vám snažil popsat a který je světem maximálního množství informací, dostupné každému jednotlivci, který ovšem dostane vzdělání , aby je mohl zpracovat - toto neplatí. Tam platí otevřenost. Schopnost v rámci vlastní identity.

Ne. Pěstování nacionalismu. Ve smyslu prostě evropského nacionalismu. To znamená ve smyslu orientace na nějakého nepřítele, na symbiotické nepřátelství. To znamená, národ říká, vy jste nám něco brali a teď nám to nedáváte. Anebo: my se sebeurčíme, ale určíme zároveň, kde budete vy - tento způsob nacionalismu mám na mysli. Definice. Všechny tyto zpožděné národy, k nimž patří taky Německo, které k nacionalismu přišly v tomto století a pokusily se o dohánění, způsobily vlastně pád Evropy do jejích problémů. Času ubývá. Dva zdroje nejsou. Peníze a čas jsou knapp, je jich málo, jak se říká německy. Čili, já nemám nic proti jaksi tomu, že se národy hodlají realizovat, hodlají dekolonizovat, to je všechno v pořádku, že, hodlají najít vlastní modely soužití, ale pokud se jim nepovede to udělat na této úrovni, zaplatí za to těžkou cenu.

Postkomunistická mentalita, a jak já říkám, oholený Marx, který nevypadá, jak vypadal předtím, funguje právě tím, že ve společnostech, které měly nízkou strukturu nebo prakticky žádnou strukturovanost, kromě pořádku, vznikla celá řada pracovních utopií. To znamená, utopie tržního hospodářství a utopie demokracie. Ale protože od nich se očekával zázračný lék, hned v okamžiku, kdy změníme tento systém, že obě tyto položky začnou pracovat automaticky.

Demokracie je, samozřejmě se také proměnila. Demokracii, kterou my máme na mysli a kterou jsme stále ještě ochotni nebo jakž takž schopni praktikovat, je demokracie první poloviny dvacátého století. Takzvaná reprezentativní demokracie, v níž volič volí své reprezentanty, publikum, parlament, ve kterém se hledá nejlepší alternativa a někdy se i najde. To je klasická demokracie. Ve společnosti, ovšem, která se početně rozšířila a komunikuje dnes už na úplně jiném principu, je ve skutečnosti parlamentem politiky celá veřejnost. A alternativy nabízí společnost vlastně ne přímo již z parlamentu, nýbrž intelektuálně schopností je včas již předem nabídnout. Čili volič vlastně stvrzuje jakýsi statistický průměr daného konsensu.

Změnou jsou tři základní vynálezy. Změnou je prostě komputer, přenos, dálkový přenos informací a odhalení vesmíru.

Ano, ano a množství informací, které musí zpracovat jednotlivec je zcela chaotické. Ve skutečnosti je to kontinence. Nekonečná kontinence. Základní problém je se v nich vyznat, najít mezi nimi cestu a orientaci. Existují ale systémy, které nabízejí alternativy a orientace v tomto množství informací a to je to podstatné. Najít kód tohoto pohybu. A v tomto smyslu jsou informace - to dřív, čím se lišily elity, tím, že měly určité informace a že si je dovedly včas najít - to dneska má každý a elitnost se posiluje nebo posunuje do oblasti utřiďování a do oblasti další práce. Čili rozšíření informací, vydání knihy, je dnes to nejlevnější. Nejdražší je ji, aby tu informaci někdo přijal. To znamená, aby si čet a přečet tu knihu, aby si ji koupil.

Nejenom to. Ale zároveň všechny inovativní myšlenky - myšlenka umělých inteligencí, o nichž se zdálo, že je to pohádkové blabla, hnedku je hotovou skutečností. Je jenom otázka prostě prakticky míním, že hranicí, o  které tu mluvíme, je konec tisíciletí a nejpozději koledm roku 2010. Pak bude svět orientován jinak. A tím nemíním, že pak bude muset svět vyřešit další problém, a to je obrovská exploze porodnosti. Hlavně ve Třetím světě.

Přesto je Československo součástí tohoto problému a procesu a proto jsem já pokusil pronést tuto řeč, protože si myslím, že jako jeden z mála států v minovém poli po rozpadu sociální utopie socialismu, která byla právě evropskou utopií - nikoliv japonskou například - a nikoliv americkou - že máme určitou schopnost se zachytit tento proces. Strčit nohu do dveří a nechat ty dveře otevřené a dostat se tam do pěti až deseti let. Ale nejde o  otázku členství v Evropě. Jde o to, mentálně se včas dostat ze zajetí toho reprodukčních egoismů a vášní, primitivismu devatenáctého století.

Tržní hospodářství samozřejmě může fungovat jedině za předpokladu, že má racionální správu, nekoruptivní. Že má odbytiště a že má inovační schopnosti. To všechno musíme vytvořit. Otázka, zda starý systém nebo nový systém, není otázka lustračního zákona. Otázka rozbití koruptivních mafií je otázka existence nebo neexistence Československa jako moderního státu. To není otázka jestli tak či onak, to má tento praktický význam. Nekoruptivní správa. Princip dodržování smlouvy. Smluvního vztahu. Obnova těchto věcí. Princip nezávislého soudu. To jsou všechno elementární prostředky k tomu, aby know-how, a komunikace a kapitál vůbec přišly.

Je to tak. Je to tak. Prostě, protože dneska globální disponabilita kapitálu znamená, že půjde jinam.

No protože čekají, jestli dosáhneme těchto kritérií, nebo jestli splníme tato kritéria. To znamená, moderní, nekoruptivní správu, eficienci v této oblasti, schopnost intelektuálního spojení a schopnost responsivity. Odpověď - když dostanete zprávu, tak na ni odpovědět. A komunikace. To vše není v systému vytvořeném na principech marxismu leninismu možné.

Jak já říkám, tím, že začneme od nuly v určitých bodech. Tam, kde správní aparáty nefungují, je lepší je opustit. Je lepší je opustit a začít hned vedle úplně něco jiného.

To je úplně elementární problém.To je úplně elementární problém, ale s určitým způsobem veřejného komunikování o těchto problémech bychom mohli dosáhnout urychlení civilizace. Protože co je soud. Soud byl u nás administrováním. Starý správní systém byl tak koruptivní, že ho nelze v žádné podobě - jak by se řeklo v komputerovém jazyce, je nekompatibilní. To znamená, ústní směrnice měla přednost před písemnou, směrnice ministerská před zákonem a telefonát okresního tajemníka, a tak dále. To jsou všechno věci, které musí pryč.

Existuje stále fungující koruptabilita starého aparátu.

Ty musí vzejít z pozvolného bohužel procesu uvědomění si těchto klíčových otázek. To znamená, že jestliže chceme blahobyt, musíme dodržovat slovo. Musíme umět držet slovo, například.

Přežijete, samozřejmě, ale nebude patřit mezi prozíravé a  bohaté a blahobytné národy.

Jak jsem se snažil říct, kultura knihy a  to, že jsme nyní byli schopni vydat určitou politickou garnituru, která je přetlumočitelná do světa, je jeden z mála zázraků, který se povedl. Tato garnitura však samozřejmě musí mít schopnost a snad ji teď právě ukáže, přijmout a vstřebat nekorumpované a nekorumpovatelné spolupracovníky. Mělo by se to povést přinejmenším ve dvou oblastech. V oblasti státní správy a v oblasti hospodářského práva. Pak bych nám jako Československu dával poměrně největší šanci, že tu nohu ve dveřích uchováme a že se nám to povede.

Ano. Podívejte se, s čím přišli komunisté? S tím, že zachrání kulturu a že spisovatelům konečně daj jejich roli.

Ano, dal jim tuto příležitost a výsledky jsou nám známé. Co znamená kultura? My si musíme uvědomit tři věci, že pod pojem kultury patří zaprvé entertainment -

Zábava, neboli prostě lidová zábava, literární zábava, prostě. Dále současně tam patří všechno, celá minulost. To znamená, to co máme v muzeích, co máme v knihovnách, co jsme napsali. Za třetí tam patří to, co děláme na poli inovačním. Inovačním poli literatury, malířství.

No, pro to inovační pole, právě je veliká iluze, že to bude pole, ve kterém budou autoři žít s velikými náklady, protože to je inovační pole a na tomto inovačním poli jak já říkám, v národě kolem deseti miliónů - Slovensko možná pět - čili když to vezmete dohromady, kolik je českých spisovatelů, kolem tisíc pět set, slovenských bude asi tak polovina, z  opravdu zajímavých je prostě, já nevím, desetina, a těch skutečně perspektivních tak v jedné generaci dva tři. To jsou ale ti inovátoři a inovační vždycky byli. A očekávat a slibovat jim něco jiného než velikou námahu a snad trošku sociálního zajištění je blud. Nikdy neměli nic jiného. A v příští společnosti budou samozřejmě na tom sociálně dobře, ale každý herec ve velké sérii bude na tom líp než Shakespeare. A každý autor bestselleru, který už bude možná lze udělat na komputeru, protože fikce jím je programovatelná, dikce je neprogramovatelná. Bude na tom líp. Nesmíme zaměňovat sociální bázi literatury anebo zbohatnutí z literatury s její skutečnou funkcí, chcete-li, nebo s funkcí kultury. To znamená, samozřejmě, platí pravidlo. Čím bohatší společnost, tím lépe pro kulturu, protože samozřejmě, ve Florencii se to mohlo stát, protože na to měli. Opera vznikla jenom tam, kde měli operní divadlo dvorské nebo knížecí. A nevznikla tam, kde na to neměli. Totéž platí i dneska a bude platit napříště. Bohaté společnosti budou mít víc na kulturu. Ale iluze přímého živobytí z inovace, a to lukrativního a bestsellerového, je nesmysl.

Literatura, tak jsme ji znali, literatura Gutenbergovy galaxie, to znamená knihy, se stane oborem velmi specializovaným. Zůstane zachována, tak jako ve věku televize zůstalo zachováno divadlo, ale bude mít jen částečnou funkci.

Ano, ano. Přesně tak to bude také s literaturou. Ano. Bude ji číst určitý okruh, který se o ni bude zajímat, a ten ji neuživí. Čili, bude - většina literátů na Západě dělá něco jiného. Je na univerzitě, je v redakci, je - a tak dále. Ti skutečně zajímaví a dobří nežijí přímo z literatury, nýbrž z oblastí, které s ní souvisí. V dané chvíli platí, pryč od všeho, co inovaci korumpovalo. To znamená, pryč od těch, který vám říkají, já vám dám na tohle a na tohle, a oni vám dneska už neříkají přímo, když napíšete tohle a tohle. Ale samozřejmě, podívaj se na váš scénář, podívají se na vaši - na vaši knížku a řeknou, víte, možná jděte s tím někam jinam.

Jsou.

Ano, pak jsou multiplikovány. Když to je skutečná inovace, je donekonečna multiplikována. To znamená, autorství v pravém slova smyslu, jak jsme ho znali, bude také vlastně určitým způsobem iluzí. Vy budete posléze autorem jenom svého vlastního života. Ničeho dalšího, poněvadž všechno ostatní je pak multiplikovatelné, nekonečně a - maximálně vás může chránit jenom nějaký copyright.

Ale vždyť tak tomu bylo až do devatenáctýho století vždycky.

Já samozřejmě psát nemohu, ale jak vidíte, snažím se číst. Snažím se komunikovat a vzhledem k tomu, že jsem přesvědčen, že ve světě, který rozlišuje mezi dikcí a fikcí, je dikce to nejdůležitější a dikci získáte tím, že děláte něco takovýho zajímavého, jako dělám já, tak že svého rozhodnutí nelituju, ačkoliv vlastně přímo literárně nic nepíšu.

Já doufám, že ano. Já doufám, že poměrně - moje rozhodnutí bylo punktuální pro Německo. Jde o otevření tohoto inovačního, pokusu nás napojit, a jakmile by se tohle povedlo, a myslím si, že se to i začíná dařit, konečně, že jsme i za tento půldruhého půl roku měli celou řadu úspěchů, ačkoliv se nám to nezdá, že prostě po běžném období fungování jednoho velvyslance bych se velice rád vrátil právě k těmto úvahám, o kterejch jsme zde tady hovořili.

Určitě.