Opatrný optimismus
S opatrným optimismem se v posledních dnech dívá svět na několik výbušných míst na této planetě. Zdá se že v Turecku Kurdové přece jen dosáhnou lepšího společenského postavení výměnou za ukončení ozbrojených akcí.
Také Izraelci a Palestinci podpisem mírové dohody vzkřísili naději na budoucí řešení letitého napětí. Vděčni můžeme být i za každý den, kdy nepřicházejí zprávy o střelbě v Belfastu a konečně opatrný optimizmus je na místě i v Kosovu.
Nebyl by to pochopitelně náš svět, kdyby se nenašlo místo, které je noční můrou. Dnes je tím místem Východní Timor, kde to vypadá, že si lidé v referendu nezvolili nezávislost, ale masakr. Sílí volání po vyslání mírových sil, které ovšem jako obyčejně přijdou pozdě.
Z Timoru už ostatně zaznělo, že jejich hlavním úkolem může být nakonec sbírání mrtvých. Ti se zatím počítají na stovky zatímco lidé vyhánění z domovů jsou opět sčítáni do těžko představitelných tisíců.
Proti tomu je českých dvě stě třicet dva srpnových žadatelů o azyl ve Velké Británii spíše ostudou než tragédií. Opatrný optimismus, že snad nebudeme potřebovat víza do Velké Británie, nepromění v noční můru ani stavitelé keramického plotu v Ústí.
Ti si klidně o vízum zažádají a na rozdíl od těch za plotem ho zřejmě také dostanou. Dostali by ho ostatně i v případě, že by své hlučné spoluobčany místo plotem ztišili nějakou čtyřmetrovou zdí.
V Matiční ulici je opatrný optimismus na místě proto, že ostudě lze čelit nesrovnatelně snáze než tragédii:
Docela by stačilo, kdyby v Británii měsíčně požádalo o azyl dvě stě třicet dva českých občanů bílé pleti. S odůvodněním, že nechtějí žít v zemi, kde se proti jejich spoluobčanům pleti snědé staví keramické ploty.
Vysílalo se 7. září 1999.
