Na okraj (major)zemanovské hysterie
Vysílat nebo nevysílat majora Zemana? Co člověk, to názor, a náznak alespoň nějakého obecně uznaného kritéria pro posouzení celé záležitosti je v nedohlednu.
Ačkoli česká média nafoukla (major)zemanovský problém do nepatřičné velikosti, takže to vytěsňuje z prostoru veřejné diskuse agendu mnohem naléhavějších problémů, nedá mi, abych se k diskusi nepřipojil.
Takže vysílat či nevysílat? Jako liberál tolerující jiné názory a vkusy a přiznávající právo využívat masmédia k prezentaci co nejširšího názorového spektra naší společnosti, odpovídám: proč ne? Jako analytik zcela konkrétní mediální scény se však táži: proč a jestliže ano, tak kdy a jak?
Podle mého názoru to jsou otázky, které si asi měli klást pracovníci veřejnoprávní televize odpovědní za programová rozhodnutí. Nevyčítám jim zařazení. Uvedení seriálu bylo svým způsobem odůvodnitelné také proto, že se kolem něj začaly vytvářet mýty a legendy, že ten seriál dostával příchuť zakázaného ovoce, a to - jak známo - vždycky láká.
Když už se jednou taková situace vytvořila, pak se ČT svým způsobem dostala do "no-win" pozice. Neuvede seriál - pravicové strany ji pochválí, ale lidé si budou myslet, že jim ČT zase něco zbytečně zakazuje a zatajuje (vždyť Ženu za pultem vysílají v Německu, majora Zemana na Slovensku apod.). Uvede seriál - a na její hlavu se sesype kritika o propagování komunistické minulosti (přestože téměř každý uvedený starší film či TV seriál nám tu či onu minulost nějak připomíná).
Profesionál by zvažoval rizika obou řešení. Kdyby to záviselo na mně (jako že jsem chválabohu takových rozhodnutí ušetřen, čehož nijak nelituji), pak bych asi počkal, až se situace poněkud uklidní a potom bych bez nějaké velké publicity a velkého humbuku nasadil seriál do vysílacího času mimo prime time, tedy rozhodně ne ve 20.00, nejlépe po 22.00 a třeba i na druhý program - a třeba i v době letních dovolených.
Ať chceme nebo nechceme, programová politika je svým způsobem politickou politikou a to nejen ve veřejnoprávní televizi. Zařadím-li něco na 19.00 nebo 20.00, tím naznačuji, že mám zájem o co nejvyšší sledování. Nedělejme si iluze o masovém divákovi, je pasívní a konzumuje většinou to, co se mu naservíruje.
Král Šumavy a major Zeman vysílaný večer ve 20.00 musí zákonitě vyvolat ohlas doprovázený kontroverzními reakcemi a následnými mediálním hrátkami politických komentátorů, zatímco stejná vysílání v odpoledních reprízách pro pamětníky či ve vedlejších "zastrčených" časech mohou projít bez odezvy, protože si je vyhledají jenom ti, kteří o ně mají zájem, a zkritizují je pak jenom televizní recenzenti kulturních a politických týdeníků. Nehledě na to, že ve způsobu zařazování pořadů do sledovaných vysílacích časů se zrcadlí i hodnotová kritéria vedoucích pracovníků veřejnoprávní či komerční televize a jejich představy o veřejném službě.
Se zájmem si pročítám komentáře "o vyrovnání/nevyrovnání se s komunistickou minulostí" v souvislosti s tímto seriálem. Ano, i já mám pocit, že při uvedení reprízy majora Zemana na nás dopadají stíny minulosti, ovšem jiné stíny, než má na mysli většina komentátorů. Jsou to stíny způsobů chování a jednání, které jsme se naučili v předešlých letech a dodneška v nich pokračujeme.
Co tím mám na mysli?
Dost toho pamatuji (bohužel? nebo bohudík?). A pamatuji se také, jak vznikal major Zeman. Nebylo to žádné ideologické přesvědčení, které vedlo iniciátory k jeho vzniku. Idea natočit případy českého policajta tady byla už dříve (viz i zmínka herce Brzobohatého v poslední besedě). Málokdo si vzpomíná, že kolem roku 1965 byl v Československu jedním z nejpopulárnějších televizních pořadů francouzský seriál o inspektoru Leclercovi (byl nasazován na sobotu večer), takže byla tady i zahraniční inspirace.
Této ideje se ovšem po roce 1968 zmocnili lidé, kteří vytušili, že by to mohl být pro ně dobrý kasapodnik, že by jim mohl dát obživu na pár let, zvláště když se to "správně politicky postaví". A tak se to postavilo jako "seriál k 30. výročí osvobození vlasti Sovětskou armádou" a současně jako příspěvek k "normalizaci" tím, že seriál bude propagovat bezpečnostní složky státu. Původně se celý seriál měl snad stihnout do roku 1975, počáteční díly mají ještě "seriálovou" stopáž 55 minut.
Bohužel, neznám podrobnosti onoho procesu, ale major Zeman náhle začal bobtnat jak ve stopážích, tak v rozpočtu i v délce celé realizace, takže se nakonec vyrábělo až do roku 1980 a končilo to rozpočty velkofilmů natáčených na Kubě. Kdo znal poměry v televizi, věděl, o co jde. O peníze šlo především. Když se vyrábělo v zakázce na Barrandově, neplatily televizní, ale mnohem výhodnější barrandovské sazebníky honorářů.
A aby major Zeman mohl mít stále větší rozpočty a ČST na projekt ty peníze dala, vytvořil se účinný lobbying, jehož hnacím motorem byli autoři a scénáristé (Sequens/Procházka), pracovníci ÚRABB (redakce brannosti a bezpečnosti v ČST) a především tiskové oddělení ministerstva vnitra, to vše navzájem propojeno honorářovými zájmy, v nichž klíčovým momentem byla ta skutečnost, že pracovníci tiskového odboru ministerstva vnitra dostávali zaplacené ideové náměty (dodnes mají nárok na tantiémy), za což se odvděčovali tím, že po své linii tlačili na ÚV KSČ, kde se schvalovaly Ideově tematické plány ČST, podle kterých ČST pak řídila svoji činnost. Tak to tehdy fungovalo.
A nyní se přenesme o třicet let později. Ve společnosti se diskutuje o majoru Zemanovi. Skupina producentů zavětří a usoudí, že by se na tom daly trhnout peníze. A tak využijí situace, kdy do České televize nastoupí nový nezkušený generální ředitel a nový programový ředitel postrádající jakoukoli programovou vizi či koncepci, a "vystartují" na ně s projektem, který slibuje, že České televizi přinese ztracená procenta sledovanosti, novým ředitelům jednu z programových inovací, jež se od nich tolik očekávají (kdyby se neočekávaly, Mathé by přece mohl zůstat), a který firmě producentů Poláka a Laciny má přinést zakázky a zisk. Ale aby ten zisk přišel, a aby se ta repríza dala "obložit" dokumenty z obou stran, je třeba, aby celý projekt zabral celý večer, měl pravidelný vysílací čas, což se dá nejlépe zajistit zase tím, že se projekt stane pořadem, kterým televizní večer začíná. A aby se to dalo obhájit, tak se to ještě "politicky" zdůvodní.
Já vím, ty situace se nedají srovnávat. Ta nesrovnatelnost je především v tom, že zatímco v prvním případě se partikulární zájem zaštítil totalitní politickou mocí, a tím pádem se stal "neprůstřelným", dnes se partikulární zájem zahalil do závoje zájmu veřejného, a teoreticky bylo možné ho po veřejné a odborné diskusi odhalit a případně věci zařídit tak, aby se reprízou neudělalo více škody než užitku.
Bohužel, nestalo se tak. Možná trochu fabuluji, ale představuji si to tak, že opatrný Puchalský by sám o sobě do tak riskantní akce asi nešel nebo si to politické riziko nedokázal představit. Zřejmě ho přesvědčil souhlas člověka za program odpovědného, tj. programového ředitele Martina Bezoušky, a tak ten projekt schválil. A když už se projekt jednou rozjel, nedalo se z něj uhnout. Jenomže když Bezouška z České televize vypadl, zůstalo to na Puchalském a ten už má jen jedinou možnost - stát za svým rozhodnutím a poukazovat na ty pozitivní dopady (uvádění mýtů na pravou míru, veřejná diskuse o minulosti) a mlčet o těch negativních.
Tak to vidím dnes já a jenom se obávám, aby tuto vzniklou situaci nevyužili - či lépe řečeno nezneužili - politici k posílení svého vlivu na veřejnoprávní média tak, jak se na to chystají v novém audiovizuálním zákoně.
Kdybych měl svůj názor k (major)zemanovské repríze shrnout do jedné věty, zněla by asi takto: Osobně mi nevadí, že se seriál reprízuje, věřím na zdravý rozum větší části divácké obce, vadí mi však způsob uvedení seriálu (s humbukem a v hlavním vysílacím čase) a také to, z jakých příčin k realizaci celého projektu došlo.
Pamatuji si totiž, jak před rokem 1989 se vyrábělo spousta zbytečných pořadů, které měly jeden jediný cíl: živit jejich autory a výrobní štáby a nikoli přinášet divákům kvalitní tvorbu (mám na mysli diváckou, tedy ne bezpodmínečně uměleckou kvalitu televizního pořadu). Většina takových pořadů se zaštiťovala politickým zadáním. Také proto se v revoluční době let 1989-90 lid televizní na Kavčích horách vzbouřil proti systému hlavních redakcí, který to všechno umožňoval a celou ČST zreorganizoval.
Ačkoliv jsem dnes už jenom v úloze pozorovatele, který v této instituci nežije, ale jenom do ní občas nakukuje, zdá se mi, jakoby se ty staré doby opět vracely. Nevyrábí se pro diváka, ale proto, aby si příslušní lidé realizovali své projekty, případně si vydělali peníze. Divák jakoby se opět dostával na vedlejší kolej. Ano, výrobní štáby si při natáčení takových projektů užijí hodně švandy, podobně jako Anděl ve svých sobotních nocích. Ano, některé z těchto výjimečných pořadů dostanou ceny na festivalech. Problém je však v tom, že masový divák, pro něhož ta televize vlastně je, se na takové pořady odmítá dívat. On totiž pozná, zda ten autor myslel na něj, na diváka, nebo jen na sebe.
Ano, je to těžké být programovým ředitelem ČT. Máte v ruce peníze, hodně peněz, jsou to stamilióny, a kolem je spousta zájemců - v domě ČT i mimo tento dům -, kteří váš rozpočet chtějí "podojit". Svým způsobem je to lidské. Nicméně úkol managementu veřejnoprávní televize spočívá v tom, že nesmí dopustit, aby se dostal do vleku těchto partikulárních zájmů. Musí být schopen formulovat v programové politice zájem veřejný a měl by být dostatečně profesionálně kvalifikován natolik, že ty peníze vydá skutečně jenom těm, kteří za ně odvedou kvalitní dílo, jež televizní program potřebuje, a které potom na obrazovce "zazní" pozitivním diváckým ohlasem.
Bylo by smutné, kdyby média a politické kruhy podnikly útok na Jakuba Puchalského jenom proto, že zreprízoval majora Zemana.
Názory na tuto událost mohou být různé, ale já si myslím, že ta repríza žádné tragické následky nepřinese, možná rozhádá lidi, je však svým způsobem důkazem toho, jak jsou u nás média svobodná a nezávislá, a že naše demokracie není zas tak křehká, aby jí jeden televizní seriál mohl ohrozit. Kdybych se měl postavit do tábora kritiků, pak bych tu reprízu - a spíše způsob její prezentace - označil jako šlápnutí vedle, nedomyšlení důsledků, nikoli však jako nějaké systémové selhání.
Ta systémová selhání mají totiž jiný charakter a nejsou na první pohled tolik zjevná a bohužel se projevují často až po delší době.
Post Scriptum:
Každý postoj k výše uvedeným problémům je nevyhnutelně osobně zabarven a proto - aby bylo jasno jaký je můj úhel pohledu - veřejně uvádím, že jsem bývalý pracovník ČST, který zde strávil v řádném pracovním poměru 21 let a prošel třemi redakcemi - zpravodajstvím, publicistikou a posledních 12 let redakcí převzatých pořadů ze zahraničí.
Poté, co jsem z ČST na vlastní žádost odešel a své znalosti televizní problematiky uplatňoval jinde (příprava nové legislativy, výuka na univerzitě, expertní zprávy pro Parlament, Radu ČR pro R a TV vysílání, publicistická činnost), uložil jsem si bobříka mlčení ve věci vnitřních záležitostí ČST a její nástupkyně ČT.
Jednak dobře vím, jak "milé" jsou lidem v institucích rady expertů, kteří věci vidí jen zvnějšku, mají k dispozici plno dobrých rad, ale nenesou při nich žádnou odpovědnost. A dále jsem si byl vědom toho, že moje argumenty mohou být kdykoli napadeny systémem "ad hominem", tj. věc se neposuzuje "ad rem", ale zaútočí se na moji osobu systémem "ty máš to nejmenší právo do toho mluvit, když... protože... atd. atd." (Že tímto způsobem se mnou "argumentuje" Vladimír Železný, mne nepřekvapuje, ale zažil jsem to i od člověka, kterého si vážím, od Iva Mathého.)
Tímto příspěvkem můj bobřík mlčení ve věci záležitostí České televize končí a zde přednesené názory jsem ochoten v polemice obhajovat..
Poznámka JČ: Povede-li bouře ve sklenici vody ohledně majora Zemana k potížím pro Jakuba Puchalského od televizních rad i mediální rady parlamentu či dokonce k jeho odvolání, bude to tristní vývoj: špatná kvalita zpravodajství jim zjevně nevadí, spíše asi vyhovuje - anebo věci nedokáží porozumět? Tak se pozastavují "v šoku" nad prkotinami, jakými je "kauza majora Zemana"...
