Jestliže dinosauři odejdou...
An English version of this article is in the current issue of Central Europe Review here.
Zatímco svět sledoval demonstrace v Seattle, Češi se soustředili na velké demonstrace v Praze. Zatím je ještě těžko říci, kam toto hnutí povede, avšak bude-li úspěšné, jedna věc je jasná: pracovníci českých sdělovacích prostředků nebudou vědět co si počít.
Na první pohled udělaly páteční demonstrace skutečně velký dojem. Padesát až sedmdesát tisíc protestujících zaplnilo Václavské náměstí a tisíce dalších občanů demonstrovalo v jiných městech České republiky na podporu výzvy "Děkujeme, odejděte", kterou zorganizovalo několik studentských vedoucích představitelů, činných v roce 1989 v úsilí svrhnout komunismus.
Všechno je to trochu překvapivé: toto nejnovější hnutí vzniklo od zveřejnění petice 17. listopadu neobyčejně rychle.
Takže konečně snad přicházejí z České republiky nějaké zprávy
Musím se přiznat, že jsem nesledoval politiku v České republice poslední dobou dostatečně počlivě. Od té doby, co se mi před deseti týdny narodila dcera, leží český tisk, který obyčejně čtu, na jedné velké hromadě elektronů v mém virtuálním inboxu.
Už docela dlouho jsem se obával nutnosti to všechno probrat. V každé jiné zemi bych považoval potřebu pročíst si pár týdnů novin za docela zajímavou věc, avšak ubohý stav českého tisku a zoufalá komedie české politiky způsobují, že je něco takového v tomto případě jen nudnou povinností.
A jak jsem tedy začal číst, bylo docela tak, jak jsem předpokládal. Musel jsem protrpět každodenní hru jak "Z. řekl toto o K." a "K. řekl toto o Z." a všechny další náplně prázdných stránek, které se v České republice považují za zpravodajství. Jako obvykle jsem hledal marně smysluplnou diskusi o důležitých otázkách, jimž Česká republika v současnosti čelí. (A když to děláte na internetu, je to ještě horší, protože k tomu nemáte obrázky a reklamy.)
Ani zprávy o petici "Děkujeme, odejděte" mě zpočátku nepřipadly jako příliš pozoruhodné. Konec konců, v České republice bylo vydáno poslední dobou už tolik petic.
Další petice
Zdálo se, že tato nejnovější kampaň týkající se petice je přesně totéž - prostě jen zase další kampaň týkající se petice. Že je to jen další petice, jíž se podaří odebrat malý titulek na straně 8 jiné petici - jejíž název si už, tak jako většina ostatních lidí, nepamatuji.
Znovu se v této petici ozvalo totéž staré bědování, že v politice chybí morálka (sic!), byla tu další výzva, že je třeba posílit občanskou společnost - celkem vzato vznikl další deprimující pohled na další mikrohnutí, které se snaží změnit několika podpisy svět.
A i když se tomuto hnutí podařilo přivést na ulici desetitisíce lidí, hrozí, že se celá záležitost znovu stane jen selháním, stejně jako všechny ostatní předchozí petiční hnutí v České republice. Toto hrozí, jestliže si vedoucí představitelé těchto pomíjivých petic neuvědomí, že musí přestat hloupnout s podpisy a musejí začít organizovat politickou stranu. Dokud to neučiní, existující politický establisment, který je pevně zakopán ve svých pozicích, je bude moci zcela ignorovat. Establishmentoví politikové si povšimnou nového hnutí pouze v tom případě, vznikne-li z něho nová politická strana, která ohrozí jejich moc.
Představa, že stačí vydat a podepsat petici, je zkreslený a naivní názor na politiku. Je to, bohužel, dědictvím Charty 77. Ale zatímco mírně formulovaná veřejná petice v uzavřené společnosti má velký vliv, a schválně se neprohlásit politickou stranou je pro alternativní politickou organizaci v totalitním státě inteligentní manévr, v demokracii by to mělo fungovat jinak - i v nedokonalé demokracii, jakou je Česká republika. Máte-li svobodu utvořit politickou stranu a tisíce lidí vás v podstatě prosí na kolenou, abyste to udělali, proč si hrát s peticemi?
Je konkrétnější
Avšak, ještě před tím, než se začaly davy shromažďovat, výzva "Děkujeme, odejděte" měla jeden výjimečný rys, jímž se odlišila od všech předchozích petic. Tato výzva je konkrétnější.
Nejkonkrétnějším požadavkem je, aby odstoupili vedoucí představitelé hlavních politických stran. Tento požadavek se především zaměřuje na šéfy ODS a ČSSD Václava Klause a Miloše Zemana, na partnery kontroverzní "opoziční smlouvy", která umožňuje, aby obě strany za sociálně demokratické vlády sdílely do určité míry moc a slibuje ústavní změny, které mají omezit moc prezidenta a posílit tendenci vůči politickému systému dvou stran.
Byly také vzneseny konkrétní požadavky, aby rezignovala celá vláda a aby byly uspořádány nové volby, i když demonstranti v pátek jmenovali zejména dva politiky, kteří nejvíce ucpávají český politický vodovod. Málokdo bude asi souhlasit, že stačí požadovat odchod dvou nepopulárních politiků, aby došlo ke skutečné změně, ale je asi dobrý nápad začít seshora a jmenovat konkrétně alespoň tyto dva politiky.
Samozřejmě, vedoucí představitelé politických stran se usilovně snaží ignorovat davy nespokojených občanů. Zatímco veřejná nespokojenost vede k podstatnému růstu popularity pro KSČM, které v podstatě vůbec neodsoudila svou totalitní minulost, arogance mocných je stále zjevnější: v neděli 5. prosince byl znovu zvolen Václav Klaus, aniž by měl protikandidáta, na konferenci ODS šéfem své patolízalské strany.
Miloš Zeman, Klausův dvojník v široce opovrhované opoziční smlouvě otevřeně odmítl odstoupit a dal najevo, že pokojně protestující občané jsou anarchisté, skinheadi a komunisté a konstatoval, že žádná demonstrace, bez ohledu na její velikost či složení, nepovede ke změnám v politickém vedení.
V tom případě je podivné, že došlo k roku 1989, není-liž pravda?
Nešťastné české sdělovací prostředky
Je příliš brzo na to, abychom dokázali určit, zda se tito aktivisté z let 1989 a 1999 konečně do toho obují, utvoří politickou stranu a začnou být bráni vážně. Dá se pochybovat o tom, že by se Klaus a Zeman vzdali bez boje, ale pokud to učiní, politujme nešťastné české novináře.
Co by totiž české sdělovací prostředky dělaly bez Klause a Zemana? Co se s nimi stane bez každodenního zpravodajství o tom, co o sobě pánové Klaus a Zeman včera konstatovali?
A co kdyby uposlechli i někteří další političtí šaškové, lokajové a neúspěšní politikové kolem Klause a Zemana požadavku veřejnosti, aby všichni rezignovali? Jak by čeští novináři vůbec věděli, o čem psát, kdyby najednou přestaly existovat zuřivé vzájemné útoky mezi zkušenými manipulátory, schopnými stoprocentně se vyhýbat otázkám, o něž skutečně jde? O čem by psali čeští komentátoři své komentáře, když ne o osobním soupeření a o vlastnostech politiků?
Proboha, ono by mohlo dojít k tomu, že by se české sdělovací prostředky byly nuceny věnovat skutečným závažným, aktuálním problémům dneška.
Andrew Stroehlein
