Až moc chytré
John Keane
Profesor John Keane reagoval hněvivě na kritiku jeho knihy od Kierana Williamse, zveřejněnou minulý týden v časopise Central Europe Review a v Britských listech. Anglickou verzi tohoto textu najdete v aktuálním vydání CER zde.
Doufám, že čtenáři digitálního útoku od Kierana Williamse zaměřeného na mou knihu Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích projeví moudrost - a budou tu knihu číst s větší pokorou a méně spěšně, než jak ji četl Kieran Williams. S bezstarostnou nezodpovědností rozhněvaného paliče se Williams rozhodl uvrhnout mou knihu do ohně, aniž by se obtěžoval napsat cokoliv o jejích filozofických a metodologických východiscích, jak jsem je vysvětlil v předmluvě ke knize a v nedávném rozhovoru.
Williams také úplně mlčí o podstatných a nových skutečnostech, které tato kniha obsahuje. Neuvádí skoro ani slovo o novém materiálu v této knize, který byl výsledkem tvrdé a systematické výzkumné práce (například o Havlových Šestatřicátnících, o Havlově protiokupačním vysílání v Liberci v srpnu 1968, viz též úplně nové pojetí Dopisů Olze ani o nových důkazech, které protiřečí konvenčnímu pohledu na Havla jako "přirozeného kandidáta" na prezidenstký úřad během událostí v listopadu - prosinci 1989.
Mnoho z asi třiceti recenzí, které v Británii za poslední měsíc vyšly, uznává tyto přínosné aspekty této knihy. Recenze od Ivana Klímy, která vyšla v Timesech, určila tón tím, že vřele poznamenala, že se v knize "snoubí fakta o Havlově fascinujícím životě s pronikavou studií Havlových her, jeho názorů a jeho postojů k životu".
Politolog Williams se naproti tomu snaží dokázat, že jen on sám je ministr pro fakta ohledně Václava Havla. U čtenářů vyvolává mlhavý dojem, že je moje kniha empiricky pochybená a teoreticky hloupá. Nejpozoruhodnější a vlastně nejzáhadnější je Williamsova arogance. Pod pláštíkem racionální vědecké argumentace se snaží odstrkat "profesora politologie" na hořící hranici pyšných soudů podpálenou takovými hořlavými výroky jako "infantilní próza", "ostudně nesprávné" a "intelektuálně bezvýznamné".
Jsem Kieranovi Williamsovi velmi vděčen za to, že poukázal na půl tucet elementárních tiskových chyb a drobných omylů. I když tyto chyby v žádném případě neochromují celkovou strukturu zápletky ani celé podrobné vyprávění, samozřejmě včlením opravy do dalších vydání.
Bohužel jsou však ostatní jeho připomínky nepoužitelné, a to nikoliv jen proto, že jsou neobyčejně sebestředné. Williams poškozuje svou akademickou pověst, tvrdí-li, že je Havel "filozof", a naléhá-li na čtenáře, že jsem selhal, protože jsem Havla nesrovnával s Hannou Arendtovou či Juergenem Habermasem nebo Thomasem Hobbesem nebo Edmundem Burkem nebo Michaelem Foucaultem nebo Simonou Weilovou nebo Maxem Weberem. Vůbec nejde o to, že jsem o všech těchto filozofech psal rozsáhlým způsobem jinde, ale o to, že takováto srovnání by vůbec nepatřila do tohoto životopisu nového pojetí.
Williams se snaží být až příliš moc chytrý a nerozumí mému úsilí psát politickou filozofii trochu jinak, pro čtenářskou obec, která bude o něco širší než jen seminář na Škole slovanských a východoevropských studií na Londýnské univerzitě.
Zdá, se že Williamsovou specialitou je, že věci chápe špatně. Příklad: Williamsovo vlastní líčení rozhovorů u kulatého stolu v roce 1989, epizoda s korunovanou republikou, Havlovy strategické i symbolické chyby při rozpadu Československa, konfrontace s Klausem, lustrace, jeho líčení politiky smrti - mohl bych pokračovat - jsou nepřesvědčivé. Je to jednak proto, že jeho poznámky zlovolně zkreslují mé vlastní opatrné interpretace a jednak proto, že neberou v úvahu, že mé argumenty jsou přímo založeny na českých zdrojích a na mnoha desítkách rozhovorů, včetně rozhovorů s lidmi z Hradu, jako Jiří Pehe či Karel von Schwarzenberg, o nichž Williams nesprávně tvrdí, že jsou to v mé knize "chybějící muži".
Další příklad: navzdory tomu, co píše Williams, kniha Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích si neklade za cíl vypracovat systematickou teorii moci (to by vůbec nešlo dohromady se stylem knihy, který je, jak je vyloženo v úvodu, na hranici mezi prózou a faktografickým pojetím. Také by to bylo v naprostém rozporu se základním podezřením vůči všem všeobsáhlým projektům, jaké vyžaduje demokratická teorie a politika).
A další příklad špatného Williamsova úsudku: knihu nelze kritizovat za to, že bylo úmyslně rozhodnuto nezaplnit její stránky nepřehledným množstvím poznámek. Pedantská preciznost má jistě své místo ve vědecké literatuře, ale nemyslivý fetiš, že Skutečnou Podstatu Věcí nejlépe odhalíme tím, když je pevně zaregistrujeme v poznámkách pod čarou, je slabostí Williamsovou, nikoliv mou.
A co se týče oné nešťastné insinuace - která je na hranici soudně stíhatelné pomluvy - že jsem nelegitimně čerpal od jiných autorů (Williams užívá pichlavého výrazu "jazyková shoda"), samozřejmě, že jsem používal vynikající dílo Pynsenta a Kanikové The Everyman Companion to East European Literature, ale kdybych pro to uvedl odkaz pod čarou, vypadalo by to jako nudný odkaz k Oxfordskému slovníku angličtiny, kdykoliv použiji slova "počasí". Další Williamsova poznámka, že jsem měl uvést odkaz k jeho vlastnímu shrnutí debaty mezi Kunderou a Havlem o odvaze, stojí na hranici hlubokého narcisismu. Mé vylíčení této kontroverze je založeno na překladu mého pražského spolupracovníka a na mém vlastním překladu původních esejů od Milana Kundery a Václava Havla.
Ještě poznámku o tom, jak Williams špatně používá slova tragédie. Pokusil jsem se v této knize oživit myšlenku, kterou zveřejnil Christian Meier, jeden z nejlepších evropských odborníků na staré Řecko a Řím, že totiž existuje příbuznost volbou mezi demokracií a tragédií pojatou jako estetická forma. Williams pohazuje slovem tragédie po své počítačové obrazovce, jako by to byl jen znak pro selhání a porážku. To ho vede k tomu, že chybně protestuje, že ignoruji Havlovy úspěchy jako odvážné osobnosti, která úspěšně odolala pokušení zneužívat moci. Nepřesnost tohoto tvrzení je překvapivá.
Nevím, zda Williams četl nějaké divadelní tragédie, anebo zda ti autoři, kteří publikovali studie o formě tragédie (od Aristotela až po Northropa Frye a George Steinera) jsou oblíbenou četbou tohoto politologa. Mám podezření, že tomu tak asi není.
Proto požaduji jenom, aby čtenáři mé knihy o Václavu Havlovi pochopili, že to není politologická monografie, ale je to žánr, který se jmenuje politická tragédie. Zabýává se smutným, avšak inspirujícím příběhem nedokonalého jednotlivce, jehož překvapující život byl trhán a deformován bouřlivými politickými silami tohoto století - které, naštěstí, už téměř končí.
Profesor John Keane
Centre for the Study of Democracy
University of Westminster
