Anjelské přátelství

Hrnou se do nebeského
paláce hosti,
jest z pokolení lidského
milenek dosti.
Musí pozadu zůstati
svět, a proto i zoufati,
již mu s pytlem dali,
místo jej mne vzali.

Ó Michale, můj rytíři,
meč již vytáhni!
Ó věrných duší vartýři,
tě nevyhání
žádná z tvé moci zchytralost.
V tobě je obrana, stálost,
veď milou mou ke mně,
přej hostinu ve mně!

Před tebou ať peklo běží,
jeho lámej brány,
ať Luciper sražen leží
od božské rány!
Ať se tělo nevypíná,
podej mu žluč místo vína! Skrz jeho šibalství
pokutuj nedbalství!

A tak se ke mně dostane
Choti má milá,
nic proti ní nepovstane
hříšného díla.
Ty jí stále buď při boku,
popřej jí tvého poskoku,
ten ať jest tvůj tanec,
zhyne pekla kanec!"

Tak za mně se teď přimluval
můj Ženich bílý,
k mé pomoci vás namlouval,
pážata bílý.
Tak vás jmenuji, anjelé,
k vám volám, ó archanjelé,
slyšte mé žádosti,
čiňte mé žádosti!

Když můj milý měl vyjíti
od Otce svého
a na tento svět přijíti
dle těla mého,
tu převeselou novinu
(aby lidskou zetřel vinu)
Gabriel zvěstoval. Člověk se zradoval.

Když já budu umírati,
tu poštu přines,
když budu oči svírati,
mně k Bohu vynes!
Ujisť mně, že mně miluje
ten, jenž na nebi kraluje.
Ó postmistře Pane,
nezapomeň na mne!

Tobiáš zraku drahého
pozbyl v starosti,
lékaře dostal zběhlého
s velkou radostíá.
Oči mé jsou zaslepené,
marnosti lepem zslepené,
budiž, Rafaeli,
k mému zdraví smělý!

Častěji mně omámily
těla krmičky,
mne poddanu stále měly
tvé, světe, hříčky.
Ach, strážce můj, žluč podávej,
mne metlám, bičům oddávej!
Tak bujnost mou splatím,
dluh všecek zaplatím.

Anjelé, moji vůdcové,
ruce podejte,
nebeské svadby družbové,
mně Kristu dejte,
s kterých bych se radovala
a na věky hodovala
v nebeském paláce!
K té, pomozte, lásce!