Analýza: Dvacáté století: od královny Viktorie až po Kosovo

Dvě světové války vrhly temný stín na právě uplynulých sto let a navzdory dramatickým společenským a technologickým změnám jsou podstatná řešení lidských problémů i nadále v nedohlednu, argumentoval 26. prosince v týdeníku Independent on Sunday bývalý labouristický ministr zahraničních věcí Denis Healey.

Teoreticky skončila viktoriánská éra v roce 1901, kdy zemřela královna Viktorie (která vládla Británii a Britskému impériu v letech 1837-1901, tedy skoro tak dlouho, jako v Rakousku a v Rakousko-Uhersku František Josef I. [vládl 1848-1916], pozn. JČ.). V praxi začaly být hodnoty této éry v Británii zpochybňovány až kolem roku 1910, kdy vzniklo hnutí sufražetek, požadujících volební právo pro ženy.

Velké změny nastaly s příchodem první světové války, v jejímž důsledku začaly miliony žen pracovat v továrnách. Válka vedla k velkému zpochybňování nacionalismu, který ji způsobil. Avšak i když ženy získaly začátkem dvacátých let hlasovací právo, skutečné rovnosti s muži se jim dostalo až po druhé světové válce, jak dokázala Virginia Woolfová ve svém významném traktátu A Room of One's Own. A navzdory tomu, že v roce 1920 byla vytvořena Společnost národů, která měla prosazovat kolektivní bezpečnost, nacionalismus zůstal v zahraniční politice rozhodujícím faktorem.

I když sovětský komunismus ovládl pětinu světa, nacionalismus nepřekonal, jako to dokazovali Mao Ce Tung v Číně a maršál Tito v Jugoslávii.

Navzájem spolu soupeřící ideologie, které vytvořily komunismus v Rusku a fašismus v Německu a v Itálii, se udržovaly u moci násilím. Avšak v těchto zemích zvítězila totalita v důsledku selhání kapitalismu volného trhu, který nedokázal vytvořit sociální spravedlnost a prosperitu. V Německu ovšem hrálo významnou roli i to, že po první světové válce vítězní Spojenci odmítli pomoci regenerovat německé hospodářství.

Všechno tohle, a odmítnutí pravicových evropských vlád splnit koncem třicátých let své závazky, které učinily v rámci systému kolektivní bezpečnosti, vedlo ke vzniku druhé světové války. Tato válka skončila rozdělením Evropy a dělící čára vedla středem Berlína i Vídně. Sovětský svaz vnutil komunistický režim celé východní Evropě a porušil svůj válečný slib, že tam povolí svobodné volby. Vznikla studená válka.

Ze zpětného pohledu vidíme, že prvním velkým mezníkem století byl vstup Spojených států do první světové války, přibližně v tutéž dobu, kdy se udál druhý velký mezník století: útok bolševiků na Zimní palác v Petrohradě.

Vstup Spojených států do druhé světové války nebyl nevyhnutelný. V roce 1936 schválil americký Kongres zákon o neutralitě, který to teoreticky zakazoval. I po japonském útoku na Pearl Harbor mohl prezident Franklin Roosevelt omezit americké vojenské akce jen na tichomořské bojiště. A Stalin podepsal s Hitlerem pakt o neútočení: až útok Německa proti Sovětskému svazu učinil posléze Sovětský svaz spojencem Západu.

Avšak právě vítězství v druhé světové válce proměnilo Spojené státy a Sovětský svaz v globální supervelmoci, což bylo postavení, které bylo neobyčejně posíleno jejich vlastnictvím jaderných arzenálů, což zaručovalo, že se studená válka nemůže nikdy stát třetí světovou válkou (i když dnes není válka mezi menšími jadernými mocnostmi jako je Indie a Pákistán vyloučena).

Rusku dlouho netrvalo, než si uvědomilo, že neexistuje žádná možnost, že by mohl komunismus ovládnout některou západní zemi: proto přijal Sovětský svaz politiku mírové koexistence. Po válce se sice domníval, že by mohl komunismus zvítězit v některých zemích třetího světa, jak se osvobozovaly od imperiální evropské nadvlády. Jenže brzo se ukázalo, že bývalé kolonie nemají naprosto v úmyslu zaměnit evropskou nadvládu za nadvládu Ruska. Těch několik málo rozvojových zemí, které krátkodobě flirtovaly s komunismem, to učinilo jen v očekávání rozsáhlé sovětské hospodářské pomoci.

Rozpad evropských impérií po druhé světové válce odrážel touhu po národní nezávislosti. V Africe to vedlo k novým válkám, protože koloniální hranice představovaly linie, na nichž se setkaly různé evropské armády, a nerespektovaly etnické či kmenové hranice. I v Evropě ignorovaly některé státní hranice národní či náboženské cítění, jako například v Saarsku nebo ve středovýchodní Evropě, kde rakousko-uherské impérium vládlo podle hesla "Rozděl a panuj".

Postimperiální svět byl do velké míry utvářen náboženským cítěním. To vyvolávalo konflikty. Konflikty mezi katolickými a ortodoxními křesťany jsou pořád ještě na Balkáně vážným problémem: konflikty mezi sunnitskými, šiitskými a wahabskými muslimy způsobují, že idea arabské jednoty na Blízkém východě zůstává fantazií.

Od osmdesátých let tohoto století nám umožňuje technologie - a to zejména informační technologie - osvobodit se od pout národnostního státu. I nejpevnější absolutistické monarchie, jako je Saúdská Arábie, mohou být nyní ohrožovány e-maily z Londýna. A jak se ujímá pojem demokracie v rozvojových národech, je stále obtížnější pro režimy přežít, pokud dovolují příliš velké rozdíly v občanských právech či příjmech pro jednotlivé společenské skupiny. Kromě toho, hospodářské změny vedou k tomu, že lidé začínají požadovat i politické změny.

Za posledních sto let vzrostl počet obyvatel na zeměkouli čtyřnásobně. Stejně tak vzrostl reálný příjem na jednoho obyvatele. V Indii od doby, kdy získala samostatnost, stouply reálné příjmy na obyvatele o 150 procent. V Rusku však od pádu komunismu reálné příjmy pro většinu lidí poklesly a zločinnost a korupce vzrostly v obrovském měřítku. Tak jsou nyní Spojené státy jedinou supervelmocí.

Jedním z nejobtížněji řešitelných problémů pro západní vlády je, zda dělat něco pro vyřešení problémů v zemích, jako je Rusko, a pokud ano, tak co. Důsledky nečinnosti by mohly být nebezpečné. Ozbrojené konflikty na Kavkaze nebo v jižní střední Asii by se mohly rozšířit do oblastí, které jsou pro Západ důležité. Ovšem problémy, jimž čelí Mezinárodní měnový fond, usilující přimět Rusko, aby plnil sliby, které učinil v očekávání hospodářské pomoci, dokazují, jakým obtížím musejí čelit potenciální dárci. Kosovo nám ukázalo, jak obtížná je vojenská intervence, zejména pokud nechtějí intervenující země vyslat pozemní vojska, protože se obávají, že občané jejich zemí uvidí v televizi, jak jsou tam jejich vojáci zabíjeni.

Posledních deset let přineslo jeden velký triumf pro lidstvo: ukončení studené války a sjednocení Německa a Evropy. Nebylo to, jak se často tvrdilo, vítězstvím pro Západ. Šlo o rozhodnutí jediného muže, Michaila Gorbačova, který stáhl Rudou armádu z Východního Německa - západní špionážní agentury tvrdily, že k tomu nikdy nedojde.

Nyní čelí Západ své skutečné výzvě: přijmout bývalé komunistické země do Evropského společenství. O jejich členství v NATO by se mělo uvažovat opatrněji, aby to nevedlo k záporným důsledkům v Rusku či na Ukrajině.

Tyto problémy jsou zjevnější v kontextu rostoucí globalizace světového finančnictví, ekonomiky a politiky. Informační technologie umožnila přesouvat miliardy dolarů z New Yorku to Tokia za pár mikrosekund. Avšak závislost informační technologie na počítačích ji činí zranitelnou vůči hackerům a vůči vydírání prostřednictvím počítačových virů. Kromě toho, vytváření nových finančních nástrojů, jako jsou například derivativa a tzv. "hedge-funds", omezilo spolehlivost ekonomických teorií. Skoro každý den nyní dochází ke zpochybnění nějaké ekonomické formule, která byla dosud považována za stoprocentně platnou.

Kromě toho, ekonomická prognostika i teorie, na nichž byla tato prognostika založena, byla mnohokrát naprosto zpochybněna neočekávaným vývojem událostí. Nikdo z nás předem nepředpověděl Suez, vietnamskou válku, revoluci v Maďarsku, to, že se stane francouzským prezidentem Charles de Gaulle nebo vznik organizace států produkujících ropu OPEC. Skoro nikdo nepředpověděl, že se Japonsko stane jednou z nejrychleji se rozvíjejících zemí v průmyslovém světě, ani, že se nedávno stane "nemocným mužem Asie". Tak je rozumné přistupovat k ekonomické prognostice se zdravým optimismem. Dobrým příkladem je nynější předpověď organizace OECD, která předpovídá hospodářský rozkvět po dobu nadcházejícího čtvrtstoletí. Tento rozkvět prý bude založen na "likvidaci relativně statických, bezpečných a celoživotních forem práce ... bude vyžadovat specifický a známý soubor nových znalostí a nové kvalifikace".

Většinu agendy dnes určuje vědecký pokrok. Více než devadesát procent vědců, kteří kdy žili a pracovali, žije a pracuje dnes. Už nám nabízejí volbu mezi likvidací chudoby a likvidací lidské rasy. Chováme se však neobyčejně vrtošivě při rozhodování, jak využívat znalostí, které nám poskytují.

Tak se znepokojujeme nemocí šílených krav, na niž umírá jedna osoba z milionu lidí, pojídajících hovězí steak s kostí, a ignorujeme kouření tabáku, které způsobuje, že každý desátý kuřák umírá na rakovinu.

Jedna věc, se zdá být víceméně jistou. Většina problémů, jimž dnes čelíme, není řešitelná jen v jednotlivých zemích. Bude nutné vytvořit k tomuto účelu globální instituce, jejichž členy budou všechny země, tak, jak je to v případě Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a OSN

Je nemoudré a je to plýtváním finančních prostředků mít více než jednu takovou organizaci, určenou pro řešení těchže úkolů. Proto je dobré, že Mezinárodní měnový fond a Světová banka jednají o možnosti sloučení.

Avšak rostoucí globalizace všech problémů, které postihují více než jedinou zemi, ukazuje, že bude nutné restrukturalizovat OSN, aby lépe odrážela změny, k nimž došlo ve světě od roku 1945. Členství Rady bezpečnosti OSN už vůbec neodráží dnešní skutečnost a je obtížné ospravedlnit existenci Valného shromáždění, v němž má malý ostrov v Karibiku tentýž hlas jako Německo či Japonsko.