Od 1. ledna 2000 je v Británii zakázán olovnatý benzín - protože za to usilovně bojovali tři jednotlivci

Shrnujeme článek, který vyšel v týdeníku Independent on Sunday 26. prosince 1999.

1. ledna 2000 končí největší a nejdelší britský experiment systematické hromadné otravy lidí. Po dobu sedmdesáti let Británie - stejně jako lidé na celém světě - dávala známý jed, zvlášť nebezpečný dětem, do strojů, které ho vypouštěly do atmosféry formou jemného aerosolu, ideálního pro vdechování. Pak Británie přesunovala miliony těchto strojů na vzdálenosti milionů kilometrů denně po celé zemi, aby zajistila, že bude jed distribuován všude. V důsledku toho docházelo k poškození mozku u dětí.

Od 1. ledna 2000 je však olovnatý benzín konečně v Británii zakázán - 17 let poté, co vláda Margaret Thatcherové přislíbila, že se to postupně stane. Od října se u britských benzínových pump prodává nová náhražka olovnatého benzínu pro automobily, které stále potřebují olovnatý benzín.

Ropné společnosti dál vyráběly olovnatý benzín, ačkoliv bylo dávno známo, že že jed poškozuje mozek dětí, přestože existovaly náhražky. Miliony motoristů dále využívaly olovnatého benzínu, přestože ho jejich automobily nepotřebují a přestože bezolovnatý benzín je u benzínových pump podstatně levnější.

Britským vládám toto rozhodnutí trvalo velmi dlouho: I když Británie zahájila v Evropě kampaň proti olovnatému benzínu, pak ji předstihly jiné evropské země. V zemích jako je Rakousko, Dánsko, Finsko, Švédsko a Německo je už olovnatý benzín zakázán - ve Spojených státech je zakázán už třicet let. Zákaz olovnatého benzínu v Británii od 1. 1. 2000 Británii vnutily předpisy Evropské unie, prostřednictvím Evropského parlamentu.

Množství olova v atmosféře sice už v posledních letech klesalo, britská vláda však přiznává, že každé dvacáté dítě v Británii absorbovalo tolik olova, že to poškodilo jeho inteligenci. Nezávislá analýza Sussex University konstatuje, že se to týká každého desátého dítěte.

Je známo, že je olovo jed, už dvě milénia. V prvním století po Kristu varoval Plinius starší před zmrazenými olovnatými výpary a někteří historikové připisují úpadek říše Římské vysoké koncentraci olova v kostrách starých Římanů - olovem byly pobité vnitřní stěny jejich sudů na víno.

Podle výzkumů máme v těle asi pětsetkrát více olova než naši primitivní předchůdci. Do benzínu se přidával od roku 1921, kdy objevil americký vědec Thomas Midgley olovnatý tetraetyl, který zabraňuje "klepání" automobilových motorů. (Později vynalezl Midgley první freony, které ničí ozónovou vrstvu.)

V padesátých letech se každoročně vypouštělo v Británii do atmosféry 7000 tun olova.

První člověk, který začal před tím varovat, byl Derek Bryce-Smith, bývalý profesor organické chemie na univerzitě v Readingu. V roce 1954 požádal výrovce olovnatého tetraetylu, aby mu pro experiment poslali vzorek. Zatelefonovali mi s tím, že to nedělají, protože je to neobyčejně jedovatá látka. Posléze mu sice vzorek poslali, s varováním, že ukápne-li to na podlahu, bude nutno celou podlahu zlikvidovat a nahradit jinou, a jestliže mu to ukápne na prst, usmrtí ho to anebo ho to dožene k šílenství.

Bryce-Smith dodal, že výrobci si nepřáli vyvolat ohledně tohoto jedu příliš velkou veřejnou pozornost, protože by se lidi mohli začít ptát, proč se takový jed přidává do benzínu. Bála se, aby se o věci nedověděli novináři.

Koncem šedesátých let zahájil Bryce-Smith kampaň proti užívání olova v benzínu. Stal se jedním z prvních vědců, prozrazujících veřejnosti ve veřejném zájmu varovné vědecké informace. Útočil na něho vědecký establishment a pomlouvali ho kolegové.

"Byl to dlouho velmi samotářský boj," kostatuje Bryce-Smith. "Mnoho kolegů se na mě dívalo se vztekem, protože mnoho výzkumných chemiků pracuje pro ropný průmysl, který jim poskytuje peníze pro výzkum."

Postupně se ke kauze připojila skupina dalších aktivistů, včetně ženy v domácnosti z Wimbledonu, Jill Runnettové, které z toho učinila veřejný politický problém. Téměř bez finančních prostředků se jim podařilo přesvědčit vládu, aby omezila jedovaté přísady v benzínu na dvě třetiny, i když ministři tvrdili, že olovo v benzínu nepředstavuje žádné nebezpečí.

Posléze dokázala podrobná americká studie 2000 dětí, že olovo poškozuje dětský mozek. Avšak britský establishment nechtěl olovo v benzínu zakázat. Jednou tvrdil jeden britský ministr, že neexistuje žádná studie, která by dokazovala, že olovo v benzínu poškozuje mozek britských dětí, jako by to byl jiný živočišný druh.

Posléze financoval kampaň za odstranění olova z benzínu britský podnikatel Godfrea Bradman a používal k tomu zkušeného aktivistu Desa Wilsona, který vytvořil "Kampaň za čistý vzduch".

V roce 1986 se v Británii začal prodávat bezolovnatý benzín a od roku 1988 byl levnější než olovnatý benzín. Přesto ho skoro nikdo nepoužíval, a i majitelé automobilů, které mohly používat bezolovnatý benzín, lili do benzínové nádrže stále dražší, olovnatý benzín, posléze už podstatně dražší než benzín bezolovnatý.

Teprve předpisy Evropské unie přivodily změnu. V roce 1992 nařídil Brusel, že všechny nové automobily musejí mít katalyzátor pro likvidaci jiných znečišťujících látek. Katalyzátor by byl zničen olovem v benzínu, a tak byly zavedeny takové hubice u benzínových pump, které se prostě nedaly dát do nádrže nových automobilů s katalyzátorem. To způsobilo změnu.

Petroleum Industry Association přiznává, že Británie mohla zakázat prodej olovnatého benzínu už před mnoha lety, ale že by to nebylo "ekonomicky efektivní". Aktivisté poukazují, že to znamená, že ropný průmysl dává přednost ziskům před zdravím dětí.

Britská firma Octel Group, která vyrábí tři čtvrtiny světové produkce olovnatých přísad do benzínu, nyní vyváží téměř všechny tyto přísady do třetího světa. Podle nového výzkumu je v Indii více než padesát procent dětí žijících ve velkých městech saturováno olovem natolik, že to poškozuje inteligenci. To se násobí v důsledku podvýživy, která má obdobně záporný vliv na vývoj mozku. Indie bude čelit možná brzo v tomto smyslu závažné krizi.