Co si počít v demokracii? Úvaha k otázce Martina
Hrbka
Martin Hrbek, spolu s mnoha našimi spoluobčany si zoufá, že sled vývoje v
zemi nejde podle jejich představ a přání. Nelíbí se mu politici, všichni se
mu zdají "zabydlení" a zkorumpovaní a neposlušní, když neposlechnou dobře
míněné výzvy a neodejdou, nelíbí se mu tisk, který píše jinak, než by se
patřilo, a ani prezident, který by měl být všemi uznávaný a není. Upadá do
beznaděje, když si stěžuje, že v tom nemůže nic zmoci a ptá se, co tedy
dělat?
Takováto skepse není českou specialitou. Znám řadu lidí, zde v USA,
kteří smýšlí podobně. Martinovi Hrbkovi musíme přiznat k dobru, že se nad
tím aspoň zamýšlí, a vypadá to, že by byl rád, kdyby tomu mohlo být jinak.
Zde většině lidí politika leze krkem a je jim zcela lhostejná až do chvíle,
kdy narazí na nějaký zákon, který se jim nelíbí, nebo musí platit daň,
která se jim nezdá.
Je důležité si uvědomit a smířit se s tím, že existuje a má právo
existovat i jiný názor než ten můj, který považuji či jsem přijal za
správný, a že v demokracii je uvolněn prostor téměř celému spektru názorů.
Žít v demokracii znamená respektovat názory druhých, obzvláště když "můj"
politik, kterého jsem s důvěrou volil, je přehlasován, či když můj názor
nezískal podporu většiny ostatních a volby dopadly jinak, než jsem si
představoval. Kdyby bylo vše tak jednoduché a jednoznačné, nebylo by třeba
politiků. Nebylo by třeba voleb. Politiky volíme proto, aby dbali na tvorbu
zákonů v souladu s Ústavou, aby se snažili prosadit zákony, které, podle
jejich svědomí nejlépe vyhovují zájmům nás občanů. Ústava je souborem
vžitých a všeobecně přijatých a přijatelných zásad v souladu s normou
výhodnou pro většinu občanů. Ústavní zákon není jednoduché a ani by nemělo
být jednoduché, měnit. Každý projednávaný zákon je posuzován právě s
ohledem na jeho ústavnost.
Pan Hrbek se zmiňuje o svobodě ve smyslu, že mu není nic platná,
neboť nemůže zasahovat do veřejného dění. Jak by asi chtěl zasahovat? Nemá
trpělivost čekat na další volby. Co tedy zbývá? Snad nějaký ten atentát,
nebo defenestrace? Existuje velmi snadně pochopitelná zásada, princip
rozměru svobody: "Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda
druhých."
Tvůrci výzvy "Děkujeme, odejděte" si toho snad jsou vědomy.
Vyjádřili svůj postoj a nelibost s některými politiky a snad nečekali, že
tito se omluví a odejdou. Mají mandát voličů a možnost jejich výměny je
dána ústavními zákony. Jinak tomu nemůže být. Občan má právo vyjádřit svůj
nesouhlas a odpor k svému poslanci, ministrovi, či prezidentovi, ale tam to
asi končí.
V příštích volbách si prostě musí dát větší pozor na to, koho volí.
Ale velmi často se může stát, že se názorově octnul v té "špatné" konvici a
nezbývá, než útrpně pozorovat, jak to ti "lepší" dělají. Jestli někdo
tvrdí, že je to stejné, jako za vlády jedné strany, přehlíží ten
nejpodstatnější rozdíl, že za toho režimu vládli samozvanci, nebylo voleb,
které by umožnily jejich výměnu a nebyl prostor ani média k projevu veřejné
kritiky. Vládla skupina mocných a ti, s množstvím kolaborantů a patolízalů
se těšili z výhod moci a ostatním nezbývalo nic, než trpně přihlížet.
Ještě na závěr: Situaci v naší vlasti jistě neprospívá, když její
občané propadají pesimismu a blbé náladě. Nemůžu se zbavit pocitu, že
problémy, jak se prezentují, jsou velmi často nafouknuté, že média
propadají negativismu, šíří jej a libují si v něm. Je třeba si uvědomit, co
jsme zdědili po diletantech minulosti, mít více porozumění pro
problematiku, se kterou naši politici zápasí a omluvit jejich případnou
omylnost. Je dobře si uvědomit i příčiny, nedostatky v zákonech a jejich
kontroly, které umožnily různým podvodníkům využít situace. Všimnout si a
přiznat, co dobrého se udělalo a dát kredit těm, kteří se o to zasloužili.
Bilance potom není zdaleka tak špatná, jak by se na první pohled zdálo. Po
listopadovém převratu se říkalo, že to bude trvat dvacet let a víc, než se
z toho srabu dostaneme. Dovoluji si tvrdit, že je vše na dobré cestě.
