Co s cizincem u dveří nemocnice
Můj starý kamarád ještě z doby stalinismu na pražské právnické fakultě,
poté žurnalista, norský občan, dlouholetý dopisovatel předních švýcarských
novin, sídlící v Buenos Aires, přijel se svou argentinskou manželkou
podívat se na rodnou zem. V centru metropole ale došlo k úrazu, manželku
pošramotila, byť úplně nepřejela tramvaj. Následoval odvoz do Nemocnice na
Františku. Kamarád mi pak velmi popuzeně referoval o pramálo sametovém
zacházení: především zájem o finanční a nikoliv zdravotní stav pacientky. S
podobnou prioritou jsem se setkal za svého letošního pobytu v Praze, když
v průběhu divadelního představení mého souseda, Čechoameričana jako já,
postihla srdeční nevolnost, s podezřením na infarkt.
A tak mě napadlo: Česká republika v polistopadových podmínkách
přestala být monoetnickou končinou. Přibývá cizinců, návštěvníků vítaných a
méně vítaných. I bezdomovci, běženci, rumunské žebračky s ušmudlaným
potěrem u nohou. Jak asi s nimi nakládá zdravotní služba v případě
potřeby?
Dochází k využívání takové služby, což se pak velesnadno může zvrtnout ve
zneužívání?
V naší Americe se s tímto problémem snažíme už delší dobu
vypořádávat. K dispozici mám stav ve známé newyorské nemocnici Bellevue z
3. prosince 1998 (převzato z The New York Times, 1. července 1999). Z
celkového počtu 701 pacientů onoho dne 166 byli cizinci a z nich 70
přistěhovalci ilegální. Zákon jak federální, tak státu New Yorku vyžaduje,
že jakákoliv osoba dostavivší se na Emergenci (čili na Pohotovost), musí
být vyšetřena a musí se jí v akutních případech dostat příslušné péče (must
be treated if their problems require immediate care).
Ke kategoriím přistěhovalců legálních a ilegálních, běženců
hospodářských a politických, nám přibyli i medical immigrants. V
neděli ve dvě hodiny po půlnoci do nemocnice Elmhurst v Queens nedaleko
Kennedyho letiště se právě z toho letiště přímo dostavila cestující z
Hondurasu, postižená ošklivým malignantním nádorem. Na jiném newyorském
letišti (La Guardia) přistál občan Dominikánské republiky v tak vysoké
horečce, že ho sanitka přivezla do předního Presbyterian Hospital, kde
oznámil, že trpí leukémií a je mu třeba léčby. Do téže nemocnice dorazil
další občan z téže republiky a podařilo se mu bezplatně získat finančně
velmi nákladnou transplantaci kostní dřeně. Poslední dobou se začíná
formovat trend v této podobě: přijíždějí Jihoameričané s AIDS, Číňané s
rakovinou, Afričané, zejména ze západní části kontinentu, s ledvinovými
záležitostmi.
Jak se o těchto možnostech dozvědí, jak vůbec získají vstupní vizum?
Kdyby přece řekli pravdu o účelu cesty, do země by je nepustili. Přiletí
jako turisté a o možnostech léčby se dozvědí různými cestami. Například
pacient ze západní Afriky, potřebný dialýzy, prodal dům, aby měl na cestu
do Guineje, kde mu ale nemohli pomoci. Na vývěsce tam ale získal informaci,
že v newyorském Bellevue a pařížském Pitie-Salpetriere je dialýza k mání
zadarmo. Nežádoucí dopad mívají občasné iniciativy dobré vůle, že
nemocnice, buď veřejné nebo soukromé se postarají o pacienta z dálav -
často ze zemí, postižených válkou, nebo někoho, kdo je už blíž smrti než
životu. Publicita o záchranné akci těší, na rozdíl od rostoucího počtu
zájemců o tutéž šlechetnou pomoc.
"To není moje starost, zda pacienti mohou platit - já jsem doktor,"
říká Dr.Lewis Goldfrank, ředitel pohovostní služby v Bellevue. Je to ovšem
starost nemocnice, města, okresu, státu - toho, kdo všechno financuje. V
roce 1997, městské nemocnice v NYC měly výdaj 1,2 miliardy dolarů za
služby, které jim nikdo neuhradil. Je to rostoucí problém i v jiných
centrech jako například v Chicagu, Houstonu a Miami.
Ne všude ale reagují stejně. Například v miamském Jackson Memorial
Hospital, když dojdou k závěru, že potřebná léčba je dosažitelná v zemi,
odkud insolventní, nepojištěný pacient přijel, tak vyrozumí imigrační úřad,
který se postará o deportaci. Nemocnice ráda zaplatí letenku a oddychne si.
Tento problém nejvíc - a nejdřív - postihl Kalifornii. Sousedí s
Mexikem, odkud se valí značné hordy zájemců nejen za prací, ale i za
pobíráním všelijakých sociálních požitků. Hodně populární je záměr porodit
na opačné straně hranice. Nejen že tak přijde na svět potomek - americký
občan ( podle archaického, stále platného principu ius soli), ale že se
rodičce dostane péče doma nedosažitelné kvality. S útěžkem na spadnutí se
začaly dostavovat nejen nuzné matičky, ale i dámy z nejlepších kruhů. Došlo
to tak daleko, že některé porodnice v jižní části Kalifornie měly nejvíc
práce především s touto klientelou. Neplatící klientelou. Daňové poplatníky
to pak natolik popudilo, že v roce 1994 v referendu odhlasovali tzv.
Proposition 187, podstatně - ne však zcela důsledně - omezující ilegálním
imigrantům přístup k bezplatné lékařské péči, navíc s povinností lékařů
takové případy oznamovat policii. Nic se tím ale nevyřešilo, poněvadž
obhájci lidských práv zahájili řadu soudních iniciativ a soudy většinu
novot anulovaly.
Problém s hrazením výloh za lékařskou péči poskytovanou cizincům
jakož i osobám nemajetným, nepojištěným získává na vážnosti. Dá se snad
předpokládat, že takový bolehlav postihne i Českou republiku v jakkoliv
ovšem menší míře.
Poznámka JČ: Etický problém, proč má některý člověk nárok na
zdravotní péči jen proto, že se náhodou narodil na bohatém Západě, je podle
mě velmi závažný. K tomu viz také tento článek z
deníku Guardian.
