Nikdo se v ČR neodváží protestovat proti občanské společnosti,
ale...
V podstatě žádná politická strana v ČR si veřejně nedovolí
protestovat proti
tzv. občanské společnosti. Ovšem například ODS si ji představuje víceméně
jen jako vztah občan - centrální politická moc, kdy se možnost občanů
ovlivnit dění ve společnosti zužuje převážně pouze na volby do parlamentu či
do obecních zastupitelstev. Se skřípěním zubů si nyní ODS začíná zvykat na
myšlenku, že občan také bude moci - snad již brzy - volit do krajských
samospráv.
ODA, KDU-ČSL a ČSSD o sobě tvrdí, že jsou pro širší pojetí občanské
společnosti. Podpora jejího dalšího rozvoje však u těchto politických
subjektů setrvává zatím převážně jen na úrovni nebránění vzniku dobrovolných
neziskových sdružení a organizací s tím, že některé tyto neziskové
organizace získají finanční prostředky ze státního rozpočtu a mohou
vykonávat pro společnost určité veřejně prospěšné služby.
Další rozvoj občanské společnosti se však v ČR zastavil. Již na úrovni
existujících neziskových organizací (např. v sociálním resortu) se vyskytuje
mnoho nedostatků. Na rozdíl od V. Británie či dalších západních zemí v ČR
stále chybějí důkladné zákony, jejichž prostřednictvím lze například měřit
kvalitu a hospodárnost neziskových služeb, takže veřejné prostředky jsou
rozdělovány nedokonalým způsobem a výběr "uznaných" neziskových subjektů lze
někdy označit za problematický či sporný.
Profesní pracovníci vykonávající pro veřejnost neziskové služby nezískali
zákonná pravidla pro možnost vyjednávat se státní či veřejnou správou o
svých podnětech ke zlepšení různých věcí. A už vůbec takovou možnost nemají
uživatelé neziskových služeb - na rozhodování o kvalitě a hospodárnosti
využití prostředků nemají občané žádný vliv.
Politické strany v ČR se zatím úspěšně vyhýbají tématu rozvinutí občanské
společnosti a občanské samosprávy do té míry, která řadovým občanům v
západních státech umožňuje přímý vliv na správu a kontrolu veřejných
prostředků. Přestože v ČR již od roku 1991 existuje veřejné zdravotní
pojištění, společnost dosud nezískala prostřednictvím zákona možnost volit
si sama své zástupce do orgánů zdravotních pojišťoven a přes tyto své
zástupce přímo vidět do účtů i do ukazatelů o kvalitě zdravotní péče. Zatím
tzv. zástupce pojištěnců Všeobecné zdravotní pojišťovny volí poslanecká
sněmovna (jde o přátele politiků, nikoli o skutečné zástupce občanů). Kdo a
jak je volen do orgánů ostatních zdravotních pojišťoven, to je veřejnosti
zcela neznámo. U okresních poboček Všeobecné zdravotní pojišťovny probíhají
rovněž veřejnosti utajené "volby" - zaměstnanci okresních úřadů, případně
obcí si prostě dosadí své známé. Pokud se pojištěnci v ČR pídí po jménech
"svých zástupců" ve zdravotních pojišťovnách, dostávají od vedoucích
pracovníků těchto institucí odpovědi typu: do toho vám nic není. Zatímco v
západních státech bývají schůze správních rad nemocnic a zdravotních správ
veřejné, tj. otevřené veřejnosti, v ČR podléhají schůze správních rad
vysokému stupni utajení, jako by mělo jít o vojenské tajemství.
Smutné na tom je, že v době první republiky existovala v ČSR široce
rozvinutá občanská společnost, kdy si mj. občané v okresech sami volili své
zástupce do orgánů tehdejších nemocenských pojišťoven a také sami
kandidovali (kandidátku mohli předkládat i jednotlivci, nikoli pouze
odbory). Jenže tento princip se současným politikům v ČR nehodí do hry -
nemohli by totiž manipulovat se zdravotním pojištěním, jak to dělají nyní,
kdy politici zničujícím způsobem přímo ovládají finanční toky v českém
zdravotnictví jednak prostřednictvím tzv. "zástupců pojištěnců", jednak
prostřednictvím státních úředníků, kteří rovněž zasedají v orgánech
zdravotních pojišťoven (při centrálním ústředí těchto pojišťoven). Zbytek
tragickým způsobem rozdávaných peněz občanů pak "zhodnocují" zástupci tzv.
zaměstnavatelů, kdy se jedná ve vysoké míře o problematické podnikatele,
nikoli o seriózní zaměstnavatele, které by zajímala úroveň zdravotního stavu
pracovních sil v ČR.
Abychom byli spravedliví, vicepremiér Vladimír Špidla v současné
době zkouší
odstartovat vznik Sociální pojišťovny (pro správu prostředků na důchody a
nemocenské dávky), do jejíchž orgánů se mají vedle vládou vybraných osob
dostat také zástupci pojištěnců a zaměstnavatelů. ODS by tuto Sociální
pojišťovnu nejraději pohřbila, ačkoli tato instituce ve vyspělých evropských
zemích přes všechny problémy se stárnoucí populací zůstává spolehlivým
pilířem určitých nutných sociálních jistot obyvatelstva - a především také
dobrým nástrojem vlivu občanů na správu veřejných peněz.
Bohužel, Špidla se ve svých záměrech zatím zastavil na půlce cesty. Dosud se
nerozhoupal k tomu, aby prosazoval volby do orgánů Sociální pojišťovny
zdola, od okresů. V návrhu věcného záměru zákona o Sociální pojišťovně se
počítá s delegováním pojištěnců a zaměstnavatelů do orgánů této instituce na
úrovni hlavního města Prahy. Jak tento volební klíč dopadne v praxi? V Praze
zatím vždy došlo k nezdravé kooperaci centrálních politiků s tzv. zástupci
občanů, kteří bývají příliš odtrženi od skutečného lidu v okresech a obcích.
Nelze očekávat, že v budoucnu tomu bude jinak. Řadoví občané opět
nedohlédnou na prsty "svých zástupců" v hlavním městě, nebudou znát jejich
jména a nikdo z Prahy se jim také nebude pravidelně ze svých skutků
zpovídat.
Volební klíč do orgánů Sociální pojišťovny tedy Špidla nezvládl, neboť ho
neokopíroval od vyspělých zemí, ale bohužel od principu nynější Všeobecné
zdravotní pojišťovny, který vznik občanské společnosti a široké veřejné
kontroly potlačuje.
Druhou chybou Špidly je fakt, že nemá odvahu propojit Sociální
pojišťovnu se
zdravotními pojišťovnami. Dohled sociální pojišťovny nad zdravotními (resp.
nemocenskými) pojišťovnami je ve vyspělých evropských státech samozřejmostí.
Jedná se totiž o účinný systémový prvek demokracie i nástroj potlačování
korupce (pojištěnci zvolení do orgánů sociální pojišťovny zdola samotnými
občany, kteří vidí přímo do účtů jak důchodů, tak zdravotní péče a dávek při
pracovní neschopnosti, nejsou politiky snadno manipulovatelní, neboť mají
veškeré informace k samostatnému úsudku). Propojení sociální pojišťovny se
zdravotními pojišťovnami v západních zemích je rovněž nástrojem k
potlačování inflace nákladů ve zdravotnictví (např. léčebné standardy se
díky tomu formulují účinnějším způsobem tak, aby se předcházelo zbytečné
invaliditě - tento pohled na zdravotní péči v ČR zcela chybí). A právě z
tohoto důvodu se čeští ministři zdravotnictví vlivu sociální pojišťovny (a
přes ni vlivu pojištěnců a zaměstnavatelů) na kvalitu, účelnost a
hospodárnost zdravotní péče urputně brání - čeští ministři zdravotnictví
jako přímí zástupci lékařské lobby nemají rádi protiinflační nástroje, neboť
inflace cen zdravotní péče jim vyhovuje a nekvalitních služeb se nebojí (až
budou stonat, dostanou protekčně lepší službu než řadový občan).
Špidla je tedy ve dvojím ohni - z jedné strany ODS nepřející si rozvoj
veřejnoprávních organizací v ČR, z druhé strany ministři zdravotnictví -
lékaři, kteří nechtějí připustit, že by léčebné výsledky začali nestranně
hodnotit skuteční zástupci občanů (prostřednictvím profesionálních úředníků,
které by si průměrně duševně zdraví občané nechali vyškolit v okolních
vyspělých zemích).
V těchto měsících, kdy se připravuje jednak projednávání návrhu zákona o
české Sociální pojišťovně a kdy se nedočkavě čeká i na nový zákon o veřejném
zdravotním pojištění, se tedy rozhodne o tom, zda v ČR na dalších pět až
deset let zůstane občanská společnost a veřejná kontrola v polozakrnělém
stavu, anebo zda se situace zlepší.
Politici v ČR se jako klíšťata přisávají na všechny významné instituce, v
nichž je hodně peněz a z jejichž úrovně lze hodně ovlivnit. Je to ostatně
vidět i na současných tanečkách kolem České národní banky. Všeobecná
zdravotní pojišťovna, kterou ročně projde pomalu sto miliard Kč, už na
politiky - klíšťata doplatila opakovaným a kumulovaným, několikamiliardovým
schodkem. V důsledku toho se pojištěncům skrytým, veřejně nepřiznávaným
způsobem prodlužují čekací doby na operace i na vyšetření, zhoršuje se
kvalita některých druhů péče a zbytečně se brzdí možnosti zdokonalení
léčebných postupů. Podobný marasmus čeká i Sociální pojišťovnu, pokud se
této instituce opět zmocní centrální politici (se svými přáteli). Politikům
při správě veřejných prostředků jde a půjde převážně o krátkodobé horizonty,
např. o zvýšení nemocenských dávek před parlamentními volbami. Rozhodně jim
nepůjde o zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ani o korektní
zhodnocování peněz občanů pro delší časový horizont.
Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů
(Praha 2, Podskalská 24)
