Ombudsman
Středisko empirických výzkumů zjistilo, že úřad veřejného ochránce práv
podporují dvě třetiny občanů. Mezi mladými do devětadvaceti let je podpora
vyšší, činí sedmdesát tři procent a důvodem je očekávání, že nový úřad si
bude počínat nezávisle na současných institucích, které jsou podle nich
příliš navzájem propojeny, vzdalují se od občana a poskytují mu málo šancí,
aby se dovolal svých práv.
Významná část veřejnosti ovšem na nový úřad pohlíží skepticky. Buďto
si nedovedou konkrétně představit, v čem jim pomůže, anebo se jim nelíbí,
že se ombudsmanovi a jeho lidem budou vyplácet mzdy, a ochrana práv bude
něco stát.
Jakého zastání se občané od úřadu ombudsmana dočkají, se teprve ukáže.
Zmíněný průzkum vypovídá spíše o našem vztahu k těm "současným
institucím" a na místě je otázka, co mohou udělat pro to, aby se ten vztah
zlepšil.
Zmíněný průzkum tu odpověď nabízí: Měly by být méně navzájem
propojeny a přiblížit se občanovi. Smyslem nezávislého ochránce práv není
státní instituce nahradit, ale na konkrétních případech zjistit, zda
fungují tak, jak mají a pokud ne, vyvinout na ně patřičný tlak.
Jestliže parlament po dlouhém zvažování nakonec institut veřejného
ochránce práv po vzoru řady zemí Evropské unie zřídil, odráží to zřejmě
poznání zákonodárců, že zákony nestačí pouze odhlasovat, a instituce pouze
zřídit. Jestliže se poslancům a senátorům dosud vyčítala nedokonalost
právního řádu, úřad ombudsmana, bude-li si počínat rázně, může ukázat, že
problém není v nedostatečnosti zákonů, tedy v práci parlamentu, nýbrž
v tom, jak jsou zákony v praxi uplatňovány.
Pokud s ombudsmanem skutečně přijde více spravedlnosti a
zákonodárcům se tedy bude méně spílat, mohou si vyčítat, že úřad ochránce
práv neodhlasovali dříve.
20. března 2000
