Vyrovná se životní úroveň ČR s Evropskou unií? Otázky, které
Lidové noviny nezodpověděly
Vzhledem k připravovanému vstupu České republiky do EU je srovnávání
platů a cen jistě velmi
aktuální. Chvályhodný úmysl Lidových noviny zabývat se touto
problematikou byl bohužel
znehodnocen slaboduchým přístupem k datům.
Krátký článek (šifra pf) se třemi citáty ředitele Výzkumného ústavu práce
a sociálních věcí
Martina Máchy a tabulka srovnávající čisté platy tří
vybraných profesí (bankovního
úředníka, učitele a
kvalifikovaného dělníka) v různých evropských státech přepočtených na
české koruny dociluje
jediného - údivu nad tím, za co vlastně citovaný ředitel bere svůj plat.
Převádět platy na společného jmenovatele, v tomto případě na české
koruny, je jistě možné, ale
výsledná informace je prakticky bezcenná, pokud se nebere v úvahu
příslušná cenová hladina,
sociální a zdravotní zabezpečení a různé požitky (dříve se tomu říkalo
výdobytky), které se
mohou významně lišit mezi jednotlivými profesemi i státy.
Tvrdit, že se v platech přibližujeme k Evropě, může jen nezřízený
optimista nebo hlupák a
blábol o tom, že nekvalifikovaní Češi jsou proti některým svým
protějškům v EU "v pohodě" je v podstatě urážkou soudnosti čtenářů.
Průměrný plat čistý plat bankovního úředníka 18 242 korun měsíčně čistého
sice vypadá dobře na pozadí "starých" cen, ale nás musí zajímat, jak to
bude dál.
Bankovní úředník totiž pracuje zhruba za 1000 a učitel za 500 DM
měsíčně. Měl-li novinář
značky pf přístup k řediteli Máchovi, měl chtít odpověď na otázku, co
jeho ústav vyzkoumal
pokud jde o sbližování cenové hladiny ČR a EU a jaký dopad bude tento
proces mít na platovou
situaci a vývoj životní úrovně v ČR.
Zůstaňme ještě u bankovnictví. Pražský zaměstnanec pracuje za 25% mzdy
svého
frankfurtského protějšku. Pokud se cenové hladiny vyrovnají řekněme
během přístích deseti let,
musel by plat tohoto zaměstnance stoupnout během stejné doby 4-násobně,
aby měl stejnou
životní úroveň jako má jeho protějšek nyní. Je to reálné? Jaké jsou
prognózy výzkumného
ústavu?
Podle zpráv denního tisku budou české banky propouštět několik tisíc
zaměstnanců -
předpokládejme pro názornost, že 5000. Zvažme, co takové číslo znamená
v širších
souvislostech.
Tito lidé platí dohromady asi 300 milionů korun na daních ročně.
Klesnou-li jejich příjmy na
polovinu (například na úroveň učitelů) bude statní pokladna chudší o 150
milionů. O dalších
450 milionů přijde ročně ekonomika, protože právě o tolik se sníží čistý
příjem této skupiny lidí.
To je modelová situace, kterou je nutné zkoumat. Jaký bude trend vzniku
nových pracovních
příležitostí? Neprodáváme svoji pracovní sílu příliš lacino? Jak
přinutíme investory, aby nám
neplatili almužny na úrovni minimální mzdy až jednou budou "normální"
ceny? Jak zabráníme
tomu, aby se ČR neproměnila v zásobárnu pracujících chudých? Má v
tomto směru Výzkumný
ústav práce a sociálních věcí alespoň nějakou představu?
Vrátím se ještě ke srovnání příjmů v jednotlivých zemích. Tabulka v LN
uvádí korunové příjmy
typického zaměstnance (deset let praxe, stejně velká rodina). Jak již
bylo řečeno, porovnání
jednotlivých států je prakticky nemožné, nicméně dosti zajímavou
informaci získáme jejich
porovnáním v rámci každého státu zvlášť (použitím nejnižšího příjmu jako
společného
jmenovatele). Údaje shromážděné pro 16 evropských států, každý
zastoupený jedním městem,
lze shrnout takto (b = bankovní úředník, u = učitel, d = dělník):
Nejhůř placený obor (například učitel je na tom nejhůře ve 4 zemí ze
16):
u - 4x b - 5x d - 7x
V některých případech je rozdíl zanedbatelný (viz níže). Pořadí oborů
může být ovlivněno
různou rychlostí platového postupu. Například kanadský učitel je po
deseti letech u konce svého
platového postupu a jeho plat roste pouze v rámci přizpůsobování
platových stupnic inflaci.
LN sice uvádějí, že jde o čistý plat, ale není jasné, zda jde o průměr
včetně bonusů a přesčasů,
které se u učitelského pokud vím nevyskytují.
Pokud jde o dělnické profese, je třeba vzít v úvahu, že ve velkých
podnicích jsou silné odbory,
které svým zaměstnancům dokáží prosadit velmi dobré podmínky. Situace u
malých
zaměstnavatelů může být podstatně jiná.
Ve dvou třetinách zkoumaných zemí je rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším
platem menší než
50%, což naznačuje značnou platovou nivelizaci. Ta je podle mého názoru
dána tím, že nízké
platy rostou relativně rychleji než než platy střední vrstvy - dá se
říct, že střední vrstva vlastně
financuje udržování chudých nad hranicí hladu, nespokojenosti a a
případné revolty.
Příjmy střední vrstvy stagnují i v případě, že ekonomika roste.
Například v Kanadě, která po
útlumu na přelomu devadesátých let zaznamenala v období 1993-1997
hospodářský růst 2-3% se
podle Statistics Canada vyvíjely průměrné čisté roční ve stejném období
takto: (rodina s
jedním/dvěma příjmy) takto:
47 774/64 569 48 062/66 541 45 650/66 590 46 054/67 311 46
308/66 998 (vše v kanadských dolarech).
Uvážíme-li, že průměrná roční inflace byla ve stejném období asi dvě
procenta, není zapotřebí
přílišné představivosti k tomu, aby člověk viděl, že přes
desetiprocentní růst ekonomiky má
průměrná kanadská rodina nižší životní úroveň. K tomuto stavu přispěla
móda snižování počtu
zaměstnanců, která eliminovala značný počet relativně dobře placených
míst jak v soukromém
tak ve veřejném sektoru. Několik tisíc lidí například propustily nebo
budou propouštět i čtyři
největší a rekordně ziskové kanadské banky.
Kanadská zkušenost nemusí být nezajímavá pro české čtenáře, kteří se z
LN na jiném
místě dozvěděli, že "podle studie Světové banky k tomu stačí
relativně málo k tomu, aby se
životní úroveň v ČR dostala na úroveň EU: ekonomika musí každý rok (po
příštích 15 let) zvýšit
svůj výkon o pět procent, tedy o tři procenta víc než v zemích EU."
Pro zlaté české ruce je to jistě maličkost. Potíž snad je jen v tom, že
jim již nic nepatří, takže k
tomu, aby se daný předpoklad vyplnil by se musela v investorech probudit
jakási filantropická
vášeň dotáhnout Čechy do pelotonu. Jenže proč by dělali něco, co ve
světě dávno vyšlo z módy?
V posledně citovaném článku se lze dočíst, že: "Pokud se podaří rychle
provést reformy v
podnicích, je dokonce možné, že EU dohoníme i dříve," říká Jan Švejnar,
profesor univerzity v
Michiganu, zároveň ale hned dodává: "Důležité je tento růst dlouhodobě
udržet. Jakýkoli výkyv
nás samozřejmě zbrzdí." Jenže jakou cenu takový výrok má? V
publikované formě (možná byl vytržen ze souvislostí) to je blábol.
Který stát kdy udržel takové tempo růstu po tak dlouhou dobu? A jak
může 5% roční nárůst ekonomiky vést k 7% růstu mezd, který je v témž článku
očekáván?
Neztratila se nám náhodou
někam produktivita práce? Nebude Česká národní banka, či kdo bude mít
jednou české finance
pod palcem, šílet hrůzou z inflace?
V Kanadě se díky různým shodám okolností posledních šesti sedmi let daří
automobilovému
průmyslu. Ford, Chrysler a General Motors mají vysoké zisky a je vcelku
logické, že by se na
nich chtěli podílet i zaměstnanci těchto firem. Jejich odborový svaz
vyjednává ve dvouletých
intervalech pracovní smlouvy a ve stejně pravidelných intervalech varují
různí pravicoví gurové
před tím, že mzdové požadavky pracujících způsobí inflaci a ohrozí
systém, který pro bohaté (a
patrně i pro gury samotné) tak pěkně pracuje.
A to jde, prosím, o období silného růstu a o zvýšení platů kolem 3% z
nichž valnou část spolkne
dvouprocentní inflace.
Je ovšem třeba dodat, že nejžhavějším bodem vyjednávání kolektivních
smluv nejsou platy, ale
likvidace pracovních míst v důsledku zadávání některých prací do
levnějších oblastí. Odborově
neorganizovaní dělníci v Mexiku či jinde to od svých kolegů v Oshawě
rádi za pár šupů
převezmou.
Jak zabudovávají výzkumníci přes práci a sociální věci takový prvek do
svých předpovědí? Jaký
zisk by musel mít třeba VW, aby zdvojnásobil platy v Mladé Boleslavi?
Sepsal jsem pár otázek, které mě jako laika zajímají. Teď bych chtěl,
protože jsem poučitelný,
nakoupit u odborníků.
