Nulová tolerance: reakce britského bulvárního tisku na osud Romů je
politováníhodná
Tuto nepřímou reakci Jeremyho Hardyho na komentář
Andrewa Marra otiskl v sobotu 25. března deník Guardian.
Vzhledem k tomu, že se zdá být otázka žebrajících uprchlíků jednou z
hlavních zpráv těchto dní, dovolte mi, abych nabídl pár slov útěchy těm
lidem, které zjev žebrajících uprchlíků znepokojuje: prosím tě, vzmuž se,
ty trapná padavko. Jestliže je šátek na hlavě nějaké ženy nejděsnějším
pohledem, jaký jsi v životě viděl, no tak to ti závidím. A jestliže je pro
tebe přední sklo tvého automobilu vysoce citlivé na dotek od jiných lidí,
tak pro tebe musí být návštěva v myčce automobilů doslova erotickým
festivalem. Ale možná nejsi ještě natolik vyzrálý, aby ses mohl odvážit do
londýnského metra. Možná si myslíš, že nemluvňata žebrajících cizinek
obsahují časované nálože, jako ve Vietnamu? No, dovol mi, abych ti ujasnil,
že to byla propaganda. Ale ne, tebe znepokojuje osud dětí těchto
žebrajících matek. Aha, tobě nevadí, v jaké chudobě a diskriminaci žili ve
svých rodných zemích. Tebe neznepokojuje, že jsou tito lidé v Británii
nuceni žít z nuzných státních kuponů. Nenapadlo tě, že lidi, kteří budou z
této země brzo zase vyhnáni, nejsou plni obrovské vděčnosti za minimální
podporu, které se jim dostává.
My Britové jsme samozřejmě dokonalí rodiče, - vůbec nikdy
nenecháváme své děti na starost východoevropským au pairs, netaháme je
brečící po supermarketech, neřveme na ně, když se dobře baví, nebijeme je,
neposíláme je do internátních škol, nenutíme je dělat zkoušky v devíti nebo
deseti letech, kdy naprosto nemohou tušit, že se při tom rozhoduje o jejich
budoucnosti. Možná teda nejsme dokonalí. Ale alespoň nás nikdo nehodnotí
na základě naší etnické příslušnosti. A o to právě jde, že? Zranitelné a
nevítané lidi je lehce možné dát do jednoho pytle a odsoudit jako celek.
Mají povinnost nám být šíleně vděční, pokud je máme vůbec tolerovat.
Skupiny, které se stávají terčem předsudků, se mění časem. V současnosti
jsou to Romové. Deník Sun je nazývá "majetkuchtivými nomády Evropy". Tak
se ale dřív snad hovořilo o židech, ne?
Byl jsem rád, že tento týden se pokusil Roy Greenslade věc trochu
vyvážit. Když napsal, že Allison Pearson v [londýnském bulvárním deníku]
Standard napsala "inteligentní a citlivý" příspěvek, byl jsem příjemně
překvapen a rozhodl jsem se to prozkoumat. Deník Standard jsou
pseudonoviny, které znečišťují londýnské metro a Londýňané za ně platí až
35 pencí. Takzvaní kameloti blokují vchody do metra a přiškrcenými hlasy
žebrají od spěchajících kolemjdoucích, aby jim do špinavých dlaní vhodili
trochu drobných za spěšně sestavený plátek. A - nemějte žádné iluze - ty
peníze jdou do kapsy bohatého tiskového barona. Je to organizovaný byznys.
Ať už je tomu jakkoliv, když jsem slyšel, že v deníku Standard vyšlo
něco civilizovaného, bylo to pro mě naprostým šokem, tak jsem se rozhodl,
že si to najdu na internetu. Nalezl jsem toto: "Vracejí se mi netypicky
tvrdá slova mé babičky na adresu Romů tím víc, čím víc pohlížím na naši
místní skupinu v akci... moje babička by raději bývala hladověla, než aby
dopustila, aby byly její vlastní děti ponižovány anebo aby byly špinavé.
Její pohrdání pro Romy, jak nyní vidím, nebylo jen prostým případem
rasismu. Tito lidé představovali místo, na něž jste poklesli, když jste
vzdali boj o vlastní důstojnost. Není divu, že se jich báli." Dá se to
jistě charakterizovat jako inteligentní a citlivý komentář, na druhé straně
se to dá taky charakterizovat jako stupidní a pobuřující komentář.
Statisíce Romů bylo zavražděno za fašismu. Svá nemluvňata odnesli přímo do
Osvětimi. Pravděpodobně jich používali, když prosili tamější stráže o
smilování. Dnes nejsou Romové, kteří jsou znásilňováni či zabíjeni, pokaždé
nutně přímou obětí státu. Často stát toleruje násilníky a ignoruje oběti,
ale v moderní řeči byrokratů tohle je "diskriminace, nikoliv perzekuce".
Když jsou viníky násilí policisté, řekl bych, že je to kultura kantýny.
Romové nejsou běloši. Jejich předkové přicestovali z Indie. Mnoho
romských komunit existuje už dlouhá staletí jako menšiny v zemích, které je
dosud nepřijímají. Některé tyto menšiny jsou bohaté, jiné nikoliv. Když se
vydávají na cestu, většinou je k tomu pobídkou chudoba a rasové
pronásledování, nikoliv touha po cestování. Mají fantastické hudebníky.
Říkám to proto, protože podle britských byrokratů má právo být uznán jako
člověk jen ten, kdo výjimečně vynikl jako hudebník, sportovec nebo kuchař.
Nejdůležitější je zdůraznit, že Romové jsou národ. Nejsou to ani podlidi
ani to není porucha chování.
Pearsonová by se asi bránila, že píše jen to, co vidí. To je právě
problém na většině novinářské práce. Jestliže se váš život skládá z toho,
že spěcháte od své počítačové klávesnice do restaurace na drahý oběd a pak
do televizního studia, nevidíte nic moc kolem sebe. Začnete psát o to, co
jste jedli nebo co jste viděli v televizi. A když náhodou při tom spěchu
potkáte pár lidí, to je váš research. Je to ale otrava. Snažíte se
nezaujímat k světovým záležitostem žádné stanovisko, jenže svět se vám
utáboří na prahu.
