Britský tisk: rozhořčení nad žadateli o asyl
Tento článek původně vyšel v týdeníku Central Europe Review na tomto
místě.
Dá se snad říci, že je Velká Británie relativně tolerantní země;
není sice bez etnického napětí a má své hollywodské koloniální komplexy a
svým způsobem je velice typicky britsky "ostrovně uzavřená". Má však
dlouhou historii vřelého přijímání přistěhovalců a Londýn je pravděpodobně
nejúspěšnějším příkladem moderního evropského multikulturního města. Takže
proč došlo poslední dobou téměř k hysterickému záchvatu u velkého počtu
novinářů a politiků, který údajně vyvolal nový a "obrovský" příliv
"falešných" žadatelů o asyl na ulicích britského hlavního města?
Původním katalyzátorem, proč se tyto zprávy objevily ve sdělovacích
prostředcích, bylo to, že byla k soudům v Británii předvedena hrtka
romských žen, které byly zatčeny za žebrání v londýnském metru. Po loňských
demonstracích v Doveru proti romským přistěhovalcům a po podivné asylové
vedlejší zápletce, k níž došlo v únoru během dramatu týkajícího se únosu
afghánského letadla, které přistálo na čtvrtém londýnském letišti Stansted,
najednou vzniklo v britském tisku proti přistěhovalcům naprosté peklo.
Tito žadatelé o asyl, jak jsme byli informováni, nejen profitují z
velkomyslnosti britského sociálního zabezpečení, ale také agresivně žebrají
na ulicích. V důsledku toho došlo k drastickému vzrůstu pouliční
zločinnosti a kvete černá ekonomika. Výtěžek z žebrání se prý posílá po
Evropě zpět do romských komunit ve východní Evropě. V současné době jsou
ústředním terčem nenávisti romské ženy, které mají u sebe nemluvňata a
nosí šátky, tyo ženy jsou údajně tak cynické, dočetl jsem se, že dávají
nemluvňatům utišující prostředky, aby nebrečely a staly se jen dojemnými
rekvizitami, jichž jejich matky zneužívají pro žebrání o peníze. Všechno
tohle a mnoho dalšího plnilo stránky britského tisku celý minulý měsíc.
"Cikánští parazité si z obrovských majetků, které získávají z lehce
zneužitelné Británie, stavějí paláce," napsal nechvalně známý bulvární
deník Sun, nejčtenější britský list palcovými titulky.
Bulvární tisk se skoro mohl posednout, když škodolibě zjistil, že
čtyřměsíční syn jedné Romky, odsouzené za žebrání, se pyšní jménem Lucifer.
Takové zpravodajství však není v žádném případě omezeno jen na
senzacechtivý britský tisk. Deník Daily Mail, list střední kvality, který
se ovšem vždycky ostře stavěl proti přistěhovalcům, charakterizoval Romy
jako "kletbu". Jeho druh, polobulvární londýnský list Evening Standard,
otiskl zprávu, že "cikánské město v Rumunsku posílá do Londýna žebráky v
organizovaných výpravách a ty živí komunitu 4000 obyvatel." V Daily
Telegraphu poznamenala Marie Woolfová, že vládne široká veřejná
nespokojenost nad tím, ževiditelně stoupl počet žadatelů o asyl, kteří
hledají krátkodobé pracovní příležitosti a kteří na ulicích žebrají.
Ale jak si povšiml v deníku Guardian Roy Greenslade, navzdory tomu,
že Evening Standard a Daily Mail vyslaly přes celou Evropu samostatné
reportéry, jejichž úkolem bylo odhalit mramorové paláce, které si budují
romské hordy, které zbohatly prostřednictvím britské velkomyslnosti,
reportérům obou listů se jaksi podařilo interviewovat jen tutéž jedinou
rodinu, Constantinovy. "Anglie je zahrada plná bohatého ovoce," řekl jeden
"cikánský starší", asi netušil, že jeho slova budou otištěna ve všech
britských novinách. Proč interviewovali jen jedinou rodinu? Možná ostatní
Romové mramorové paláce neměli?
Xenofobní výlevy v britském pravicovém tisku bohužel nejsou tak
řídké, aby vyvolávaly velké překvapení, i když ostrost tónu některých
nedávných článků je skutečně znepokojující. Palcové protiimigrační titulky
také znepokojují britskou labouristickou vládu, která je známa svou
posedlostí "manipulovat" zpravodajství tak, aby z toho měla prospěch.
Labouristická strana zjistila na základě průzkumů veřejného mínění, že je
přistěhovalectví na třetím místě zájmu britských voličů, hned za
zdravotnictvím a školstvím. Situaci taky silně komplikuje obrovská fronta
žadatelů o asyl, kterou musejí imigrační úřady ještě zpracovat. Ve frontě
je stále ještě 105 000 žadatelů, přestože se jejich počet minulý měsíc
trochu snížil. Každý žadatel má právo na sociální podporu, zatímco čeká od
imigračních úřadů na rozhodnutí, a průměrná délka čekání je 13 měsíců.
Britská vláda reagovala tím, že dala najevo svůj úmysl založit na
různých místech Británie soukromá "rychlostní" imigrační střediska, kde se
budou žádosti o asyl zpracovávat bezodkladně. První takový "internační"
tábor byl 20. března otevřen v Oakingtonu u Cambridge. Vláda oznámila, že
si přeje z Británie rychle a účinně deportovat všechny osoby, které nebudou
v žadatelském řízení úspěšné. Také se rozhodla odebrat žadatelům o asyl
finanční sociální podporu. Namísto toho budou dostávat kupóny; podle nových
předpisů budou žadatelé o asyl, čekající na rozhodnutí, dostávat 25 liber
týdne v kupónech a jen 10 liber týdně na hotovosti. (Pozn. JČ: Průměrný
britský týdenní plat je cca 350 liber týdně.) Při čekání na rozhodnutí o
žádosti o asyl nesmějí žadatelé pracovat. Vzhledem k tomu, že tato sociální
podpora je asi o 30 procent méně než základní existenční minimum, není
vůbec překvapující, že se někteří asylanti obracejí k jiným zdrojům příjmů.
Britská vláda chce napodobit příklad Německa, které omezilo svůj
roční příliv přistěhovalců z více než 400 000 v roce 1993 na loňských 95
300 a zamýšlí zavést účinné odstrašení proti hospodářským přistěhovalcům.
Jinde zacházejí britské soudy tvrdě s žebráky. Evening Standard
otiskl článek s titulkem "Rumun chtivý peněz odsouzen do vězení za žebrání
v Londýně". Eurostar, firma provozující mezinárodní vysokorychlostní vlaky
pod kanálem La Manche, oznámila, že bude přísně kontrolovat cestující, aby
se do vlaků nedostali ilegální přistěhovalci, a Evropská unie oznámila
projekt, který má financovat návrat žadatelů o asyl, jejichž žádost byla
odmítnuta. (Jak jsem zjistil v Praze, tento projekt je velmi pofidérní a
naprosto nepromyšlený, JČ.) Aby nezůstala pozadu, opoziční (konzervativní)
mluvčí pro otázky vnitra Anne Widdecombová (intenzivně věřící katolička,
pozn. JČ) požadovala, aby byli všichni žebrající žadatelé o asyl okamžitě
uvězněni a automaticky deportováni.
Moudrý názor
Nick Cohen v deníku Guardian cituje názor, že "vždycky bychom měli
dávat bedlivý pozor na to, jak zachází vláda se žadateli o asyl, protože to
ukazuje, jak by zacházela s námi všemi, kdyby si myslela, že jí to projde."
A skutečně: reakce nynější britské vlády na hysterickou kampaň tisku hovoří
velmi výmluvně o tom, kde leží její priority: prvním úsilím vlády je
ustupováním uklidnit tisk a anglické střední vrstvy, a dodržovat vyrovnaný
rozpočet. V žádném případě není vládní prioritou pomáhat uprchlíkům.
Když člověk rozmotá rétoriku a dá stranou partikulární zájmy, které
se při tom všem prosazují, o co jde? Lze identifikovat několik samostatných
problémů. Zaprvé je otázka, zda vůbec Británii zavalila vlna uprchlíků, ať
už jsou či nejsou "falešní". Určité důkazy na podporu tohoto honu na
čarodějnice existují: podle odhadů vysoké komisařky OSN pro uprchlíky
začádalo v roce 1999 v Británii o padesát procet více uprchlíků (to není
zrovna překvapující, v Evropě se tou dobou vedla válka), totiž 89 700 a je
to druhý nejvyšší počet v Evropě, za Německem. Ale v přepočtu na jednoho
obyvatele není situace Británie výjimečná: Švýcarsko stojí v čele a má 5,8
žádostí o asyl na 1000 obyvatel. Evropa jako cele zaznamenala loni
dvacetiprocentní vzrůst žádostí o asyl. Podle mezinárodních měřítek není
Británie zaplavena uprchlíky. Je uprostřed dlouhého hospodářského rozkvětu
a je bezpochyby velmi dobře schopná se o ně postarat.
Existuje také bezpochyby velký, ale samostatný administrativní
problém. Čekací fronta žadatelů o asyl se od roku 1997, kdy se Labouristé
dostali k moci, zdvojnásobila, a tak vláda není zrovna úspěšná při snaze
vyhostit z Británie ty žadatele, kteří nesplňují stále drakoničtější
měřítka. (Nejen že čeká na rozhodnutí o své žádosti o asyl 105 000 lidí,
ale odhaduje se, že asi 126 000 dalších žadatelů o asyl v Británii zůstalo,
přestože byla jejich žádost odmítnuta. Zmizeli, než byla jejich žádost
zpracována. Anne Widdecombová nezanedbala žádnou příležitost, aby
informovala národ o této chaotické situaci. Avšak, jak si povšiml alespoň
jeden autor, příčina, proč vznikla tato dlouhá fronta žadatelů, má
souvislost s instalací - za poslední konzervativní vlády, kdy byla právě
Anne Widdecombová náměstkyní ministra vnitra - nového počítačového systému,
který měl být schopen žádosti zpracovávat.
Pak vyvstává ještě otázka, zda je nyní na britských ulicích více
žebráků a zda tvoří větším množství žebráků než dosud cizinci, čekající na
rozhodnutí o jejich žádosti o asyl. Nesporně je v britských ulicích více
žebráků než před deseti lety a existují namátkové důkazy, že se žebrání
stalo více agresivním. Ale situace je složitá. Od osmdesátých let je znovu
charakteristickým rysem britských měst, že se na ulicích vyskytuje stále
větší počet bezdomovců, po celé řadě poválečných desetiletí, kdy se zdálo,
že je tento jev jevem minulosti. Přísnější omezování sociální podpory,
spolu s celostátním programem "Péče v komunitě", v jehož rámci se léčí
mnoho psychiatrických pacientů ambulantně, bez dlouhého pobytu v
psychiatrických léčebnách, vede k tomu, že stále větší počet lidí živoří na
ulicích. Ale reakce na tyto domácí žebráky, ve srovnání s nepřátelstvím
vůči zjevnému přílivu zahraničních žebráků, je všeobecně neutrální anebo
plná porozumění.
Libby Purves napsala v deníku Times: "Na to, aby vzniklo veřejné
rozhořčení a aby to vyvolalo nebývalou vládní aktivitu ohledně žen, které
žebrají s nemluvňaty, musely ty ženy vypadat jasně cizinecky. Xenofobie a
strach z přistěhovalectví vytvářejí explozivní koktejl z toho, co dosud
bylo inertní, deprimující životní realitou. Je něco skutečně odporného na
tom, že se najednou podnikají drastické akce jen proto, že natažené ruce
mají olivovou barvu."
A kromě toho, dokáže skutečně imigrační politika to, co má učinit:
totiž vyloučit žadatele, kteří nejsou seriózní, a přijmout ty, kteří
opravdu asyl potřebují? Vedoucí redaktor BBC pro zahraniční záležitosti
John Simpson energicky dokazuje, že už nynější britské předpisy neplní své
vlastní cíle: psal o jednom afghánském lékaři, který pro něho pracoval jako
překladatel, když Simpson natáčel v roce 1996 kritický film o afghánské
vojenské organizaci Taliban. Tohoto lékaře odmítly britské úřady vpustit do
Británie, navzdory důkazum, že je jeho život v nebezpečí. Později dostal
asyl v jiné, vstřícnější evropské zemi.
Rasismus
Součástí utrejchu je také jasný rasistický prvek, v jehož rámci
krystalizují hluboce zakořeněné emoce, zaměřené proti Romům a proti
Východoevropanům. Roy Greenslade v Guardianu udeřil hřebík na hlavičku:
"Proveďme onen jednoduchý psychologický test, známý jako asociace slov.
Hned vám dodám odpovědi. Představte si, že jsem čtenář listu Daily Mail
nebo The Sun. Žadatelé o asyl. Paraziti. Cikáni. Vychytralí paraziti.
Rumuni. Nevděční paraziti. Albánci. Špinaví paraziti. Žebráci. Bohatí
paraziti."
Samozřejmě, Romové mají dlouhodobé zkušenosti s nepřátelstvím, ať
žili kdekoliv, a to platí i dnes - ať jde o Londýn nebo o Ústí nad Labem.
Postoje lidí jsou stále velmi znepokojující. Ale možná stejně znepokojující
jsou postoje vůči lidem ze střední a východní Evropy, kteří jsou navzdory
tomu, že se připravují na vstup do Evropské unie, stále ještě považováni za
nezkrocený Východ.
Britská vláda se musí vyhnout chybě, jíž tak lehce - a občas
dobrovolně - propadají britské sdělovací prostředky. Je nesprávné smísit
všechny rozdílné problémy dohromady a považovat je pak za jedno a to samé
(stejně, jak tisk nyní stále častěji považuje všechny žadatele o asyl za
jedno a to samé). Jsme svědky toho, že vláda zavádí panická opatření:
zavádí právní a byrokratická omezení v reakci na titulky v bulvárních
novinách o tom, že je souzena hrstka evropských Romek s dětmi.
Naštěstí vzrůstá reakce proti této nesnášenlivosti, a není
překvapivé, že se projevuje v článcích, zveřejňovaných většinou (i když
nikoliv výjimečně) v deníku Guardian, který sympatizuje s levicovými
názory. Bývalý šéfredaktor tohoto listu, Peter Preston, se postavil proti
polemice deníku The Sun, zaměřené proti Romům a spojil to s nynějším
mrazivým postojem západoevropských vlád vůči Rakousku: "Co bychom řekli -
co by napsal deník The Sun, kdyby takovouto zlovolnou bouři rozpoutal
Haider? Není třeba se nad tím dlouze zamýšlet - pro něho je
charakteristické takto vystupovat."
Jinde provedla Isobel Fonseca dekonstrukci zlovolných mýtů a pověr,
které jsou v pozadí pravidelně otiskovaných článků o Romech a Andew Marr
zkoumal nevelkomyslnost západní reakce vůči imigraci, kterou Západ v mnoha
ohledech vyvolal a povzbuzoval.
Na Jeremyho Hardyho zbylo, aby se vyrovnal s velmi vážným tématem
prostřednictvím humoru: "Všichni v Británii by se měli stydět, že se
politikové a novináři, kteří tvrdí, že mluví za nás, snaží proměnit tyto
ženy ve figury nenávisti. Ty ženy mají přece s sebou své děti! Kam si ti
bigoti myslí, že si ty ženy měly ty děti dát? Asi do jeslí pro žebráky na
křižovatce Oxford Circus, že?"
Odkazy:
"News in brief: Asylum seeker queues
grow by 50 per cent," The Daily Telegraph, 22 January 2000
Jeremy Hardy, "It beggars belief," The Guardian , 11 March 2000
Keith Dovkants, "Town that lives off London's beggars,"
Evening Standard, 14 March 2000
Nick Cohen, "Injustice for all," The Guardian, 19 March 2000.
Andrew Marr, "Our ugly intolerance," The Observer, 19 March 2000
David Bamber, "Immigrants who beg will be kicked out
of the country," The Sunday
Telegraph, 19 March 2000
"H
ysteria and Hate," leader, The Guardian, 20 March 2000
Marie Woolf, "Curbs on asylum seekers who turn to
crime," The Daily Telegraph, 20 March 2000
Roy Greenslade, "We
hate you," The Guardian, 20 March 2000
Peter Preston , "<
I>The Sun could teach Haider a thing or two on Gypsies,"
The Guardian, 20 March 2000
Ian Burnett, "Eurostar checks to stop bogus asylum seekers," The
Independent, 21 March 2000
Philip Johnston, "Asylum 'crackdown' that beggars
belief," The Daily Telegraph, 21 March 2000
Isobel Fonseca, "The
truth about Gypsies," The Guardian, 24 March 2000
