Došlo po uzávěrce:
Odpověd Petru Štěpánkovi
Ve svém dopise Britským listům (současný, nikoli bývalý, jak chybně píše Petr Jánský) člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) ČR Petr Štěpánek uvádí:
Poněkud mě zaráží umanutost některých žurnalistů. Jejich představa, že kvůli jednotlivému výroku bude regulační orgán odebírat licenci, se sice někomu může jevit docela sympaticky, zvláště když oním postiženým by měla být televize Nova, ve skutečnosti je to cesta do pekel. Uvědomují si pisatelé podobných názorů, že takto nasazený metr by platil pro všechna rádia a televize? Pan Xaver oznámí Radě, že pan Ypsilon o něm řekl na tom a tom rádiu, že je zloděj, a nenechal jej naopak říct totéž o panu Ypsilon. Bác, Rada odejme rádiu licenci! Uvědomují si jakou destrukci by takováto praxe způsobila na mediální scéně? A jak je to zneužitelné? Berou vůbec v potaz Listinu základních práv a svobod a její čl. 17 o svobodě projevu? To je první, čím bude argumentovat protistrana a o co se bude zajímat soud. A kde berou tu automatickou jistotu, že pan X lže a pan Y má pravdu? Od toho je tu přeci soud, aby určil, kdo pochybil a kdo má pravdu. Proč tolik lidí opakovaně tlačí regulační orgán do věcí, které mu - zcela správně a logicky - nepřísluší?
Připomíná mi to trochu scénu z jisté předválečné divadelní hry (snad Obrácení Ferdyše Pištory, nejsem si jist), kdy se hlavní postava diví, že má zaplatit protistraně odškodné, když „to byla jedna jediná facka“, a hořce lamentuje, že vědět to dřív, vrazil by mu jich za ty peníze daleko víc.
Rada není soud, v tom se radní Štěpánek nemýlí. Ve všech ostatních věcech je, velmi kulantně řečeno, dezorientován.
Primo, existují jednotlivé výroky (a situace, v nichž jsou proneseny), které odnětí licence opravňují. Do takové kategorie patřil Železného výrok o „tajtrlících“, pronesený Vladmírem Železným ještě v době, kdy pan radní neměl televizi Nova rád.
Secundo, je velký rozdíl, dopustí-li se závadného výroku jeden podnikatel na adresu druhého ve phone-inu, nebo přemění-li ředitel televizní nebo rozhlasovou stanici v nástroj osobní propagandy.
Tertio, v případě televize Nova se ani zdaleka nejedná o jednotlivý výrok nebo jeden konkrétní pořad. Doporučuji Petru Štěpánkovi, aby se začetl do výročních zpráv Rady a zejména do jejich příloh, a napočítá takových - nikdy nenapravených - pochybení desítky.
Quarto (et ultimo), odhlédneme-li od stížnosti pana Mathé, která se v běhu diskuse na Britských listech jaksi připletla do cesty, zjistíme, že v mé stížnosti je řeč o něčem jiném: o tom, je-li přijatelné vytvářet a posilovat ve veřejnosti představu, že vysílací licence dává držiteli právo na monolog. Velmi nerad bych se dočkal okamžiku, kdy mě za některý článek nebo projev obdaří lokální mediální magnát z obrazovky nelichotivým přídomkem, třebas i nežalovatelným, a já se od regulátora vysílání dozvím, že je to zcela v pořádku, s nevyslovenou radou, že mi přece nic nebrání zřídit si také vlastní televizi a útok mu oplatit!
PS: Na usnesení Rady ke své stížnosti se upřímně těším.
