Omyly Petra Fleischera
aneb
Jak připravit Českou televizi o nezávislost
Je dobré, že o takových věcech, jako je plnění veřejné služby Českou televizí, se veřejně diskutuje. Otázkou je, zda diskusi prospívá, když se vede v abstraktní rovině ideálních kategorií a obecně utopických návrhů, jak to činí Petr Fleischer v MF Dnes 6.5.2000 (Několik podmínek veřejnoprávnosti: Jen razantní a nezvyklé změny by učinily Českou televizi nezávislou), nebo zda by nebylo lepší, kdyby taková diskuse se držela více při zemi a vycházela ze zcela konkrétních realit a zkušeností.
Ačkoliv pohled Petra Fleischera v detailech přináší řadu zajímavých postřehů a námětů (třetinová obměna členů Rady ČT, kritika drobení programu kvůli "menšinovým" pořadům, omezení reklamy a sponzoringu v ČT apod.), každá ze tří částí jeho příspěvku obsahuje nejméně jeden závažný omyl.
Jak složit Radu ČT
Ponechám stranou poněkud absurdní návrh nového volebního systému Rady ČT, která by měla vzniknout ze "všeobecných voleb" (zřejmě celostátních? jako přídavek k parlamentním volbám?), vzhledem k tomu, že zatím - jak praví Fleischer - "není v dohledu" voličský sbor rekrutovaný ze "samovolně vzniklého okruhu společensky uznávaných autorit."
Nicméně Fleischerovo tvrzení, že jmenování Rady třemi subjekty (sněmovna, senát, prezident) namísto jmenování subjektem jediným prý vůbec "neznamená posílení nezávislosti rady, nýbrž pravý opak..." naprosto neodpovídá pravdě. Odráží spíše úroveň české politické kultury.
Na jedné straně Fleischer žádá jakýsi dokonalý "supernezávislý" orgán, který nemá jakékoli vazby na klasické instituce zastupitelské demokracie (a ta, jak praví známý Churchilův výrok, není nikdy dokonalá, ale pořád je lepší, než cokoli, co jsme zatím vymysleli). A na straně druhé Fleischer automaticky předpokládá, zřejmě poučen českou parlamentní praxí, že člen Rady nebude mít vlastní názor a bude jednat výhradně podle pokynů z politických sekretariátů.
Ale i kdyby tomu tak nakrásně bylo, systém odpovědnosti Rady distribuovaný do třech míst je pořád lepší než odpovědnost směrovaná pouze do místa jednoho, do poslanecké sněmovny, a dává Radě větší záruky nezávislého jednání. Takový systém přinejmenším posiluje pluralitu postojů a zabraňuje sněmovně odvolávat Radu jako celek, kdykoli si to usmyslí.
V systému tří volitelských orgánů, o kterém mluví ministr Dostál, by sněmovna mohla odvolat jen svoji třetinu v Radě a odvolávání těch dalších třetin by podléhalo jinému režimu a jiné konstelaci sil. Taková skutečnost by prospěla stabilitě Rady - v tomto ohledu lze dodat řadu příkladů ze zahraničí - a zabraňovala by tomu, aby Rada jako celek byla vydána na pospas krátkodobým politickým handlům (například opoziční smlouvě).
Nevím odkud bere pan Fleischer argumenty k tvrzení, že "problémem zůstává obtížná odvolatelnost rady", když právě před dvěma měsíci 10. března poslanecká sněmovan bez jakýchkoli problémů odvolala Radu ČT tím, že dvakrát v průběhu dvou hodin přijala usnesení o tom, že ČT neplní své poslání podle 2 zákona o ČT.
Jeho návrh, aby radní odvolával "podle jasně daných kritérií" (ach ty boží prostoto, která si myslí, že televizní vysílání se dá měřit jednou provždy nastaveným pravítkem) "k tomu určený člověk", je opět cosi esoterického, neskutečného z říše idejí, v nichž žije intelektuál vzdálený od praxe života.
Jak kontrolovat veřejnou službu
Další omyl, který svědčí o nepochopení základních realit společenské a mediální praxe, se objevuje v části Jak kontrolovat veřejnou službu, ve které Petr Fleischer navrhuje vytvoření jiného vzorku posluchačů, než je ten "standardně reprezentativní," který je "toliko proporcionální zmenšeninou skutečné divácké obce". V takovém jiném vzorku "budou podle potřeby zastoupeny i nejrůznější menšiny a divácké skupiny tak, aby jejich výpovědi byly statisticky vypovídající" a to proto, aby se lépe dala měřit a hodnotit "snaha o veřejnoprávnost."
Nevím, co vede Petra Fleischera ke zpochybňování sociologického výzkumu využívajícího kvótní výběr. Ten problém totiž není ve vzorku, ale v jeho využívání. Peoplemetrový výzkum slouží především potřebám reklamních agentur a veřejnost je seznamována jen s jeho částí, zaměřenou na kvantitativní ukazatele. Věřím, že ze stejného vzorku by se dala získat data i o menšinových zájmech publika.
Mediální politik se ovšem nesmí nechat ohromit koláči sledovanosti, které mu strkají před oči televizní podnikatelé, a které ukazují jenom množství diváků, nikoli jejich strukturu. Měl by si všímat také složení a relevance příslušné divácké skupiny, která se soustřeďuje u jednotlivých pořadů. (Tak se to sleduje např. Británii, pozn. JČ.)
Dívá-li se na politický pořad "jenom" 10-15 procent diváků, ale jsou-li mezi nimi zastoupeni tzv. názorové autority (opinion makers) s velkým vlivem na své okolí, pak je tato sledovanost cennější než padesátiprocentní rating publika, které naopak těmto názorovým autoritám v interpersonální komunikaci podléhá.
S Fleischerem se dá souhlasit v tom, že většinové médium televize nemůže žánrově obsloužit veškeré existující menšinové zájmy. Nicméně smysl veřejné služby ČT není jenom v tom, že "obsluhuje menšiny". Ten smysl - neboli chcete-li, veřejnoprávnost konání ČT - spočívá také a možná především v tom, že nabízí témata a žánry, které mají šanci zaujmout i velkou část "většinové" populace, ale které komerční sektor nevyprodukuje, protože se mu nevyplácejí výrobně (drahá původní tvorba) nebo jejich sledovanost není pro potřeby komerční televize a reklamních agentur dostatečná (vzdělávací, kulturní pořady).
Všeobecně se ví, že nebýt veřejnoprávní televize, nabídka na našem televizním nebi by byla výrazně chudší, což je také jeden z důvodů, proč si ČT televizními poplatky předplácíme.
Jak financovat Kavčí hory
V závěrečné části Jak financovat Kavčí hory se Fleischer opět pouští na tenký led nepodložených hypotéz, mezi něž patří tvrzení, že placení členů Rady ČT z rozpočtu ČT ohrožuje nezávislost tohoto orgánu, jakoby platy členů Rady stanovovala ČT a nikoli sněmovna svými rozhodnutími.
Ale tím hlavním omylem osvědčujícím hrubou neznalost dané problematiky je požadavek, aby nový zákon "zreformoval dosud absurdní systém televizních poplatků." Podle Fleischera by to neměla být "daň z vlastnictví televizoru", ale jakási "daň na hlavu", a stát by měl ČT ve vymezených případech - volební kampaně, politické debaty a agitace pro vstup do EU - ze státního rozpočtu dotovat.
Pravda, televizní poplatek je svým způsobem nestandardním řešením toho, jak si veřejnost předplácí veřejnou televizní službu, ve světě existují i jiná řešení (např. zvláštní daň z elektroměru, státní dotace). Jenomže všechna ostatní "daňová" a "standardní" řešení mají jeden háček. Daně jsou u nás vždy příjmem státního rozpočtu a o jeho rozdělování každoročně rozhoduje vláda a parlament.
I kdyby to rozhodování o rozpočtu ČT bylo jakkoli politicky neutrální, není pochyb o tom, ve kterých položkách se bude škrtat, když se rozpočet dostane do tísňové situace. A právě výnosy televizního poplatku, které neprocházejí státním rozpočtem, ale jsou směřovány přímo do rozpočtů veřejnoprávních institucí Československé televize a Československého rozhlasu, jsou hlavní zárukou, že tyto instituce budou moci v nezkrácené podobě rok co rok veřejnou službu poskytovat.
Je paradoxem, že článek, který se deklaruje jako pokus posílit nezávislost České televize, ve svém závěru navrhuje řešení, které ČT o velkou část této nezávislosti může připravit.
Ale tak tomu bývá vždy, když dobrý úmysl se pohybuje v šedivé sféře teorie a nebere v úvahu zelený strom života.
Milan Šmíd
Poznámka JČ: Mohu k tomu připojit jen poněkud zdeprimovaný povzdech, kdy už začnou sdělovací prostředky v ČR (jako třeba MFD) projevovat soudnost a přestanou zveřejňovat neinformované články, v nichž pejsek a kočička objevují sami na vlastní pěst znovu Ameriku. Je poněkud únavné znovu a znovu opakovat banality, informace o tom, jak v jiných zemích léta spolehlivě fungují promyšlené a zavedené struktury, zatímco my v ČR o nich nevíme (ta izolace je pozoruhodná) a ze všech sil se mimo proud mezinárodního, vyzkoušeného konsensu snažíme znovu a znovu vynalézat kolo... Ne všechno je do Čech přirozeně přenesitelné, ale na mnohé záležitosti existují už léta praxí vyzkoušené procedury, metody a recepty. Nemusíme v ČR všechno dělat úplně znovu. Zatímco vládlo čtyřicet let komunistické bezčasí, jinde lidé zkoušeli, jak se leccos dá realizovat a metodou pokusu a omylu se mnohdy postupně dopracovali k docela spolehlivým a fungujícím řešením... Bylo by dobré se o nich poučit a netrvrdit "objevně" nesmysly...
