Trochu bližší zdůvodnění pro první faktor je možno najít v článku Milana Šmída „Mafie a spiknutí v českých zemích " a v jím tamtéž přeloženém článku Roberta J. Samuelsona: “Kdysi triumfující globální kapitalismus je nyní na ústupu“ v BL 10.4.2000 nebo v mém příspěvku „Vzácná shoda názorů - s křížkem po funuse“ o názorech dnes už bývalého vicepresidenta Světové banky Josepha Stiglitze v BL 17.9.1999.

Prudkým demonstracím v Seattlu a Washingtonu věnoval velkou pozornost časopis "Business Week". Redakční komentář k demonstraci v Seattlu z 13. prosince 1999 konstatuje, ževolný obchod se týkal dříve tarifů a kvót. Nyní jde o kulturu a suverenitu. Vlády a byrokrati dříve obvykle vyjednávali tajně o podrobnostech. Nyní trhy otevřeně pronikají do velmi osobních a emociálních aspektů života. Mobilisace proti globalisaci už probíhá, jak jasně ukazuje nepřátelská reakce v Seattlu. Redakce BW proto uvádí argumenty, které by mohly aspoň částečně zmírnit strach a hněv.

1) Podle odpůrců jde v globalizaci o prosazení hegemonie USA. Podle BW je pravda, že globalisace p§sobí spíše integraci než dominantní postavení některých zemí. Ovšem zdůvodnění je slaboučké, protože je založeno hlavně na integraci vynikajících (dobře vydělávajících) jedinců, kteří nijak neohrožují rovnováhu v zemi (např. podle BW britský počítačový odborník Timothy Berner-Lee, který vynalezl ve Švýcarsku World Wide Web. Nebo také prý globalisace způsobuje, že se jí sushi v Chicagu a v Paříži pije pepsi, v Silicon Valley se mluví hindštinou a na internetu se používá angličtina. To jsou příklady, které nehodlám komentovat. K tomuto bodu patří ještě, že globalisace podle BW je vlastně jen další krok již probíhající ekonomické integrace (EU, NAFTA, blok Mercosur).

2) Globalisace způsobuje vykořisťování, říkají odpůrci poukazující na nízké mzdy v asijských podnicích pracujících pro americké podniky. Argument BW: v těchto továrnách vydělávají lidé víc, než by si mohli vydělat v místním zemědělství. Pro odstranění dětské práce, která byla v USA běžná v 19. století, přejímá BW návrh Gary S. Beckera, aby se platilo prostřednictvím WTO nebo Světové banky rodičům, aby mohli posílat děti do školy místo do práce. ( To ovšem není universálně použitelná metoda. Ve skutečnosti by v mnoha případech děti chodily do práce dál a peněz by rodiče použili pro okamžité zvýšení životní úrovně rodiny - J.T.)

3) Globalisace ničí životního prostředí, říkají odpůrci. Podle BW škody na životním prostředí souvisí jen málo s globalisací, s čímž bych já souhlasil, i když se takové případy vyskytují. (Těžba zlata kyanidovou methodou, o kterou se stále úporně snaží zahraniční společnost v ČR. Rumunsku taková společnost uspěla a podařilo se jí úplně (možná na dlouhou dobu) otrávit řeku Tisu a část Dunaje. Podle rumunského soudu prý neporušila žádné předpisy.)

4) Zde jde o zásadní věc. Odpůrci tvrdí, že při globalisaci triumfují trhy nad vládami. Stoupenci a odpůrci globalisace se shodují v tom, že hnací silou dnes jsou trhy, které si přivlastňují (nezákonným způsobem ?? V orig… suborning the role of government.J.T..) roli vlády. Pravda je, že téměř všude se váha vlády vzhledem k ekonomice zmenšuje. Ale role vládního dohledu má být přiměřeně zvyšována s globální expansí trhů. Asijská krise 1997-99 ukázala, že neomezená liberalisace kapitálových trhů bez vhodné regulace může zavést svět na okraj katastrofy. A neuvěřitelně dynamický výkon amerického akciového trhu je silným důvodem pro prosazování striktních účetnických (accounting) metod a tvrdých protitrustových zákonů, aby trhy zůstaly otevřené a kompetitivní. Globalisace by neměla být ideologický miláček jedné skupiny nebo ďábel pro ostatní, ale tržní systém pracující podle pravidel a regulací. V závěru BW přirovnává globalisaci v kulturním ohledu k asimilaci imigrantů, který již dlouho probíhá v USA a jiných zemích….To je obtížný proces, který způsobuje pocity viny a hněvu Ale téměř každý, má-li tu možnost, dává přednost mobilitě před chudobou a modernosti před tradicí. Byl by to vrchol arogance, kdyby ti, co protestovali v Seattlu ve jménu kulturní rozlišnosti a politické hegemonie upírali tuto volbu těm, kteří si to přejí.

Po demonstraci ve Washingtonu se BW opět v redakčním komentáři 24. dubna t.r.vrátil ke vzrůstajícímu odporu proti globalisaci v Americe samé. Ti, co demonstrovali v Seattlu a Washingtonu, odrážejí sice nehomogenní, ale reálnou sbírku stížností, které tak snadno nezmizí. Připojuje se k nim rostoucí počet odpůrců z Evropy, což posiluje jejich postavení. Zastánci volného obchodu by měli začít chápat důvody, z nichž protesty vychází a najít tvůrčí postup, aby se udržela hybná síla globalisace. Pokud se nepodnikne něco teď, kdy je světové hospodářství na silném vzestupu, antireakce bude mnohem a mnohem horší, jestliže ekonomický cyklus začne klesat. Odmítání není efektivní strategie.

BW si dal udělat průzkum veřejného mínění, který ukázal křehkost podpory veřejného mínění v USA. 47% lidí svěří, že rozšíření obchodu vede ke ztrátě pracovních míst, 68% myslí, že obchod s Mexikem a ostatními zeměmí s nízkými mzdami snižuje mzdy v Americe a 37% se pokládá za protekcionisty a jen 10% říká, že jsou stoupenci volného obchodu. A 79% říká, že Kongres by měl dovolit Číně permanentní přístup na americké trhy jen s podmínkou dodržování lidských práv a norem v pracovních podmínkách. To jsou alarmující čísla pro všechny včetně redaktorů BW, kdo jsou přesvědčeni, že volný obchod nepopíratelně generuje růst, konkurenční schopnost, pracovní místa a blahobyt pro všechny zúčastněné.

Jak se dá pohlížet na globalisaci z posice malé země s t.zv. novou tržní ekonomikou ostře načrtl Jiří Malý v článku. "Globalisace, hra pro vyvolené" (Ekonom 13.10.99). Jeho úvodní věta vystihuje pregnantně stanovisko autora: Ten kdo tvrdí, že globalisace uvolnila světovou ekonomickou soutěž nebo že umožní každé zemi na světě maximálně využít svých komparativních výhod, lže. Nebo neví, co mluví.

V článku shrnuje autor velmi hutně a výrazně současný stav či mechanismus vztahů mezi novými tržními ekonomikami, mezinárodními institucemi MMF a Světovou bankou a investory z vyspělých zemích, což by mělo být veřejnosti v podstatě známo z referátu J. E. Stiglitze na zasedání Světové banky v dubnu 1999. Pokusím se jej zkráceně tlumočit:

Investoři z vyspělých zemí alokují kapitál podle své úvahy jednotlivým zemím a přelévají jej ze země do země podle toho, jak hodnotí situaci v té které zemi. Při svém rozhodování berou v úvahu hodnocení MMF a případně Světové banky (dále jen instituce). Jenomže obojí hodnocení bývá dost povrchní - opírá se většinou (jak také Stiglitz přiznal - J.T.) o krátkodobý pohled na základní makroekonomické ukazatele. Jestliže se tyto ukazatele vyvíjejí uspokojivě, je země hodnocena jak investory, tak institucemi jako úspěšná. Risika a nedostatky se přehlížejí. Pod dojmem těchto chvalozpěvů začne problémy v ekonomickém vývoji ignorovat i domácí vláda a ty se pak rozrostou do obrovských rozměrů. Makroekonomické ukazatele se zhorší, instituce na to upozorní a z hospodářského zázraku se stane přes noc nejhorší ekonomika na světě. Pak doporučí instituce přísnou rozpočtovou politiku a liberalisaci hospodářství, která je ovšem těžko představitelná, protože postižená ekonomika mezitím ztratila svou konkurenceschopnost. Tu doporučují instituce zvýšit podporou přílivu přímých zahraničních investic formou investičních pobídek (daňové výhody, vyloučení konkurence atd.). Podle autora tato forma vzniku řešení měnových krisí jen posiluje podezření, že investoři jsou s institucemi zájmově svázáni a že pohledy obou na situaci v nových tržních ekonomikách a jimi navrhovaná řešení jsou schematická a povrchní jen záměrně. (Že instituce a investoři jsou zájmově svázáni, o tom nepochybuju, ale nemyslím, že třeba ty pohledy jsou záměrně schematické. Prostě nemají ani páru, jak to pořád omílám. Ostatně autor sám píše, že shora zmíněná hodnocení se velice málo zabývají tím, co se děje pod povrchem těchto čísel - J.T.) V dalším pak uvádí, jaký by se mohl případně naplnit scénář v ČR:

Až budou všechny naše banky v rukou zahraničních investorů, většina firem s českými vlastníky bude definitivně odříznuta od úvěrů. Český podnikový sektor zkolabuje, nezaměstnanost bude dále růst. Část původně českých firem milostivě zachrání svým vstupem zahraniění investoři. Tyto podniky též potřebné úvěry získají. Rovněž se rozmnoží zahraniční investice na zelené louce podporované investičními pobídkami. Nezaměstnanost pak může mírně klesnout a stabilisovat se. Pokud se tak urychlí růst HDP na 4-5%, může se míra nezaměstnanosti stabilisovat na vysoké úrovni, např. kolem 10%…Sociální náklady takového způsobu vylepšení některých makroekonomických ukazatelů jsou neodhadnutelné. Nejde o řešení obecně ideální, ale o řešení nejschůdnější při existenci současného světového uspořádání Nerespektování názorů zahraničních investorů či mezinárodních institucí by mohlo být spojeno s ještě většími sociálními náklady, například pokud by naše odbojnost vyústila v pomstu finančních trhů v podobě měnového útoku na českou korunu. V tuto chvíli by mohl příběh skončit. Je však otázkou, zda je nutné mlčky se smířit s ponižujícím postavením nové tržní ekonomiky a donekonečna poslouchat účelová tvrzení propagátorů globalizace. Kromě povrchního a schematického hodnocení hospodářské situace jednotlivých zemí se zastánci globalizace ohánějí minimálně čtyřmi frázemi o podobě nového světového ekonomického pořádku, který by měl novým tržním ekonomikám údajně pomoci k prosperitě.

Mýtus o zdokonalování práva. Tvrzení, že pod vlivem stále volnější soutěže s vyspělými státy dojde v nových ekonomikách k zlepšení právního systému, je fráze. Üčinek globalisace může být zcela opačný. Jednotlivé země stojí pod tlakem potenciálních investorů a mohou přijímat takové zákonné normy, které budou vyhovovat především jim, protože důsledky případného měnového útoku by mohly být ještě horší.

Iluse o přínosu pro všechny.Druhou frází podle autora je tvrzení, že stále volnější soutěž, čímž se rozumí hlavně odstraňování administrativních překážek, jako jsou cla a kvóty, umožní jednotlivým zemím lépe využívat jejich komparativních výhod a dosahovat tak maximálního prospěchu z globalisace. Administrativní překážky zahraničního obchodu se sice odstraňují, méně konkurenceschopné ekonomiky však chrání své platební bilance před vysokým deficitem hlubokým podhodnocením nominálního měnového kursu vůči reálnému kursu na základě parity kupní síly. Takto nastavený směnný kurs na jedné straně chrání zemi před dovozem, a tudíž změkčuje prostředí pro domácí podniky a oslabuje tlak na modernisaci. Na druhé straně podporuje vývoz domácí produkce, ale především té s nižší přidanou hodnotou. Důsledek podhodnocení nominálního kursu je tedy stejný jako v případě administrativních bariér.

Lži o volné soutěži. Třetí frází zastánců globalizace je tvrzení, že se světová hospodářská soutěž uvolňuje. Jestliže administrativní překážky obchodu byly nahrazeny hluboce podhodnocenými nominálními kurzy, je to nesmysl. Jestliže zahraniční investoři a mezinárodní instituce mohou vládám jednotlivých zemí diktovat, co mají dělat, je to ještě větší nesmysl. Stačí připomenout investory a mezinárodními institucemi všeobecně sdílenou pravdu, že vlády mají co nejméně zasahovat do chodu hospodářství. Zároveň však ti samí šiřitelé nových ekonomických pořádků vyzývají vlády, aby podporovaly příliv přímých zahraničních investic formou investičních pobídek. Jako kdyby nestačilo, že globálně působící firmy mají konkurenční výhodu díky své velikosti, že mohou dočasně nasadit nízké ceny, zlikvidovat drobnou konkurenci ve vybrané zemi a pak ovládnout její trh. Vlády je ještě lákají, aby to udělaly. A lákají je čím dál víc, každá země se v investičních pobídkách snaží přetrumfovat ty druhé. Pro silné, globálně působící firmy se tedy ekonomické podmínky neustále změkčují, takže se mohou stát ještě silnějšími. Pro slabší účastníky trhu se ekonomické podmínky neustále přitvrzují, takže se stávají ještě slabšími. Globalizace nemá s ekonomickou soutěží nic společného. Globalizace ji zcela rozvrátila. (Obsah tohoto odstavce byla a je hlavní a oprávněná stížnost manažerů čistě českých podniků - J.T.)

Role mezinárodních institucí. Zastánci nového ekonomického pořádku hodlají posílit a nově definovat úkoly mezinárodních institucí, aby mohly účinněji čelit případným krisím. Podle autora je vysoce pravděpodobné, že na podobu nových úkolů by měly větší vliv vyspělé státy, zatímco méně rozvinutým státůmby byla opět přisouzena role poslušných žáků. S většími pravomocemi a silnějším finančním vybavením by pak mezinárodní instituce, respektive zahraniční investoři mohli s novými tržními ekonomikami zametat ještě více než dnes.

A ještě úplný závěr J. Malého:

Co tedy novým tržním ekonomikám zbývá? Z ekonomického hlediska je sice jejich vyjednávací pozice slabá, ale mají za sebou většinu obyvatel světa. Proto by se neměly vzdávat. Jestliže jejich vlády podporují příliv přímých zahraničních investic, měly by podporovat i domácí podnikatele. Anebo opačně - pokud od nich mezinárodní instituce požadují, aby nezasahovaly do vývoje svých ekonomik, měly by vlády nových tržních ekonomik usilovat o celosvětový zákaz investičních pobídek. Vždyť investoři by do nich stejně přišli, minimálně kvůli levné pracovní síle. Jestliže podhodnocené nominální směnné kurzy jsou náhradou za administrativní překážky obchodu a jestliže tato nová ochrana domácího trhu způsobuje stejné neefektivnosti jako ta minulá, nemá smysl proti administrativním bariérám bojovat. Ujednání Světové obchodní organizace by mohla být klidně zrušena. Ke kolapsu světového obchodu by přitom zřejmě nedošlo, ochrana domácího trhu by se pouze realizovala jiným způsobem. Opatření tohoto typu by mohla více rozčlenit světový trh a zpomalit globalizační trend, i když by ho patrně nezastavila. Vyspělé země a silní investoři by stejně zůstali ve výhodě, ale méně rozvinuté státy by jim tyto výhody alespoň nemusely ještě samy rozšiřovat. Proto by nové tržní ekonomiky měly bojovat za své zájmy, i kdyby měly být odsouzeny k prohře.

To jsou tedy ve zkratce názory ekonomů. Je ovšem (moje oblíbená) otázka, zda je pro světový vývoj příznivé ponechávat výlučnou moc ovlivňovat světový hospodářský vývoj jen ekonomům, nebo dokonce jen poměrně malé skupině vlivných ekonomů hlavně z USA , kteří ve své většině k tomu nemají potřebné zkušenosti, znalosti a mentalitu, ale mohou prosazovat své názory díky výjimečné posici USA ve světě. Amerika je šťastnou zemí, která se sice v moderní době zúčastnila rozhodujícím a záslužným způsobem dvou světových válek, ale nikdy nezažila okupaci svého území cizím vojskem , měla a má stále stejný (neznamená strnulý) typ kapitalistického systému a měla poměrně dost času za poměrně příznivých okolností nastartovat integrační proces černošského obyvatelstva, přistěhovalci jiných etnických skupin se donedávna integrovali sami. Toto štěstí je ovšem pro Američany současně velkou nevýhodou. Bezstarostně se snaží prosadit své principy v zemích s velmi odlišnými podmínkami (postsocialistické země, asijské země), s jinou historickou zkušeností a mentalitou a stávají se tak - pokud zůstaneme u postsocialistických zemí - chtě nechtě těmi novými bojovníky za socialismus. Ne všechno totiž a ne hned se dá převzít z výkonného amerického systému a záleží velmi na tom, jakým způsobem se to dělá. Místo tupého a zběsilého roubování "superliberálního" systému na hnijicí zbytky komunistického režimu bylo spíš potřeba uvažovat o převýchově a o přechodovém systému, který by přesvědčil občany oněch zemí, že tržní systém je lepší než centralistické socialistické hospodářství. Výsledkem uplatňování globalisačně- tržních metod pod vlivem hlavně amerických poradců v Rusku je kolaps hospodářství, bída většiny obyvatelstva, stovky miliard dolarů odcizených v ruském národním hospodářství a investovaných na západě jednotlivci a mafiemi za laskavého přihlížení vlád západních demokratických zemí, jejichž vyspělý právní systém např. nedovolil ani se zajímat o Rusa, který se usadil s dvěma miliardami dolarů v Atlantě. Vláda nemilosrdně vraždácích mafií v Rusku a budoucí president, který byl až do přelomu aktivním důstojníkem KGB. A v Čechách? Neustále stoupající volební preference komunistů způsobené žabařením a fiaskem tzv. trhovců v prvním a rozhodujícím polistopadovém období. To není nic nového a nepochopitelného. Já sám jsem napsal v komentáři k volbám 1996, že "Existuje reálné nebezpečí, že tzv. "liberální" politikou je možno připravit živné egalitářské podhoubí pro případné vypěstování nových, dnes ještě neznámých forem pseudosocialismu." (POLYGON 6/1996).

Globalisace favorisuje v současné podobě poměrně úzkou vrstvu finanční a průmyslové elity a vede fusemi k takové koncentraci podniků, že je nebezpečí, že na to doplatí tržní konkurenční systém. Když se mluví o automobilkách, diskutuje se o tom, pro kolik automobilek je na světě vůbec místo: pro pět nebo jen pro tři? Při tak malém počtu je jisté, že výrobci nebudou soutěžit, nýbrž se mezi sebou dohodnou co a jak. Nedávno se pokoušela několik měsíců a nakonec uspěla největší firma v oboru mobilní telefonie Vodafone převzít německou firmu Mannesmann (z téhož oboru, zájem o trubky tažené a válcované už dlouho nemá). Business Week (29.11.1999) odhadoval na počátku jednání cenu Mannesmanna až na 135 miliard dolarů, což znamená, že Vodafone zaplatí za jednoho převzatého Mannesmannova zákazníka více než 6000 dolarů, což je jistě 1000 - 2500 dolarů více než je průměr u ostatních společností. Nekupuje ovšem za hotové, platí akcionářům Mannesmanna akciemi nového sloučeného podniku, což znamená, že ti nemohou křičet hop, dokud své nové akcie nezpeněží. To je jejich věc - já bych si všiml spíše nadšeného a bojového stylu, kterým BW záležitost komentuje. Už na obálce (29.11.99) stojí Power Play (=název článku). Jak by Vodafone svou smělou nabídkou vedoucí k ovládnutí branže mobilních telefonů mohl rozbít bariéry proti soutěži v Evropě . Uvnitř časopisu, se pak dočteme, že dosah (této akce) jde daleko za telefony. Smělost a rozsah nabídky Vodafonu na všechny akcie jsou důkazem nadvlády finančních trhů v nové Evropě, když se drolí tradiční bariéry proti soutěži. Gent (=šéf Vodafonu) při podání nabídky dobře věděl, že zatímco Mannesmann by mohl získat určitou podporu ve starém stylu od německých bankéřů, politiků a odborů, budou to nakonec trhy, které rozhodnou o transakci. To je chladná logika vládnoucí v době slučování evropských a amerických trhů. Je to stále větší měrou svět, kde společnosti stoupají a padají se svou tržní kapitalisací. Bohatí nakupují, často platí vlastními akciemi. Zranitelní jsou ti s klesající hodnotou svých akcií. když kandidáti na převzetí slídí v jejich finančních záležitostech a sestavují týmy na převzetí.

Kousek dál názor cituje BW consultanta Bob House z nějaké firmy z Bostonu, že (Mannesmannovy) celulární klenoty - vedoucí posice na německé trhu a číslo 2 v Italii - by nastolily Vodafone jako nepřemožitelnou mocnost (unassailable powerhouse) v Evropě.

Pokoušet se rozbít bariéry proti soutěži v Evropě získáním monopolní posice na trhu je poněkud svérázná metoda. Nahradit několik velkých národních společností jedním obrovským multinacionálem s neotřesitelnou posicí - je to opravdu to, čeho jsme se nemohli dočkat? Ten Vodafone nepřináší žádný technický pokrok, ten obstarávají výrobci telefonních a příbuzných přístrojů., Vodafone zatím jen exceluje v budování mocenské posice v době, kdy nám jednání US úřadů s Microsoftem ukazuje, co mohou v budoucnosti zákazníci i dodavatelé od Vodafonu čekat. A jaké štěstí by mohla udělat ČR v globalisačním hnutí se svým rozvařeným národním hospodářství?

Lži o volné soutěži (J. Malý) zajímavě dokresluje brasilský čtenář Joao Viggiani v dopise Business Weeku pod nadpisem Svobodný obchod by měl být obousměrná ulice. Ačkoliv skupina 7 (nejpokročilejších zemí - J.T) tlačila zbytek světa k otevření trhů pro exporty, opak vidíme jen zřídka. Vedeny hlavním kazatelem liberalismu, Spojenými státy, stavějí Evropa a Japonsko nesmyslné bariéry importům ze zemí jako Brasilie. Méně rozvinuté země mohou exportovat komodity, ale kdykoliv se pokoušejí přidat ke svému produktu nějakou hodnotu a je objeven nějaký náznak industrialisace, jsou okamžité postaveny bariéty k ochraně domácího produktu. Německo nepěstuje kávu a nemá clo na kávové boby, ale uvaluje 18 % daň na rozpustnou kávu, exportuje (hroznou - J.T.) rozpustnou kávu. Amerika zdaňuje importovanou obuv pěti procenty, ale deseti procenty obuv z Brasilie, protože president Clinton říké, že brasilský obuvní průmysl používá otrocké práce. Neví ovšem, že naše továrny jsou pod stálým dohledem ministerstva práce…Volný obchod je positivní pokud je uskutečňován všemi zeměmi…

V souvislosti s globalisací by Amerika měla pomalu počítat se vzrůstajícím tlakem obyvatelstva na nějakou úpravu dosavadního modelu ekonomiky. V jiném průzkumu veřejného mínění (BW 27.12.99) se domnívá 75% amerických občanů, že výnosy dobře prosperujícího amerického hospodářství jsou nestejnoměrně rozdělovány. (Týž časopis upozorňoval už 12.12.94 v článku o kapitalismu 21.století, že kapitalismus ve své zcela nespoutané formě vytváří blahobyt, ale má potíže s jeho spravedlivým rozdělováním.) To znamená, že průmyslové a finanční kruhy dobře znají vnitropolitické risiko svého kursu. Nicméně se stále uchylují při řešení problémů ke starým prostředkům, které by se mohly již v poměrně blízké budoucnosti nevyplatit. Tak např. se momentálně otevřeně přiznává, že imigrace, a to i ilegální zabraňuje růstu mezd domácího obyvatelstva a tím i inflaci - odhaduje se, že spodních 20% lidí v námezdním poměru by vydělávalo 8-10% více, kdyby nebylo imigrantů (BW 24.4.2000, Keeping the Hive Humming). Američané tak opakují chyby, kterých se dopouštěli Evropané, když dováželi nekvalifikovanou pracovní sílu ze stejných nebo příbuzných důvodů, i když jsou si toho vědomi. Zmíněný článek, který je v podstatě nakloněn stoupající imigraci jako pojistnému ventilu proti přehřátí ekonomiky , totiž končí konstatováním:

Stručně řečeno napjatý trh pracovní síly může nakonec zvednout všechny čluny. Ale národ se bude zřejmě musit potýkat s problémem, kdy je napjatý trh příliš napjatý a kolik imigrantů je příliš mnoho imigrantů.

Při poklesu nebo zhroucení konjunktury jsou američtí podnikatelé zvyklí jednoduše přebytečné zaměstnance propustit. Je otázka, zda to bude v budoucnosti tak jednoduché jako dosud. Imigrantů je podle mého názoru příliš mnoho, mimo to ilegální imigranti v podstatě nemají žádnou záchrannou sociální síť, budou se bránit a odmítnou se vrátit do svých zemí. Jsou už náznaky, že budou jedním škrtem pera legalisováni po evropském vzoru, kde se to stalo pravidelné se opakujícím obyčejem se známými následky (Dovnitř bez zaklepání, BL 22.12.99).

Mobilita pracovní síly je snáze realisovatelná v USA, protože tam dosud mluvili obyvatelé jedním jazykem. V Evropě jsou velkou překážkou rozdílné jazyky a tradice jednotlivých národů. Mobilní jsou hlavně lidé s kvalifikací nad určitou vysokou hranicí nebo naopak lidé s velmi nízkou nebo žádnou kvalifikací. Hnací silou normální mobility je nespokojenost s vlastní situací a snaha si polepšit. Nucená mobilita vyvolaná masovým propouštěním, pokud je vůbec realisovatelná, je zcela něco jiného, jak ilustruje příklad D.K.Hayese, zaměstnance Firmy Goodyear (BW 24.4.2000, Backlash. Behind the Anxiety Over Globalization). Pracoval v závodě v Gadsden, Ala., 24 let, když se firma začátkem loňského roku rozhodla přesunout většinu své výroby pneumatik do zemí s nízkými mzdami - do Mexika a Brazilie. Počet zaměstnanců v závodě klesl z 1859 na 628. Hayes, 44 let a otec dvou dětí, měl štěstí a dostal práci v jiné továrně Goodyearu vzdálené 300 mil (= cca 500km). Aby manželka neztratila zaměstnání jako ošetřovatelka, najal si v novém působišti byt a dojížděl za rodinou o weekendech. Pak Goodyear obrátil a znovu zaměstnal asi 700 lidí v Gadsdenu, včetně Hayese. Ten je rád, že je zase doma, ale situace jej nervově ruinuje. Snaží se zbytečně neutrácet peníze, poněvadž neví, zda bude mít za 6 měsíců ještě svůj job. Právě ten pocit nejistoty a strachu, který mu už zůstane, je politicky a sociálně velmi nebezpečný.

Američané jsou lidé se smyslem pro realitu, pokud jim ji někdo s náležitý důrazem naservíruje. Proto má pravdu J. Malý, když říká, že nové tržní ekonomiky by měly bojovat za své zájmy, i kdyby měly být odsouzeny k prohře.

J.T. 6.5.2000