Novinářovou povinností je kousat do ruky, která ho krmí
12. prosince 1999 otiskl týdeník Sunday Telegraph článek pod titulkem "Zavedeny písemné testy za účelem zlepšení pravopisu žáků".V článku se psalo: "Žáci základních škol se budou muset každý rok podrobovat písemným testům z pravopisu, které vypracovala vláda, v rámci nového úsilí zlepšit gramotnost dětí. Ministr školství David Blunkett oznámí tento týden, že každé dítě ve věku od 8 do 11 let bude muset zvládnout pravopis několika desítek oficiálně vyjmenovaných slov. A pak ta slova zpráva vyjmenovala. Osmiletí žáci budou muset umět napsat slova gnash (skřípat zuby), knickers (spodky) a rhyme (rýmovat), devítiletí slova handkerchief (kapesník), corrosive (korozivní) a resurrection (vzkříšení), jedenáctiletí slova jako archaeology (archeologie) a aerodynamic (aerodynamický).
No, je to docela zábavná zpráva a okamžitě ji převzala celá řada dalších novin. Následujícího rána ji měl Guardian, doplněnou několika komentáři od učitelských odborů. O dva dny později napsala Daily Mail, že ministerstvo školství je tak znepokojeno klesající úrovní škol, že bylo nařízeno vypracování nových testů, neměl je sice vypracovat sám ministr David Blunkett, ale jeho kolegyně Estelle Morrisová. Všechny noviny otiskly seznam slov, které budou děti muset umět znát.
Zpráva byla zajímavá, protože využívala latentního znepokojení všech rodičů, že jejich děti neumějí pravopis. A seznamy slov se automaticky staly v domácnostech společenskou hrou. Sám jsem ji hrál s jedním osmiletým dítětem.
Zpráva také potvrdila předsudek, že učitelé, kteří získali kvalifikaci v liberálních sedmdesátých letech, jsou k ničemu. A vytvořila dojem - a proto byla ta zpráva pro vládu důležitá - že vláda činí rozhodné kroky k nápravě.
Se zprávou ale byla drobná potíž. Nebyla to pravda. Neboli, přesně řečeno, zpráva vytvářela falešný dojem. Když jste si tyto otištěné články prostudovali pečlivě, ukázalo se, že nesdělují to, o čem se tvářily, že to sdělují. Bylo lze zjistit slova, která to prozrazovala. Ale čtenář z článku usoudil, že vznikne nová zkouška, kterou budou muset žáci každý rok skládat. Jak napsal původní článek: "Žáci základních škol se budou muset každý rok podrobovat písemným testům z pravopisu, které vypracovala vláda, v rámci nového úsilí zlepšit gramotnost dětí."
Zatelefonoval jsem začátkem týdne instituci, která organizuje školní zkoušky. Kdy budou zavedeny tyto nové výroční testy pravopisu, zeptal jsem se jejího mluvčího. "Žádné testy se zavádět nebudou," odpověděl.
"Ale co všechny ty zprávy v novinách loni v prosinci? To byl všechno naprostý nesmysl?" zeptal jsem se.
"Řekl jste to sám," odpověděl.
Je to nepříliš významný příklad a nechoval jsem se úplně férově. Pokud si přečtete původní zprávu pozorně, nic věcně nesprávného na ní vlastně není. Vlastně neinformovala o tom, že vznikne nová celostátní oficiální zkouška. Ve skutečnosti se připravuje brožura, která bude rozeslána do všech základních škol a bude obsahovat nápady, jak zlepšit pravopis dětí, budou tam například návrhy na různé slovní hry. Ale vytvořen byl dojem, že vláda jedná neobyčejně efektivně a že vzniknou nové celostátní zkoušky. Velmi efektivní příklad manipulace s informacemi ve prospěch vlády, spin doctoring.
"Žáci základních škol se budou muset každý rok podrobovat písemným testům z pravopisu, které vypracovala vláda, v rámci nového úsilí zlepšit gramotnost dětí.
Moc na tom nezáleží. Dějí se daleko horší věci. Letos v březnu dokázal pořad Panorama zdrcujícím způsobem, jak nynější vláda si pohrává rychle a volně s fakty, aby nás přesvědčila, jak je vynikající. Pořad odhalil, že vládní činitelé používají geniální techniku dvojího a trojího počítání financí, určených pro investice do státního zdravotnictví, což znamená, že dodatečné investice do státního zdravotnictví ve výši 10,3 miliardy liber se náhle stanou částkou 21 miliard liber. Dále má vláda ve zvyku oznamovat totéž financování znovu a znovu. Takže dodatečná investice 30 milionů liber na modernizaci pohotovostních zdravotnických služeb byla během několika měsíců oznámena čtyřikrát, takže, když jste nedávali pozor, vypadalo to jako 120 milionů liber. Nebylo to nic tak konkrétního, že by se to dalo otevřeně označit za lež. Ale bylo to jasně podivné.
Neobviňuju vládní propagandistickou mašinérii, že dělá svou práci, jak to nejlépe umí. Jejím úkolem je vytvořit dojem, že je vláda schopná a úspěšná. Tato mašinérie je nyní, v rukou Blairova tiskového tajemníka Alistaira Campbella a oddělení pro strategickou komunikaci na úřadě předsedy vlády, neobyčejně profesionální a efektivní stroj. A musíte obdivovat, jak jsou brilantní. Zatraceně, vždyť jim se daří dostat do novin i zprávy o tom, co se nikdy nestalo! Letos v lednu otiskl deník Times zprávu o projevu, v němž prý Tony Blair ostře kritizoval protilabouristického kandidáta na funkci londýnského primátora Kena Livingstona, ale ve skutečnosti nebyla kritika, otištěná v těch novinách, nikdy pronesena. Deník Times převzal ty informace z předběžného tiskového prohlášení, když mělo dojít k Blairovu projevu, Tony Blair se octl uprostřed rozhněvaných Livingstonových stoupenců, a tak se vyhnul kritice na jeho adresu, přestože ty výroky už byly uvedeny v oné předběžné tiskové zprávě.
Jsem si jist, že to byla autentická chyba, jenže ono je to pro něco příznačné. Také je příznačný jev, že se často píše o něčem, co se má teprve stát - jako třeba že ministr školství David Blunkett zanedlouho oznámí vytvoření nových pravopisných testů. Chudák Matthew Parris, komentátor deníku Times, který se vzbudil jedné neděle v půl sedmé ráno letos v lednu a na stanici Radio 5 Live slyšel ve zprávách, co se prý "očekává, že řekne premiér Tony Blair v živém rozhovoru, který se bude vysílat v televizi od 9 hodin". Říkejte mi, že jsem staromódní, ale já jsem si vždycky myslel, že to, co někdo řekne v interview, jaksi závisí na tom, na co se ho novinář zeptá. Tiskový mluvčí Tonyho Blaira Alistair Campbell je čestný člověk a tvrdí, že tato formulace, "očekává se, že (někdo) řekne..." nepochází od něho. V tom případě, kde se to vzalo?
Onoho inkriminovaného rána musel Alistair Campbell vysvětlovat jednomu novináři z BBC, co vlastně v tom televizním rozhovoru Tony Blair řekl. Čekali byste, že si to novinář zjistí sám, tím, že interview v televizi shlédne, a ověří si, zda skutečně premiér řekl to, co se očekávalo, že řekne. Novinář vysvětlil Campbellovi, že se ale na rozhovor nemohl dívat, protože tou dobou vysílal v živém studiu na jiné stanici o tom, co se očekává, že premiér řekne. Žijeme v šíleném světě, dámy a pánové.
Ale je ještě horší příklad. Při jiné příležitosti, také v lednu, rozdával Alistair Campbell kopie premiérova projevu novinářům. Uvádí, že jeden z nich řekl: "Co o tom máme napsat?" na což on nikoliv nerozumně odpověděl: "Přečtěte si to."
Ani to není ještě nejhorší příklad, jaký jsem poslední dobou zaznamenal. Jednou ve čtvrtek odpoledne loni v prosinci byl čelný činitel z úřadu ministerského předsedy v jednom z barů v Dolní sněmovně. Přišel k němu jeden novinář z jednoho nedělníku. "Nemáte pro mě něco?" řekl reportér. "Zpráva, na které jsem pracoval, se rozložila a zpravodajství požaduje něco velkého na titulní stránku." Ne, řekl člověk z úřadu ministerského předsedy, nic moc se teď neděje. Na což následovala odpověď, nad níž zůstal stát s otevřenou pusou: "Tak si budu holt muset něco vymyslet."
Byla zveřejněna zpráva, která byla naprosto produktem reportérovy imaginace. A protože vyšla v neděli ráno, všichni ministři, kteří vystupovali v nedělních politických interviewech, se museli vyjadřovat k politice, která neexistovala.
Byl jsem informován, že se něco takového neděje jen v novinách, které vycházejí v neděli 29. února.Aby nebylo mýlky: nechci útočit na své kolegy parlamentní zpravodaje, většina z nichž vyvíjí to největší úsilí, aby zjistila fakta, i když pracují v síni zrcadel. Jejich práce je o to obtížnější, že je na mediálním trhu nyní tak nesmírně ostrá konkurence. Stalo se ale něco velmi podivného.
Bylo nebylo, podle slavného výroku, který si Stanley Baldwin vypůjčil od Rudyarda Kiplinga, majitelé novin svého času usilovali o moc (jak to on formuloval, o "moc bez odpovědnosti, což je během historie prerogativou děvky"). Avšak dnes, zdá se mi, se majitelé novin stále více zajímají nikoliv o moc, ale o peníze. Existuje, zdá se, jednoduché pravidlo. Dobrá žurnalistická práce je špatný byznys a příliš často je špatná žurnalistická práce dobrý byznys.
Zjišťovat skutečnosti, jak ví každý, kdo kdy dělal nějakou investigativní práci, vyžaduje čas a čas jsou peníze. V některých redakcích zpravodajství je nyní k dispozici tak málo peněz, že nikdo nemá čas udělat pro dané téma řádný research. Důsledkem je, že takové redakce stále více závisejí jen na tom, co jim vláda řekne.
A zatímco se zmnohonásobila poptávka, nabídka zůstává víceméně statická. Jedním z nejpodivnějších projevů tohoto napětí je úsilí přijít se zprávou první. V kultuře, kde existují zpravodajské rozhlasové a televizní okruhy, vysílající zpravodajství 24 hodin denně, jaký má smysl, aby noviny psaly o tom, o čem si myslíte, že už to stejně víte? Tohle je vysvětlení pro to, proč se objevuje tolik zpráv se záhlavím "Očekává se, že..." Může to znamenat, že události jako takové si média už vůbec nepovšimnou - karavana se vydala dál, k dalšímu "očekává se" a k další příležitosti pro vládní manipulaci zpravodajství. Když se v tomto světě pohybujete dost rychle, rozhodčí nemá čas na to, aby zahlédl, že máte špinavé nádobíčko.
Jak tedy máme přežít vládní manipulaci se zprávami? Zaprvé bychom všichni měli přestat v této věci bědovat. Spin-doctors, vládní manipulátoři a jejich kamarádi jsou ve věku hromadných sdělovacích prostředků nevyhnutelným okrášlením demokracie. Stojí na druhé straně plotu, to je všechno.
Naším přístupem by mělo být dál dělat to, co jsme měli dělat po celou dobu. Naším úkolem je zjišťovat skutečnosti, o nichž lidé chtějí, aby zůstaly utajeny. Ale má-li novinářská práce řádně fungovat, novináři musejí mít svobodu a finanční zdroje. A finanční zdroje poplynou jen od institucí, které jsou přesvědčeny, že jejich první povinností je odhalovat utajované skutečnosti, nikoliv lidi bavit.
Argumentuji, že je zdravým principem nikdy nebrat žádný výrok od nikoho, kdo je mluvčím určitého partikulárního zájmu, jinak než s obrovskou mírou skepse. Nikdy nesmíme žádat o zprávu, ale musíme si ji nalézt sami, a jestliže vám někdo nabízí zajímavou zprávu, musíte se sám sebe ptát, proč to ten člověk dělá.
Na naší profesi není nic vědeckého. A kromě pár základních triků je skutečně možné se naučit být novinářem. Nicholas Tomalin, velký novinář, který pracoval v Sunday Times, jednou vypočítal tři základní vlastnosti, které dělají novináře: musí vystupovat přesvědčivě, musí trochu umět psát a musí být neobyčejně vychytralý. Tyto tři podmínky platí dodnes. Ale v podstatě je novinářská práce věcí instinktu, je to výraz primitivní zvědavosti, výraz instinktivní podvědomé touhy působit potíže, být nepříjemný, a to jde ruku v ruce s atavistickou nedůvěrou vůči všem lidem, kteří mají nějakou moc.
V ideálním světě vládního manipulátora je všechno zvládnuto, uhlazeno a je to předpověditelné. V ideálním světě novináře je všechno chaos a zmatek.
Je naší povinností kousat do ruky, která nás krmí.
