Všechny zákony, dosud schválené nebo předkládané či připravované, regulující oblast prostředků komunikace (přístup k nim a obsah) a způsoby uplatňování svobody projevu, kterými jsou především
jednak jako zákony obchodní, upravující podnikání v komunikačních médiích,
tedy vesměs jako zákony soukromého práva (vydávající soukromým subjektům konkrétní zákazy, pod hrozbou sankcí), případně práva veřejného (výslovně povolující jednotlivé činnosti subjektům zřízeným zákonem - tedy jen a jenom činnosti právě takové).
Co jim všem chybí, je étos svobody. Jejich tvůrci je předkládají a projednávají jednak odděleně, jednak neprovázané vzájemně, jako housky na krámě, bez sjednocujícího základního hlediska - totiž, že vždy jde o úpravy, postihující samu možnost naplňování základního lidského práva - svobody slova každému. p
Přitom v Evropě existuje dost příkladů legislativních úprav, spíše naplňujících tuto maximu, byť často jen formálně. Francouzský zákon o svobodě komunikace, právě podrobovaný důkladnému přezkumu parlamentem, italský zákon o zárukách (práv a svobod) v komunikaci mohly posloužit aspoň jako inspirace k úvahám předkladatelů a zákonodárců. Nebylo tomu tak. I nyní se obávám, že jen volám na (duchovně) vyprahlé poušti - přes hlubokomyslné řeči některých samozvaných kazatelů dolů k nám, do podhradí.
