Co by čtenáře BL mohlo a mělo zajímat:
Pořad CBC o Kosovu
Zaslal Jiří Jírovec.
Britský historik John Keegan píše závěru své knihy "První světová
válka", (Random House 1998), že je záhadou, proč Evropa vlastně tehdy do
války šla, a naznačuje, že s trochou dobré vůle ta nesmyslná válka vůbec
nemusela být. Podobnou myšlenku lze najít i v pořadu "Cesta do Račaku",
který Radio CBC, věnovalo pozadí akce NATO proti Jugoslávii a problémům
novinářské práce.
Obě akce spojují nejen pochybnosti o jejich smysluplnosti vůbec, ale
zřejmě i mechanismus, který je uvedl v pohyb.
Keegan na vlastní otázku odpovídá jen nepřímo a to v pasáži věnované
německému generálovi Schliefenovi, který si takměř dvě desetiletí hrál s
cínovými vojáčky a vypracovával strategii vojenského vítězství nad
Francií. Tento fachidiot sice zemřel, aniž se dočkal krachu svých
teorií, ale i tak vytvořil plán, který vojáci dokázali prodat politikům jako zaručeně vítězný. Není třeba pochybovat o tom, že stejní
generálové byli v Rusku, Rakousku a Anglii a že i oni "prodali"
vítězství slibující plány svým politikům.
Když k tomu připočteme
vzájemnými sňatky zemdlenou soudnost mnoha evropských panovníků a
doplníme ji o neschopnost občana postavit se proti tomu šílenství, je
zřejmé, že k válečné akci došlo proto, že se v kritickou dobu sešly tři
kritické prvky: zaručený plán na vítězství podložený dostatečným počtem
zbraní, politikové velkých cílů a chorých myslí a nepoučené
obyvatelstvo, které mohlo tak nanejvýš držet hubu a krok.
Akce NATO proti Kosovu obsahuje podobné prvky: vidinu snadného
vítězství podloženou vojenskou doktrinou, která předpokládá, že NATO
bude bojovat pouze tam, kde je zaručena absolutní převaha a minimální
vlastní ztráty (budeme bombardovat do úplného vítězství -"máme na to
žaludek", jak prohlásil britský ministr obrany), dostatek zbraní, a
politiky a presidenty a krále, kteří se ze svých residencí nezdráhají
vyvolat jakýkoli na cizí obyvatelstvo, pokud to vyhovuje jejich
politickým cílům.
Rozdíl snad je pouze v obavě z reakce vlastního obyvatelstva. Současní
politikové potřebují vytvořit zdání, že za jejich plány veřejnost stojí
a používají k tomu všechny dostupné prostředky. Doba, kdy stačila výzva
císaře k vlastním národům, a občanstvo bylo ochotno bojovat až do
roztrhání těla je patrně ta tam.
Podpora (nebo alespoň nebýt proti) se získává výměnou za slib, že se
život občana (Američana, Kanaďana atd) vlastně nezmění. Dál bude
fotbal, pivo a televisní seriály, nebudou ztráty na životech vojáků
(žádné igelitové pytle s mrtvolami), a naopak bude možná levnější
benzin.
Zmíněný pořad CBC naznačuje, jak pracovala propaganda NATO v případě
Kosova. Nicméně ještě zajímavější je otázka, jak mohou novináři náporu
propagandy čelit a zda je vůbec v jejich možnostech formovat veřejné
mínění v době, kdy by ještě mohlo vývoj zvrátit.
K tomuto tématu se opakovaně vraceli i účastníci diskuse tradičního
veřejného setkání se zahraničními zpravodaji CBC, které bylo vysíláno
začátkem června 2000. Těžko říct, do jaké míry byl vzorek publika
representativní, ale z otázek a reakcí na odpovědi panelu (zahraničních
dopisovatelů CBC a moderátora Petera Mansbridge) vyplýval jasný závěr.
Informovat (jakkoli vyváženě) tak, aby si občan mohl utvořit vlastní
názor, přestává stačit, protože události často úsudek občana předbíhají
a tím prakticky znemožňují, aby stav nějak ovlivnil.
Je zřejmé, že nezávislá media musí politikům určovat agendu. V diskusi
byly několikrát zmíněny konflikty v Africe (Sudán, Ethiopie, Eritrea),
které jsou na okraji zájmu sdělovacích prostředků a tím pádem i
veřejnosti. Přitom jedině nezávislá media mohou odhalovat pokrytectví
politiků, kteří nehnou prstem v konfliktech, na kterých má Západ
ekonomický nebo politický zájem.
Naznačuje to i pořad CBC "Cesta do Račaku", jehož přepis následuje.
Domnívám se, že tento dokument může čtenáře BL zajímat nejen jako ukázka
novinářské práce, ale i jako připomenutí důležitosti alespoň určité
nezávislosti veřejnoprávního sdělovacího prostředku, bez níž by pořad
vlny éteru nespatřil.
Před více než rokem napsal jeden čtenář, že dosti bylo Kosova a že by se
BL měly zajímat o jiné věci (podle jeho názoru zřejmě užitečnější).
Domnívám se, že neměl pravdu tenkrát a že Kosova není dost ani teď.
Právě naopak, nezávislá media by měla odhalovat hru, kterou politikové
se světem sehráli.
Cesta do Račaku
Přepis pořadu CBC vysílaného v pondělí 21.5. 2000
Reportér (zvuk zvonů v pozadí): Před šestnácti měsíci bylo toto místo
zcela zaplněno mrtvými těly. 45 lidí narozených zde v Kosovu bylo
přineseno do této vesnické mešity. Těla byla položena, jedno vedle
druhého, na zakrvácených umělohmotných prostěradlech zakrývajících
plyšové koberce na podlaze mešity.
Bosý muž kráčí přes tyto koberce a zastaví se ve dveřích (v pozadí zní
muslimská píseň).
Je čas svolávat věřící k motlitbě. Méně mužů nyní přichází. Někteří z
těch, kteří nepřicházejí, jsou pohřbeni na kopci poblíž mešity na
hřbitově zřízeném pro mučedníky z Račaku.
(Zpěv ptáků v pozadí.) Račak je přilepen k úpatí malé hory asi 45 minut
autem na jihozápad od hlavního města Kosova Prištiny. Mnohé domy
Račaku s červenými střechami jsou roztroušeny po několika malých kopcích
na úpatí hory.
Ono ráno jejich posledního dne života, těch asi čtyřicet lidí, kteří
nakonec zahynou v Račaku (štěkání psa v pozadí), patří mezi obyvatele
vylidněné vesnice. Většina z jejích 2000 tisíc obyvatel uprchla
předcházejícího léta během silného útoku jugoslávských sil. Ne víc než
několik set z nich se rozhodlo k návratu.
Bylo to za zimního rozbřesku, 15. ledna 1999, kdy byli lidé probuzeni
zvukem (střelba v pozadí), který naznačoval, co přijde (dramatická hudba
se mísí se střelbou a do ní začíná vyprávění albánského muže, jehož hlas
za několik sekund vystřídá anglický překlad).
Albánský muž: Celá naše rodina byla zde, když střelba začala. Šli jsme
ven a tam jsem viděl svého bratra, který mě volal.
Reportér: Jamaihal Beisha byl svědkem prvního zabití toho dne. Toho
rána, ze zahrady Beishova domu, Jamahail viděl jugoslávské tanky na
kopci nad vesnicí. Tři příslušníci jeho rodiny se dostali do cesty
kulometné střelby, která zasypala vesnici. Mezi nimi dvanáctiletý Halim
Beisha, nejmladší z těch, kteří ten den zemřeli. Střelba ale byla jen
začátek. Kousek pod Beishovým domem vzbudila střelba osmnáctiletého
Burima Usmaniho. Usedlost jeho rodiny je místem, z nějž se odvíjela
většina událostí, k nimž toho dne v Račaku došlo.
Jak střelba pokračovala, Burim rychle vstal z postele . Lidé z okolních
domu přicházeli k Usmaniovým. Během krátké doby, říká Burim, padesát až
šedesát lidí z okolních domů přiběhlo na usedlost a hledalo úkryt.
(Hudba a střelba v pozadí přechází do mladíkova vyprávění po chvíli
vystřídaného anglickým překladem).
Usmani: Muži šli do stodoly, ženy a čtyři muži šli do sklepa. Doufali
jsme, že se nám podaří uprchnout do kopců, ale byli jsme obklíčeni.
(Bučení krávy v pozadí).
Reportér: Zatím co Burim a jeho otec byli s ženami ve sklepě,
šedesátiletý Nazreth Shaboni byl s ostatními muži ve stodole. Malými
okny ve stodole viděli skupinu srbských policistů, kteří se dostali na
dvůr.
Shaboni: Našli nás ve stodole, byli jsme tam jen my a kráva. Vyvedli
nás ven. Na zemi byl sníh a bláto. Poručili nám, abychom si lehli na
zem a dát ruce za hlavu. A pak nás začali bít dřevěnými holemi. Přes
hlavu, všude." (Neurčitý šumivý zvuk v pozadí).
Reportér: Když byli všichni muži venku ze stodoly, policie vnikla do
Usmanova domu, kde našla ženy a několik mužů ukrytých ve sklepě. Muži,
mezi nimi Burim a jeho otec, byli vyvedeni ven.
Usmani: Když jsem vyšel ven, včichni muži leželi na zemi s rukama za
hlavou. Byli velmi brutálně zbiti, krev byla všude. Byl jsem jediný
kdo ještě stál. Neřekli mi, abych si lehl. Stál jsem dokud mě
neudeřili.
Reportér: Burim byl nakonec poslán do sklepa k ženám. Policie pak
poručila mužům, aby vstali a vydali se do strmého kopce na konci
Usmaniho dvora. (Zvuk bot čvachtajících v bahně). Nazreh Shaboni byl
mezi nimi.
Shaboni: Bylo to odpoledne, asi v jednu hodinu - nevím to přesně - když
nás vedli do kopců. Nahoře byla policie. Spousta policistů. Ale
pamatuji si jednoho, který na nás namířil pistoli. Byli jsme až na
konci celé řady mužů. Bylo nás pět, kteří jsme přežili. Muži vpředu
stoupali dál, my jsme byli poslední a podařilo se nám utéct z konce řady
do strany kopce."
Reportér: Když byli muži odvedeni, ženy se skrývaly několik dalších
hodin ve sklepě než se odvážily vyjít. Protože Srbové zamkli vchod do
sklepa, museli Sidi a Ramadani rozbít okno a pustit ženy ven.
Ženský hlas: Viděly jsme dvě mrtvá těla ve vesnici, jedno bylo na cestě
za Usmaniho domem, byla to stará žena, bylo tam rovněž tělo starého
muže. Ležel na zemi, polovina jeho hlavy byla roztříštěna. Pak přišli
mezinárodní pozorovatelé a ptali se na jména lidí, kteří byli s námi a
nyní byli nezvěstní. Burim jim to řekl, protože byl s nimi na dvoře a
viděl, kdo tam je. Dal jim jména a žádal je, aby po nich pátrali ve
věznicích. To je vše, co se té noci stalo."
Reportér: (kokrhání kohouta v pozadí): Brzo přístího rána, řekl Burim
Usmani, se vesnicí rychle roznesla zpráva, že těla mužů byla objevena v
rokli na vrcholu kopce za ushmanovým dvorem.
Usmani: Viděl jsem, jak stoupají do svahu (patrně pozorovatelé OBSE) a
ptal jsem se jednoho, zda byli zabiti nebo ne. Napřed mě nechtěli
nechat jít samotného. Ale šel jsem. Když jsem se dostal nahoru, tehdy
jsem viděl ta těla. To, co jsem viděl byl masakr. Šel jsem dál a viděl
tělo svého otce. A pak jsem už nemohl dál. Zastavil jsem tam. Ale
viděl jsem několik těl na hromadě. Taky jsem tam viděl několik
mezinárodních pozorovatelů.
Reportér: Nebyli to ale jen tak nějací pozorovatelé. Americký diplomat
William Walker osobně přispěchal na místo. Jako šéf pozorovací mise pro
Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) měl v pracovní
náplni dohled nad příměřím, které bylo dohodnuto mezi jugoslávským
vůdcem Slobodanem Miloševičem v říjnu předešlého roku.
Walker přišel do Račaku, aby na místě na vlastní oči viděl další
porušení příměří.
Walker (na pozadí ženského pláče): To je nejhroznější případ, který
jsem kdy viděl. A to jsem byl v pěkně ošklivých situacích.
Reportér: Walker opustil rokli a pospíchal zpět do Prištiny, kde
uspořádal formální tiskovou knferenci pro mezinárodní sdělovací
prostředky. Jeho okamžité a ostré odsouzení Srbů oběhlo rychle celý
svět.
Walker: Viděl jsem (v Račaku) všechny prvky masakru. Spousta těl.
Spousta mužů byla zastřelena různými způsoby, většinou zblízka. To je
hrozné, říkám, to je hrůzný pohled.
Zaznívá hudba a do ní se mísí výroky té doby:
Clinton: Nevinní muži, ženy a děti byli odvedeni ze svých domů a do
údolí, přinuceni kleknout v blátě a pokropeni střelbou nikoli proto, že
by měli ?
Blair: Jsem vyděšen a hluboce rozrušen těmito zprávami a naprosto
odsuzuji tato barbarská zvěrstva?
Kanadský ministr zahraničí Axworthy: Masakr, k němuž došlo před
několika dny, je nehorázným příkladem zločinu proti lidskosti a musí
být vyšetřen.
Albrightová: Síla je jediný jazyk, kterému (Miloševič), jak se zdá
rozumí.
Reportér: V době, kdy se světoví vůdcové připojili ke všeobecnému
odsouzení, někteří kritikové cítíli, že Walker promluvil příliš brzo.
Walker: Nemyslím si, že jsem předbíhal. Vůbec ne. Ještě jednou.
Novináři, kteří tam se mnou byli - někteří z nich velmi ostřílení,
špičkoví - jako jeden muž tvrdili, že zcela souhlasí s mými závěry.
Díky bohu (říkali), že jste to řekl tak jak jste to řekl, protože to je
přesně to, co se stalo.
Reportér: Dopisovatel deníku Los Angeles Time, Paul Watson, byl mezi
těmi, kdo podpořili Walkerův rychlý závěr.
Watson: Musím říct, že když jsem (Walkera) poslouchal, řekl jsem si
výborně, udělejte s tím něco, konečně někdo otevřeně řekl, co si myslí.
Ale zase. Pak jsem se začal ptát, jestli to je skutečně všechno tak
jednoduché.
Reportér: Kanaďan Watson je zkušený a oceňovaný zahraniční dopisovatel,
který dostal Pulitzerovu cenu za Somálsko a další prestižní cenu (jméno
nezřetelné) za reportáže z Kosova.
Watson: Myslel jsem, že to bylo přesně to, co si lidé mysleli: brutální
masakr. Nic víc, nic míň.
Reportér: Watsonův názor se ale začal velmi rychle měnit.
Watson: Když jsem zjistil detaily Walkerovy vlastní minulosti a způsob
jakým přistupoval k masakru, který viděl v El Salvadoru, kde byl tehdy
americkým velvyslancem ? tehdy, při tom masakru používal velmi
diplomatický jazyk a řekl, že je třeba vyšetřovat, že jsou různé zvěsti,
které se musejí prověřit ? a když postavíte tyhle dvě situace proti
sobě vidíte, že vedou k dalším zajímavým otázkám. To není, řečeno bez
obalu, člověk, který by se setkal s politikou hromadného zabíjení
poprve. On to zná velmi důvěrně. Věděl přesně, jaký dopad bude mít
výrok, který učinil. Zcela jistě to věděl.
Reportér (cinkot sklenic, hospodský hluk): Francouzský novinář Renoux
Girard z deníku Le Figaro si nedávno v pařížské kavárně připomněl ještě
pragmatičtější otázky, které ho onoho dne v rokli napadly. Jestliže to
byl takový barbarský zločin proti lidskosti, divil se, proč Walkerovi
lidé okamžitě neuzavřeli onu oblast, aby umožnili získat důkazy pro
mezinárodní soud pro válečné zločiny. Girarda rovněž napadlo, že jestli
to bylo popravčí místo, pak cosi chybělo.
Girard: Viděl jsem velmi málo vystřílených nábojnic. Myslel jsem, že
než jsme se tam dostali, někdo je posbíral.
Reportér: Zdá se, že to někdo skutečně udělal. Když se onoho dne
Girard vrátil do Prištiny, zmínil se o podivné nepřítomnosti nábojnic
dalšímu francouzskému novináři svému Christophu Chatelleauxovi z novin
Le Mond.
Chatelleaux: Jeden z mých kolegů, Girard, nám řekl, že na zemi nebyly
žádné prázdné nabojnice. Zmínil jsem se o tom jednomu z pozorovatelů, s
nímž jsem se potom setkal. Ten mi řekl: "(nebyly tam), protože jsem je
posbíral". Ale, to bylo místo zločinu, takže opět - to je velmi divné.
Reportér: Čtyři pozorovatelé z Walkerovy skupiny byli v Račaku a jeho
okolí v den masakru. Byli tam rovněž druhý den, kdy byla těla nalezena v
rokli. Jeden z nich, kapitán americké armády, svěřil Chatelleauxovi, že
posbíral všechny nábojnice, když se na místo činu dostal. Takže, co se
vlastně dělo?
Chatelleauxovi se podařilo s americkým kapitánem krátce mluvit, ale když
chtěl novinář získat víc informací, onen kapitán nebyl náhle k nalezení
a jména dalších pozorovatelů, kteří byli ten den v Račaku byla náhle
utajena.
Chatelleaux: Víte, my jsme se snažili mluvit s těmi pozorovateli a
nalezli jsme jenom jednoho a ten náhle zmizel. Říkali mi, ne, ne, toho
neznáme, ten tam nikdy nebyl. Bylo to divné. Velmi divné. Jestliže
byla situace tak jasná, proč nás nenechali s ním mluvit?
Reportér: A to nebyla jediná divná věc, na níž Chatelleaux narazil.
Jestliže Srbové toho dne skutečně plánovali krvavý masakr, proč vydali
ráno (v den masakru) tiskové prohlášení, kterým zvali novináře, aby
přišli do Račaku a sledovali policejní akci? Byla to akce jejímž
smyslem bylo zajetí vojáků KLA v této oblasti, kteří v předchozím týdnu
zabili ze zálohy tři policisty.
Chatelleaux: Byl jsem v jiné části Kosova a když jsem se vrátil zpět do
svého hotelu četl jsem policejní zprávu oznamující, že připravují útok a
v poledne přišla druhá zpráva. První že útok připravují a druhá že
začali útočit na vesnici na základě povolení k prohlídce (domů), že to
byla úspěšná akce, že zabili tucty příslušníků KLA - a tak jsem vyrazil
do Račaku a dostal se tam kolem čtvrté hodiny odpoledne. Policie se za
tu operaci chválila, že byla velmi obtížná, velmi úspěšná, ale čistá.
Reportér: Novináři nebyli jediní, kdo byli zmateni spěchem s nímž
Walker prohlásil Račak za srbské zvěrstvo. Kanadský brigádní generál
Michelle Maisoneuve byl s Walkerem v rokli onoho sobotního rána.
Maisoneuve byl jedním z nejvýše postavených pozorovatelů OBSE v Kosovu
zodpovědný za území, které nezahrnovalo Račak, ale bylo velmi blízko k
němu.
Maisoneuve: Když Walker učinil svoje prohlášení, myslel jsem si, že to
od něj bylo velmi, velmi odvážné a také jsem si myslel, že musí mít
nějakou informaci, kterou já nemám, která podkládá takové obvinění.
Reportér: Maisoneuve obhajuje pozorovatele, kteří nebyli schopni
uzavřít území, tím, že to bylo za daných okolností prakticky nemožné.
Maisoneuve: Uzavřít území bylo prakticky nemožné kvůli tomu, že tam
byli rodiní příslušníci a sdělovací prostředky. Bylo tam neuvěřitelné
množství novinářů.
Reportér: Mnoho těchto počátečních otázek vedlo velmi rychle k
rozšíření teorie o spiknutí. A tyto teorie zpětně vedly k objevení
informací zpochybňujících Walkerův výklad událostí.
Nezmanipulovala například KLA scénu masakru, aby vyprovokovala reakci
proti Srbům? Byli ti muži v rokli skutečně nevinní civilisté nebo spíš
padlí vojáci KLA, kteří byli svlečeni ze svých uniforem?. To, co
především vedlo k takovým spekulacím byl prostý fakt, že mnozí
(účastníci konfliktu v Kosovu) mohli být motivováni k tomu, aby
vyprovokovali zásah NATO.
KLA a většina kosovských Albánců si to přála a někteří lidé
zpochybňovali Walkerovy osobní ambice. Samo NATO tápalo při hledání
smyslu své existence v období po studené válce a ve Washingtonu se Bill
Clinton snažil dostat svoji aféru s Lewinskou z titulních stránek novin.
Teorie spiknutí hrály daleko významnější roli v Evropě než v Severní
Americe a William Walker je dodnes odmítá.
Walker: V Evropě dne dochází k úžasnému přepisování historie,
revisionismu, jak to nazýváme, Walker a Američané šli do Kosova, s
instrukcemi něco udělat, aby NATO mělo záminku k akci. Shledávám to
skoro stejně nehorázně, jako to o Račaku říkal Bělehrad.
Reportér: Ale ne všechny otázky lze odrazit tak snadno, jak by se
Walkerovi mohlo líbit. Právě naopak. Pátrání po tom co se dělo v Račaku
ve dnech před masakrem odkrylo znepokojivé informace o chování KLA a
Walkerových pozorovatelů.
Většina z těchto informací přichází od samotných obyvatel Račaku.
Hlas ženy (na pozadí vesnických zvuků): Na tamtěch kopcích byly vždy
nějaké ozbrojené síly, ale v sobotu před masakrem jich tam bylo daleko
víc.
Reportér: Sadia Ramadani řekla, že první náznak toho, co mělo přijít
se objevil o weekendu před pátečním masakrem. Jugoslávská armáda vždy
měla menší jednotku na velkém kopci nad Račakem, ale najednou přišlo
významné množství posil.
Ramadani: Nemohli jsme vědět, jestli a kdy zaútočí na vesnici. Proto
jsme byli vyděšeni. Tušili jsme, že se něco může stát, ale ve
skutečnosti jsme nic nevěděli. Kdybychom to byli věděli, tak bychom,
rodina mého bratra a já, nezůstali (v Račaku).
Reportér: O oné sobotě, když Srbové zaujali pozice na vrcholu kopce,
Sadia řekla, že KLA vyzvala vesničany, aby opustili vesnici.
Ramadani: Přišli a řekli nám, abychom utekli pryč. A někteří lidé to
udělali. Většinou staří lidé, ženy a děti. Ale někteří z nás tady
museli zůstat. Muži a některé z nás, aby jim vařily. Zůstali jsme,
abychom se postarali o svoje domy.
Reportér: Jugoslávskou armádu přivedlo do tohoto místa přepadení
policejní kolony k němuž došlo den před tím a při němž byli zabiti tři
důstojníci.
Kanadský generál Michelle Maisoneuve připouští, že KLA musela vědět, jak
Srbové budou (na přepadení kolony) pravděpodobně reagovat.
Maisoneuve: Když (Srbové) byli zasaženi, odpověděli neúměrnou silou ...
a - víte, tohle byl důvod proč KLA dělala tyhle věci - provokujete je a
oni se mstí na bezbraných lidech - to je právě to, co dělali - to byl
postup (KLA).
Reportér: Zaútočila KLA na konvoj a zabila tři policisty s úmyslem
vyprovokovat srbskou odvetu? V nedávném rozhovoru pro BBC, vůdce KLA
Hasam Thaci, zdá se, připustil, že KLA věděla, jak budou Srbové
reagovat.
Thaci: Jakákoli akce, kterou jsem podnikli, přinesla odvetu proti
nevinným civilistům.
Reportér: Adugi Gorani, další čelný představitel kosovských Albánců,
byl zjevně ochoten tuto rovnici posunout o další krok vpřed.
Gorani: Čím víc civilistů bylo zabito, tím větší byla pravděpodobnost
zahraniční intervence. A KLA to samozřejmě věděla.
Reportér: Thaci veřejně přiznal, že klíčová jednotka KLA byla umístěna
v kopcích kolem Račaku. Kupodivu, když Srbová nakonec 15. ledna
zaútočili, očití svědkové říkají, že KLA odpovídala s kopců, ale
nepodnikla žádný opravdový pokus bránit nebo chránit samotnou vesnici.
Sadia Ramadani: Sama vím, že tam vojáci (KLA) byli ? stoprocentně ?
byli všude na těch kopcích. Dávám vám svoje slovo. Nebyli ale v
Račaku.
Reportér: Ale druhého dne ráno, vojáci KLA byli po celém Račaku aby
vedli novináře k rokli, v níž byla nahromaděna těla. Korespondent Le
Figaro, Renoux Girard si vybavuje, že se ptal vojáků KLA, kde byli den
před tím.
Girard: Pamatuji se, že jsem se ptal: proč nebojujete, proč
neochraňujete vlastní lidi? Co jste dělali včera? (Jejich odpovědi
byly) byl jsem tady, byl jsem v domě svého bratrance atd. Připadalo mi
to trochu divné.
Reportér: LA Times dopisovatel Paul Watson.
Watson: Jestliže KLA byla v té oblasti, a jsem si jist, že byla, a
rozhodla se nechat bezbranné lidi v té vesnici, přestože věděla, že se
pravděpodobně stanou terčem pro (srbskou) odvetu, nebo by se takovým
cílem mohli stát, myslím, že se musíme vedení KLA ptát, proč se takto
rozhodli.
Reportér: Ale nejen činnost velitelů KLA je předmětem zájmu. S otázkami
týkajícími se se toho kde byla KLA v den masakru přichází stejný počet
otázek zaměřených na Walkerovu misi. Walker sám připouští, že činnost
OBSE byla založena na principu přítomnosti a viditelnosti kdekoli
hrozil nějaký problém. Proč? Přítomnost OBSE předstatovala významnou
sílu (v omezení násilností).
Walker: Velmi rychle jsme zjistili, že kdekoli naši lidé byli, špatné
věci se přestávaly dít. Tam kde nebyli, situace se zhoršovala.
Reportér: Kanadský generál Michelle Maisoneuve Walkerovo stanovisko
podporuje a říká, že OBSE byla organizována tak, že pozorovatelé věděli
přesně, co se dělo v oblasti, za níž byli zodpovědni.
Maisoneuve: "Metoda, kterou jsem používali spočívala v tom, že stejní
pozorovatelé kontrolovali stejné místo, stejné území, stejné vesnice and
tak dále ? takže naši chlapci nakonec znali svůj terén tak dobře, že
mohli cítit změnu atmosféry - víte - nějaký strach - když mezi
(srbskými) úřady a Albánci něco hrozilo, pozorovatelé neváhali
zasáhnout.
Reportér: Vzhledem k tomu je pohyb a činnost OBSE ve dnech před
masakrem v Račaku takměř nevysvětlitelné. Pozorovatelé OBSE věděli o
přepadení policejní kolony a o příchodu srbských posil do okolí Račaku
následujícího dne (po přepadu). Barim Usmani řekl, že jeho otec Sadik
vždy byl v častém styku s pozorovateli zodpovědnými za Račak. Dva až
tři týdny před masakrem Burimův otec prosil pozorovatele, aby v Račaku
byli trvale přítomni. OBSE to odmítlo.
Usmani: "Byla to chyba. Veliká chyba ? protože jsme jim řekli, že
mohou mít dům zadarmo, kdežto jinde je pronajímali. Řekli jsme jim, že
tady nemusejí platit ani haléř, že to je zadarmo. Šlo nám o to, aby
zůstali ve vesnici, protože jsme doufali, že to zabrání tomu, co se
později stalo. Ale nezůstali. A to byla velká chyba."
Reportér: Ještě záhadnější je to, že pozorovatelé OBSE přišli do Račaku
několik dní před masakrem.
Usmani: Řekli nám jen, že Srbové na kopcích tam asi nějakou dobu
zůstanou a pak odejdou. Řekli, že kvůli tomu, že jsou (pozorovatelé)
zde, Srbové nezaútočí. A tak jsme zůstali. Spolehli jsme se na to, co
nám řekli.
Reportér: Sadia Ramadani potvrzuje (Barimův) pocit tvrzením, že
pozorovatelé OBSE neustále ujišťovali zbylé obyvatele vesnice, že
přijdou, jakmile by něco hrozilo.
Ramadani: Spoléhali jsme na to, že by nám mohli pomoci a tak jsme
zůstali. V jejich možnostech bylo přijít a pomoci nám. Nikdy bychom
nezůstali, kdyby tomu tak nebylo.
Reportér: Vzápětí po masakru v Račaku, OBSE veřejně trvala na tom, že
pozorovatelům bylo zabráněno ve vstupu do Račaku, jakmile armáda začala
ostřelování s hor a policie začala s čistkou vesnice. OBSE tvrdila, že
její lidé byli bezmocni a mohli jen pozorovat útok z přilehlého kopce.
Burimu Usmanimu ale bylo řečeno něco jiného.
Usmani: Srbové řekli pozorovatelům: jestli chcete jít dál, tak jděte,
ale my máme rozkaz k akci a ten musíme provést.
Reportér: Člověku by se chtělo takovému tvrzení nevěřit, kdyby je
stejný americký pozorovatel OBSE neotvrdil v rozhovoru s Renaud Girard.
Girard: Ptali jsme se ho proč byl na tom kopci? Pozorovat boj? A on
řekl, že to bylo z bezpečnostních důvodů, pro jeho osobní bezpečnost.
Nikdo jim nebránil jít do Račaku a nechápu, proč tihle Američané tam
nešli, do té vesnice, aby viděli, co se tam děje.
Reportér: Ačkoli generál Maisoneuve nebyl za Račak odpovědný a
pozorovatelé v této oblasti nebyli pod jeho velením, připouští, že
jejich chování bylo diskutabilní.
Maisoneuve: Neudělalo na mě dobrý dojem, že lidé, kteří tam byli, se ve
skutečnosti - víte - nepokusili - nebyli aktivnější a agresivnější ve
snaze zabránit tankům, a zdá se, že tam jen pozorovali jak tanky
střílejí z obou stran a to není to, co máte dělat. Měli být dosti
aktivní a pokusit se to zastavit ... atd.
Reportér: Ale i tak, Maiseneuve brání pozorovatele OBSE tím, že i když
KLA zaútočila na policii a srbská armáda přivedla posily, nemohli vědět,
že dojde k masakru.
Maisoneuve: Nevěděli jsme proč by měl být zrovna Račak vybrán jako cíl.
Mohli byste sice kontrolovat každé zatracené auto, ale ? vite ? to by
vyžadovalo neuvěřitelné prostředky ? takže proč Račak nebo proč ne, to
nevím.
Reportér: Ačkoli se (Maisoneuve) snaží popřít tvrzení, že OBSE je
jakkoli zodpovědá za krveprolití v Račaku, je ochoten připustit že KLA
možná záměrně ponechala vesničany na pospas.
Maisoneuve: Všechno je možné. Všechno je možné. Je to trochu
nehorázné, nepochybně je, ale zase, je to otázka jak daleko jsou lidé
ochotni jít aby vyhráli svoji věc. Jedna z mých teorií je, že nikdy
nepřimějete mezinárodní společenství k akci, ledaže máte významný
okamžik - a tím významným okamžikem je v kosovské krizi podle mého
názoru Račak.
Reportér: Je příliš cynické spekulovat o tom, zda byl masakr v Račaku
takovým byl či onakým způsobem v podstatě zorganizován, aby přivodil
zásah NATO? Historie naznačuje mnohé. Poslední případ, kdy svět šel do
války kvůli mezinárodnímu zloduchovi byl Saddam Husain a jeho invase
Kuwaitu. To, co pomohlo zelektrizovat veřejné mínění v onom případě
bylo veřejné svědectví patnáctiletého děvčete, které tvrdilo, že osobně
vidělo Saddamovy ukrutnosti.
Emocionální hlas zmíněného děvčete: Tam jsem viděla irácké vojáky,
kteří přišli do nemocnice (jméno místa nesrozumitelné) a brali
nemluvňata z inkubátorů (zde se hlas mění ve vzlykání), brali je z
inkubátorů a nechali děti umřít na studené podlaze.
Teprve když už bomby pršely na Baghdad se svět dozvěděl, že ono
svědectví bylo připraveno jistou (PR) společností ve Washingtonu.
(Zde se projevuje politická korektnost autorů CBC, kteří se zdráhájí
použít slovo lež. Zmíněné divadlo bylo sehráno před komisí amerického
Senátu, která odmítla zveřejnit jméno svého svědka. Teprve později se
ukázalo, že šlo o herecky nadanou dceru tehdejšího kuwaitského
velvyslance v USA. Politikové, alespoň pokud vím, nebrali odhalení
sdělovacích prostředků na vědomí a zametli celou věc pod koberec, čímž
projevili svým občanům naprosté opovržení. Zmíněná komise buď vědomě
občany obelhala nebo se nechala obelhat několika PR experty a plačtivou
patnáctkou. Poznámka JJ)
Paul Watson: Propagandu používala KLA, propaganda byla používána Srby,
propagandu používalo NATO, aby získali veřejné mínění na svoji stranu.
Použili jste ukázku vyhazování dětí z inkubátorů, která se ukázala jako
nesmysl (zase politická korektnost - nesmysl (nonsense) je něco jiného
než lež).
KLA už dříve najala, dlouho před zásahem NATO, lobbovací firmu, která ji
representovala ve Washingtonu v Bílém domě. Ta společnost se jmenuje
(první část jména nesrozumitelná) Finn. Velitelé KLA chtějí nezávislý
stát, ale to se zatím nestalo. Tato společnost tedy representuje zatím
neexistující stát a to by mělo vést k jistým otázkám. Neříkám nic víc.
Novináři musejí klást otázky. Zejména zvážíme-li příklady, které (v
tomto pořadu) uvádíte. Někdy neklademe patřičné otázky, dochází ke
lhaní a my to zjišťujeme až dlouho po události, jaké to byly lži.
Reportér (do zvuku rozjíždějícího se auta): Svět si už nemusí pamatovat
nebo se zajímat o masakr, který vyvolal bombardování NATO a následnou
okupaci Kosova desítkami tisíc vojáků NATO, ale lidé v Račaku našli
způsob, jak vzpomenout a poděkovat muži o němž se domnívají, že (zásah
NATO) umožnil. Přejmenovali cestu do Račaku. Jmenuje se teď silnice
Williama Walkera.
Hukot motorového vozidla přechází do úryvku klasické hudby a z něj do
pokračování pořadu:
Reportérka: Pořad Cesta do Račaku ukazuje na některé problémy na něž
novináři narážejí při reportování čerstvých událostí. Skutečnost je
těžké vystopovat v tak chaotické situaci jako je občanská válka. A také
může existovat mnoho versí pravdy, zejména v současných válkách, v nichž
každý protlačuje vlastní versi událostí, často s pomocí PR týmů.
Ale jsou novináři příliš ochotni sledovat interpretaci Západu v těchto
konfliktech? Saddam je ďábel, Miloševič je Hitler. Rostou jim klapky
na očích, které jim znemožňují, aby jejich zpravodajství bylo nezaujaté,
jak se od novinářů očekává?
K diskusi o těchto záležitostech se připojují James Bissett z Ottawy,
bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslávii, který již v diplomatických
službách nepůsobí. Během loňského bombardování, byl pan Bissett
důrazným odpůrcem přístupu NATO k situaci v Kosovu. Z New Yorku bude
mluvit Seth Ackerman, který pracuje jako analytik sdělovacích prostředků
pro FAIR - organizaci pro nezaujaté a přesné zpravodajství.
Pan Ackerman napsal několik článků o chybách a opominutých informacích
ve zpravodajství z kosovské krize.
Vítám vás oba. Zabývejme se nejprve reakcí na pořad, který jsme právě
slyšeli. Ptám jse pana Bissetta z Ottawy.
Bissett: Slyšel jsem toho v minulosti o Račaku mnoho a od počátku byly
dohady, že mohlo jít o schema připravené KLA a Walkerem. To se
pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale i tak je dost důkazů, které
zpochybňují Walkerovo vysvětlení. Berliner Zeitung otiskl 24. března
2000 zprávu - v níž tvrdí, že mají přístup ke zprávě o pitvách, z níž
je (jim) zřejmé, že pouze jedna osoba byla zastřelena z bezprostřední
blízkosti a že ty ostatní nenesly vůbec žádné stopy scénáře popravy.
Takže existuje mnoho důvodů pro pochybnosti a podezření pokud jde o to,
co se tam skutečně stalo.
Reportérka: Sethe Ackermane, jaká byla vaše reakce?
Ackerman: Myslím, že to byl velmi objasňující pořad a napadlo mě, že
když půjdete zpátky k tomu, co řekl Paul Watson, totiž v těchto
incidentech, těch bodech zvratu, když se vlády snaží využít tyto
události galvanizovat veřejné mínění ve prospěch intervence, ve prospěch
války, víte to je pro novináře absolutní povinností klást správné otázky
a to i tehdy, když takové otázky jsou nepohodlné a jsou nepohodlné i
lidem, kteří mají moc.
Bohužel s Račakem to byla událost kdy, ačkoli tam byli někteří novináři,
kteří kladli otázky, zejména ti s nimiž vaši reportéři mluvili, ve
většině případů to byly unáhlené závěry a to nejen z hlediska diplomatů
a v NATU, ale i u novinářů. Reportéři tam byli, jak v mnoha případech
před tím, jen o málo víc než stenografové pro ty, kteří nás chtěli
dostat do války.
Reportérka: Myslíte, že to trvalo příliš dlouho než se objevila druhá
vlna reportáží v nichž začaly být události vedouci k Račaku
zpochybňovány?
Bissett: Určitě to bylo přiliš dlouho, protože, víte, myslím, že to
byla Madeleine Albrightová, která řekla, že Račak byl impulsem, který
vedl k válce a New York Times napsal, že to byla právě a jedině tato
událost, která vedla ke konfliktu. A v době, kdy se začaly objevovat
otázky, už bylo příliš pozdě.
Ale, víte, neměli bychom být překvapeni, protože NATO nám lhalo o Kosovu
mnohokrát. Lhali o míře násilí, k němuž tam docházelo, ministr
zahraničí USA Cohen mluvil o 100 000 vražd, Tony Blair mluvil o
genocidě, k níž tam docházelo, a nyní zjišťujeme, že to samozřejmě
nebyla pravda, že podle nejlepšího odhadu bylo v Kosovu zabito asi 10
000 lidí po bombardování, ale jen asi tři tisíce těl bylo nalezeno.
Reportérka: Bylo by spravedlivé očekávat od zahraničních novinářů,
vyšetřovatelů a kohokoli reportujícího ve válečné zóně, kde je omezený
pohyb, a reportéři jsou často závislí na jedné či druhé armádě, aby se
dostali k akci, myslíte, že je spravedlivé očekávat, že novináři tehdy
mohli mít ty informace, které jsem slyšeli v tomto dokumentárním pořadu,
už ve dnech těsně po masakru?
Ackerman: V Evropě byl příval zpráv, které zpochybňovaly scénář
událostí a myslím, že velvyslanec Bissett má pravdu, když zmiňuje
nafouklá čísla o násilnostech, hrozbu genocidou která NATO používalo,
aby svým způsobem zahltilo sdělovací prostředky představou, že Kosovo
jsou jedna obrovská jaktka.
To samo o sobě, myslím, hrálo velmi významnou úlohu při udržování
západních novinářů u oficiální teorie, protože v daném okamžiku, zejména
když začalo bombardování, existovala taková vlna propagandy, že - víte
Srbové byli ochotni a schopni udělat absolutně cokoli, že bychom po
(občanské) válce zjistili, že zabili všechny (kosovské Albánce) do
jednoho. V takovém okamžiku můžete věřit, právě kvůli té propagandě,
čemukoli. A ptát se zda incident jako byl Račak, jestli to bylo nějak
sehráno ? se v takovém okamžiku stává jistým tabu.
Víte, zpochybňovat takové věci během války, v žáru té propagandy, by
bylo velmi negativní. A to přispělo k tomu - zvedlo to laťku pro
novináře, kteří by za tím byli chtěli jít - myslím, že jejich editoři
mohli říct, co by lidé řekli, kdybychom začali zpochybňovat, co by mohlo
být holocaustem a to, myslím rovněž hrálo významnou úlohu.
Bissett: Myslím, že to je pravda. Robert Fisk, velmi důvěryhodný
novinář, řekl, že byly dvě kategorie novinářů v kosovské válce ti
(nesrozumitelné slovo), kteří věřili ve spravedlnost té války a
proradnost Srbů a ovce, které slepě věřily všemu, co jim NATO řeklo.
Reportérka: Mluvila jsem s novináři, kteří byli v Bosně a Kosovu - ti
se zmiňovali o neuvěřitelném náporu na novináře, kteří posílají zprávy
z těchto konfliktů. Museli každý den, nebo podle svých specifických
závazků, poslat z daného území nějakou zprávu. Takže věříte, ať již
spolupracujete se třemi nebo čtyřiceti lidmi, té zprávě a pošlete ji?
Co máte dělat?
Ackerman: Musíte klást otázky.
Reportérka: Ale oni se ptali.
Ackerman: Smyslem kladení otázek není jen ptát se. Jeho smyslem je i
podnítit ostatní, aby získali informace a sledovali je. A to je to, jak
vznikl i tento pořad CBC.
Myslím si ale, že smysl - cíl propagandistické kampaně NATO byl, aby ty
počáteční stopy nebyly sledovány. A to je jeden z principů propagandy a
nakládání s informacemi. Dáte vždy hladovým novinářům nějaký příběh.
Nemusí to být ten nejdůležitější, může to být i příběh, který odvádí
jejich pozornost, ale vždy se postaráte o to, aby měli o čem psát, aby v
řadě, kde je chcete mít. A víte, novináři jsou pod obrovským tlakem,
protože takové příběhy se v žáru konfliktu těžko získávají.
Bissett: Také si myslím, že je velmi obtížné, když novináři jednají
během války s vojáky. Víte, vojenský přístup je neříct jim nic dokud
není po všem a pak jen říct, kdo vyhrál.
Byli vystaveni neuvěřitelnému počtu prohlášení světových vůdců, denních
brífinků, tiskových konferencí, záplavě technických informací, které
dával sdělovacím prostředkům Jamie Shea, všemu překrucování a
vynechávání (informací) - novináři byli zaplaveni tím množstvím různých
materiálů, které na ně armáda pouštěla. Byla to spousta materiálu s
velmi malou informační hodnotou. To je část toho problému.
Reportérka: Co ale uděláte, pane Bisette, když jste v terénu a získáte
příběh, který chcete ten den odeslat. Reportér musí někdy s takovou lží
několik dobu žít.
Bissett: To je pravda a připomeňme si, že historky o násilnostech jsou
jakousi pornografií války. Lidi přitahuje porno ? historky o
násilnostech a zabíjení. Dopřávají jim vzrušení, když o nich slyší nebo
se na ně dívají. Je to smutné konstatování, ale když se podíváte na
zpravodajství z Kosova, vidíte, že se převážně týkalo násilností o nichž
vyprávěli reportérům kosovští Albánci a jen málokdo ty příběhy
zpochybňoval. Víme například, že jedna reportérka CBC zjistila, když
šla za původním příběhem, že to co jí řekli nebyla pravda a budiž jí
připsáno k dobru, že za tím šla.
(Příběh se týkal mladé kosovské Albánky, které Srbové zavraždili její
malou sestru a tak se rozhodla vzít do ruky zbraň a v uniformě KLA
bojovat proti násilníkům. Po pravdě řečeno, reportérka CBC pravdivost
nezpochybňovala. Námět se jí zdal nosný na pokračování a tak jela do
obsazeného Kosova natočit rozhovor s rodinou oné bojovnice. Teprve při
té příležitosti zjistila, že celý příběh byl vymyšlený. Když onu mladou
ženu konfrontovala, dostala odpověď, že to tedy nebyla její sestra, ale
že Srbové přece zabili mnoho jiných a tak co má být. Zásluha reportérky
a editorů spočívá v tom, že si objevenou lež nenechali pro sebe a pořed
odvysílali. To se ale stalo v době, kdy ta lež už nic neznamenala,
protože bylo po všem. Poznámka JJ).
Reportérka: Ale v případě NATO, jediné co potřebovali bylo, aby se lež
dostala ven.
Bissett: To je pravda, jakmile je po všem, kdo se zajímá, jak to
vlastně bylo. Svět se točí dál a je zase nějaký jiný příběh. Takže je
velmi obtížné, i když se pravda nakonec ukáže něco s tím dělat.
Ackerman: Souhlasím, že to je pro novináře frustrující, že nemůže
okamžitě napravit lež a že někdy musí žít s tím, že se plná pravda
nějakou dobu neprojeví.
Na druhé straně, když srovnáte, jak ty příběhy o násilnostech
vznikají a otázky, které s nimi souvisejí a dogmatickou interpretaci,
za níž západní vlády stály, tak jak mohl novinář přitáhnout pozornost - to je velmi výmluvné. Pokud jde o Račak, s ním bylo spojeno relativně
málo zpochybňování, ne žádné, ale relativně málo, zejména v době, kdy se
stádovitě spěchalo do války.
Uprostřed bombardování, například, když - když byla například
bombardována kolona albánských uprchlíků v Kosovu, a samozřejmě bylo
poměrně jasné, od samého počátku, že to byly bomby NATO, které ty lidi
zabily, toho samého dne, tedy ve večerních zprávách v USA, jste viděli
vstupy reportérů z Pentagonu, v nichž publiku říkali, že není jasné,
jestli NATO bombardovalo, a že zdroje v Pentagnu uvádějí, že se věc
vyšetřuje a že to vlastně mohli být Srbové, kteří bombardovali ten
konvoj, aby to vypadalo, že to udělalo NATO - to je situace, kdy jsou
takové (zpochybňující) otázky kladeny.
Reportérka: Dovolte mi, abych se vás obou zeptala. Dnes, kdy jsou
války daleko nebezpečnější, politicky složitější a vojensky zmatené -
takže co se stane, když pošlete na místo tým reportérů, kteří jsou jen
výjimečně vojenskými experty.
Bissett: Shodou okolností jsem před několika dny viděl nějaká čísla.
2700 lidí doprovázelo jednotky NATO, když poprve vstoupily do Kosova.
To je strašně různorodá masa. Bylo tam mnoho dobrých a zkušených
reportérů, kteří prošli válkami a bitvami, kteří dělali, co mohli, ale
většina novinářů musela přijmout, co se dozvěděli z brífinků NATO.
Časopis Newsweek tento týden (15. května) ukazuje, že tak zvané
vítězství, které srazilo srbskou armádu na kolena, bylo rovněž lží, že
NATO tvrdilo, že třetinu srbských obrněných vozidel byla zničena, 50%
jejich dělostřelectva a teď se Newsweek dostal ke zprávě Pentagonu,
která ukazuje, že pouze 14 tanků bylo zasaženo, ne 120 jak NATO tvrdilo,
že bylo zasaženo 17 obrněných transportérů a ne 220, jak NATO tvrdilo,
a 20 děl bylo zničeno a ne 450. Jenže když jste ta čísla dostali při
brífinku od velitelů NATO, museli jste předpokládat, že nebo skoro
předpokládat, že jsou přesná.
Reportérka: Jaký by byl rozdíl v přístupu NATO, kdyby media byla
důslednější ve svém reportování.
Ackerman: Myslím, že nemůžeme jen isolovat Račak, kde mohli mít
reportéři daleko skeptičtější přístup k masakru a stále by to mnoho
neznamenalo.
Ale myslím, že Račak a způsob jakým byl podán je součást vzoru podle
nějž se o Kosovu obecně a o válce ještě obecněji píše. Je to
přetahování lanem - pravda je první obětí války v těchto incidentech.
A v Račaku, jak velvyslanec Bissett už dříve poznamenal, v Kosovu, to
bylo NATO, které potřebovalo zdůvodnit, že bombardování bylo jediným
řešením a jediný způsob, jak to mohli udělat bylo líčit situaci na území
Kosova ne jen jako jednu z těch ošklivých, kdy jsou lidská práva
porušována, ale jako bezprostřední nebezpečí hrozné genocidy, takové, že
kdybyste nezasáhli teď, pak už by bylo jedno, co byste dělali později,
že diplomacie selhala, že musíte jednat právě teď a použít sílu.
Ale situace na území Kosova, jak dosvědčují mnozí pozorovatelé OBSE,
kteří tam byli den za dnem, a věděli, co se děje, to nebyla taková
situace. Ve skutečnosti pozorovatelé odváděli relativně dobrou práci
tím, že udržovali násilnosti na minimální úrovni - což byla pořád pěkně
špatná situace - to nebyla scéna zločinu, jako třeba Račak, kde se
můžete můžete mluvit třeba o nábojnicích, kterou je těžko zhodnotit.
Mluvíme o obecném modelu, kdy novináři měli možnost jít do Kosova,
mluvit s pozorovateli a zjistit, že tam situace nebyla ani zdaleka tak
smrtelná, jak se ji NATO snažilo líčit.
Ale když se podíváte na širší způsob reportování, můžete vidět, že
ohromná většina lidí v USA, Kanadě a dalších zemích NATO, když se ti
lidé dívali na zprávy, skutečně věřili, že Kosovo bylo bylo na pokraji
či již v něm probíhal cosi podobného holocaustu nebo pogromu, ačkoli k
tomu nedocházelo.
Reportérka: Myslíte, že by byl nějaký rozdíl v přístupu NATO, pane
Bissette?
Bissett: Myslím, že by to pravděpodobně byl velký rozdíl, protože,
víte, od začátku bylo mnoho mnoho názorů proti. Zejména v některých
zemích NATO - Řecku, Itálii, Německu, kde byli opravdu skeptičtí k
bombardování lidí v zájmu humanitárních cílů. A tento druh skepticismu
narůstal. Byl to ale výsledek propagandy NATO a jak Seth poukázal,
démonizace Srbů, který umožnil, že umožnil, aby NATU prošlo to, co
udělalo.
Myslím, že kdyby bylo reportování objektivnější od začátku a byli jsme
skeptičtější k tomu, jak upřímná byla jednání v Rambouillet nebo to byla
ve skutečnosti naaranžováno tak, aby to Srbové nepodepsali a NATO pak
mohlo potvrdit svojí důvěryhodnost a ukázat, že jednání byla užitečná.
Myslím, že způsob zpravodajství byl klíčovým faktorem v tom, že to NATU
prošlo. Myslím, že je ještě jedna věc. NATO bojovalo, jak nám řekli, za
lidská práva obyvatel Kosova. A myslím, že když se válka vede z
humanitárních důvodů, za lidská práva, je pro reportéry těžší
zpochybňovat a ptát se a jít pod povrch. (V takové situaci) mají
tendenci přijmout, co se jim říká, protože pokud to neudělají podporují
druhou stranu a ta již byla démonizovaná. Takže to je složité a
obtížné. Krátce řečeno, zpravodajství bylo špatné a kdybychom měli více
objektivního zpravodajství nemuseli jsme válku mít vůbec.
Reportérka: Děkuji vám oběma, že jste se mnou dnes večer mluvili.
Program připravili Sandra Bartlett, Stacey Burgworth and Victor
Johnston.
Z magnetofonového záznamu přeložil Jiří Jírovec.
Poznámka k překladu: Jména uvedená v pořadu jsou přepsána tak, jak se
mi je podařilo zachytit z pásku. Omlouvám se za případné nepřesnosti.
