"Postfašismus" v Maďarsku a jinde?
Jan Čulík
Poslední pravidelný sloupek Jana Čulíka v Literárních novinách, otištěný těsně předtím, než Jana Čulíka z Literárních novin vykázal jejich šéfredaktor Jakub Patočka za výroky a otázky o Jaromíru Štětinovi. Vyšel v čísle 29/2000, kde je shodou okolností na titulní stránce úvodník Tomáše Pojara z organizace Člověk v tísni. Tomáš Pojar je v redakční radě Literárních novin a Jaromír Štětina je ve správní radě organizace Člověk v tísni.
"Postfašismus" v Maďarsku a jinde? V časopise Boston Review zaútočil G. M. Tamás, profesor ve Filozofickém ústavu Maďarské akademie věd na to, co nazývá dnešním "postfašismem", šířícím se nyní v jeho rodném Maďarsku i jinde, v jehož důsledku se občanství stává výsadním právem jen některých lidí. Nynější pravicová vláda v Budapešti "potlačuje vládu parlamentu, trestá komunální úřady jiného politického zabarvení než má ona sama", je velmi blízko postojům rakouského politika Joerga Haidera a "za pomoci lumpenintelektuálů z extrémní pravice, vytváří novou státní ideologii"; maďarská státní televize pod kontrolou vlády "otevřeně projevuje protiromský rasismus". "Postfašismus" se V dnešním světě podle Tamáse snaží zvrátit výsledek osvícenství, které ztotožnilo právo na občanství s člověkem jako takovým. Před osvícenstvím bylo totiž občanství také jen výsadou. V osvícenství bylo občanství ztotožněno s lidskou důstojností, bylo rozšířeno na všechny společenské třídy, profese, na obě pohlaví, na všechny rasy i na všechna náboženská přesvědčení. Muselo následovat všeobecné volební právo. Fašismus, který vznikl po první světové válce, ale začal lidi rozdělovat na spojence (tj. občany) a nepřátele, jimž byla občanská práva upírána. Posttotalitní fašismus, jehož hlavním rysem je podle Tamáse nepřátelství vůči ideji univerzálního občanství, se nyní rozvíjí pod štítem globálního kapitalismu. Podle nacistické logiky jsou komunisté, židé, homosexuálové a duševně nemocní neobčany, a tedy to nejsou lidské bytosti. Obdobně dnes, všude, od Litvy až po Kalifornii, se staly přistěhovalecké a dokonce i autochthonní menšiny nepřáteli a očekává se, že se smíří s umenšováním a suspendováním svých občanských práv. Tendence Evropské unie oslabit národní stát a posilovat regionalismus etnicizuje v mnoha částech Evropy soupeření lidí i územní nerovnost. Rasově jsou nyní interpretovány i třídní konfikty. Maďarští či srbští stoupenci etnické jednoty předstírají, že národ je tam, kde žijí osoby maďarského či srbského původu a ostatní do něho nepatří. Rostoucí depolitizace pojmu národa vede k přijímání diskriminace "jiných" lidí jako něčeho "přirozeného". Pravice o tom nyní hovoří v parlamentech a na ulicích středovýchodní Evropy, Asie a nyní často i na "Západě" zcela otevřeně.
Sílí ve střední Evropě "odpor vůči Evropské unii"? Deník International Herald Tribune upozornil na euroskeptické nálady u některých čelných středoevropských politiků, jako je Václav Klaus v ČR a premiér Viktor Orban v Maďarsku. Oba tito politikové prý využívají lehce zranitelných pocitů národní hrdosti a líčí Evropskou unii jako necitlivě do vnitřních záležitostí jednotlivých evropských zemí zasahujícího Velkého bratra. List cituje Klause, že "Evropská unie nyní podstatným způsobem ohrožuje národní stát, zejména jeho suverenitu" a zmiňuje se i o Klausově kritice ostrakizace Evropské unie vůči Rakousku, za to, že přijala do koaliční vlády ultrapravicovou Stranu svobody, zásahu Západu proti Jugoslávii během kosovské krize, i "podivného způsobu, jímž Evropská unie zachází s uchazečskými zeměmi ze střední a východní Evropy". List varuje, že nejvíce budou postiženi ve střední Evropě malé podniky, zemědělci a veřejný sektor, pokud budou jejich země sice na vstup do EU připraveny, nikoliv však dostatečně připraveny natolik, aby byly schopny využít výhod, které EU poskytuje. Středo a východoevropští skeptikové byli prý nedávno povzbuzeni novým plánem německého ministra zahraničních věcí Joschky Fischera a francouzského prezidenta Chiraca vytvořit "tvrdé jádro" EU - v důsledku toho se stalo plné členství Evropské unie pro Východoevropany tak vzdáleným cílem, že to skoro ani nestojí za žádné úsilí.
Rozdíly mezi nejbohatšími obyvateli této planety se neustále zvětšují, konstatuje nejnovější zpráva OSN. Zpráva o lidském vývoji na této planetě konstatuje, že nejbohatších 200 světových miliardářů společně vlastní nejméně 1,135 miliard dolarů, majetek, jehož hodnota se od loňska zvýšila o 100 miliard dolarů. Celkový příjem 582 milionů lidí žijících ve všech rozvojových zemích světa nedosahuje ani desetiny této částky: 146 miliard dolarů. Ve třiceti zemích světa, které mají nejvyšší úroveň lidského rozvoje, je očekávaná délka více než 75 let. V subsaharské Africe je to 48,9 let, v Malawi je to 39,1 let a v Sierra Leone je to 37,9 let. Poprvé konstatuje v této výroční zprávě OSN, že jde o tak velké nerovnosti, které jsou porušováním lidských práv. Tato letošní zpráva OSN poprvé zdůrazňuje, že lidská práva zahrnují i práva hospodářská,sociální a kulturní, nikoliv jen občanská a politická práva. Globální nerovnost se ve dvacátém století bezprecedentně zvýšila: v roce 1820 byl rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi světa vyjádřen poměrem 1:3, v roce 1992 1: 72. Obrovské majetkové rozdíly existují i uvnitř mnohých zemí světa, zejména v Rusku, ale i v Británii, ve Švédsku a ve Spojených státech se rozdíly mezi chudými a bohatými postupně v posledních 20 letech zvětšovaly. Podle odhadů žije či pracuje na světě 100 milionů dětí na ulicích a 1,2 milionu žen mladších osmnácti let je nuceno k prostituci. V členských zemích Organizace pro hospodářský rozvoj žije 8 milionů dětí v podvýživě, ve Spojených státech nemá 40 milionů občanů zdravotní pojištění a dvacet procent dospělých Američanů je funkčně negramotných. Zpráva požaduje, aby svět podnikl razantní kroky k zajištění hospodářských a občanských práv pro všechny.
