Americká nóta a vzpomínka na rok 1996
Americké ministerstvo zahraničí ve středu 12. července 2000 předalo českému velvyslanectví ve Washingtonu nótu, podle níž "vláda USA potvrzuje, že text ani existující interpretace mezivládní americko-německé dohody a ani odškodňovací fond negativně neovlivní jednostranná rozhodnutí stejně jako dvoustranné a mnohostranné smlouvy, dohody a deklarace, jejichž smyslem bylo vypořádat se následky nacistické éry a druhé světové války včetně reparací a záležitostí týkajících se německého majetku v bývalém Československu".
Washington tak reagoval na oficiální dotaz Prahy, zda americko-německá dohoda o právním smíru, jež měla být na závěr jednání o odškodnění obětí nucených prací podepsána zhruba o týden později v Berlíně, neovlivní negativně právní akty a rozhodnutí někdejšího Československa, jejichž smyslem bylo vypořádat se s následky nacistické éry a druhé světové války; mezi tyto akty patří dekrety prezidenta Edvarda Beneše, na jejichž základě museli po válce sudetští Němci opustit Československo.
Existence této nóty především znamenaná, že dobré vztahy, mírová budoucnost nezatěžovaná konflikty minulosti, důvěra v "novou" strukturu evropských vztahů je sice proklamována, ale druhoplánově obavy z budoucnosti přetrvávají. I v regionální měřítku, čehož je dokladem česká žádost o výrobu americké nóty.
Nóta je komentovaná v MFDnes 13.7. takto: Znamená to, že Česká republika se ani po odškodnění nuceně nasazených nezříká svých nároků na reparace, přestože je v zájmu dobrých vztahů s Německem nevznáší. Reparační nároky za okupaci byly vyčísleny na dvacet miliard dolarů v předválečné hodnotě, tedy asi na osm bilionů českých korun dnes. Německo z této částky i po odškodnění nuceně nasazených uhradilo pouze nepatrný zlomek. Sudetoněmecký majetek, který byl podle dekretu č. 108 konfiskován jako "částečná náhrada velikých škod...způsobených nepřátelskými státy", dosahoval hodnoty jen několika miliard tehdejších dolarů.
Spodní tón celé aktivity vychází z několika předpokladů: dosavadní německá vláda, která vychází s ČR dobře, se nároku na vrácení sudetoněmeckého majetku nevzdala, pouze prohlásila, že ho nebude vznášet. Neznamená to nic jiného, než že německá vláda v jiném složení může učinit opak. Proto se česká diplomacie snažila o zastání u Clintona. S trochou jízlivosti lze ale dodat, že "nějaký" přespříští prezident USA může v jiné nótě napsat něco na způsob: můžete nám vlézt všichni na záda - Češi a Němci. Vyřešte si to jak chcete. Právní formule vracející postoj USA k izolacionalismu (pokud by taková tendence byla americkou administrativou objednána) by se jistě našla...
Americká nóta má proto funkci pouze dočasnou v pesimistickém smyslu slova. Proto mladofronťácký titulek "Praha má vůči Německu podporu USA" (MFD 14.7.) lze brát z hlediska nad-dočasnosti, za zbožné přání. Selanka může skončit s vládou kancléře Gerharda Schrödera.
Nemohu si odpustit určitý pocit, že odškodňovací maratón 55 let po válce budí druhoplánově také kostlivce ve skříni - resentimenty a uvolňuje nechtěně i vůni revanše, vypořádání starých křivd a polopráv mnoha proti mnohým. Dobře míněné vyrovnání východních a části židovských obětí, které získaly nárok až po ukončení studené války, kdy nebyly na druhé straně pomyslné barikády, se může stát podivným baziliškovským podhoubím.
Důkazem toho je i zdánlivě jednoduchý problém českého státu vůči českých Němcům odsunutých a vyhnaných do Němec.
Legitimnost transferu a rok 1996
K pochopení dnešních souvislostí není na škodu zabloudit do roku 1996.
Již v roce 1996 bázliví Češi požádali o podobné dobrozdání. A bylo tehdy možné konstatovat: Pro českou veřejnost je více než důležité, že Spojené státy, Británie a Ruská federace jako nástupnický stát Sovětského státu potvrdili, že považují závěry Postupimské konference z roku 1945 za součást mezinárodního práva.
Francie se odmítla vyjádřit, neboť se snaží o co nejužší kontakt se SRN. Proto raději zvolila přístup: nekrmit, nedráždit a volila momentální prospěch.
Spojené státy v oficiálním prohlášení zpochybňování Postupimi odmítly. "Závěry Postupimské konference jsou historickým faktem a Spojené státy věří, že žádná země si nepřeje jejich zpochybnění. Postupimská konference uznala nutnost odsunu etnických Němců z Československa. Článek XIII dokumentu z této konference vyzývá, aby byl přesun uspořádaný a humánní," uvádí se ve stanovisku Spojených stát amerických.
USA již předtím rozhodnutí o formulaci článku XIII dokumentu odůvodnily ve zprávě č. 1841 zvláštního výboru Právního výboru poslanecké sněmovny, z 24. března 1950 takto: "... delegace USA v Postupimi nepodporovala zmíněný článek 13 týkající se německých vyhnanců proto, aby podněcovala hromadná vypovězení. Delegace USA souhlasila se zněním článku 13 jen proto, aby 1. nevyhnutelné vyhnání Němců, kteří ještě zůstávali ve východní Evropě, probíhalo spořádaně a humánním způsobem,
2. otevřela obsazené Německo těm, kteří byli ohroženi deportacemi do vzdálených subarktických oblastí Sovětského Ruska, což by se rovnalo jejich zničení."
S prohlášením USA mohli být spokojení i lidé kolem mluvčího Sudotoněm. Landsmanšaftu F. Neubauera. V prohlášení se praví: "Článek XIII ... vyzývá, aby byl přesun uspořádaný a humánní." I nadále zůstává prostor na spory, do jaké míry byl odsun z tehdejší ČSR humánní. Postupimská konference neřešila ani otázku majetku. Zůstává proto i nadále prostor pro nekonečné politické licitace.
Další ohlédnutí k roku 1996
Německý ústavní soud 9. května 1996 v Karlsruhe potvrdil platnost konfiskace pozemků z let 1945-49 v někdejší sovětské okupační zóně, v níž pak vznikla Německá demokratická republika. Osoby dotčené tehdejší tzv. pozemkovou reformou definitivně nemají nárok na navrácení tohoto jmění.
Ústavní soud tak zopakoval své rozhodnutí z roku 1991. Verdikt zároveň potvrzuje právoplatnost stanoviska bonnské vlády, která nezvratnost pozemkových poměrů vytvořených po skončení druhé světové války ve východním Německu akceptovala již v roce 1990 jako předpoklad pro sjednocení Německa.
Rozsudek znamená určitou podporu odpůrcům sudetoněmeckých majetkových nároků vůči České republice, kteří poukazují na právní úpravu na území zaniklé NDR jako na model, podle něhož by se Německo mohlo formálně zříci konfiskátů i po sudetských Němcích v ČR. Navzdory tomu, že se bonnská vláda smluvně zavázala nezasahovat do majetkových poměrů vzniklých ve východním Německu v letech 1945-49, vůči ČR takový právní krok odmítá s tím, že by pak sama byla vystavena nárokům odsunutých Němců. (??)
Dne 12. května ministr zahraničních věcí Zieleniec uvedl v televizní debatě, že prohlášení nynější německé vlády, že nepovažuje Postupimské dohody za ospravedlnění "vyhnání" Němců z českého území, je stanoviskem německé vlády od vzniku Spolkové republiky. "To není zpochybnění dohod jako takových, je to doktrína, kterou Německo udržuje od doby svého vzniku," řekl.
Zieleniec uvedl, že postoj české vlády je jasný - Postupimské dohody jsou základem mezinárodního uspořádání po válce, jsou platným právním aktem.
Květen 1996
A ještě jedna zajímavá květnová zpráva: z vlastních prostředků chtěl podle informací médií odškodnit jednu konkrétní českou oběť nacismu sudetský Němec, jehož rodina byla po druhé světové válce odsunuta z Čech. Thomas Thun z vesnice Naidling poblíž bavorského Straubingu chtěl tímto způsobem symbolicky odčinit skutečnost, že čeští občané pronásledovaní nacisty neobdrželi z Bonnu dosud žádnou kompenzaci.
"Žil jsem dlouho v cizině, a tak jsem se teprve nedávno z televizního pořadu dověděl, že Češi věznění nacisty nedostali žádné odškodnění. Byl to pro mě šok, zvláště když jsem zjistil, že německá strana podmiňuje odškodnění kompenzacemi pro odsunuté sudetské Němce. Oběti nacismu musejí být odškodněny, bez ohledu na to, kde žijí. Myslím, že my Němci bychom si měli nejprve zamést před vlastním prahem," říká Thun - přímý potomek šlechtického rodu Thunů a do roku 1933 patřil jeho rodině zámek v Děčíně. V roce 1945 byli dědeček a otec Thomase Thuna ze severních Čech vysídleni, on sám se narodil už v Bavorsku. (Zda tento svůj akt uskutečnil jsem zatím nedohledal.)
Postupimská dohoda je a zůstane aktem vítězů
Přes všechny kostrbaté výklady je po právní stránce zařazení Postupimské dohody do mezinárodního práva celkem jednoduché.
Je aktem vítězných mocností stejně jako srovnání Drážďan se zemským povrchem. Postupimská dohoda měla celonárodní exekuční charakter.
Postupimská dohoda byla aktem síly vítězů nevycházející ze zákonů, ale z rozhodnutí vyřešit poválečnou situaci dohodou mocností mezi sebou bez ohledu na poraženého.
Článek 13 Postupimské dohody o spořádaném převedení části německého obyvatelstva praví: "Konference dospěla k následující dohodě o vykázání Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři jmenované vlády konzultovaly otázku...
(a) ... shodují se v tom, že takové převedení, k němuž dojde, se musí uskutečnit spořádaně a humánním způsobem."
V článku 13 se mluví o převedení a vykázání. Český termín "nucené vysídlení" je tedy pojmově na úrovni termínů použitých v Postupimské dohodě. Dohoda neupřesňuje jakým způsobem bude vykázání - převedení probíhat. Prováděcí zákony byly otázkou jednotlivých států. Postupimská dohoda nestanovuje konkrétní způsob vykázání - převedení a vypořádání majetkových záležitostí. Benešovy dekrety tedy vycházely ze článku 13 Postupimské dohody při stanovení konkrétního postupu.
Ve článku 13 se zároveň uvádí, že převedení musí probíhat spořádaně a humánním způsobem. Proto je možné, pokud bylo nucené vysídlení v konkrétních případech provedeno nehumánně, formulovat jako vyhnání.
A co dál?
Postupim a některé Benešovy dekrety byly posledními akty druhé světové války. Nebyly spravedlivé vůči jednotlivým lidským bytostem, řešily politickou situaci z pozice momentální síly vítězů a na jejich dohody. V návaznosti na to některé Benešovy dekrety zjednodušily právní vyrovnání s činy válečných let omilostněním a zároveň i vykázáním jedné skupiny obyvatelstva mimo Československo a mimo státní příslušnost k tomuto státu.
Právní - postpostupimský - řád začal platit POSTUPNĚ v dalších poválečných letech a postupně se kultivoval přijetím Listiny lidských práv a na Listinu navazujících zákonů.
Proto problémem dnešní rétoriky je směšování dnešního právního pohledu plného holubičího peří a poválečné Listinou lidských práv s akty akceptujících kolektivní vinu korespondující se surovou realitou konce války.
Pokud předseda jedné organizace působící v Německu - sudetoněmeckého landsmanšaftu - Bernad Posselt reagoval na americké prohlášení, že vzhledem k dnešní politice Spojených států v Kosovu by bylo zcela absurdní, kdyby Washington tuto správnou pozici o 50 let později v případě vyhnání Němců opustil a dodatečně převzal místo toho pozici Stalina a Beneše, směšuje historickou skutečnost se současným politickým procesem.
Vzdálenost od konce války "měřící" padesáti pěti let znamená především čas pro postupné vytvoření politicko - právních nástrojů, které v tehdejší době neexistovaly a dnes jsou pokládány za mezinárodní normu.
Jediné, co z trpkého ovoce let 1938 - 1947 lze změnit, či spíše naplnit novým obsahem, je vzájemné uvědomění si k jakému zřetězení pekla a proč došlo. Mezi prostými lidmi (tam dole) na obou stranách nebylo vítězů - doplatili na to úplně všichni. A ještě dnes z toho někdo chce vytřískat žlučovitý kapitál.
