Kdo je vlastně internetový žurnalista?
Je podvraťák?
Poznámky k textu Milana Šmída Zpravodajství
internetové žurnalistiky, BL 26/5/2000
Je třeba uvítat, že se fenoménem Internetu začínají
seriozně zabývat i mediální odborníci. A stejně tak je dobře,
když své názory nepřetřásají jen mezi masmediálními zasvěcenci,
nýbrž je předloží k všeobecné diskusi. Následující řádky
jsou pohledem nezatíženým dosavadní teorií, jejíž
systematické akademické podobě jsem nikdy nebyl vystaven.
Vysoká a nízká žurnalistika?
Obávám se, že s nástupem internetu bude nutné
leccos přehodnotit. Nejsem si jistý, že kritéria "skutečné
internetové žurnalistiky" ( viz příslušná pasáž textu, citovaná v závěru této stránky),
jak je rozebírá Milan Šmíd, zcela odpovídají či zanedlouho
ještě budou odpovídat skutečnosti.
Mám pocit, že i v jeho definicích tak trochu probleskuje jakési
tradované oddělování žurnalistiky "vysoké" a "nízké".
Ta první se odehrává hlavně v médiích dopadu skutečně
masového, tam, kde se poskytuje zpravodajství a kde se hovoří
o otázkách celé společnosti. Ta druhá pak je záležitostí
"hobby-sektoru", zaměřeného jen na určitou tématiku a
logicky i na omezený okruh čtenářů ("tematicky spřízněných
duší").
Je přitom paradoxem, že i na trhu tištěných médií
kvantitativně naprosto dominují právě periodika zájmová,
která vesměs oslovují jen omezené skupiny a která se nezabývají
politikou ani aktuálním obecným zpravodajstvím. Rovněž
jejich tvůrců je, na rozdíl od elitního hloučku "vysokých"
žurnalistů, ohromné množství. Pokud je jejich hlavním
zdrojem příjmu novinářská práce, jsou třeba pro Syndikát
novinářů novináři, ale nikdo mi nevymluví, že "vysoká"
elita se na dívá skrz prsty. (Moje loňská reakce na
jeden příslušný TV pořad Blbci, blbci, blbci aneb Krocení
novinářů v Česku, Sněží 17/8/99, který toto elitářství
podle mne názorně ukázal).
Je pravda, že ve "fan-zinech" často kulhá stylistika a
občas i pravopis, ale po věcné stránce mívají někdy
vysokou hodnotu! Přispívají do nich lidé, kteří o
problematice - na rozdíl od novinářů, většinou typických
"Jack of all trades but master of none", tedy "odborníků"
na všechno a nic - mnoho a často z vlastní zkušenosti a praxe
vědí. Svým způsobem tak vytvářejí kvalitu, o níž se některým
autorům v zavedených titulech ani nesní.
Odbočka k Zandlovi
Vývoj internetového žurnalismu popisuje v zajímavém
článku Vzestup a pád internetové žurnalistiky
(www.iPort.cz)
jeden z průkopníků Patrick Zandl, ale právě
v tomto nemá jasno: napřed s překvapivou naivitou tvrdí, že
"v případě papírových titulů je zárukou odbornosti
redaktora zvučné jméno vydavatele a hora peněz, které každé
vydání stojí", hned v dalším odstavci ale konstatuje známou
skutečnost, že "klasický novinář se většinou pracně
seznamuje s tématem, o kterém píše", a o kus dále
realisticky přiznává, že "papírová média vydají podobný
počet nesmyslů a hloupostí jako média internetová". To
s tou "odborností" ale zřejmě opravdu myslí vážně!!!
Na druhé straně nemohu akceptovat ani Zandlovo tvrzení, že zárukou
odbornosti autorů na serverech jsou "počty čtenářů".
Sám totiž na jiném místě na téma Novinky připouští, že
"čtenosti je tu dosahováno spíše podporou mateřského
Seznamu a výběrem témat", "jež se těší obecnému zájmu".
Nebudeme si namlouvat, že podpora Seznamu, Atlasu a podobných,
stejně jako dobře umístěná zmínka v televizi nebo v hojně
sledované tiskovině, hraje přinejmenším stejnou roli jako zásada,
že "dobré zboží se chválí samo". (O kolik méně návštěv
by asi měl projekt "Nekoukat", kdyby si byl nezajistil
mediální kampaň v Reflexu i jinde včetně celostátních deníků?)
Zandl hezky popisuje přesun od původních horkokrevných článků
s kvapnými jednostrannými závěry k žurnalistice ctící
tradiční novinářské zásady, ovšem víra, že "došlo k přesunu
internetové žurnalistiky z roviny nadšeneckého amaterismu k
profesionální novinařině", je přece jen přehnaná.
Myslím, že postupující - zdaleka ne však ukončená -
profesionalizace internetové žurnalistiky měla dva zdroje:
jednak, jak Zandl správně upozorňuje, "umravnění" původních
amatérů, jednak jím nezmiňovaný vstup profesionálů z médií
tištěných, kteří začali vedle svých mateřských listů
využívat čím dál více právě internet.
Konec elity
Do poměrně stojatých vod klasického publikování
nyní vtrhl internet. Publikovat své názory na cokoliv může (technické
omezení atd. nepočítám) prakticky každý. Lze se přít o to,
zda a kdy se stane tím, koho označujeme nálepkou "žurnalista"
či "novinář" (viz též vymezení u Zandla), budeme ale
asi muset připustit, že se stane "publicistou", tedy tím,
kdo veřejně publikuje své názory. Staletí trvající elitní
společenství se tak definitivně hroutí: kdysi uměla číst a
psát jen hrstka vyvolených vzdělanců, nyní může každý
celému světu sdělovat, co si myslí. Mezi všemi důsledky,
které to už pomalu začíná mít, je i "děsivé" zjištění,
že být klasickým žurnalistou už přestává být jedinou možností,
jak se realizovat a jak si psaním vydělávat na živobytí. Ba
dokonce, na rozdíl od médií tištěných, může novodobý
internetový publicista působit multimediálně: slovem,
nestatickým obrazem, zvukem.
Řekl bych, že jsme právě ve stádiu, kdy se mediální
věda a teoretikové učí tento konec monopolu a donedávna nepředstavitelnou
demokratizaci "skousnout", vyrovnat se s nimi a vyvozovat
z toho relevatní závěry. Jak to bývá, je to proces, který nějakou
dobu potrvá a bude mít svůj vnitřní vývoj.
Rybář Vomáčka a Neviditelný pes
Na závěr dva příklady. Je "skutečným internetovým
žurnalistou" třeba pan Vomáčka, autor rybářského e-magazinu,
dejme tomu www.fishfan.cz? Píše pro omezený okruh "tematicky
spřízněných duší", neprovozuje zpravodajství, ale
popisuje své - subjektivní! - zkušenosti s návnadami, rybami,
revíry, vybavením, přidává úvahy o lidech, vodě, rybách (třeba
se v něm najde malý Ota Pavel II), publikuje názory jiných
rybářů. Jeho syn rozjede internetový obchod rybářskými potřebami
nebo rybářskou cestovní kancelář a ty prosperují tak, že
na sebe stránky www.fishfan.cz vydělají a pan Vomáčka z
publikování v nich vlastně žije. Je novinářem, žurnalistou,
dokonce snad tím "skutečným"? Podle klasických schémat
asi ne: do zásad M. Šmída se moc dobře nevejde. Přesto může
mít mezinárodní úspěch: začne publikovat v angličtině
nebo němčině a jeho příspěvky o pstruzích nebo výlovu třeboňských
rybníků zaujmou spousty rybářů v řadě zemí, některé
jeho příspěvky a odkaz na jeho stránky se objeví na největším
světovém serveru www.fish.com, světem proběhne jeho video z výlovu
Bezdrevu.
Je tedy takový pan Vomáčka "skutečným internetovým žurnalistou"?
A kdo má vlastně právo stanovit příslušná kritéria a na základě
čeho je zformuluje? A má do budoucna takové vymezení vůbec
opodstatnění a smysl?
Příklad číslo dvě. Je internetovým žurnalistou Ondřej
Neff? Prvním a nejznámějším, řekne skoro každý. Jenže:
cožpak mohl po celou dobu, kdy tvořil Neviditelného psa, převážně
sám, stíhat podávat "zpracované, vytříděné a agregované
informace", která si navíc (jak a kdy?) dostatečně "ověřil
a prověřil"? Mohl Psa psát jen tak, jak bylo v jeho
fyzických a technických možnostech, a tak zcela jistě příslušná
"Šmídova" kritéria neplnil. Přesto se přímo
prototypem internetového žurnalisty stal a odvolává se na něho
i M. Šmíd.
Troufám si tedy skromně nadhodit, že tady možná něco trochu
neladí.
Nic nebude, jak bývalo
Jak velmi případně uvádí ve své poznámce (viz citace v závěru této stránky)
Jan Čulík, je emancipační vliv internetu nesporně obrovský.
Upozornil bych na to, že osvobozuje nejenom novináře-profesionály,
jimž umožňuje publikovat své názory bez ohledu na vůli
vydavatelů-chlebodárců (není "zotročování" zbytečně
silné slovo?) a bez ohledu na omezený prostor tištěných médií,
ale i odborníky a znalce různých oborů, jimž umožňuje seznámit
internetovou veřejnost s informacemi a zkušenostmi, pro něž
by jinak nenašli publikační možnost. To už je pak většinou
záležitost "narrowcastingu" a výměn zkušeností, kdy
lze získat i nesmírně cenné a jinak nedostupné informace.
"Podvratný" je hezky provokující výraz, ale v češtině
možná poněkud příliš (negativně) příznakový, viz donedávna
"podvratné živly". Chápeme-li ho ovšem jako "staré
zvyklosti bořící", "stereotypy narušující", "dosavadní
myšlení zpochybňující", pak zcela sedí.
Z redakcí (a možná i kateder) můžeme opravdu sotva čekat
jen jásot. Kolik stávajících "klasických" žurnalistů
asi považuje internet za degradaci svého vznešeného stavu,
kolik z nich je nesvých z toho, že tak přicházejí o takřka
monopol na šíření názorů?
"Jestli umíte psát, pište. Jestli to neumíte, my vás
to tady nenaučíme. Ale pište klidně taky. Jestli si myslíte,
že z vás uděláme žurnalisty, zapomeňte na to. Na to, abyste
publikovali, nemusíte mít tuhle perně vybojovanou školu a
nemusíte být v prestižním periodiku. U nás se kromě toho,
jak se dělají média, nic nenaučíte, nestanete se odborníky
na nic, o čem budete později psát. Čekají vás možná až
mindráky z toho, že na internetu budou kromě grafomanů a
exhibicionistů publikovat i lidé, kteří dané problematice
skutečně rozumějí a kteří vám budou ukazovat vaši
nedostatečnost. Počítejte s tím, že brzy bude vše jinak, než
jak si to dodneška většina z vás představuje. Nechcete se jít
radši něco pořádného naučit a nerozšiřovat řady novinářů,
kteří sice dokáží učesaně napsat o čemkoliv, ale vlastně
tomu nerozumějí?"
Ani já si nedovedu představit, že by proslov v tomto
duchu byl jednou z prvních věcí, kterou se adepti žurnalistiky
na příslušné škole dozvědí. Přitom si myslím, že by to
byla informace užitečná. Ještě mnohem užitečnější ale
bude, když na základě diskuse odborníků (M. Šmíd) a třeba
i snaživých laiků (já) vznikne nový pohled najenom na
internet, ale i na média vůbec, a mladí zájemci se s ním
seznámí už při rozhodování o své budoucnosti.
Internet je a bude, ale nic nebude, jak bylo a je.
To je trochu aforisticky nadsazený pohled, ale snad dostatečně
vystihuje roli, kterou tento fenomén nejspíše sehraje. Je dobře,
že se o něm diskutuje.
(Pozn. k autorovi: Nejsem ani mladý internetový nadšenec, ani
psavý důchodce (roč. 1950). Nejsem rybář, vše byly jen příklady,
a nejsem ani absolvent jakékoliv žurnalistické školy, do 90.
let jsem publikoval jen pár populárně-odborných článků. O
tom, zda to, co dělám, je internetová žurnalistika, notabene
"skutečná", se lze přesvědčit na To, že některá webová stránka se stane médiem masové
komunikace a jiná zůstane osobním sdělením, pouhou
interpersonální komunikací v prostředí internetu, rozhoduje
širší komunikační kontext (např. téma šířeného sdělení,
veřejný charakter sdělení, jeho periodicita, aktualizace, navštěvovanost
webové stránky apod.), v němž obsahová kritéria
hrají významnou roli.
Ta jsou rozhodující i při posuzování toho,
zda v daném konkrétním případě jde o skutečnou
internetovou žurnalistiku nebo jen o nezávaznou
výměnu názorů na úrovni diskusních skupin sestávajících
se z omezeného auditoria názorově či generačně nebo tematicky
spřízněných duší (tzv. fan-zine).
To, co odlišuje skutečnou internetovou žurnalistiku od amatérských
"žurnalistů" na mnohých webových stránkách, je právě
naplnění obecných požadavků kladených na žurnalistiku, zvláště
na zpravodajství. Od zpravodajství se vždy žádá, aby přehlednou
a srozumitelnou formou zprostředkovalo svému čtenáři,
posluchači a divákovi aktuální a podstatné, tj. zpracované,
vytříděné a agregované informace o událostech a
nejrůznějších jevech současného světa, a aby tyto
informace byly v maximální míře objektivní,
tj. v souladu se skutečností, bez záměrného zkreslování
autorem zprávy, který si daná fakta dostatečně ověřil
a prověřil.
Nechci být vůči Milanu Šmídovi neférový, ale jaksi si nedovedu představit, že by se někdo na té jejich škole postavil před studenty a vysvětlil jim, že internet je v první řadě nástrojem podvratným a emancipujícím, který rozrušuje stereotypy a dává možnost lidem necenzurovaně konfrontovat třeba i neuspořádané myšlenky - subverzí posunuje společenský vývoj kupředu. Představa, že podvratnost je pozitivní vlastnost, do mnohých českých intelektuálních kruhů, zdá se mi, ještě nedorazila.
