Do diskuse o diskusi
(Ad internetové diskutování Tomáše Peciny)
Miloš Štěpánek
Co s "rezultativností"?
Vždy se snažím (jako patrně každý) o srozumitelnost, kam patří i vymítání nejasných obratů či výrazů. Vím však, kam vede cesta dobrými předsevzetími dlážděná. Proto opravdu vítám upozornění na své lapsy.
V ohlasu na apel za kvalitu polemiky pan Tomáš Pecina zapochyboval o pojetí mnou užívaného (v této výzvě často a snad i dříve) výrazu rezultativnost, zejména ve spojení rezultativnost diskuse. Prověřil jsem půldruhého tuctu příspěvků, které jsem od února uveřejnil a nalezl ho dříve jen dvakrát: a to (a) ve svém Internetovém Krédu a také (b) při kritice podceňování rozdílu mezi politikou a politikařením; tak pro pořádek obě místa cituji:
(a) rozhodl jsem se vyzkoušet, co Internet opravdu dokáže. V naší vlasti už je pro politiky a žurnalisty (jako jádro politické třídy) všeobecně dostupný. A tak provádím soukromé šetření (rozvědku bojem), jak mohou jeho vrozené perspektivní kvality pomoci bezprostředně tam, kde to národ nejvíce potřebuje: ve tříbení názorů a sjednocování sil pro - jak jinak - naše světlé zítřky. Měřítkem může být šíře polemik a zejména jejich rezultativnost. V tradičních gutenbergovských médiích je pro výměny názorů prostor fyzicky i ekonomicky omezen. A na to se mohou redakce vymlouvat, takže se myšlenky pohybují často po mimoběžkách, v různých rovinách a bez vzájemného střetu, a tak nelze vykřesat jiskřičku nového poznatku. V internetovém prostředí bez úzkých technických omezení by konflikt a sjednocování názorů měl mít meze pouze intelektuální.
(b) Za poslední půlrok...( poněkud zobecňuji co napsáno původně jen o problémech televize)... zatím nepozoruji - tak jako, bohužel, až u příliš mnoha "přísně veřejných" témat - ani významný procedurální pokrok, který by se měl projevit nejprve v inventuře problémů, jejich hierarchizaci a prioritách. Nejhorší je, když se tvrzení míjejí, diskutovaná otázka není na konci alespoň strukturovanější než byla na začátku. A přece teprve to umožňuje vést o každém z uzlů "mřížky" rezultativní disputaci, stavět argument proti argumentu, což jsou předpoklady pro alespoň nějakou shodu - např. v diplomatickém smyslu "dohodli jsme se, na čem jsme se nedohodli" - , nejlépe ovšem konsensuální, teprve po níž může následovat dlouhodobě nenapadatelné samotné řešení....věřím, že postupně dojde k soustřeďování pozornosti na klíčová témata a jejich důkladné "promrskávání".
Věřím, že po této citaci už v souvislosti s výzvou k diskusi o diskusi" nedochází - s využitím termínů pana Peciny - k bikontextuálnosti či diskontextuálnosti výrazu (přes jeho "učenost") "rezultativnost debaty". Chápu ji jako požadavek směrování výměn názorů k závěrům, k výsledkům. Před pár léty bychom asi řekli snahu o jejich smysluplnost. Dnes by také šlo módně zneužívaným slovem brojit proti třeba proti "účelovost" argumentů v diskusi.
Jen ještě třeba zdůraznit, že čertovo kopýtko může být i v různě širokém významu pojmu debata. Lze za ní považovat jednu schůzi, sérii článků či televizní pořad, nebo také širší proces tvorby společenského názoru. Snad se shodneme, že ničím nekončící pavlačové a hospodské seance (jakož i jim podobné a bohužel příliš časté efemérní mediální kampaně) mají jen vzdálenou, vnější podobu s žádoucím veřejným diskurzem. Tedy s tou diskusí, odkazem na níž TGM dokonce definoval demokracii a které je v českém společenském prostoru po pádu bolševismu tak poskrovnu.
Jednotící (positivní) role debaty (Internetu)
Nejde ovšem o akademickou definici pro naučný slovník, ale o praktický význam pojetí a orientace diskuse pro vývoj české společnosti. Ve výzvě jsem protestoval proti tomu, že Jan Čulík jednostranně zdůrazňuje, že Internet je svou podstatou médiem podvratným .... Má potenciál rozrušovat konvence a bourat stereotypní myšlení. Tvrdím, že z definice (a rovněž ze zkušenosti mezinárodní vědecké a jiné spolupráce) má i potenciál soustřeďovat intelektuální sily na rozpracování cílů společnosti, obsah problémů, na jejich priority, prostředky a způsob řešení.
Tomáš Pecina ve svém výkladu místy (viz druhý odstavec) k podceňování rezultativnosti debat inklinuje. Souhlasím, že výsledkem diskusí je "málokdy jednoznačná shoda všech zúčastněných (konsensus) nebo porážka některé diskutující strany na hlavu"; v této absolutizující podobě lze dodat "ve všech bodech předmětu". Jako výsledek diskusí vidí správně (ale neúplně) znalost "více aspektů problémů než předtím, svobodní účastníci mohou přehodnotit svá dosavadní stanoviska. Podle této formulace však jakoby vůbec neexistovaly "anti-entropické" výsledky debat. To v naší společnosti je možná blízko skutečnosti, ale k naší škodě. Dovolím si připomenout první slova z mého vstupu do pavučiny, kdy jsem deklaroval zájem o Metodiku a pravidla diskuse: Polemika se v Česku nevede lehce, protože na různých rovinách je otevřena přemíra otázek, výrazivo je postmoderně zrelativizováno, o hodnotových měřítcích ani nemluvě. Za těchto okolností potřebná obsáhlost popisu předmětu sporu, cizích i vlastních východisek je na úkor prostoru pro objasnění podstaty. Na tomto neutěšeném stavu nemají vinu zdaleka jen politici, ale nezanedbatelný podíl patří i médiím. Dnes dodávám, že Internet tu patrně nabízí možnost "skladování", registrace a snadné dostupnosti- mimo jiné pomocí hypertextových odkazů - již jednou ujasněných témat ("rezultátů" předcházejících etap diskusí).
Orientace na pozitivní výsledky diskusí (dílčích i společenských) by se neměla podceňovat přinejmenším proto, že (hádejte, koho cituji?) Naše země je zahalena v husté mediální mlze, v níž hesla a zkratky vytlačují z veřejného prostoru povědomí o problémech..."schopnost podstatného tázání" se u nás rychle vytrácí; naopak, stáváme se kolonií hollywoodského imagologického průmyslu, obrovské proliferace žvástu a rozptylování pozornosti, která je nejúčinnější formou kontroly informací v současném světě. (Poznámka 1)
Procedury a pravidla
I když to vypadá to paradoxně, omezení těkání kolem věcných aspektů a soustředění pozornosti na ně vyžaduje přednostní zkvalitnění procedur diskuse. Budu nadšen, pokud tato problematika vyvolá širší pozornost. V různých dobách - zejména revolučních - a na různých úrovních se s odporem setkává už i samotné explicitní nastolení procedurálních otázek - považuje se za odvádění pozornosti od obsahu, za zdržování, za byrokratismus.
Jako příklad beru jednací řád sněmovny, kde se má před nezbytným rozhodnutím sjednotit názor pouhých 200 reprezentantů národa. Je asi dobře, že televize utajuje průběh jejích schůzí tak, že promítá záznamy zasedání v době předjitřní, protože jinak by nízká obliba zákonodárného sboru ještě více klesla. Návrhy podle sněmovního tisku toho či onoho, tři různá čtení, připomínky, hlasování o postupu hlasování atd. se jeví jako zformalizované až běda. Avšak bez takových pevných (vyžadujících jistě další prohloubení) pravidel by se sotva dospívalo k nějakým věcným - jakkoli i nadále sporným - závěrům, zejména za skutečné legislativní smršti
Sjednocování zájmů v národě, ve státě se však týká deseti milionů. Metodami "všelidových diskusí" z minulého režimu to nešlo. Absolutní "cochcárna" poslední dekády však také zřejmě není řešení - kde by se jinak brala "blbá nálada"? Politický společenský diskurz jistě nepovede k absolutním konsensům. Pokud si ho nepleteme s partajně - politikářským hašteřením, musí se v diskusích postupně prohlubovat shoda o námětech k řešení, jejich prioritách a u sporných témat argumentace (zájmů) socio-demografických sil, které se za různými stanovisky zpravidla skrývají. Po jejich vyjasnění už nejde - přísně vzato - o debatu, o poznávání, ale o prosazování zájmů, agitaci, propagaci. Rozeznává a dodržuje naše žurnalistika tuto hranici dosti citlivě adůsledně?
Návyky a dovednosti výměny názorů, debat a polemik (tedy procedurálních postupů) nejsou shůry dány. Jen velmi málo jsou popsány v monografiích či učebnicích, ještě méně vyučovány ve všeobecném školství (třeba v dílčí podobě rétoriky - ačkoliv pamatuji středoškolská "řečnická" a tzv. slohová cvičení - či logiky - která se nicméně přednášela v poslední třídě posmívané sovětské "desetiletky"). Podle toho to také vypadá.
Držet se tématu
Můj komentář pouhých dvou odstavců ohlasu pana Peciny překročil rozumný rozsah příspěvku. Ale k tématu "diskuse o diskusi" se vztahovaly jen až poslední čtyři. Z nich totálně nesouhlasím pouze s jedním tvrzením, totiž že redakční příprava nemůže zmírnit mimoúrovňové nekřížení planých prohlášení aniž by spolehlivě zničila každou diskusi (řeč nebyla o "odstraňování názorů hluchoblbých"). Stojí za zamyšlení, zda v této souvislosti není něco na emotivní charakteristice redakční politiky Britských listů (divoký let neřízeného letadla)
z pera pana Šmída. To by vyžadovalo delší argumentaci, kdyby příklad potřebného zákroku neposkytlo středních pět odstavců ohlasu, s uspěchanými zevšeobecňujícími, dosti nespravedlivými formulacemi o rozhlasových a televizních politických "diskusích" (v uvozovkách pana Peciny). Myslím si, že analogickou problematiku jsem rozebíral dříve a snad bez oněch "overstatementů" (Poznámka 3) v Nekrologu za "V pravé poledne", ale k explicitní polemice takto nedošlo.
Závěrem musím zejména v této souvislosti vyslovit politování, když místo prohlubování výměn materiálů a názorů mezi médii a jejich provazování dochází naopak k přerušování nadějných vazeb (sloupek Blistů v Literárních novinách a záměr M. Šmída ukončit spolupráci s BL a publikovat pouze v Louči).
