Dvojí vstupné na Karlštejně je ekonomicky správné
V tematickém archivu Britských listů je pod heslem společnost, česká, dvojí ceny více než dvacet článků na toto téma. JČ.
Ne zcela jsem pochopil (patrně hlavní) zprávu z komentovaného přehledu.
Nevím, zda více vadí rozlišení dvojí ceny číslicemi pro cizince (rozuměj:
lidi kteří nerozumí česky) a slovy pro domácí návštěvníky, nebo dvojí cena
sama o sobě. Předpokládám však, že je to spíše to druhé, neboť to je
principiální otázka, zatímco to první je jen technická záležitost.
Na úvod trochu teorie. Účtování dvojích (a v našem případě dokonce čtvero)
cen různým subjektům se v ekonomii nazývá cenová diskriminace prvního
stupně. Cena se stanoví podle toho, kolik je daný jedinec ochoten za zboží
nebo službu zaplatit.
Ideální (pro poskytovatele zboží) je účtovat každému
jednotlivému spotřebiteli právě tuto maximální cenu a tak převést veškerý
přebytek užitku (rozdíl mezi subjektivní hodnotou zboží a jeho cenou) ve
formě zisku do kapsy podnikatele. (Pokud někdo nesouhlasí s podnikáním nebo
s definicí, že podnikání je činnost za účelem dosažení zisku, nemá význam,
aby pokračoval ve čtení tohoto příspěvku).
Perfektní cenová diskriminace
však není možná, proto se zákazníci podle určitých kritérií dělí do několika
málo skupin a pro každou je vykalkulována zvláštní cena.
V dalším budu
termín cenová diskriminace zkracovat a používat pouze pojem
diskriminace.Přesto žádám čtenáře, aby si uvědomil, že tento pojem má čistě
ekonomický obsah a nemá nic společného s rasovou, náboženskou či jinou
sociální diskriminací - barvu kůže si totiž nemohu zvolit avšak mohu se
zcela svobodně rozhodnout, zda si koupím nebo nekoupím zboží za nabízenou
cenu.
Za tuto poznámku se omlouvám, ale z mnoha (jednostranných) příspěvků
v tisku jsem došel k názoru, že tento fakt není jasný ani mnohým lidem
s ekonomickým vzděláním. Dokonce i ve výroku jednoho českého soudu je tento
ekonomický problém překroucen na problém etický.
Argumenty uváděné proti diskriminaci jsou nejrůznější. Namátkou: je to české
specifikum, stydím se, že jsem Čech. (Konkrétně autor popisoval, jak byl
s přítelem z ciziny na obědě a bylo mu trapně, když kamarád musel zaplatit
více jen proto že se chudák nenarodil v Česku).
Diskriminace je neetická,
neslučitelná s morálkou vyspělé civilizované země (důkaz: i Evropská unie ji
nedávno zakázala. Budeme-li takto pokračovat, přestanou k nám cizinci
jezdit. Jedná se o stejné zboží, tak má mít stejnou cenu.
Náklady na zboží
jsou stejné (BL) a tak není důvod pro různou cenu. Jsou diskriminováni i
lidé, kteří zde žijí a berou české platy, popřípadě Východoevropané, kteří
jsou ještě chudší než Češi. Představte si že by vás někdo takhle
diskriminoval na Západě. A asi by se dalo pokračovat.
Zkusím na těchto pár
zjednodušených argumentů poskytnout stejně jednoduché protiargumenty.
Stydíte-li se že jste Čech a že platíte méně než přítel z Německa, požádejte
číšníka, aby i vám účtoval vyšší cenu. Za pár korun si tak můžete vykoupit
čisté svědomí. Navíc můžete být klidní, není to české specifikum a už vůbec
český výmysl. Tato praktika je popsána v každé, opakuji každé, učebnici
mikroekonomie, která se zabývá tržní ekonomikou.
(Dřívější socialistické
učebnice tuto kapitolu nepotřebovaly, neboť v socialismu se tvoří cena na
jiném principu). Jak se zmíním později, je technicky diskriminace prováděna
na základě výše příjmu (i když ten se jen odhaduje).
V EU se příjmy napříč
jednotlivými státy do značné míry vyrovnávají (nějakých plus mínus 40 % je
zanedbatelné oproti rozdílu nominálních českých příjmů v řádu stovek procent) a je
těžké pak dělit lidi podle tohoto kritéria.
Nicméně v době, kdy rozdíly byly
větší, diskriminace zde existovala přesto že tyto státy byly považovány i
tehdy za vyspělé a civilizované.
Dnes už prostě tato ekonomická praktika
ztratila své opodstatnění a tak byla zrušena, čímž se vlk (čestná veřejnost
s neekonomickým vzděláním) nažral a koza (asociálové myslící ekonomicky)
zůstala celá.
Někteří cizinci možná přestanou jezdit, ale pro naši ekonomiku
(ta ve značné míře určuje blahobyt a životní úroveň českých občanů) je
důležitější, kolik tady ten zbytek utratí.
Rozhodující kritérium by měla být
výše příjmů z cestovního ruchu, nikoliv počet uspokojených návštěvníků.
Je
pravda, že v dokonale konkurenčním prostředí se cena odvozuje od nákladů.
Dokonalá konkurence ve většině podnikatelských aktivit však neexistuje,
takže toto uvažování je spíše přežitkem marxistické ekonomie.
V případě
hradů a jiných kulturních památek pak ani náklady nelze vyčíslit a většina
těchto objektů je provozována s dotacemi státu, čili ceny vstupenek jsou
hluboce pod náklady.
Otázka na ohodnocení průvodců (zda ten co provádí
v němčině má větší plat než ten co provádí v češtině) byla naprosto
legitimní, nesouvisí však vůbec s dvojí cenou.
Pokud průvodci, kteří umějí jen
česky, mají stejný plat jako ti, kteří ovládají i další jazyk (a já tomu
nevěřím), je to problém jejich a jejich zaměstnavatele.
Spíše ale
předpokládám, že jsou placeni za svou kvalifikaci a ne za konkrétní práci,
kterou právě vykonávají.
Je pravda, že např. v Praze žije poměrně velká
komunita Američanů (a jiných cizinců), jejichž plat pravděpodobně odpovídá
spíše tuzemské úrovni. Při delším pobytu se však člověk většinou přizpůsobí
a není důvod chodit do dané restaurace, když v okolí existují desítky
restaurací, orientovaných převážně na domácího spotřebitele, a ty nemají
důvod praktikovat cenovou diskriminaci. Stejně se mohou chovat všichni méně
movití cizinci. Navíc Američané si zakládají své vlastní restaurace (a
nepatří právě k nejlevnějším).
A konečně - nebojte se že vás bude takto
diskriminovat někdo na Západě. Pokud by totiž tento systém chtěl uplatnit
podnikatel např. v Itálii, musel by vám dát slevu, nikoliv účtovat vyšší
cenu. Diskriminace totiž není trest za to, že se někdo narodil v jiné zemi.
Takže shrneme-li celou otázku, lze konstatovat, že se nejedná o morální či
etický problém, ale o čistě tržní chování. Navíc o tržní chování
opodstatněné a žádoucí.
Je chybou se domnívat, že cena zboží se má odvozovat
pouze od (mezních) nákladů. Cena se odvíjí od poptávky a nabídky a dokonalá
konkurence ji může teoreticky stáhnout až k nákladům (např. u českého piva i
pod náklady).
Maximální cena, kterou je spotřebitel ochoten za dané zboží
zaplatit, se většinou odvíjí od jeho příjmů. Mám-li vyšší plat, jsem ochoten
za návštěvu divadla zaplatit více než člověk, který miluje divadlo úplně
stejně, ale má menší příjem.
Dostanu-li lístek za stejnou cenu, pak mám
(alespoň podle teoretické ekonomie) z představení větší přebytek užitku než
kolega. Jediný problém je, že prodávající většinou není schopen přesně
odhadnout majetkové poměry kupujícího.
Proto se používá pouze hrubého a
v průměru všeobecně platného dělení. Klasickým případem je: dospělí 80,- a
studenti a důchodci polovic, děti zdarma. Je divné, že tato diskriminace
nikomu nevadí. Je to snad tím, že je naprosto stejný princip interpretován
opačně: na jedné straně plná cena, sociální případy se slevou.
Takže rada
pro ty, kteří chtějí uvažovat racionálně ale mají morální zábrany: Plná cena
200,- a Češi a ostatní sociální případy polovic. Je na tom něco divného?
Vstupenka do londýnského Toweru stojí přes deset liber, tedy bratru 500,-
Kč. Je skutečně Karlštejn tak mizerný, že je 200,- Kč za vstupenku zlodějna?
Jsou skutečně čeští kuchaři tak neschopní, že jejich výrobky musí mít zlomek
hodnoty jídla připraveného kolegou v bohatší cizině? Ať si každý odpoví sám.
Já osobně si myslím že při porovnání srovnatelných produktů je rozdíl ceny
větší než odpovídá rozdílu v kvalitě. Přitom materiálové náklady jsou
prakticky porovnatelné.
Obhájce cizinců namítne: ale cena práce je tam
mnohem vyšší. A jsme u toho. Těm rádoby altruistům nevadí, že chudák Čech
musí stejnou službu cizinci poskytovat za zlomek toho, co by ten musel
zaplatit svému krajanovi, ale cítí se trapně, když vidí jak ubohý cizinec
s pětinásobným platem musí zaplatit dvojnásobnou cenu než domácí zákazník.
Vyzývám proto ochránce cizích zájmů: snažte se být aspoň trochu objektivní.
Bojujte i za práva dělníků ve Škodě Mladá Boleslav. Oni jsou prokazatelně
stejně produktivní jako jejich kolegové ve Volkswagenu, ale za jejich peníze
by německý nezaměstnaný nešel ani na úřad pro podporu v nezaměstnanosti.
Bohužel je to tak. Výkonnost naší ekonomiky je nižší, ale platy jsou ještě
mnohem nižší. A budeme-li (anti)jánošíkovsky chudým brát a bohatým dávat,
situace se bude zlepšovat jen velmi pomalu. Važme si své práce, pokud je
kvalitní, požadujme za ni cenu obvyklou ve vyspělém světě, a pokud nám zbude
ještě volná kapacita, vyrobme pro domácího spotřebitele se slevou.
Pokud se
tedy neuživí restaurace pouze z cizinců, může se přeci pomocí slevy (některé
restaurace to řeší formou zákaznické karty, kterou si můžete na počkání
nechat vystavit) snažit přilákat i domácího zákazníka, který prokazatelně na
dané jídlo za "obvyklou" cenu nemá.