Vadí mi politická bezvýchodnost

ad Václav Jamek: Kejkle jako základ státu, Literární noviny 31/2000)

Miloš Štěpánek

Miluji vytříbený jazyk Václava Jamka stejně, ať píše o zákoutích našeho Chrámu i Tvrze ve svém sborníku sloupků (Poznámka) na nějž narážím v titulku, či (viz podtitulek) o hrozbách hybridního z volebního zákona, který leží na operačním stole Ústavního soudu.

Jejich inventuru umístěnou v oddílech Všichni jsou už v Mexiku a Relativita kupeckých počtů - přes veškerou důkladnost - bych ještě o dvě doplnil. Zdůraznil bych, že uváděné výpočty a poměry se týkají jen o odevzdaných hlasů, tedy aktivních voličů. A kolik se jich např. v posledních volbách do senátu k urnám nedostavilo? Tím se legitimita zastupitelů podstatně koriguje směrem dolů. Dále ve zkreslení poměrů odevzdaných hlasů "pouhopouhým přepočtem" na mandáty chybí výslovná zmínka o vlivu různého stupně rozdrobení vlivem různého množství kandidátek v různých krajích. To však jsou jen maličkosti na okraj či dokonce "beyond the fringe".

S veškerou úctou k autorovi mi na tomto článku něco vadí. Je to snad laciný kazatelský přeskok od fráze zaslechnuté v televizi, přes skeptický odsudek (re)prezentaci v Hannoveru až k teoretickým základům demokracie? Nebo úvodní několikeré použití jakéhosi larmoyantního "plurálu despectabilis"? (...z jakého jsme my dnešní Češi pěkného těsta....Kejklemi jsme chtěli budovat ...najděte další národ, který by se dokázal chlubit apatií.)

Má nespokojenost je hlubší. Vadí mi tu politická bezvýchodnost. Připusťme, že kritiku volebních systémů přijmeme, či ji ještě (jak uvádím výše) ještě prohloubíme). Bez dalšího však utíkáme od skutečnosti, že ta veškerá popsaná i nepopsatelná dosavadní mizérie nastala za platnosti stávajícího volebního systému. Kritika minulosti tedy implicitně směřuje i proti němu.

Takže jeho zachování sotva něco dobrého slibuje. Většina občanů nevolá po návratu před Listopad, bezprostředně tím méně až k monarchii. Avšak požadavek změny nastolen je - o čem jinak byly výzvy jako Impulsu 99, Děkujeme, odejděte a další? Copak se delší dobu nediskutuje "blbá nálada"? Přestože tento výraz není všeobecně přijatelný, považuji ho za příhodnou metaforu pro označení duchovního stavu české společnosti po rozpadu (1996-7) původní naivní transformační společenské smlouvy za obtížného hledání východisek pro společenskou smlouvu novou, které trvá doposud. Tato nálada je úzce spojena, ne-li determinována stavem (roztříštěnosti) českého veřejného diskurzu.

Návrh na (pokud možno konsensuální) změnu bychom měli čekat od elit národa. O shodě na dalším postupu diskusemi ve sdělovacích prostředcích či na roztříštěných symposiích si musíme asi nějakou dobu nechat zdát. Správa věcí veřejných (=politika) se však nikdy nezastavuje, nenastává "konec dějin" (Fukuyama). Zůstanou li pravidla (politikaření) stejná, nemohou být jiné ani výsledky, s nimiž dosud nejsme spokojeni. Není tedy alespoň zrnko racionality v návhru na takovou změnu přepočtu volebních hlasů na mandáty, která sniží stupeň rozhádanosti zákonodárců a povede ke vzniku akceschopnějších vlád? Tato argumentace samozřejmě zavání macchiavelismem. K čemu však vede fundamentalistická obhajoba demokracie, která jí neumožňuje zdokonalit nástroje vládnutí v situaci, když ty staré selhávají?

Miloš Štěpánek