Trpí Německo stejnými předsudky vůči cizincům jako Čechy?

Jak odstranit německý rasismus:

Německo potřebuje víc cizinců

Někdy koncem července letošního roku jsme si v ČR udělali pěší výlet do Koněpruských jeskyní. Odjeli jsme vlakem z Prahy do Berouna a tam jsme se podle mapy a zelené značky v horkém letním dni vydali na několikakilometrovou cestu do Koněprus. Trasa byla značena trestuhodně špatně a asi po hodině bylo zřejmé, že jsme se ztratili. Na nedalekém poli obracel v parném poledni seno asi pětasedmdesátiletý muž. Šel jsem se ho zeptat, jak dál. "Už jste za poslední hodinu asi čtvrtí: ta cesta je skutečně špatně značená. Musíte jít tudy a pak tudy." Poděkoval jsem mu a v dobrém jsme se rozešli. Na rozloučenou řekl ten muž něco docela nečekaného: "Tak vidíte, jak se my Češi vzájemně dobře dohovoříme. To s tamtěmi, z té Evropské unie," řekl s obavami, "to bude daleko horší."

Je obava z neznámých a nebezpečných "cizinců" v České republice stejně silná jako ve východním Německu? Posuďte tento článek Imre Karacse, který vyšel v deníku Independent dne 23. srpna. (JČ)

V dnešní době, kdy násilí pravicových extremistů je v palcových titulcích německého tisku téměř každý den, projevují Němci tendenci panikařit a obviňovat všechny jiné, jen ne sebe samotné. Nepřímo jsou cizinci obviňováni za to, že se stávají terčem násilí. Jak často vysvětlují starostové východoněmeckých maloměst, kdykoliv je u nich zmlácen někdo, kdo má tmavou kůži: oběť si o to prostě říkala.

Je to samozřejmě extrémní verze nedávných událostí v Německu, ale zděšená německá liberální většina projevuje tendenci vůči konsensu, který považuje cizince za agenty provokatéry. Veřejnost je přesvědčena, že je v Německu přistěhovalců příliš mnoho. Jakmile je dosažena kritická hranice, rozkládají se společenské konvence a vzniká spirála násilí.

Z této diagnózy není obtížné dojít k závěru, že Němci, zejména s nacismem sympatizujících 10 až 30 procent obyvatelstva (podle toho, kdo počítá a jak) musejí být uchráněni před dalším stykem s cizinci. Když extremisté začátkem devadesátých let zapalovali domovy žadatelů o asyl, politikové reagovali drakonickými zákony, které měly odradit uprchlíky od příchodu do Německa a začali deportovat ty, kteří už přišli.

Z hlediska zákonodárců je nový azylový režim nesmírně úspěšný. Přistěhovalectví nestoupá - jen se o něm víc mluví. A přesto nyní extrémisté znovu zapalují příbytky žadatelů o azyl. A někteří politikové argumentují, že je opět načase zvednout zvedací mosty Pevnosti Německo.

Tento argument je falešný. Německo potřebuje víc cizinců, ne méně, když už pro nic jiného, tak proto, aby se tím vyléčil strach Němců z neznámého. Teze, že domorodci začínají rebelovat, když jsou zahlceni příchodem cizích hord, se nijak neodráží ve statistikách: k  nejhoršímu neonacistickému násilí proti cizincům dochází právě tam, kde žije nejmenší počet cizinců. Na vrcholu hitparády pravicového násilí je východní země Sasko-Anhalt. Cizinci tam čítají pouhých 1,7 procent obyvatelstva. Existuje tam ale dvakrát větší pravděpodobnost, že vás tam zmlátí, promluvíte-li jiným než místním přízvukem nebo máte-li kudrnaté vlasy, než v Hamburku, což je překypující směsice nejrůznějších národností. V Sasku-Anhaltu se lehce dostala neonacistická strana Německý lidový svaz před dvěma lety do regionálního parlamentu s třinácti procenty občanské podpory (i když i v Hamburku téměř dosáhla 5 procent, potřebných na to, aby se dostala do paramentu).

Nejčastěji dochází k pravicovému násilí v pěti regionech bývalého východního Německa, kde počet cizinců celkem nepřesahuje 2,3 procenta. Nejmenší množství rasového násilí se vyskytuje v Sársku na hranicích Francie, což je nešťastný region se smutnou historií a s vysokou nezaměstnaností. V Saarsku žije 8,2 procent cizinců, což je těsně pod celostátním průměrem, a ke xenofobnímu násilí tam skoro vůbec nedochází.

Navzdory velkým hospodářským potížím a zdokumentované tradici vášnivého německého vlastenectví má Sársko něco, co země, kde dochází k největšímu množství násilí proti cizincům, nemají. Je to region, kde Němci žijí už po staletí v symbióze s cizinci, v tomto případě s Francouzi, a dospěli k názoru, že to není úplně špatná zkušenost.

Ostatní části Německa, homogenizované Hitlerem, se tohleto teprve musí začít učit. Gastarbeitři z jihovýchodní Evropy a z Turecka začali přicházet od šedesátých let; nechtění přistěhovalci ze vzdálených koutů světa přišli v osmdesátých a v devadesátých letech. V západním Německu je tedy už léta pravděpodobnější, že tam uvidíte na ulicích lidi s černou kůží. V Duesseldorfu nikoho nepřekvapí člověk s tmavou kůží. V Lipsku něco takového dokáže zastavit veškerou dopravu.

Lidé ve východním Německu, kteří byli hermeticky uzavřeni ve svém komunistickém ráji, nebyli vystaveni způsobům cizinců. Nepočítáme-li sovětské vojáky, kteří málokdy chodívali ven z kasáren, východní Němci se nanejvýš setkávali na plážích o dovolené s Maďary či s Bulhary. I deset let po pádu berlínské zdi je povědomí východního Němce o vnějším světě - a tedy jeho snášenlivost vůči cizincům - naprosto zoufale minimální.

Starosta, který tvrdí, že černoch měl předem vědět, že přece nemůže chodit na ulici po setmění, má vlastně pravdu. Ve východním Německu ani nemusíte být černoch a vyvoláte zápornou reakci. V kempech v Meklenbursku na pobaltském pobřeží například zaútočil na "západoněmecké" turisty místní dav baseballovými pálkami. Ve Frankfurtu nad Odrou na hranici s Polskem se stalo všech 22 zahraničních vědců, kteří tam pracují ve výzkumu, financované Evropskou unií, terčem rasistických útoků na ulici. Oběti jsou většinou běloši a pocházejí z kulturně hrozivých zemí jako je Velká Británie či Španělsko.

Míru primitivismu brilantně shrnul kreslený vtip, který nedávno vyšel v listě Berliner Zeitung, v deníku, který zná své východní čtenáře lépe než mnozí. Na obrázku je německý kancléř Gerhard Schroeder a jeho poradce, jak zmateně studují mapu někde na pokraji silnice na cestě východní částí Německa. Za keřem se schovávají dva skinheadi s vytetovanými hákovými kříži. "Hele," povídá jeden skinhead druhému, "negři."

Tihle lidé potřebují pomoc. Potřebují naočkovat proti xeonofobii stejným způsobem, jako se to stalo v minulých desetiletích s jinými národy. A jak? Pošlete tam spousty cizinců, aby se na ně ti lidi museli dívat a aby s nimi museli koexistovat.

Samozřejmě, vyžadovalo by to obrovskou odvahu od každého politika, postavit se před německou veřejnost a zastávat se zvýšení imigrace. Nyní je v Německu přistěhovalectví znovu aktuální, vláda a průmysl se snaží vyřešit nedostatek počítačových expertů. Pouhá Schroederova nabídka, že posytne možnost práce v Německu 20 000 odborníků z Indie a z jiných zemí, ho dostala do značných politických problémů. V západní zemi Severní Porýní-Vestfálsko šli křesťanští demokraté do voleb - a prohráli je - z atraktivním heslem "Kinder statt Inder" (Děti a ne Indy.)

Ale jiná alternativa neexistuje. Počet obyvatel v Německu klesá: brzo nebude dostatečné množství Němců na to, aby se jim mohly vyplácet ony vysoké důchody, na které jsou zvyklí. Nikdy nebude lepší chvíle jak zlikvidovat kořeny rasismu otevřením Německa světu, jak Schroeder často slibuje. Schroederova vláda musí začít pracovat na dlouho očekávaném imigračním zákoně, musí učinit víc, aby byli cizinci integrováni do německé společnosti a vysvětlit konečně Němcům, že nejsou v Evropě jakousi etnickou skupinou v obklíčení. Nechť se proboha už doví, že jsou stejní jako všichni ostatní. Pane Schroedere, strhněte tu zeď!