Podobnost s českou politikou je jen čistě náhodná?

Průzkumy veřejného mínění napovídají: věk žvanění musí skončit

Po benzínových protestech minulý týden vyplynulo o víkendu z průzkumů veřejného mínění v Británii, že radikálně poklesla popularita britské labouristické vlády, buď je její podpora u voličů nyní stejná jako podpora konzervativců, anebo dokonce o dvě procenta menší. Nepříjemnosti britských vládnoucích labouristů se v úterý ještě prohloubily s vydáním nové knihy reportéra a komentátora Andrewa Rawnsleyho, z níž vyplývá, že v listopadu 1997 zřejmě labouristický ministr financí Gordon Brown zřejmě lhal při vysvětlování skandálu ohledně daru jednoho milionu liber Labouristické straně od organizátora závodů Formule 1 Bernieho Ecclestona. Gordon Brown v rozhlasovém rozhovoru tehdy uvedl, že o daru nemá žádné informace, což, jak se zdá, nebylo pravda. - V komentáři Hugo Younga, který v úterý 19. září otiskl deník Guardian, se autor zamýšlí nad tím, co pro politiku znamená sílící "přímé akce" občanů - tedy demonstrace. Podobnost britského rozčarování nad politikou a politiky a českého rozčarování je jistě čistě náhodná. JČ

Nejprázdnějším požadavkem o minulém víkendu byl požadavek svolat parlament. (Britský parlament je stále ještě na letních prázdninách, pozn. JČ.) Ukazuje se totiž, že parlament, jak se zdá, je podstatou problému, nikoliv řešením. Nemělo by to být tomu tak, ale je tomu tak. Dva tisíce lidé se rozhodly, že mají ze svých strategicky rozmístěných kabin náklaďáků pro řidiče silnější hlas než desítky Gladstonů (William Gladstone, 1809-98, britský státník a premiér), řečnících v parlamentě, kdyby je tam někdo slyšel. A měli pravdu. Svolat předčasně parlament by bylo vyjádřením emocí, nikoliv pragmatismu, hýkáním oslů poté, co jim shořela stáj.

Některé důvody jsou možná jen přechodné. Vláda, která má v parlamentě velkou většinu, nemusí dávat pozor. Jen malé parlamentní většiny vyvolávají u vlády velkou pozornost vůči přáním veřejnosti. To bylo stejně pravda o Margaret Thatcherové v roce 1983, jako to platí o Blairovi v roce 2000. Ale další rysy stagnace parlamentu jsou charakteristické, součástí systému moderní britské demokratické politiky: neústupná stranická disciplína, které se musejí poslanci jednotlivých stran podřizovat, pohrdání nezávislostí, moc mašinérií, téměř nemožný úkol pro každého řadového poslance bez funkce a bez konexí, jak ovlivnit vládní rozhodnutí. Snad o žádných poslancích v britském parlamentu není v současnosti známo, že by odvážně hovořili jménem svých voličů. Pokud se někteří z nich o něco takového alespoň zdánlivě pokoušejí, jsou odsunuti do salónu těch, kteří se vyloučili z vážné společnosti.

K této kastraci zvoleného politika, která se s průběhem času stále zhoršuje, dochází paralelně se změnami mezi voliči. Tyto změny ten proces prohlubují a vyvolávají tím odcizení voličů od systému, v němž fungují parlamentní politikové.

Voliči jsou vzdělanější, než bývali. Vědí více, sdělovacích prostředků je mnoho. Je obtížnější voličům vytřít zrak fantastickými tvrzeními. Nepociťují vůči vedoucím představitelům žádnou úctu, jsou daleko méně ochotni věřit komukoliv a čemukoliv, jsou daleko méně zotročeni předem danou ideologickou loajalitou. Jejich netrpělivost roste stejně tak, jak jejich loajalita klesá.

Moderní technologie jim kromě toho nabízí alternativy k pouhému cynismu. Na to, aby se lidi zmobilizovali, nepotřebují dnes už politické strany. Mobilní telefon je silnější než tisíc obálek. Nebude to dlouho trvat a může se stát, že internetové hlasování bude vyvolávat kritické množství nekontrolovatelné energie. Miliony voličů možná začnou podporovat kauzy, které by konvenční politikové chtěli pohřbít. Vzniká éra přímé demokracie: minulý týden při benzínových protestech to byl z britského hlediska její nejsilnější projev.

Byl to ale ošklivý začátek. To, že nedocházelo k násilí proti osobám, neznamenalo, že nedošlo k násilí proti politickému systému. Kdo proboha jsou tito lidé, že si osobují dávat vládě lhůtu 60 dnů, do níž musí prý vláda učinit něco proti vysokým cenám benzínu. Proč by měla skupina farmářů, kteří už jsou chráněni obrovskými dotacemi před tržní realitou, vydírat šéfa státu? Arogance závozníků má fašistické podtóny. Jestliže přichází přímá demokracie, měla by mít reprezentativnější původ než tohle.

Na druhé straně, tohle donutí politiky, aby mluvili jasněji a konkrétněji. Akt násilí proti systému položil otázky daleko ostřeji než jak to činí mlhavé meditace zastupitelské demokracie. Možná že je nespokojenost s labouristickou vládou jen dočasná, nicméně reakce veřejnosti, jak ji zaznamenaly průzkumy veřejného mínění ukazují, jak hluboká je netrpělivost občanů. Co voliči chtějí, jak si berou přímou moc, je akce a nikoliv sliby, konkrétní činy a ne jen chlácholení, chtějí, aby si politikové byli vědomi, jaká je nynější, okamžitá nálada voličů - nikoliv jen jednou za pět let u voleb.

V nedávné knize, nazvané The New Prince, Nový Kníže, argumentuje Dick Morris, svého času čelný Clintonův poradce, že by si politikové měli z těchto změn, které jsou přirozeně v Americe podstatně dál, vzít velké poučení. Doba, kdy bylo možno manipulovat voliče jemnou politickou propagandou, už skončila, konstatuje Morris, který byl v Americe tvůrcem tohoto typu propagandy, tzv. "spinu" (určité, jemně subjektivní prezentace politických problémů z úhlu, ukazujícího vládu v nejlepším světle). To, co voliči chtějí, je řešení konkrétních problémů, a politikové k nim musejí zaujmou konkrétní stanoviska. Inzeráty, jimiž se útočí na soupeřícího politika, otázky, týkající se soukromého života, vstřícně vypadající, elegantní image politiků, to všechno, argumentuje Morris, nedokáže pro politika vybudovat trvalou podporu u informovaného, pozorného a náročného voličstva, které nedůvěřuje všem prostředníkům tak intenzivně, jak to bylo ještě před dvaceti lety nemyslitelné.

"Vedoucí politický představitel by měl měřit teplotu a kontrolovat tep doby, v níž žije," přiznává Morris. Musí přizpůsobit svůj styl náladě veřejnosti. Ale poučení, které Morris nyní poskytuje, poté, co manipuloval patnáct let veřejnost ve Clintonův prospěch, je to, že voliči chtějí konkrétní rozhodnutí, které z možných řešení bude přijato; nechtějí jen určité lidi. Voliče nyní zajímají daleko více konkrétní problémy, nikoliv pěna, zajímá je konkrétní politika, nikoliv morálka. "Když zaujme kandidát uprostřed kontroverze k nějakému problému konkrétní stanovisko, voliči mají pocit, že jim to dává nejspolehlivější informaci o jeho pravé podstatě." George W. Bush se najednou snaží opustit politickou strategii, při níž jen vypadá vstřícně, ve snaze oživit svou stagnující kampaň. Má to relevanci i pro Británii po benzínové blokádě. Voliči, kteří už mají dost žvanění v parlamentu, říkají svou nespokojeností, že chtějí méně prázdné manipulace, méně předstírání, více poctivosti, více zásad.

Labouristická vláda se postavila za princip a požadavkům závozníků neustoupila. Toto jasné postavení možná ještě přinese prospěch, až benzínová krize zmizí lidem z paměti a více lidí pochopí, o co vlastně šlo. Blair ale nyní bude muset spoléhat na víc než jen na pouhé charisma. Šok z minulého týdne by měl způsobit, že britská vláda začne počestně argumentovat. Jednou z pošetilostí ministrů bylo předstírat, že Británie nemá vysoké zdanění benzínu. Přestaňte s těmi nesmysly, říkají voliči. Obhajujte svou strategii. Řekněte otevřeně, jakou chcete společnost, přiznejte to, jestli chcete vysoké daně. Argumentujte, proč je důležité zdaňování benzínu a vysvětlete, jaké služby to financuje. Respektuje náladu veřejnosti a snažte se pochopit její život. Děláte-li věci pokoutně, končí to tak, že tím urážíte dobře informované voličstvo.

Pokud přímé protesty vyvolají mezi politiky takovéto uvědomění, bude to blahodárná terapie.

(Knihu The New Prince od Dicka Morrise vydalo nakladatelství Renaissance Books v Los Angeles.)