Globalizační demonstrace: poraženou stranou je česká veřejnost
Válka v pražských ulicích skončila, teď zbývá určit, kdo jsou vítězové a kdo poražení. Odpověď na tuto otázku může být komplikovanější, než se před několika dny zdálo.
Obě sněmující instituce jistě neodjížděly nespokojeny: hostitelská země investovala do jejich zasedání přes miliardu korun, kromě standardních služeb se jí v Kongresové pevnosti dostalo bezprecedentní vyhlídky na policisty bojující s odpůrci v podhradí i nečekané exkurze do pražské podzemky. Pravda, jistým problémem bylo, že dav nebojoval jen tak, pro rozptýlení vzácných hostů, ale s úmyslem obohatit jejich zážitky i v dalších - ne už tak neškodných - směrech. Mnozí by si proto poněkud znervózňující vyhlídku rádi odpustili a není divu, že se nakonec rozhodli opustit Prahu o den dřív, než bylo plánováno.
Česká policie si předsevzala ambiciózní úkol, hájit Pevnost nikoli nablízko, nýbrž z odstupu, pokud možno tak, aby se střety odehrály mimo zorné pole finančníků. To se jí nepodařilo a vzhledem k terénu "bojiště", kde jsou v okruhu stovek metrů pásma prakticky bez zástavby, a s daným počtem mužů ani podařit nemohlo. Omezování obyvatel Prahy bylo neúměrné a úspěch policejní akce pouze částečný, takže nebýt propagandy, kterou spustila nacionalisticky orientovaná média (naši udatní policisté nás ochránili před cizáckými anarchisty!), dalo by se hovořit o debaklu - a potvrdí-li se zprávy o týrání zadržovaných osob a o nasazení policejních provokatérů, může to policii přinést další negativní publicitu.
Jednoznačným úspěchem byl den S26 pro organizátory akce, organizaci INPEG. Získali vše, co si předsevzali: aniž by se sami nechali usvědčit z přípavy násilí v ulicích, díky němu se protesty dostaly na první stránky světových deníků a do zpráv všech významných televizních stanic. Organizace klapala na jedničku, finančníci zkrátili kvůli protestům své zasedání, vše bylo navíc zahaleno do přitažlivého marketingového hávu, prostě těžko si představit, co víc by si aktivisté INPEGu mohli přát.
Poraženým v bitvě o Prahu je česká veřejnost, pražská stejně jako mimopražská. Přes hlavní město se přehnalo cosi, čemu Češi, minimálně v převážné většině, naprosto neporozuměli (a jejich média udělala jen velmi málo pro to, aby jim dění objasnila). Příjezd finančníků jim byl nejprve avizován jako obrovské terno pro zemi, jako výhra v loterii, v níž se miliardový vklad bezmála zdesateronásobí, poté museli strávit nejrůznější omezení,od zakázaných zón po konfiskaci autobusů pro invalidy (aniž by jim kdo vysvětlil, že pro personál zasedání jsou nezbytné právě tyto a žádné jiné dopravní prostředky), a nakonec, když anarchisté dorazili, nedozvěděli se ze svých médií téměř nic o tom, kdo a proti čemu bude v pražských ulicích bojovat.
Češi, aspoň ti naivnější, mají opět svůj "jiný příběh", o blanických rytířích v uniformách a o agresivní, zpovykané a (považte!) levicové západní mládeži. Není pochyb, že jakmile si tyto nové nálady uvědomí politici, chopí se příležitosti a fenomén hořících barikád zužitkují stejně důmyslně jako o půldruhého roku dřív využili bombardování Srbska. Dá se očekávat, že svoboda shromažďování nebude zcela zrušena (vždyť co by tomu řekla Evropská unie), ale změní se její procedurální úprava, a možná budou dále posíleny pravomoci policie např. o možnost rozpouštět shromáždění podle své úvahy, bez udání důvodu.
Jak bylo řečeno, Prahou prošly současně dva příběhy, jeden globální, charakterizující dnešní svět a jeho tvrdost přesněji, než bychom chtěli připustit (v mediálním světě, kde se myšlenka už neprodává, není publicity bez násilí), druhý místní, trochu pouťový, o hrdinech a o vetřelcích-násilnících. Je, myslím, velká škoda, že se tyto příběhy minuly.
