Dopis od Jiřího Jírovce:
K Jaromíru Štětinovi: na novináře se presumpce neviny nevztahuje
Pane Čulíku,
Tak Vás po delší době zdravím od Hluboké řeky. Byl a jsem pracovně dost vytížen, protože jsem dostal na triko skupinu lidí na jejíž práci do jisté míry závisí udělení provozní licence pro náš podnik. V rámci přípravy na audit jsem musel sepsat všelijaké dokumenty a procedury a nějak mi nezbývala energie na další psaní. BL jsem ale četl a čtu pozorně každý den.
Nevím, jak pokročil Váš spor s Jaromírem Štětinou. On na Vás jde z pozice síly, ale to jen proto, že ví, že nemá pravdu. Člověku jako je on musí být jasné, že pokud jde o nezávislost, presumpce neviny se na novináře nevztahuje. Novináře je třeba považovat za závislé, pokud svojí prací neprokáží opak.
Závislost novináře neznamená nezbytně osobní nečestnost nebo lhaní. Je to spíš poznaná nutnost vtěsnat vlastní pohled na věc do prostoru vymezeného obchodními a politickými zájmy vydavatele. Myslím, že novinář se může stát závislým i na svém egu nebo na pocitu vlastní výlučnosti.
Jaromír Štětina má nepochybně dobrodružnou povahu a dokáže se dostat do míst jinak málo dostupných. Na tomto umění ostatně zakládá svoji obživu. Byl třeba mezi čečenskými bojovníky a z této exklusivní pozice podat svědectví o tom, jak ten konflikt vlastně vypadá, protože jen málo lidí se mohlo pohybovat na obou stranách. Otázka je, do jaké míry přizpůsobil svoje psaní tak, aby o zmíněnou exklusivitu nepřišel. Není třeba pochybovat o tom, že kritický postoj k Čečencům by mu zavřel dveře (pokud by ho při nějaké cestě do Ruska někde neodpráskli jako zrádce). Odpověď na tu otázku zná jen on sám. To, že není ochoten odpovědět, však neznamená, že bychom se neměli ptát.
Spojení ČT s nadací Člověk v tísni vypadá jako nesmysl, protože buď je někdo novinář nebo aktivista. Jenže co když to je tak, že pár jedinců přišlo na nápad, jak používat prostředky jiných na financování cest, na které by se jinak nedostali. Je to čistá a tudíž jistě nežalovatelná spekulace, podložená zkušeností, že jakmile se začnete zajímat o to kolik z peněz, které charitativně založení občané svěří do rukou různých organizací, se nakonec dostane na místo určení narazíte na zeď.
Přestože Jaromíra Štětinu neznám, jeho reakce na otázky položené v Britských listech mě překvapila. Od člověka jeho formátu (ač velikosti možná jen zdánlivé) bych spíš čekal trochu pokory a ne nabubřelost. Jak rozdílně působí vystoupení novinářů, kteří se v několika pořadech CBC (přepis jednoho z nich byl zveřejněn v BL) vraceli k problémům reportování z Kosova. Nešlo o žádné nýmandy, o bezvýznamná jména. A možná právě proto se nezdráhali veřejně připustit svoje pochybnosti o tom, zda dokázali podat vyrovnanou a pravdivou informaci svým divákům a čtenářům.
Víte, těm britským, francouzským a kanadským reportérům taky někdo řekl (třeba nepřímo) že nebyli nestranní, že podléhali tlaku, propagandě a třeba spěchu s tím dostat informaci rychle ven. Ale oni nereagují žalobou a arogancí a výčtem vlivných známých. Přiznávají, že slevili z takových či onakých důvodů a je vidět, že je to jako profesionály trápí.
Zdraví Vás
JJ.
