Trapas nad trapas: To je překvapení! Syndikát novinářů se skutečně vyslovil ve prospěch pana lékárníka a odsoudil ponocného Francka
Syndikát novinářů nemá v České republice příliš dobré jméno. Zdiskreditoval se mimo jiné vyloučením Jana Křečka, za to, že zapískal při ceremonii vstupování České republiky do NATO. Pro mě osobně stačilo pro jeho diskreditaci šokující zjištění (až do letošního léta jsem to nevěděl a skutečně jsem se zhrozil!), že v jeho Etické komisi (!) zasedá Jan Jůn, propagandista ze Svobodné Evropy, který v letech 1994 - 1995 býval často vedoucím vydání pořadů Události a názory, kdy se z vysílání RSE vylučovaly a cenzurovaly příspěvky obsahující nezávislé myšlenky.
V době existenční nejistoty této stanice byl Jůn byl jedním z jejích pracovníků, kteří se podíleli na potlačování materiálů, které byly kritické vůči Klausově vládě, včetně příspěvků přeložených ze západního tisku. To, že Syndikát novinářů si zvolil člověka, který není novinář, ale manipulující propagandista, jako člena svého Etického panelu (!) vypovídá výmluvně o jeho kvalitách tohoto Synikátu. (Výběr zcenzurovaných příspěvků vyšel v Britských listech v listopadu 1996 a také knižně v publikaci ...jak Češi myslí, str. 261-285.) Důkazy této cenzurní praxe (fotokopie potlačených příspěvků) byly poskytnuty Etickému panelu Syndikátu novinářů spolu s podáním Jana Čulíka, na ukázku, jaké má panel členy. To, že předsedkyně panelu Barbora Osvaldová přešla cenzurní praxi Jana Jůna mlčením, je výmluvné.
Už to by stačilo jakékoliv "verdikty" této podivné organizace pominout. Jinými slovy, nemělo by smysl se zabývat tímto pozoruhodným textem, pokud by neměl význam jako dokument doby a dokument zvláštního způsobu myšlení v české postkomunistické realitě.
Rád bych především upozornil na dva zásadní nedostatky, které kupodivu "Etická komise" Syndikátu novinářů pominula a nebyla schopna či nechtěla vidět.
Jak jsem uvedl ve svém podání Syndikátu novinářů,není Etická komise způsobia vydávat v této věci vůbec žádné prohlášení, protože většina jejích členů má k Janu Čulíkovi kladný, profesní anebo výrazný záporný vztah. Jakékolv její prohlášení je tedy možno okamžitě zpochybnit obviněním z podjatosti. Cituji ze svého podání (které jsem posléze stáhl, když se ukázalo, že se v Syndikátu hovoří o "panu Štětinovi" a o "Čulíkovi" - tedy o "panu lékarníkovi" a ponocném Vinckovi" - uvědomil jsem si, že byla chyba a ztráta času tuto organizaci vůbec brát na vědomí):
1. Složení komise pro etiku
V zemi, kde již více než 20 let žiji, je pravidlem, že žádný kolektivní orgán nemůže rozhodovat o věci, jsou-li v něm zastoupeny osoby, u nichž existuje podezření z podjatosti, dané zvláštním vztahem k posuzované věci nebo osobě. Předpokládám, že analogická pravidla uplatňuje i etická komise SN ČR, a uvádím proto seznam členů komise, které mají ke mně nebo k mému deníku takový vztah a které by se neměly posuzování záležitosti v žádném případě účastnit:
Petr Bílek, Reflex: do týdeníku Reflex přispívám a mám tedy k P. Bílkovi vztah spolupracovník-šéfredaktor;
Daniela Drtinová, Česká televize: Britské listy soustavně hodnotí práci České televize a D. Drtinová byla častým předmětem jejich analýz a komentářů, zvlášť v minulosti silně negativních;
Jan Jůn, Radio Svobodná Evropa: s J. Jůnem jsem měl v polovině 90. let řadu ostrých střetů jako jeho spolupracovník ve Svobodné Evropě (viz příloha 4);
Ivan Hoffman, Radiožurnál: I. Hoffman má v Britských listech každý všední den sloupek, v němž publikuje své rozhlasové komentáře;
Jan Lipold, MFD: Mladá fronta Dnes byla v Britských listech mnohokrát kritizována, a to jak za skandální způsob privatizace, tak za neprofesionální pojetí novinářské práce, které deník praktikuje;
Barbora Osvaldová, FSV UK: katedra masové komunikace i katedra žurnalismu FSV UK byla v minulosti rovněž mnohokrát terčem kritiky Britských listů a u B. Osvaldové nelze tedy předpokládat nestrannost a nezaujatost v projednávané věci.
Předpokládám, že podobně i pan Štětina určil nebo určí, ke kterým členům etické komise má zvláštní vztah a kteří by tedy měli být z jednání rovněž vyloučeni, aby byla zajištěna objektivita výroku komise.
Člověk by si řekl, že inteligentní lidi budou mít trochu soudnosti a nenaběhnou si: nebudou se vyjadřovat v případě, kdy si každý nezávislý pozorovatel uvědomí, že se členové "Etické komise" svým výrokem vystavují vážnému nebezpečí diskreditace. Každý vidí, že Jan Jůn to tímto "nezávislým rozsudkem" jistě Čulíkovi rád vrátil, když Čulík opakovaně poukazuje na jeho manipulativní novinářskou praxi. A kdo si myslí, že třeba právnička (!) Daniela Drtinová mohla být v tomto případě nezávislým posuzovatelem , nechť si v Britských listech přečte třeba tento článek Jana Čulíka o Daniele Drtinové. Je skutečně možné, aby tato dáma rozhodovala v této věci nepředpojatě? Atd.
Přitom musím dát klobouk dolů před Ivanem Hoffmanem, normálním člověkem, se zdravým rozumem a obyčejnou lidskou slušností, kterému jsou tyto základní skutečnosti jasné. Dostal jsem od něho včera e-mail, v němž konstatuje, že jako "hodně nepořádnému členu Etické komise Syndikátu novinářů" mu nyní byl zaslán níže zveřejněný verdikt v případu Čulík. (To vyvolává otázku, kdo konkrétně se vlastně zasedání komise v případě účastnil - kdybych nedostal informaci od Ivana Hoffmana, že na zasedání nebyl, byl bych si myslel, že verdikt byl vydán i jeho jménem.)
Ivan Hoffman konstatuje, že se považuje za přítele Jaromíra Štětiny, Petry Procházkové i Jana Čulíka a že jde tedy o vážný konflikt zájmů, který mu znemožňuje v této věci zaujmout jakékoliv stanovisko. Dá to rozum. Věc, která kupodivu není jasná předsedkyni Etické komise Syndikátu Barboře Osvaldové, která na varování, že se komise zdiskredituje, bude-li se vyjadřovat v případě, kdy její členové mohou být obvinění z předpojatosti, odpověděla v textu verdiktu tímto pozoruhodným výrokem:
" Jan Čulík se domnívá, že u šesti (tedy většiny) členů Etické komise existuje v tomto případě podezření z podjatosti, a proto by se dotyční a dotyčné neměli posuzování případu účastnit.
Komise konstatuje, že pokud byl Jan Čulík ochoten komunikovat s Komisí pro etiku, znamená to, že ji akceptuje jako celek. Pokud provádí její selekci, byla by jeho partnerem nikoli tato komise, ale jím samým určené grémium."
K tomu snad není nutno nic dodávat. Barbora Osvaldová projevila základní neporozumění principům nezávislé arbitráže. Jan Čulík ovšem Komisi pro Etiku (dodatečně) sdělil, že s ní není ochoten komunikovat, a to protože se ukázalo, že pracovnice Syndikátu komunikuje s předsedkyní "Etické komise" v této věci předpojatě. Toto sdělení Osvaldová také pominula.
K meritu věci
Jan Čulík kritizoval Jaromíra Štětinu za jeho aktivistické a propagandistické články, zaměřené ve prospěch Grigorije Javlinského. Konstatoval, že z článků vyplývá, že je Štětina pod Javlinského vlivem. Za tímto tvrzením Jan Čulík stojí. Poukázal na to, že Grigorij Javlinskij je šéfem organizace zvané Epicentrum. Poukázal i na to, že i Štětinova (neexistující, jako podnik neregistrovaná) organizace se jmenuje také Epicentrum. (Můžeme se hádat o slovíčka, ale Čulík nikdy výslovně nenapsal, že jsou obě Epicentra totožná.)
Jak už tomu v ČR bývá, kdy někdo vznese závažné, ale nepříjemné otázky, a otázka propagandistické novinařiny Jaromíra Štětiny je nesmírně závažná, Štětina se pokusil otázku svého nepřijatelného novinářského aktivismu zamlžit opakovaným poukazováním na to, že jeho Epicentrum není s Epicentrem Javlinského nijak totožné a že tedy Čulík učinil chybu, když mezi obě organizace údajně klade rovnítko.
Aby mohl vytvářet kolem skutečně závažného problému své propagandistické práce mediální mlhu, soustřeďuje Štětina pozornost na tuto dílčí otázku. V hrubě nevyváženém rozhlasovém rozhovoru, který se vysílal v Radiožurnálu koncem června 2000 a který nedal prostor druhé straně, totiž Janu Čulíkovi, aby uvedl Štětinovy výroky na pravou míru, řekl Štětina, že prý Javlinského Epicentrum vzniklo až v roce 1993, kdežto jeho vlastní Epicentrum už v roce 1991. Na stránkách ruského Epicentra je přitom výslovně uvedeno, že vzniklo v roce 1991.
Celou řadu nejasností, spojených se Štětinovou propagandistickou prací (tzv. "angažovaně objektivním" (!) novinářstvím, viz Literární noviny č. 33/2000, Jaromír Štětina odmítl odpovědět - natož aby vysvětlil, jak je jeho novinářská práce financována. (Jak známo, Literární noviny odmítly poskytnout Janu Čulíkovi prostor k vysvětlení svých argumentů v této věci, ačkoliv ve prospěch opačných argumentů zveřejnily čtyři články; šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka zrušil Čulíkův sloupek ve svém listě, který Čulík psal půl roku zadarmo. V červenci Patočka přislíbil, že chybějící honoráře v částce 16 200 Kč okamžitě zaplatí. Jsme v Čechách - byla to nepravda - částka nikdy nepřišla. Jakub Patočka nedrží dané slovo. Tak byl Jan sw nucen dotovat neseriózní aktivistický týdeník, s jehož sektářskou publikační praxí nesouhlasí. - Že jeho sektářskou publikační praxi dotuje z peněz českých daňových poplatníků ministerstvo kultury, je jiná věc.)
Jaromír Štětina nevysvětlil například, jak to bylo s jeho propagandistickým úsudkem v Olomouci v roce 1990, kdy místními lidmi zdevastované vojenské prostory podle svědectví Jaroslava Poura šmahem označil za devastaci, kterou způsobili "Rusáci". (Článek Jaroslava Poura o této záležitosti vyjde v příštím čísle dvojměsíčníku Listy, editoři však nahradili v tištěném textu jméno Jaromíra Štětiny výrazem "novináři".)
Mj. Štětina nevysvětlil, proč si na něho v roce 1996 stěžovalo českému velvyslanectví v Moskvě ruské ministerstvo zahraničních věcí, že údajně v Brně organizoval protiruskou demonstraci. I na celou řadu dalších otázek odmítl odpovědět, s tím, že ho Britské listy urazily a tak jim na nic odpovídat nebude.Neváhal přitom využít prostoru v Britských listech ke zveřejnění více než pěti pozoruhodně emocionálních a nepříliš souvislých textů.
V níže uvedeném podání konstatuje Etická komise Syndikátu novinářů pozoruhodně, že Štětinovy články jsou sice zaujaté ve prospěch Grigorije Javlinského, ale to nevadí, protože při zahraničněpolitickém zpravodajství "je nezbytná míra interpretace, zjednodušení a typizace prostředí a aktérů děje jistě vyšší, než při popisování českého domácího dění". Jinými slovy, v zahraničněpolitickém zpravodajství je propaganda pro jednoho politika, který se reportérovi líbí, podle Syndikátu novinářů povolena. Běžnou mezinárodní praxi, že když reportér napíše i jen jediný text, který vypadá jako PR pro určitého politika, je znemožněn, Syndikát novinářů nezná.
Kromě toho, argumentuje Etická komise, a to stojí taky za citát:
"To, že mezi ruskými politickými elitami je [Javlinský] výjimkou, která si zaslouží zařazení mezi demokraty evropského střihu, není
pouhé tvrzení reportérů Epicentra, nýbrž široce uznávaný názor."
A kde je to, milá paní Osvaldová, široce uznávaný názor? V České republice, kde tyto názory rozšířili Jaromír Štětina a Petra Procházková, kteří tam v podstatě mají monopol na reportáže z Ruska. Poněkud kruhovitá argumentace, není-liž pravda?
Shrnuji: považuji za velkou poctu, že mě Etická komise Syndikátu novinářů odsoudila. Je to vynikající vyznamenání mé novinářské práci, kterého si nesmírně cením. Je to důkaz, že dělám svou práci dobře. Jsem za toto vyznamenání Etické komisi nesmírně vděčen a považuju ho za velké povzbuzení pro svou další novinářskou činnost. Děkuji vám.
