Kulturní šok v přímém přenosu
Následující (dle mého soudu naprosto neodolatelná) debata se odehrála mezi moderátorkou ČT Danielou Drtinovou, Otou Ulčem a Martinem Paloušem v pondělním pořadu „21“ na ČT2. (TP)
DD: Ve studiu je teď náměstek ministra zahraničních věcí Martin Palouš, dobrý večer!
MP: Dobrý večer!
DD: A vítám také spisovatele Otu Ulče. Dobrý večer!
OU: Dobrej večer!
DD: Pane Ulči, jak dlouho jste v zahraničí?
OU: Čtyřicet let.
DD: A změnila se v posledních 10 letech situace krajanů v zahraničí ve vztahu k vládám České republiky?
OU: No, samozřejmě se změnila, poněvadž byly i jiné vlády, byl tady tým Jakešův, a od tý doby takový je to zvláštní putování a hledání. Myslím, že tady byla ne chyba, ale lidská špatná kalkulace v předpokladu rychlého, růžového vylepšení vztahu, situace… a jestliže žijete desetiletí v pluralistickým systému…
DD: Žijete ve Spojených státech…?
OU: Jo. …a teď se setkáte potom s národem, kterej žil desetiletí v systému totalitním, samozřejmě že vnímání hodnot, koncept hodnot je jinačí. Já jsem také byl tázán: „Co si myslíte vo, jako, vlasti?“ Říkám, no to je pěkný, já se tam vrátím, vzpomínám, že jsem byl mladej, ztepilej, krásnej, neodolatelnej, dneska už jsem stařeček na rozpadnutí, ale při jednání s lidma jsem měl zpravidla dojem, že jednám s mimozemšťany. Schopnost se vyjádřit konkrétně, aby to nebylo „Jo, ale…“, aby tam byl závazek, aby se odpovídalo na dopisy. Já tam poslal hrozně drahý - pro mě teda lacině získaný - encyklopedie na deset institucí, jeden adresát se obtěžoval poděkovat, ježíšmarjá!
DD: Pane Ulči, já se vás zeptám: Někteří emigranti si stěžují na diskriminaci ze strany české vlády - týká se to zejména restitucí. Dotkla se vás osobně nebo některých vašich přátel část zákona, která jim zapovídala přístup k restitucím.
OU: Já jsem moudře odmít' cokoliv si vzít. Ale řada lidí je z toho značně nakvašená. A ty zákony jsou takový ty hodně komplikovaný. Já jsem kdysi byl právník a soudce, a s velkou radostí jsem od těchto problémů odkvapil, takže můžu mluvit s takovou jistotou úplnými ignoramuse, nebo ignorama - tady se otáčím na pana náměstka, ten to krásně vysvětlí!
DD: Pane náměstku, v České republice nemohli restituovat lidé bez státního občanství. Když bylo povoleno dvojí občanství, tak jim zase restituční nárok promlčel. Neuvažuje vláda o nějaké formě odškodnění?
MP: No, pokud vím, vláda udělala v této věci přece jenom určitý zaznamenatelný pokrok. Jednak otázka občanství byla vyřešena, otázka možnosti volit v cizině… Pokud jde o ty restituční věci, myslím, teď je řešena nejaktuálnější problematika, restituce a náhrada, kompenzace židovských majetků, já doufám, že se vyřeší i otázka církevní velice záhy, v nějaké historicky dohledné době, a snad, a je to moje zbožné přání, jakkoliv asi možná patřím mezi ty mimozemšťany, jak hezky pan Ulč řekl, podaří se nám slušně a spravedlivě vyřešit i tento problém. Ale chci poznamenat: nejprve jsme se všichni jaksi objali, protože jsme vyznávali stejné hodnoty, a pak jsme zjistili, že ta situace viděná z různých hledisek je různá a je to někdy komplikovaný. Od roku 1991 ten proces probíhá, nemyslím si, že jsme nedosáhli ničeho, a nemyslím si, že všichni emigranti nebo krajani jsou naštvaní, myslím si, že…
DD: (přeruší ho) Pane náměstku, jak tedy ministerstvo zahraničních věcí spolupracuje s krajany, jak je podporujete?
MP: No, my máme takový standardní program - můžu vám říci, že každý rok ze státního rozpočtu odplyne 15 milionů na komunikaci s krajany, vydáváme časopis… Jsou i prostředky vyčleněny na určité rozvojové programy, opravili jsme sokolovny v Americe z peněz české vlády a tak podobně. Kromě toho se snažíme účastnit se diskusí s krajany, ať už to bylo na kongresu SVU nebo při jakékoliv jiné příležitosti. Myslím si, že ta spolupráce není zas tak špatná, nejsme zas až takoví mimozemšťané, a myslím si, že to sbližování těch pohledů v rámci naší globální vesnice je docela viditelný proces.
DD: Pane Ulči, novela volebního zákona vám umožní volit. Půjdete k volbám, abyste mohl ovlivnit dění v České republice?
OU: Abych mohl ovlivnit dění, to bych musel putovat stovky kilometrů, a takhle dlouze se mi putovat nechce.
DD: Myslím, že to napříště půjde i na konzulátech a i ve vaší zemi…?
OU: Jenže, já sice bydlím ve státě New Yorku, jenže mám to 360 kilometrů na ten konzulát, víte? Ale máme za to kompenzaci, poněvadž kandidáti do senátní volby nám posílají dopisy, abychom přispěli finančně na volby, jichž se nemůžeme zúčastnit. Tak se nemůžu zúčastnit, ale můžu přispět.
DD: Pánové, já vám děkuji, nashledanou!
