Poučení z Dánska
Tento článek je k dispozici v angličtině v Central Europe Review na této adrese.
Na první pohled není to, že Dánsko odmítlo euro při referendu minulý čtvrtek příliš velkým neúspěchem pro evropský projekt jako celek. Tak, jak se to stalo po jejich původním odmítnutí Maastrichtské dohody, Dánům se brzo dostalo další příležitosti, aby "hlasovali správně".
Ale lidové odmítnutí jednotné měny - a nemyslete si ani na okamžik, že by byl výsledek hlasování jiný ve snad nejmocnějším evropském státě, totiž v Německu, kdyby dostali Němci také právo hlasovat o této záležitosti - prozrazuje hlubší a více znepokojující trend v evropském hnutí - totiž trvalou mezeru mezi euroarchitekty a veřejností.
Zdravé ingredience, arogantní kuchař
Evropská unie jako všeobecný pojem je dobrý nápad a její celkový cíl dlouhodobého míru a prosperity podporuje převážná většina lidí na celém kontinentě.
Často si lidé neuvědomují, jak úspěšně se Evropská unie etablovala jen během několika desetiletí. Po celém století katastrofálních "velkých myšlenek" v Evropě je docela pozoruhodné, jak dobře se ujala "velká myšlenka" evropského projektu.
Problémy ovšem začínají, jakmile se dostaneme na úroveň podrobností - a živá debata ohledně eura to dokazuje.
Euro, alespoň teoreticky vzato, není špatný nápad a má dokonce celou řadu docela konkrétních výhod, které se líbí celé řadě lidí i zájmů, od velkého byznysu až po skromného turistu.
V případě Dánska neselhala celá všeobecná evropská myšlenka, ani konkrétně projekt jednotné evropské měny ale otevřeně elitářský postoj politiků, kteří stojí v čele evropského hnutí. Lidé rebelují proti svou podstatou nedemokratickým institucím, na nichž je evropský projekt založen. Lidem jde na nervy, když se jim říká, jak mají "hlasovat správně".
Obyčejní lidé proti příliš mnoha "těm nahoře"
Navzdory mnoha svým velmi významným úspěchů jsou, jak se zdá, eurofilské elity daleko více mimo kontakt s normálními lidmi než kdy předtím. Nejde jen o to, že lidé v Evropě stále ještě považují svou jednotlivou národní totožnost za daleko důležitější než svou totožnost evropskou, ale jde o to, že nejsou přesvědčeni, že vzdají-li si své národní suverenity, přinese jim to více výhod než nevýhod.
Otázky a kritika, které vznášejí odpůrci eura a odpůrci prohloubení Evropské unie vyvolaly pozitivní reakce v celé řadě evropských zemí, v EU i mimo ni. Ekonomové argumentují pro a proti euru s minimálním dopadem na veřejné míní, ale když začnou kritici konkrétně poukazovat na to, že ztráta suverenity se vlastně rovná transferu moci od volených institucí k institucím nevoleným, eurofilům nezbývají žádné silné protiargumenty. Jen se nepřesvědčivě snaží hájit autoritu nevolených orgánů a euroelit, které se nezodpovídají ze své práce nikomu.
Ve věku rostoucí skepse vůči politice jako takové je to přístup, který jen posílí podezření veřejnosti. Absence důvěry v euro, u Dánů i na peněžních trzích, ukazuje, že existuje absence důvěry v celý, obecný, evropský projekt.
Lidé nejsou přesvědčeni, protože ti, kdo je měli přesvědčovat, eurofilské elity, už dlouho ignorují svou povinnost informovat a vzdělávat veřejnost ohledně toho, co v Bruselu vlastně dělají, i svou povinnost poskytnout obyčejným lidem určitou kontrolu nad tímto procesem.
A nyní ztratil evropský proces dynamiku. Už samotné slovo "Brusel" se stal po celé Evropě, na Východě i na Západě, synonymem nesrozumitelného rozhodování. To, co mělo být lidem vysvětleno jako historická příležitost pro miliony lidí, nyní vypadá jako promarněné miliony pro oportunisty.
Větší obavy
Otázka je širší než euro a samozřejmě se týká nejdůležitějšího úkolu, jemuž v současnosti čelí evropský kontinent: totiž rozšiřování EU směrem na východ.
Eurozóna není Evropská unie a neúspěchu projektu jednotné společné měny není nutně katastrofou celého evropského projektu. Ale pokud klesá důvěra v samotnou Evropskou unii, je její rozšíření bezpochyby ohroženo a to ohrožuje i mír a prosperitu v Evropě.
Eurofobové vyhráli důležitou bitvu, ale válka pokračuje a pokud si z tohoto neúspěchu vezmou eurofilové poučení, a naplní své úsilí větší otevřeností a vytvoří pro ně určité demokratické mechanismy, získají opět důvěryhodnost a evropský projekt bude moci dál pokračovat.
Lidé se musejí cítit součástí těchto procesů: dny, kdy bylo možno všechno řídit seshora bez otevřenosti či vstupu obyčejných lidí jsou pryč. A buďte si jisti, že to platí stejně tak pro kandidátské země, jako pro členské země EU.
"Odborníci" na EU a Západ činí zásadní chybu, když předpokládá, že na Východě mohou automaticky spoléhat na podporu pro EU. Až do nynějška zastával Západ názor: "No, oni jsou chudí, tak budou vždycky chtít vstoupit," ale arogance takového přístupu jen irituje lidi v kandidátských zemích a je znepokojující, že to ohrožuje postavení místních eurofilských politiků.
Postoj "Brusel ví všecko nejlíp", jak se projevil v beznadějně chybné reakci EU na Haidera, znepokojuje v Evropské unii daleko víc lidí než jen euroskeptiky. Na starém Východě existuje vážná skepse: je stále ještě nutno lidi přesvědčit, že Brusel jim poskytne něco výhodného, zejména po nedávných velmi intenzivních bojích ohledně zemědělského obchodu a po mnoha odkladech rozšiřování EU.
Evropská unie ztrácí na Východě důvěryhodnost, a to nejen proto, že je příliš vzdálená normálním lidem. Lidé už příliš nedůvěřují poctivosti vyjednavačů EU, a to o to víc, do nedávno udělal Verheugen vážnou chybu. Chybou nebylo nutně to, co řekl, ale jeho naivní předpoklad, že nikdo mimo Německo si jeho slova nepřečte a nebude se o ně zajímat.
Zůstává základní otázka: už je tomu jedenáct, proč není dosud žádná z těchto zemí členem Evropské unie?
Stejně jako společná měna euro je rozšiřování EU na východ také "velký projekt", který naplňuje lidi entuziasmem, ale také skepsí, a to na Východě i na Západě.
A jestliže zůstane míra otevřenosti a nutnosti se odpovídat ze svých činů občanům na nynější zoufale nedostatečné úrovni, pak bude nynější neúspěch eura v Dánsku jen drobnou maličkostí, ve srovnání s naprostou sociální, politickou a hospodářskou krizí nejistoty, jíž by Evropa musela čelit, kdyby se rozšíření EU nezdařilo.
Reálnými obavami i legitimním znepokojením lidí je nutno se řádně zabývat na evropské úrovni, a pokud je zapotřebí více demokratických mechanismů, aby se to mohlo uskutečnit, nechť jsou vytvořeny. (Dobrým začátkem by bylo, kdyby dostal občany zvolený Evropský parlament více pravomocí.)
Pokud zaujmou šéfové EU stejně elitářský postoj vůči rozšiřování EU do středovýchodní Evropy, jaký zaujali v otázce eura, celý proces ztratí důvěryhodnost a vznikne nebezpečí, že se rozloží. A Evropě bude hrozit skutečně znepokojující míra nestability.
