74 hodin v moci české policie, za to, že jsem pokojně protestovala
Výpověď americké občanky, jméno a kontakt jsou OPH známy.
26. září v den zasedání MMF a Světové banky, jsem se připojila k protestům jako pokojný účastník a fotograf. Za úsvitu jsem se dověděla, že u Muzea dochází k nějakým konfliktům. Šla jsem tam tedy fotografovat.
Dorazila jsem tam a viděla jsem, jak někteří lidé rozbíjejí výkladní skříň banky a jak na ně policie útočí slzným plynem. Běžela jsem postranní ulicí směrem k linii pořádkové policie. Policie učinila zátah z druhé strany a obklopila nás.
Ve 22.30 jsem byla obklíčena spolu s asi 100 civilisty v postranní ulici nedaleko Muzea.
Po jednom vstupovali policisté do davu a zatýkali osoby tak, že jim dávali pouta a nakládali je do autobusu. Byla jsem svědkem toho, že byli mí přátelé také zatčeni (dvě jména jsou OPH známa). Tyto osoby byly po zatčení zbity. Těsně před zatčením vyšly z restaurace.
Dostali jsme pout a byli jsme nastrkáni do policejního autobusu, celkem tam bylo asi 35 lidí z celého světa.
Přibližně v 0.00 hodin jsme přijeli na policejní stanici na předměstí Prahy.
Byli jsme předvedeni na stanici po jednom a prohledáni. Policisté vyhodili mnoho mých osobníc věcí - většinou telefonní čísla a mapy.
Byla jsem donucena si sundat bižutérii. Policista ze mně strhl náhrdelník. Jeden stříbrný a druhý kožený s korály.
Muži byli zamčeni ve velmi malé cele, kde si skoro vůbec nemohli sednout.
Dívky byly odvedeny do větší místnosti s kovralem. Bylo nás devět dívek. Jedna byla Němka (jméno OPH známo), tři Angličanky (dvě jména jsou OH známa), já jedna Bosňanka, jedna Češka a ostatní si nepamatuju.
V místnosti je strašnná zima, tři okna jsou tam otevřen.
Žádáme, aby byla okna uzavřena. Odmítnou to. Dívka z Německa to dál požaduje. Jeden policista ji strhne z židle. Má jeho policejní číslo.
Jdu na záchod. Tentýž policista rozkopne dveře, když sedím na záchodě. Dívá se na mě.
Berou nám otisky prstů. Pokoušejí se nás vyslýchat, ale nerozumím česky, tak odmítám podepsat.
Jsem donucena podepsat své otisky prstů. Podepisuji je jiným rukopisem.
Během celé této doby je s námi hrubě zacházeno. Například na mě křičí česky, nerozumím, tak do mě znova strkají.
Po několika hodinách, kdy jsou naše případy "zpracovány", máme možnost asi dvě hodiny spát. Jsme probuzeni při východu slunce a není nám dál dovoleno. Někteří lidé spí v sedě, policie si toho nevšimla.
Dostaneme dva kusy chleba s levným salámem (většina lidí to nemůže jíst, protože jsou vegetariáni) a hrnek vody.
Čeští zadržení jsou propuštěni a jeden starší pán. Teď zůstáváme všichni mladí a nikdo z nás nemluví česky.
Asi v jednu hodinu odpoledne jsme naloženi do policejního autobusu a odvezeni na místo na pokraji Prahy. Je to nedaleko tábora přívěsných vozíků pro cyklisty. Jsou tam vězeňské cely, je to obklopeno ostnatým drátem a uprostřed stojí jabloň.
Jsme rozděleni na tři skupiny. Dvě skupiny jsou odvedeny do cel. My jsme ponecháni venku. Jsme venku až asi do půl dvanácté v noci a mrzneme.
Není nám dovoleno dostávat žádné jídlo. Jeden z nás si smí koupit jídlo. Každý sníme jednu housku.
Přijíždějí dva vězni. Mluví česky. Chlapec udělá vtip. Policista ho kopne do obličeje.
Jsou odvedeni do cely. Vidíme do cely zvnějšku. Chlapce bije a fackuje asi pět policistů. Jeho dívka je nucena se na to dívat. Je donucen sundat si košili. Stěžujeme a je nám nařízeno, abychom se otočili ke zdi. Už je nevidíme a nevíme, zda byli propuštěni.
Policii se to, jak se zdá, velmi líbí. Policisté se smějí, pouštějí hudbu, vypadá to jako mejdan. Fotografují nás.
Jeden slovenský mladík trochu překládá, co policisté říkají. Říkají, že nás mohou zadržet na čtvrt roku, říkají, že musíme sedět venku, neřeknou nám, kde jsme a říkají mé přítelkyni, že přimějí sociální služby, aby jí odebrala dítě.
Máme hlad a žízeň. Policisté před námi jedí, pijí a kouří.
Znovu nás fotografují.
Konečně asi o půlnoci je nám řečeno, abychom se shromáždili u svých zavazadel. Je taková tma, že nevidíme čísla policistů. Jsme donuceni po jednom procházet uličkou policistů a bijí nás obušky tak sině, že lidé padají na zem. Policisté se tomu smějí. Slyšíme, jak naši přátelé křičí bolestí a víme, že teď jsme na řadě my.
Dívky nejsou bity tak silně jako muži.
Mě jenom strkají sem a tam, chytají mě za krk a strkají do mě pendreky.
Po celou dobu nám byl odmítnut anglický tlumočník. Když procházím uličkou policistů, křičí: "Odjeďte a nikdy se nevracejte!"
Malá dívka z Bosny, která hodně pláče, dostane ránu na ruku a dostane hysterický záchvat. Uklidňujeme ji.
Autobusem nás vezou k cizinecké policii, je tam asi 100 dalších vězňů.
Ostatní nás vítají jásotem, když přicházíme, k znepokojení druhých policistů.
Asi 1 hodina ve středu v noci. Naše zavazadla jsou znovu prohledána. Filmy ve fotoaparátech jsou zničeny. Policie nemá žádný respekt k soukromému vlastnictví. Policista kopne do mého fotoaparátu. Policie rozbije videokameru mé přítelkyně.
Chlapci a dívky jsou zadržováni odděleně. Dívky mají židle. Muži mají podlahu.
Dostáváme k jídlu suchary - pro vegany je to nevhodné.
Atmosféra je vzrušená, přátele se scházejí. Nejsme si vědomi, že máme před sebou dlouhou noc.
Srovnáváme si podlitiny. Někteří lidé jsou odvezeni do nemocnice. Dva lidé mají zlomenou ruku, jeden člověk má pravděpodobně zlomeninu nosu, jeden má pravděpodobně zlomený prst, mnoho lidí má na tváři monokl a spoustu podlitin.
Dál do nás strkají a zacházejí s námi hrubě.
V malých skupinách nás odvádějí do vyššího patra a pak po jednom do malé místnosti. Musíme se před policistkami úplně svléknout do naha. Teď už hodně smrdíme.
Znovu nám prohledávají tašky a cennosti jsou umístěny do obálky. Ta je nám odebrána.
Znovu nám berou otisky prstů.
Přítelkyni a mně odveze policie na nádraží, abychom si tam ze sejfu vyzvedli své pasy. Nesmíme mluvit a policisté nám hrozí obušky.
Všichni jsou nacpáni a zamčeni do klece. Lidi si nemohou sednout. Nevejdeme se tam, tak s deseti dalšími sedíme venku.
Lidé začínají pískat. Policista zvedne hasicí přístroj a hrozí ho spustit do klece.
Naproti v chodbě je tlumočník. Je to první osoba, která s námi promluví anglicky. Říká lidem, co je napsáno v jejich výpovědích a žádá je, aby to podepsali. Upozorňuju je, že nemusejí.
Tlumočník říká, že na příštím místě s námi bude zacházeno lépe.
Jsem vybrána, policie žádá, abych podepsala výpověď, odmítám a tak mě naloží do dalšího autobusu.
Vychází slunce. Jen tak tak to vidím z okénka v policejním autobusu. Dostanu vynadáno, že jsem se na to dívala.
Je to tříhodinová cesta. Konečně se trochu vyspím.
Přijíždíme do internačního tábora cizinecké policie. Kolem cel jsou velké ostnaté dráty a dál jsou podzimně zbarvené stromy.
Když nás vykládají z autobusu, někteří zadržení skandují "mezinárodní solidarita"!
Sarah ze Švédska propadne záchvatu paniky. Odvede ji dáma v bílém plášti a v masce. Její přítelkyni není dovoleno jít s ní. Dostane injekci něčeho do zadnice (neví, čeho).
Naše tašky jsou prohledány a další předměty jsou umístěny do bílé obálky.
Dělají si z nás legraci - chtějí na nás pasy (má je policie), pak se tomu smějí.
Dostaneme vězeňské uniformy a odvedou nás do sprchy. Znovu jsem donucena se svléknout donaha a prohledána (policistkou) a musím se sprchovat, zatímco se policistka dívá.
Odvedou mě na celu s dvěma dívkami ze Švédska.
Švédky konstatují, že jejich tisk a velvyslanectví bude vyvíjet velký tlak, aby byly jejich "děti propuštěny". Nedovedu si představit, že by tak reagovala Británie. Pozoruhodné, jak americké velvyslanectví reagovalo s naprostým nezájmem.
Jsme požádáni, abychom podepsali výtisk svých práv. Je tam napsáno, že máme právo každý den na vycházku (kterou jsme neměli). Není tam ani zmínka o tom, že bychom měli právo si zatelefonovat anebo se spojit s právníkem. Podepisuji to falešným podpisem.
Není nám dovoleno dostat papír a tužku.
Zahajujeme hladovku, protože požadujeme právo telefonovat a právníka.
Jsme odvezeni k lékaři. Znovu se musíme svléci na zdravotní prohlídku. Zaznamenávají mé podlitiny. Jednu mám na holeni, jednu na vnitřní straně pravé paže a jednu na vrchní straně pravé paže.
Spím až do rána, ale uprostřed noci mě vzbudí odjíždějící autobus a lidé skandující "mezinárodní solidarita". Prý to odjížděli Španělé.
Ráno mě probouzejí lidé mlácením do mříží.
V poledne odjíždějí Švédové a Němci.
Asi ve čtrnáct hodin nás odvedou do místnosti a žádají nás podepsat přiznání, že jsme ohrožovali veřejný pořádek. Odmítnu to podepsat. Je nám řečeno, že budeme vyhoštěni. Když se zeptám, z čeho jsem obviněna, odpovídají: "z ničeho".
Znovu čekáme dlouhé hodiny na autobus.
Při západu slunce nás odvážejí na hranici. Některým lidem je dovoleno vrátit se do Prahy na 24 hodin, jiní jedou rovnou na hranici. Není mi dovoleno zjistit, kam jedou mí přátelé.
Asi v jednu hodinu jsme na hranici. Čekají tam na nás lékaři, jídlo, telefony, cigarety a vodka!
Celkem nás fotografovali třikrát, prohledávali nám tašky čtyřikrát, dvakrát nám brali otisky prstů a třikrát jsme byli nuceni se svléknout do naha. Dvakrát nás prohledávali, jednou kvůli lékařské prohlídce.
Celkem jsme byli zadržováni déle než 74 hodin.
Během této doby nám nebylo dovoleno spojit se s právníkem, ani nám nebylo dovoleno telefonovat. Až druhého večera jsme hovořili s někým, kdo mluvil anglicky, neměl žádné pravomoce a nezůstal dlouho.
Během prvních dvou dnů a prvních dvou noci jsme dostali k jídlu dva krajíce chleba, jednu housku a několik sucharů.
Nikdy nám nikdo neřekl, kde jsme, kam jedeme, co se stane dál, kdy budeme propuštěni, kde jsou naši přátelé a jestli někdo vůbec ví, že jsme byli zadrženi.
Account of 74 hours in the hands of the Czech police, for peaceful protest
On 26th September, the day of the IMF/World Bank meeting I attended the protest as a peaceful participant and photographer. At dusk I hear there is some trouble at the museum where I also go to photograph.
I arrive to see some people smashing a bank window and the police charging with tear gas. I run down a side street into a riot-police line as police approach from the other direction and surround us.
10.30pm and I am cornered in with about 100 civilians down a side street, near the museum.
One by one the police reach into the crowd and arrest people by hand cuffing them and putting them on a bus. I see my friends also being arrested - (dvě jména OPH známy). ... is beaten upon arrest. They had just stepped out of a bar.
We are hand cuffed and pushed onto a police bus along with about 35 other people from all over Europe.
We arrive at the police station at about 12.00pm in the suburbs of Prague.
We are taken in one by one and searched. They throw away many of my belongings - mostly phone numbers and maps.
I am made to take off my jewellery. A policeman rips off my necklace. One silver and the other leather and beaded.
The boys are locked in a very small cell where they can barely sit down.
The girls are taken to a larger carpeted room. We are nine girls. One German - (jméno OPH známo), three English - dvě jména (OPH jsou známy) and myself, one Bosnian, one Czech, and I forget the others.
The room is freezing cold with three windows open.
We ask for windows to be closed. They say no. German girl pursues. She is pulled off her chair backwards by a policeman ... has his police number.
I go to the toilet. The same policeman kicks the door open whilst I am on the toilet. He watches me.
They take our fingerprints and photographs. They attempt to take statements but I do not understand Czech so I refuse to sign.
I am forced to sign fingerprints. I sign in a different signature.
Throughout this time we are being pushed and pulled. For example they shout at me in Czech, I do not understand so they push again.
After hours of being 'processed' we get a couple of hours sleep. We are woken at sunrise and not allowed to sleep. Some sit and sleep and the police don't notice.
We are given two slices of bread some cheap salami (most people cant eat it because they are vegetarian) and a cup of water.
The Czech people are released and one older gentleman. We are now all young and none of us speak Czech.
At about 1.00pm we are bundled into a police bus and taken to a place on the outskirts of Prague. It is near the cyclist's caravan camp. There are cells, it is surrounded by barbed wire and there is an apple tree in the middle.
We are split into three groups. Two are taken to cells. We are left outside.
There are about 40 officers. We are outside till about 11.30pm getting cold.
We are not allowed food. One of us is able to buy some food. We have a bread-roll each.
Two other prisoners arrive. They speak Czech. The boy makes a joke. He is kicked in the face.
They are taken into a cell. We can see into the cell from outside. The boy is being punched and slapped by a group of about five policemen. His girlfriend is made to watch. He is made to take off his shirt. We complain and are told to face the wall. We do not see them again and do not know if they have been released.
The police seem to be enjoying themselves. They are laughing, playing music, it looks more like a party. Some take photographs of us with snapshot cameras.
A Slovakian boy manages to interpret some of what the police are saying. They tell us they can keep us for three months, say we have to sit outside for the night, will not tell us where we are, and tell my friend they will get the social services to take away her child.
We are hungry and thirsty. They eat, drink and smoke infront of us.
They take our photographs again.
Eventually at about midnight we are lined up with our bags. It is dark so we cannot see police numbers. We are made to walk, one by one, through police lines as they hit us so hard with batons that people fall to the floor. The police laugh. We hear our friends scream and know its our turn next.
The girls are not hit as hard as the boys.
I am just pushed, squeezed at the neck and prodded with batons.
Throughout the entire time we had been denied an English interpreter. As I go through the police lines they shout "leave and never come back!"
A small girl from Bosnia who has been crying a lot is hit on the hand and becomes hysterical. We calm her down.
We are driven on a bus to the immigration police station with about 100 other prisoners.
The others cheer as we walk in, to the alarm of other officers.
About 1.00 wed night. Our bags are searched again. Camera films are destroyed. No respect for belongings. My camera is kicked. My friend's video camera is broken.
Boys and girls are kept separate. The girls have chairs. The boys have the floor.
We are given rusks to eat - no good for vegans.
The atmosphere is excited, friends are re-united. We are unaware of the long night ahead.
We compare bruises. Some are taken to hospital. There are two broken arms, one suspected broken nose, and one suspected broken finger, many black eyes and lots of bruises.
Pushing and shoving continues.
We are taken upstairs in small groups and one by one into a small room. We have a complete strip search by female officers. The smell is overwhelming by now, he he.
Our bags are searched again and valuables put in an envelope. This is taken off us.
Fingerprints are taken, again.
My friend and I are taken to collect our passports from a safe in the railway station. We are not allowed to talk and are threatened with baton.
Everyone is locked in a cage to squeezing point. People cannot sit down. We cannot fit so we sit outside with about ten others.
People start whistling. A Policeman picks up a fire extinguisher and threatens to shoot it into the cage.
An interpreter is opposite the hallway. He is the first person to speak English to us. He is telling people what their confession says and asking them to sign. I tell them they don't have to.
The interpreter says in the next place we will be treated better.
I am picked, asked to sign; I refuse and am bundled into another bus.
It is sunrise. I can just about see it out of the small window in the police bus. I am told off for looking at it.
It is a three-hour journey. I finally get some sleep.
We arrive at the immigration detention centre. There is big barbed wire fences surrounding the cells and autumnal trees beyond.
As we are taken off the bus the inmates chant "international solidarity!"
Sarah from Sweden has a panic attack. She is taken away by a lady in a white coat and a mask. Her friend is not allowed to go with her. She is given a shot of something in her bottom (she does not know what)
Our bags are searched - more things are put in a white envelope.
We are teased - they ask us for our passports (the police have them) then they laugh.
We are given prison clothes and taken into the shower room. I am strip searched again (by a female) and have to have a shower with her watching.
I am taken to a cell with two Swedish girls.
The Swedish say their press and embassy will be putting on a lot of pressure to "get their babies back." Cant see Britain having that response. Funny how the American embassy reacted with complete disinterest.
We are asked to sign a copy of our rights. This includes daily exercise (which we never received). There is no mention of our right to a telephone call or to see a lawyer. I sign it with a false signature.
We are not allowed a pen and paper.
We go on hunger strike for a phone call / solicitor.
We are taken to see the doctor. We are made to strip again for a body examination. They make a record of my bruises. One on my shin, one on the inside of my right arm and one on my right bicep.
I sleep until the next morning but awake in the middle of the night to a bus leaving and people shouting "international solidarity." Apparently it was the Spanish leaving.
I am awoken in the morning to people banging on their bars.
Lunch time and the Swedes and Germans leave.
About 2.00 we are taken into a room and asked to sign a confession saying we were a threat to public order. I don't sign. We are told we will be deported. When I ask what I am being charged with they say "nothing."
Again we wait on the bus for hours.
At sunset we are taken to the border. Some are allowed to go back to Prague for 24 hours, others go straight to the border. I am not allowed to find out where my friends are going.
It's about 1.00 when we reach the border. We are greeted by medics, food, phones, cigarettes and vodka!
In total we had our photographs taken three times, our bags searched four times, our finger prints taken twice and were striped three times - twice to search us and once to examine us.
We were kept in total for more than 74 hours.
During this time we were not allowed to see a solicitor, nor were we allowed a phone call. It was only on the second evening did we speak to someone who spoke English, he had no authority and did not stay long.
For the first two days and first two nights we were given two slices of bread to eat, one roll and a few rusks.
We were never told where we were, where we were going, what would happen next, when we would be released, where our friends were, or if anyone even knew we were there.
