Nestraník Motejl: lekce k ozdravení politiky
Miloš Štěpánek
(Slova, abychom si rozuměli)
Zjara jsem si zformuloval hypotézu, že k hlavním příčinám nízké úrovně politické kultury v současném Česku patří nedostatek diskuse. Nikoli snad ve smyslu potlačování svobody slova či tisku (naopak, spíše vzkvétají tendence ke svobodě žvanění a k mediálnímu smogu). Ale jako manka dovednosti (a částečně asi i ochoty) soustředěného veřejného diskurzu, zaměřeného na skutečně významné problémy české společnosti. Proto se snažím postupně a bohužel i nesystematicky ujasňovat (i sám pro sebe) různé zanedbávané, často opomíjené či porušované aspekty metod a procedur diskusí, mařící její potřebnou rezultativnost.
Jednou z překážek smysluplné výměny názorů jsou zmatky v terminologii - vyvolávané kromě nevzdělanosti a lajdáctví snad i postmodernistickou filosofií -, které nelze odstranit šmahem, ale pouze "stálou krůpějí, jež kámen proráží". Má první lexikální filipika v Britských listech byla namířena proti uplatňování slova politika i tam, kde náleží mluvit o politikaření. Část příkladů takovéto záměny jsem čerpal z interview ministra Motejla po prvním kole mediálního politikaření kolem jeho demise.
Tehdy jsem doporučil, aby při setkání s výrazem politika si každý vždy zkusil za něj dosadit = demokratická správa věcí veřejných. Když dosazení nepasuje, není vina na vnímateli. Nechť se má na pozoru vůči (novináři či politikovi), který nenazývá věci pravými jmény a tak politikaření kamufluje. Za takovou záměnou se také nejspíše skrývá konflikt zájmu a jeho prezentace. Správa věcí veřejných spočívá v řešení (převážně) věcných problémů na základě slaďování konfliktních zájmů jednotlivců i různých socio-demografických skupin, vrstev či tříd. Politik jedná zpravidla v zájmu svých voličů, avšak jejich skupinový zájem (v honbě za širší voličskou podporou) presentuje jako společný, ne-li všelidový či všenárodní. A to je východisko pro politikaření.
(Motejův přínos k boji s politikařením)
Nyní lze testovat, jak naše společnost za půl roku roku v rozlišování politiky a politikaření pokročila. Od politikaření se Otakar Motejl rezolutně distancoval i nyní, když na funkci ministra skutečně resignoval. Mnou navržený terminologický test na důsledné rozlišování pojmu politika a politikaření sice nesplnil, ale mluví za něj činy.
Domnívám se, že i "muž na ulici" zaregistroval, že
- nestranický odborník vyvinul v politické funkci ministra velké úsilí ke komplexnímu zlepšení jedné z trojice pilířů "správy věcí veřejných" (soudnictví), s nímž panuje všeobecná nespokojenost;
- opozice všech barev v poslanecké sněmovně srozumitelně nesdělila svoje věcné námitky ani konsistentní návrhy na jiná řešení. Většinu jeho návrhů stádně zamítla (jako to činí při návrzích na omezení svých imunit a prebend);
- Motejl je zásadový, nechce ustupovat od svých projektů a uskutečňovat pro něj nepřijatelné změny a nezáleží mu na "korytu".
"Politizující" občan (který zpravidla nestuduje nejen tlusté teoretické knihy, avšak ani politické programy ani dlouhé předvolební traktáty) dostal možnost si prakticky uvědomit, že body a+b+c jsou projevem odpovědného, skutečně politického (bez bázně a hany) postoje. Kdo měl příležitost slyšet třeba jen tiskovou konferenci odstupujícího ministra spravedlnosti či některé z jeho četných a rozsáhlých interview, mohl navíc zaregistrovat, že politik Motejl se nesnížil k politikaření ani v jednom z možných směru, když
- se nezapojil do svalování odpovědnosti na vládu, sociálně demokratické parlamentní kluby či celou ČSSD (k čemuž ho sváděla nejedna otázka)
- důsledně diferencoval mezi legitimním politickým předjednáváním - mezi subjekty vrcholové státní scény - odborných stránek justiční reformy (či v zápětí též kvalit kandidátů na funkci ombudsmana a jeho zástupce) bez něhož se nemůže obejít žádná funkční (natož menšinová) vláda a mezi politikářskými kuh-handly.
Nevím zda je náležitě vnímána jeho ostražitost vůči způsobu, jakým vznikla jeho kandidatura na funkci ombudsmana, aby nominace nemohla být kýmkoliv označována za "náplast" za odchod z ministerské funkce či za "trafiku". Nepřeji mu nic zlého, avšak v souvislosti s jeho zvládnutím celé situace nemohu nepřipomenout, že při jarním rozruchu kolem vyslepičení jeho důvěrných myšlenek o možné demisi probleskla myšlenka (v interview v Týdni), že časem by se z něj mohl "přirozenou cestou" stát kandidát na funkci prezidenta.
(Jak prosazování reformy a odstoupení Motejla reflektovala média)
Nevlastním agenturu pro výzkum veřejného mínění ani vyčepávající výstřižkovou službu, ale soudím, že většina národa ve svém mlčenlivém poznání dospěla dále než média, jejichž hlavním úkolem je kvalitní diskusi zprostředkovávat, stimulovat a pečlivou formulací názorů veřejné mínění kultivovat. Média tomuto praktickému "politickému školení obyvatelstva" napomáhala v míře nedostatečné. Politikaření při zamítnutí významných základních kamenů justiční reformy bylo nazváno pravým jménem jen ve velmi výjimečných případech.
Podle jednoho poslechu stále ještě se profilujícího pořadu Naostro soudím (ale nemohu podrobněji argumentovat), že šanci v tomto směru promarnil v kontroversním pořadu Naostro moderátor M. Šíma. Patrně ve snaze držet se scénáře, svých připravených otázek a zejména dobít se odpovědí podle vlastního očekávání odstupujícího ministra ke škodě věci několikrát nevhodně přerušil.
Průkazněji mohu použít jako příklad pars pro toto Lidové noviny 3. října: pod perexem na první straně (Motejl skončil) a titulkem na straně dvě Profil osobnosti od Jana Kubity "Otakar Motejl vzdal reformu justice". Zde se mluví výhradně o politice, o politicích, o poslancích (globálně!, ačkoliv jsou očividně mínění činitelé opozice); v případě citací samotného ministra se novináři nikde nedistancují od nepřesného uplatnění slova "politika" tam kde má být podle smyslu na místě "politikaření").
Nabízejí se dvě možná vysvětlení
- buď žurnalisté ještě nezvládli jemnosti veřejného života a jejich odraz v odborném jazyce. Pak ovšem uvádějí veřejnost v omyl. Není divu, že má slovo politika tak špatné renomé, když se jím dnes a denně klamně označuje něco zcela jiného (čachry, pachtování)
- nebo (a to je horší varianta) zamítnutí návrhů na reformu justice má skutečně politické pozadí. To by znamenalo, že hlasy "proti" vyjadřovaly zájmy těch socio-demografických vrstev, kterým dosavadní neuspokojivý stav justice vyhovuje (a to nemluvím jen o jejích zkostnatělých příslušnících sféry právních institucí, abych přímo nejmenoval tuneláře a spol.).
Objasňování zájmového (=vskutku politického) jádra v pozadí půtek subjektů veřejné sféry (včetně třeba Impulsu 99 či hnutí Děkujeme, odejděte!) je po vlastech českých - na rozdíl od přemíry ideologizujících floskulí - spíše žalostně málo. V médiích potřebujeme méně politikaření. Ale pro vpravdě politickou pronikavost ve zpravodajsko-publicistické složce médií - v popsaném smyslu - toho chybí ještě nemálo.
