Jak to je ve skutečnosti s americkou předvolební debatou
Václav Žák se pokusil přiblížit čtenářům Práva rozdíl mezi předvolební kampaní v USA a ČR. Jeho článek obsahuje dva vcelku pravdivé výroky. Debaty presidentských kandidátů jsou skutečně organizovány výborem složeným ze zástupců obou stran a moderátor debat, v daném případě Jim Lehrer, byvá dobře připraven na mačkání stopek, aby mu nemohl nikdo vyčíst, že některý z kandidátů mluvil déle.
Kdyby si však Václav Žák zachoval soudnost (lépe se připravil, chcete-li), musel by o presidentských volbách v USA napsat, že to je pseudodemokratická fraška v níž nakonec vyhraje ten, kdo sežene víc peněz na televisní reklamy a udělá méně chyb v předvolební kampani.
Mohl například vysvětlit, že presidentské volby jsou nepřmé a že nezáleží na celkovém počtu hlasů, ale na vítězství v několika rozhodujících velkých státech a dále, že zvolení volitelé nakonec stejně mohou (teoreticky) zvolit prasidenta bez ohledu na výsledek lidového hlasování..
Čtenář Práva se rovněž nedozvěděl, že zástupci Republikánské a Demokratické strany upekli dohodu, která z televisních debat vyloučila dva relativně významné kandidáty, Buchanana a Nadera, kteří přes skromné prostředky přitahují nezanedbatelný počet voličů.
Ralph Nader, právník, který proslul v sedmdesátých letech knihou o chabé úrovni amerických automobilů (jmenovala se "Nebezpečné za každé rychlosti"), může díky podpoře pěti procent voličů připravit demokraty o vítězství. Není tedy divu, že mu nechtěli dopřát víc publicity.
Buchanan je naopak konservativní pravičák. Podporuje ho kolem 1% voličů, takže nepředstavuje přímé nebezpečí pro Republikány, ale díky schopnosti zformulovat vlastní názor by mohl Bushe při besedě postavit do trapného světla.
Témata televisních debat zapadají do celé volební kampaně, v níž jde především o to přitáhnout na příslušnou stranu voliče, kteří, jak se tady říká, ještě sedí na plotě a nevědí, na kterou stranu mají seskočit. To, že jinak nezainteresovaný občan debaty vůbec sleduje lze vysvětlit tím, že je živě přenášejí všechny hlavní stanice a že není na co přepnout.
V debatě jde především o to nedopustit se chyby a neztratit body. Týmy poradců hledají slabé body protivníka a možné zádrhele, k nimž může dojít. Je-li řeč o lékařské péči o důchodce nebo o pilulkách pro ženy, je to proto, že se na tom dá něco získat.
Jde o rétoriku, která nemá nic společného s tím, co se stane po volbách. Je to systém založený na ochotě voličů (tedy menšiny, která nakonec k volbám jde) skočit na pečlivě připravenou návnadu. Na voliči se chce, aby po volbách co nejrychleji zapomněl o čem byla řeč, a s vymytým mozkem sledoval po dalších čtyřech letech novou debatu a zase odevzdal hlas.
Kdo si ještě dnes vzpomene na to, že jedním ze stěžejních prvků poslední Clintonovy kampaně bylo nemocenské pojištění pro všechny Američany? A na to, že president nakonec vyhandloval nemocenské pojištění za ústupky v republikány ovládaním Kongresu za něco jiného - nejspíš za schválení některého z rozpočtů. Nepojištěných přibylo, což je v tak bohaté zemi ostuda prvního řádu, ale nějaké zdůvodnění, vyhovující pojištěné střední vrstvě, se vždy najde.
Republikáni například tvrdili, že všeobecné pojištění by ohrozilo svobodu volby lékaře, což je pro nepojištěné jistě znamenitá útěcha.
Demokraté se dnes chlubí tím, že vyrovnali rozpočet a kritizují Republikány za jejich přístup k tomuto problému. Že táž strana nedávnou dobou vehementně protestovala proti republikánskému krácení výdajů, protože se jim zdály příliš drastické, se už zapomnělo.
Ještě dvě poznámky na závěr. To, že Bushovi prošla urážlivá poznámka na adresu novináře, nesouvisí s její bezvýznamností, ale s tím, kdo vlastní media.
Pokud by chtěl někdo přiblížit alespoň jakous takous demokracii, která se odehrává v USA při volbách, měl by se nejspíš zabývat referendy, která v mnoha státech doprovázejí volby. Například v Alabamě se bude lid vyjadřovat k tomu, zda si přeje zrušení zákona, který zakazuje sňatky mezi příslušníky různých ras.
PS K druhé části článku Václava Žáka bych dodal pouze to, že handrkování o moc a hledání různých seskupení a handlů jsou typická nejen pro ČR a USA, ale obecně pro všechny situace, kdy je u moci menšinová vláda. Israelský premiér Barak se například snaží vytvořit koalici s pravicovou stranou Likud a jejím vůdcem Sharonem.
