Češi a Němci. Nejzajímavějším příspěvkem prvního dne pražské konference "Různé podoby legitimity při budování demokracie", kterou od čtvrtka do soboty pořádá francouzské středisko CEFRES v Praze v Emauzském klášteře, byla přednáška Evy Hahnové o mýtech, které vládnou v Čechách ohledně vztahu k Němcům. (Evu Hahnovou nedávno vyhodili z její německé univerzity, protože si v odborné historickém časopise dovolila kritizovat svého šéfa.) Hahnová konstatovala, že vztah Čechů k Němcům Čechy zbytečně fascinuje a konsternuje (asi jako zajíce před světly automobilu na silnici) a že by bylo dobré, kdyby se Češi zbavili nutnosti definovat si svou národní totožnost ve vztahu k Němcům.
Hovořila o tom, jak Edvard Beneš po roce 1945 zdůvodnil vyhnání Němců "odvěkým zápasem s němectvím" - po vyhnání Němců se podle Beneše měl stát československý stát státem národním a tím naplnit svou identitu.
Odsun Němců byl v českém tisku v letech 1945-48 zdůvodňován nikoliv precizně právnicky či politicky, ale vágními slogany, které byly přijatelné pro všechny. Odsun Němců byl legitimován konstrukcí zvláštních česko-německých vztahů, jak o nich hovořil Beneš.
Český poválečný tisk byl jen výjimečně antiněmecký, brutalita, jakou vůči Němcům projevovali Češi při odsunu, se v tisku neprojevila. (Je v tom paralela s tím, jak se česká média nedávno vypořádala s "cizáckými antiglobalizačními" demonstranty? JČ) Český tisk od roku 1945 projevoval vůči Němcům stereotypní představy. Konkrétně se čeští čtenáři o Němcích do roku 1948 nedočetli nic - jako by byli Němci v Chebu zaliti "mlžnou oponou". (Je v tom paralela s tím, jak se česká média nedávno vypořádala s "cizáckými antiglobalizačními" demonstranty? JČ)
Po roce 1948 byl Benešův "obraz odvěkého zápasu s Němci" zachován. Obraz německé hrozby však nebyl totální: Rudé právo psalo, že Čechoslováci mají "pevné přátelství s německým lidem - "lid chce i v Německu mír". V sedmdesátých a osmdesátých letech vznikla v disidentských a emigrantských kruzích diskuse na základě některých textů, ostře odsuzujících německý odsun (Danubius) a tyto diskuse se pak staly nejdůležitějším stavebním prvkem konstrukce české totožnosti po roce 1990.
V pracích zabývající se českou totožností (Patočka: Co jsou Češi, Křen: Historické proměny češství) se čeští autoři znovu až s určitou posedlostí zabývali historickými vazbami Čechů na Němce, a to v rámci "zaostávání" či "dohánění". Ani v těchto knihách se nedočteme nic konkrétnějšího o Němcích. Německo v nich není předmětem zájmu, ale jen "tajemně zastiňuje postavení české minulosti". I v jiných českých historických publikacích (Podiven) je "česká identita neodlučitelně spjata s německou".
Benešova konstrukce o "odvěkém zápasu s němectvím" byla v devadesátých letech nahrazena "osudovým spojením Čechů s Němci". V devadesátých letech převládla v ČR postkomunistická varianta česko-německého problému, spojená s "hrozbou sudetských Němců". Opět jako to činilo za komunismu Rudé právo bylo i v devadesátých postkomunistických letech zvykem zdůrazňovat dobré vztahy ČR s Německem, to jen jedna skupina německého obyvatelstva byla pro ČR hrozbou - už nikoliv imperialisté, kapitalisté či revanšisté, ale sudetští Němci. Bylo by dobré, argumentovala Eva Hahnová, kdyby se čeští historikové zbavili této mytologické závislosti na "němectví" a definovali českou totožnost dospěle a samostatně, bez potřeby německé berličky.
Pojem "hlubokých demokratických tradic" jako nástroje českého nacionalismu. Zajímavě na konferenci také promluvila jedna z jejích organizátorek, Muriel Blaivová z CEFRES. Argumentovala, že nejméně od roku 1945 se český národ definuje prostřednictvím svých "kulturních a demokratických tradic", ať už dělal cokoliv. Odkazy na demokratický diskurs jsou podle Blaivové "často užívanou formou českého nacionalismu." I ona se vrátila k vyhnání Němců a poukázala na to, že je zajímavé, jak se v letech 1945-1947 oficiálně v Československu ospravedlňovalo, že "demokratický stát" vyhnal celou jednu třetinu svého obyvatelstva. Beneš odsun definoval jako úspěch, jako konečné vítězství nad nacismem - v roce 1938 totiž Němci "negovali morální (tj. demokratickou) identitu Čechů".
I komunisté po roce 1948 zneužili představy, že Češi jsou inherentně demokratický národ. Postupně však komunistická propaganda nahradila demokratickou legitimitu legitimitou národní a sociální.
Paradoxem ovšem bylo, že právě v důsledku vyhnání Němců museli Češi přijmout slovanskou a stalinskou identitu. K "hlubokým českým demokratickým tradicím" se vrátili i komunističtí reformátoři v šedesátých letech a dokonce se jimi snažili v roce 1968 argumentovat při jednání s Rusy, na něž to ovšem nepůsobilo. I disidenti v sedmdesátých a osmdesátých letech se odvolávali na "hluboké demokratické tradice českého národa", na národ to však už moc nepůsobilo, protože přijal husákovský "gulášový socialismus" a i po pádu komunismu zůstal vůči demokratickým tradicím a disidentským zásluhám skeptický. (JČ)
Příspěvek, který dnes v 11.10 na této konferenci přednese Jan Čulík, je zde.
