pátek 24. listopadu O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Konference CEFRES: Češi, Němci, "demokratické tradice" a český nacionalismus (Jan Čulík) Genetika: Proč se různé lidské rasy od sebe odlišují (Independent) Zdraví: Cestování letadlem způsobuje trombózu (britská Sněmovna lordů) Oznámení: Železný zřejmě republiku nespasí (tisková zpráva CME) CET 21 podá odvolání (tisková zpráva CET 21) Příspěvek pro sborník ČT "Televize, věc veřejná": Může Česká televize významněji přispívat k rozvoji demokracie v ČR? (Jan Čulík) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

"Posílení nezávislosti [ČT] by bylo na úkor zodpovědnosti, a to si myslím, že není v zájmu ani České republiky ani médií obecně."

Petr BENDL, poslanec ODS, člen Stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky[1]

"Ve svobodné společnosti nakonec nerozhoduje vláda, ale duševní stav společnosti."

Ferdinand Peroutka, 1976

"Po delším uvažování dospěl jsem k nezvratnému přesvědčení, že spisovatel (doplňme: ani novinář, pozn. JČ) nemá být trouba."

Karel Havlíček

Nezávislé sdělovací prostředky, politická kultura a rozvoj demokracie[2]

Dvě nejdůležitější odvětví, jejichž řádné fungování je životně nutné pro zdárnou existenci každé demokracie, jsou sdělovací prostředky a školství. Sdělovací prostředky umožňují ve fungující demokracii národu nezbytnou sebeanalýzu, školství pomáhá mladým lidem, aby dokázali své myšlenky a podněty dobře pochopit a utvořit si na ně samostatný názor. Školství a sdělovací prostředky jsou pro národ nástroje řeči. V České republice je tento nástroj ochromen, takže systematická veřejná debata o klíčových otázkách národního zájmu neprobíhá.

Britský mediální teoretik Colin Sparks [4] analyzuje vztah mezi sdělovacími prostředky a výkonem politické (a jiné) moci v demokratických společnostech:

Sdělovací prostředky jsou nutnou základní složkou každé nosné současné teorie politické demokracie. Není možné předložit ani tu nejomezenější formální definici demokracie, která by neuznala, jak základní roli hrají sdělovací prostředky pro fungování veškerých prvků demokracie.

Sparks také užívá výrazu "tisk jako hlídací pes demokracie". V rámci tohoto pojmu není tisk součástí "mocenské elity". Namísto toho "jedná na základě veřejnosti a zveřejňuje případy zneužívání moci vládou, státním aparátem či ekonomickými mocnostmi." Sparks dodává: "Motivem pro toto prospěšné jednání je buď občanské uvědomění novinářů anebo komerční hodnota tohoto druhu novinářské práce."

J.S. Ettema a T.L. Glaser[5] interviewovali americké investigativní novináře, kteří působí v respektovaných čelných sdělovacích prostředcích. Dospěli k závěru, že novináři

"mají možnosti, jak zveřejňovat a rozšiřovat informace, které aktivizují smysl veřejnosti pro to, co je správné a to, co je špatné. Přispívají k rozvíjejícímu se morálnímu dialogu ve svých společnostech."

Funkce novináře jako hlídacího psa demokracie vyžaduje pěstování tzv. konfliktní (adversariální) novinářské práce. Tato tradice vyžaduje, aby novinář činil více, než pouze přinášel fakta. Vyšetřování každého případu je zkouškou toho, jak to charakterizoval jeden reportér, "do jaké míry funguje společenský konsensus ohledně etických hodnot a do jaké míry tyto hodnoty platí za daných okolností". Investigativní reportéři proto udržují a rozvíjejí morální hodnoty ve své společnosti

Vysvětlil jsem jinde[6], jak dochází v demokratické společnosti ke změně dosud přijímaných hodnot:

"Kdykoliv vznikne problém v dobře zavedených demokratických zemích, kde dobře fungují sdělovací prostředky, média se ho zmocní (přitom spolu intenzivně spolupracují) a podrobně ho proberou ve veřejné diskusi ze všech stran. Sítem debaty se protřepou ven všechny hlouposti. Zůstane rozumný, praktický konsensus, který přijme většina národa bez ohledu na politickou příslušnost. V žádném případě to není program ani ideologie jediné politické strany či koalice. V zavedených demokraciích, jako je Británie, se uznávají na základě předchozí, velmi tvrdé veřejné debaty základní civilizační zásady, o nichž se pak už nediskutuje. Málokdo může tváří v tvář přijatému civilizačnímu konsensu posléze prohlašovat na veřejnosti nehoráznosti, aniž by se znemožnil. Lidé ze zemí, kde sdělovací prostředky nehrají roli katalyzátoru veřejné diskuse, nemají zkušenost s tímto procesem veřejné debaty, který oddělí nosné myšlenky od špatných. Na přijatý společenský konsensus pak civí jako vyjevení."

Je tedy zjevné, že racionální inteligentní diskuse v seriózních sdělovacích prostředcích je pro demokratickou společnost velmi důležitá. Zajímavé je i to, jak zkušenější demokratické společnosti korigují vzniklý společenský konsensus, když je zjevné, že na základě neúplných informací byl předchozí konsensus chybný.

K radikální úpravě předtím vzniklého společenského konsensu došlo například na základě nových informací v poslední době ve Velké Británii. Tak v září 1997 propadla skoro celá britská společnost, pod vedením bulvárního tisku, až hysterickému zbožnění náhle zemřelé princezny Diany - to bylo posléze odmítnuto jako nadmíru trapná epizoda. V poslední době došlo v Británii k radikálnímu přehodnocení i víceméně všeobecného národního konsensu ohledně bombardování Kosova v roce 1999: z informací, které vyšly najevo později, vyplynulo, že všeobecná podpora války NATO proti Jugoslávii byla zřejmě chybou. Britští vládní představitelé byli ve sdělovacích prostředcích v souvislosti s chybami, jichž se NATO dopustilo v Jugoslávii, v poslední době velmi ostře interviewováni.

Politickou kulturu, tržní prostředí nebo regulaci nezávislými správními orgány?

Ze zkušenosti některých postkomunistických zemí střední a východní Evropy za posledních deset let však vznikají pochybnosti, zda je tento model mimo vyspělé západní evropské demokratické společnosti a zejména mimo Velkou Británii vůbec aplikovatelný. Je možné a dokonce nutné neustále srovnávat práci sdělovacích prostředků v zemích střední Evropy s většinou velmi kvalitní činností veřejnoprávních rozhlasových a televizních stanic především ve zpravodajství a v publicistice zejména ve Velké Británii, po zkušenostech posledních deseti let však není jisté, zda vůbec v zemích, jako je Česká republika, může vzniknout obecnější vědomí, jak by mělo vypadat kvalitní zpravodajství a zda existuje vůle mezi politiky i veřejností vznik takového zpravodajství požadovat a prosadit.

Často se poukazuje na to, že veřejnoprávní sdělovací prostředky ve Velké Británii jsou šťastnou shodou okolností nejnezávislejší, nejkritičtější a nejkvalitnější v Evropě. Stálo by za to analyzovat, proč tomu tak je a jak vznikly. Jeremy Paxman, čelný moderátor televizního pořadu společnosti BBC Newsnight argumentuje ve své knize Angličané[9], že je to snad proto, protože se v Anglii sice nevyvinula výtvarná tradice, ale že Angličané jsou "posedlí slovem" - a vznikla tedy silná verbální, literární a novinářská tradice, která hrála v minulosti významnou roli při procesu emancipace společnosti od vládních autoritářských struktur. (I v české společnosti, lze snad říci, hrály kritické slovo a literatura až donedávna významnou politickou roli. V současnosti se však tento historický potenciál v českých sdělovacích prostředcích neprosazuje: je to pravděpodobně dáno kulturní devastací české společnosti zejména v posledních dvaceti letech vlády komunismu. Je totiž například zjevné, že "disidentské", obecně lidské hodnoty nezávislé české literatury, která se v sedmdesátých a v osmdesátých letech výrazněji prosadila i na mezinárodní scéně, nebyly českou společností nikdy přijaty.)

Jak však svědčí jiný čelný novinář z BBC, John Simpson[10], když píše ve svých memoárech o tom, že mu před objektivy běžících televizních kamer dal britský premiér Harold Wilson v reakci na jeho nevinnou otázku ještě v roce 1970 ránu pěstí do břicha - nikdo tu epizodu neodvysílal, ač to měli všichni nahrané a vyfotografované, do nynějšího relativně velmi uspokojivého stavu se britské sdělovací prostředky vypracovaly až velmi pozvolným vývojem. V tom snad spočívá určitá naděje i pro českou společnost, zejména poté, co bude Česká republika přijata do Evropské unie. Významným mezníkem pro ztrátu uctivosti a pro nabytí nezávislosti a kritičnosti byla podle americké historičky Mary Heimannové[11] v sedmdesátých letech ve Spojených státech aféra Watergate, v jejímž rámci byl zdiskreditován americký prezident Richard Nixon. Jakmile se ukázalo, že lhal, přestali novináři důvěřovat politikům obecně. Už od padesátých let však v Británii vznikaly velké novinářské osobnosti: za všechny jmenujme například postavu vynikajícího moderátora televizních interview a diskusí, nedávno zemřelého Sira Robina Daye, který je považován za tvůrce moderního, tvrdého politického interview, jehož si vážili i čelní politikové, které v rozhovorech znectil. Tvrdý, dokonale informovaný a věcný politický interview, jak ho svou prací definoval Robin Day, je v britských sdělovacích prostředcích v současnosti relativně běžný. V českých sdělovacích prostředcích neexistuje.

I ve Velké Británii stejně jako ve všech jiných zemích světa se politikové pokoušejí různými postranními metodami získat vliv na sdělovací prostředky. Součástí pevně přijaté politické kultury v anglosaském světě je však nezpochybnitelný fakt, že sdělovací prostředky musejí být ve prospěch demokracie rovným, nezávislým, samostatným a kritickým partnerem politiků. V Británii pak vládne společenský i parlamentní konsensus, že sdělovací prostředky veřejné služby musejí být regulovány radami či výbory, které jsou nezávislé na konstelaci parlamentní moci. V těchto případech hraje významnou roli politická kultura dané země. Ve Velké Británii existuje relativně početná vrstva občanů, která kritickou roli veřejnoprávních sdělovacích prostředků očekává a vyžaduje. Tato společenská vrstva je ochotna energicky vystupovat na obranu kriticko-analytické práce médií. Nezávislé sdělovací prostředky se mohou opřít o silný společenský konsensus, že je práce nezávislých novinářů důležitá a správná.

Po zkušenostech posledních několika let je otázkou, zda jsou teoretické principy nezávislé a kritické novinářské práce přenosné do zemí, jako je Česká republika, v níž není v parlamentě politická vůle prosazovat nezávislé novinářství, kde člen mediální komise Poslanecké sněmovny konstatuje, aniž by se nad tím veřejnost pozastavila, že by posílení nezávislosti veřejnoprávní České televize "mohlo vést k nezodpovědnosti" a kde spiknutí hlavních parlamentních politických stran opakovaně jmenuje do kontrolní Rady České televize až na výjimky neprofesionální osoby druhořadého významu se zjevným cílem mít je pod stranicko-politickou kontrolou.

V postgraduální práci podané na katedře středo a východoevropských studií Glasgow University ukazuje Matúš Minárik[12], jak i Slovensko se pokusilo přejmout na Západě vyzkoušený model nezávislých sdělovacích prostředků veřejné služby, které by kontrolovaly na vládě nezávislé mediální rady, ale že se v kontextu nezralé politické kultury tento systém v devadesátých letech rozložil: "veřejnoprávní" Slovenská televize se stala propagandistickým nástrojem Mečiarovy vlády a ztratila u občanů důvěryhodnost. V tomto kontextu byla různým názorům otevřenější komerční televize Markíza, která však zase nadržovala opozici. Pluralitní princip, že by měl být poskytnut prostor všem názorům, které zároveň musejí být ve vysílání racionálně a kriticky zkoumány z opačného úhlu pohledu, ve slovenských televizích nezakořenil. Přitom neregulovaná komerční televize, fungující na základě "volných tržních principů", nemůže být považována za záruku demokracie, protože ta bude prosazovat demokratické principy jen potud, pokud se náhodou budou shodovat se strategií zaměřenou na maximalizaci zisků. Jestliže se vyjádřil Roman Kaliský, první postkomunistický ředitel Slovenské televize, že je Slovenská televize "důležitým informačním prostředkem slovenského parlamentu a slovenské vlády k demokratizaci slovenské společnosti"[13] připomíná to postoje současných členů mediální komise české Poslanecké sněmovny a vytváří to varovný dojem, že se české sdělovací prostředky veřejné služby vydávají pod tlakem politiků slovenskou cestou.

Zajímavé je však poučení ze slovenského veřejnoprávního rozhlasu, který podle Minárika ani v nejtužších mečiarovských letech nepropadl jednostranné politické propagandě a udržel si určitou míru nezávislosti. Vyváženější vysílání Slovenského rozhlasu nebylo důsledkem pevnějších právních záruk jeho nezávislosti, ale, jak argumentuje Andrej Školkay[14], "bylo v první řadě důsledkem odporu obyčejných reportérů, kteří nalezli podporu v předsedovi odborové organizace ve Slovenském rozhlase". Tím se, jak se zdá, znovu navracíme k obrovskému významu samotné občanské společnosti: nejlepší předpisy a zákony nebudou k ničemu, pokud občané nebudou jejich dodržování nekompromisně vyžadovat a pokud se ve společnosti nenajdou jedinci, kteří jsou kvalitně informováni o tom, jak mají v demokratické společnosti vypadat sdělovací prostředky, a také odvážní novináři, ochotní bez ohledu na okolnosti usilovat o realizaci tohoto ideálu.

Jaká může být budoucnost zpravodajství České televize?

Celkově je zřejmé že budoucnost veřejnoprávní České televize závisí na tom, zda se dlouhodobě prosadí kuloárové mocenské dohody politiků, toužících proměnit veřejnoprávní médium "v důležitý informační prostředek parlamentu a vlády", a zároveň partikulární existenční zájmy některých méně profesionálních zaměstnanců České televize, sdružujících se v kuloárech ČT v neformálních seskupeních, jejichž cílem je blokovat pokusy zvnějšku o profesionalizaci zpravodajství České televize, anebo zda převládne požadavek neúplatné, nezávislé a kritické profesionality. Kdo ho však bude v českém kontextu prosazovat?

Historie zpravodajství ČT za několik posledních let není zrovna povzbudivá. Generální ředitel ČT Ivo Mathé byl dobrý manažer v tom smyslu, že se mu v první polovině devadesátých let podařilo provést veřejnoprávní ČT celou řadou politických úskalí, avšak troufám si říci, na základě analýzy pořadů, které se tehdy vysílaly, že zpravodajství a publicistice nerozuměl, anebo snad musel řešit jiné problémy a během svého funkčního období se nedostal k tomu, přistoupit k radikálnější profesionalizaci redakce zpravodajství České televize. Politováníhodným symbolem úrovně zpravodajství za Mathého byl nedělní pořad Debata s moderátorem Otou Černým. Rada České televize právem kritizovala na jaře roku 1998 veřejnoprávní ČT za chabou úroveň zpravodajství.

Následovalo několik pokusů zpravodajství České televize zprofesionalizovat jmenováním Jakuba Puchalského generálním ředitelem ČT, Ivana Kytky šéfem redakce zpravodajství a posléze Jiřího Hodače ředitelem zpravodajství ČT. Nechci a nemohu se vyjadřovat k manažerským schopnostem těchto osob, avšak opakované selhání veškerých pokusů o reformu, opakované vypuzení lidí se znalostí profesionální západní novinářské praxe (Ivan Kytka, Andrew Stroehlein, Jiří Hodač) a opakovaný návrat k lidem s postkomunistickým hodnotovým systémem nízké profesionální úrovně (Zdeněk Šámal, Bohumil Klepetko) svědčí o tom, že se vnitřní organismus České televize úspěšně zabarikádoval proti pokusům přivést zpravodajství ČT do moderní éry.

V dlouhodobější perspektivě je tento postoj pro Českou televizi nebezpečný a kontraproduktivní. V blížící se éře digitálního vysílání, kdy je možné, že i v českém kontextu bude ČT jen jedním z mnoha zdrojů informací, si zachovají dosavadní média důvěryhodnost pouze potud, pokud budou schopny nabídnout vysoce profesionální službu. Zejména v důsledku jmenování nevhodného šéfa redakce zpravodajství (Bohumil Klepetko) dále v posledních týdnech upadá věrohodnost a autorita zpravodajských pořadů České televize.

Ranou pro věrohodnost České televize v době antiglobalizačních protestů koncem září 2000 bylo například to, že vedení redakce zpravodajství - na rozdíl od komerční televize Nova - ani nenapadlo připravit pro tyto dny ve sledovanějším vysílacím čase mimořádné zpravodajské vysílání. Jiným faux pas byl například nepříliš kompetentně vedený rozhovor moderátora Milana Šímy s ministrem vnitra Stanislavem Grossem v pořadu Naostro v neděli 24. září v předvečer protestů, v jehož důsledku Šíma ztratil snad veškerou svou autoritu. A zbytek pak ztratil v pořadu Naostro v neděli 1. října. Není třeba dodávat, jak tragické důsledky může taková situace mít pro další věrohodnost debatních politických pořadů České televize.

Jmenování moderátora Šímy do pořadu Naostro bylo zřejmě rozhodnutím špatným, alespoň potud, pokud okamžitě nezačala práce na vybudování profesionálního výzkumného týmu pro tento pořad. Jak je zjevné z rozhovorů, vysílaných v rozhlasové stanici Frekvence 1, které moderuje Milan Šíma, moderátor bývá pro rozhovory skandálním způsobem nepřipraven, není schopen informovaně a autoritativně reagovat a rozhovory jsou povrchní a plytké: trpí absencí podpůrného týmu, bez něhož nelze připravit a vypracovat profesionálně vedený rozhovor. Pokud byla rozhlasová praxe Milana Šímy mechanicky převedena do televizního pořadu Naostro, není divu, že se nyní setkává s protesty diváků.

Shrnuji: zlepšení zpravodajství České televize nebude možné, dokud si politikové v parlamentně neuvědomí, že je nejen v zájmu rozvíjení demokracie, ale i v jejich vlastním zájmu, aby z České televize vznikl nezávislý, autoritativní a kritický "hlídací pes demokracie". Politikové by si mimo jiné měli uvědomit, že obstojí-li na televizní obrazovce v ostrém rozhovoru s vysoce profesionálním, autoritativním a kritickým moderátorem, je to pro ně nejvyšší zárukou popularity u voličů. Nekvalitní, povrchní a nudné politické zpravodajství vyvolává u občanů pocit chaosu, nejistoty a nespokojenosti, který se nakonec obrátí i proti politikům.

Pokrok ve zpravodajství České televize nebude také možný, dokud nebude zlomen odpor interních struktur v redakci zpravodajství vůči reformám zvnějšku. Tento odpor je v dlouhodobější perspektivě kontraproduktivní, protože může vést postupně k takovému poklesu autority České televize, že by mohlo dojít k jejímu zrušení, případně privatizaci: takže ti lidé, kteří se v obavě o ztrátu zaměstnání nyní brání jakékoliv modernizaci, by o zaměstnání nakonec stejně přišli. I když to v současnosti zřejmě není reálné, bude nutné prosazovat v ČT personální politiku nejvyšší kvality: druhořadí novináři budou muset odejít a budou muset být nahrazeni novináři s profesonálními schopnostmi, intuicí i rozhledem.

Pesimisticky, až provokativně psal[15] o výhledech v redakci zpravodajství České televize v Britských listech dne 17. 12. 1999 Andrew Stroehlein, který byl na jaře 1998 po několik týdnů v předvolebním období koeditorem Jednadvacítky a vysloužil[16] si za svou práci pochvalu od Rady České televize - posléze byl z ČT propuštěn:

"Dokud nebude v České republice k dispozici internetová televize, myslím, že se nedá učinit nic, aby se zastavil rozhodující vliv politických stran na personál České televize. Politické elity se prostě nevzdají vlivu nad nástrojem, který považují za nejlevnější a nejefektivnější metodu, jak prodávat své lži české veřejnosti.

Snad jediné řešení, které vidím, je možnost zprivatizovat ji - jestliže ne Českou televizi, tak alespoň zpravodajství. Jistě, zprivatizovaly by ji tytéž zkorumpované politické elity a zpravodajství by pravděpodobně skončilo v rukou nějakého stoupence Václava Klause nebo Miloše Zemana. Jistě, pravděpodobně by z toho vznikla druhá televize Nova a televizní zpravodajství v České republice by přestalo existovat. Ne, nevedlo by to k tomu, že by se přestalo vysílat zaujaté zpravodajství a že by zpravodajství uniklo kontrole politických stran. Nedošlo by v televizním zpravodajství vůbec k žádnému zlepšení. Avšak alespoň by peníze českých občanů nefinancovaly každý večer stranickopolitické vysílání."

Andrew Stroehlein byl v redakci zpravodajství svědkem přímých politických zásahů a otevřených pokusů politiků prosazovat svůj vliv. Snad proto, že nemám tuto přímou zkušenost, zastávám názor, že hlavním problémem redakce zpravodajství České televize je to, že ji politikové a členové Rady ČT udržují svým vlivem, či svou záměrnou nečinností v područí "pubertální nedospělosti". Politikům vyhovuje, že je zpravodajství České televize neimaginativní a nezvídavé, že v něm nepracují lidé s velkým rozhledem, s velkou autoritou a s velkou novinářskou zkušeností. Atmosféra druhořadosti ovšem nevyhovuje jen politikům, ale i mnohým příslušníkům nynější redakce zpravodajství ČT.

Chce-li Česká televize dlouhodoběji zachránit svou existenci, mělo by se její vedení radikálně postavit proti tomuto spiknutí. Mělo by navenek začít signalizovat, že to s profesionalizací zpravodajství ČT myslí vážně. Mělo by začít hledat lidi s velkou novinářskou autoritou, řádně jim zaplatit a dát jim velký rozhodovací prostor. Otázkou však je, zda může něco takového dokázat nynější ředitel České televize Dušan Chmelíček, jehož postavení bylo kataklysmaty, týkajícími se v posledních měsících redakce zpravodajství ČT, dost oslabeno. Nedovedu si představit, že by skutečně dobří novináři šli riskovat svou existenci do České televize pod vedením tohoto generálního ředitele, pokud nenapraví svou pověst promyšleným, radikálním a úspěšným zásahem do nynější struktury zpravodajské redakce, a pokud pak neprokáže pevnost a důslednost ve svých postojích, které bohužel v minulých měsících rozpornými tvrzeními poněkud zdiskreditoval[17].

Jaké jsou hlavní nedostatky zpravodajství České televize?

Psal jsem toto shrnutí poprvé pro mediální konferenci[18], která se konala v Edinburku 4.-5. září 1998. Je tragické, že tytéž chyby se objevují ve zpravodajství České televize dodnes.

• Zpravodajství ČT je silně závislé na České tiskové kanceláři.

• Zpravodajství je pasivní, bez představivosti a bez samostatného kritického myšlení. Česká televize se pyšní tím, že mechanicky zprostředkovává informace, aniž by je umístila v relevantním kontextu a aniž by je zpochybňovala nebo analyzovala. ČT vidí svou veřejnoprávní roli v tom smyslu, že má být pasivním zprostředkovatelem informací. ČT neprovádí analýzu a divákům neposkytuje profesionální úsudek zkušených reportérů.

• Ve zpravodajských relacích je příliš mnoho jednotlivých zpráv. Zprávy jsou krátké a povrchní. Reportéři čtou často své komentáře obrovskou rychlostí, nezřídka se špatnou, neprofesionální výslovností. Mnoha reportérům ČT není o moc víc než dvacet let. Vnucují svůj "diskotékový" postoj celé české společnosti.

• Zpravodajské příspěvky a rozhovory mají často špatnou strukturu. Málokdy se pokusí proniknout pod povrch problému. Česká televize nemá řádné profesionální výzkumné oddělení, a tak zpravodajství ČT nevysvětluje problémy jasně a přesvědčivě, neukazuje, jak problém vznikl a jaká byla jeho historie. Omezený časový prostor, věnovaný jednotlivým zpravodajským příspěvkům, často znamená, že informace je matoucí. Zahraniční zpravodajství je rutinně automatické, nezajímavé a neživotné. Silně využívá materiály zahraničních tiskových agentur. Česká televize se málokdy snaží ukázat divákovi na základě individuální lidské zkušenosti, co se děje ve vnějším světě. Události, k nimž dochází mimo území České republiky, jsou zprostředkovávány českému divákovi jakoby skrze zamlžené sklo, jako něco, co se ČR vlastně netýká, navzdory tomu, že v tomto globalizovaném světě mají události ze zahraničí často přímý dopad na vývoj v České republice. I domácí zpravodajství ČT často vytváří dojem, že ČT neví, co se děje v české společnosti, že "život je jinde".

• Je-li využívána k vysvětlení nějaké informace grafika, text na obrazovce se obyčejně odlišuje od zároveň vysílaného komentáře. To je pro diváka matoucí, protože se musí soustředit na simultánní vnímání dvou rozdílných informačních zdrojů. I při reportážních záběrech občas hovoří komentář o něčem jiném, než co vidíme na obrazovce. Jen někteří reportéři ČT (Martin Dorazín) jsou schopni si před natáčením vytvořit pro reportáž scénář s jasnou strukturou, takže jejich komentář je pak pevně vázán na obraz.

• Česká televize se málokdy snaží hledat paralely mimo Českou republiku. Téměř nikdy neukazuje podrobně, jak se jinde řeší problémy, s nimiž se v současnosti potýká Česká republika. Málokdy informuje o veřejných debatách o důležitých otázkách v jiných zemích, čímž by stimulovala obdobnou debatu v České republice. Informuje o životě v jiných zemích jen prostřednictvím krátkých, nejdůležitějších zpráv. Nesnaží se vysvětlovat, jak jiné země fungují uvnitř. Jak poznamenal jeden komentátor, parafrázuji: "Vidíme ulice v cizích městech a lidi v těchto ulicích, ale nevíme, co motivuje jejich jednání, jak je strukturován jejich život, čím se zabývají, co je stimuluje." Tak přežívá Česká republika ve spokojené izolaci. Česká televize často zpovídá hrstku domácích "expertů", zejména z oblasti finančnictví a ekonomiky. Mnozí jsou velmi mladí a z mezinárodního hlediska to jsou odborníci velmi nízkého kalibru. Tito "experti" znovu a znovu opakují konvenční myšlenky, které kolují Českou republikou, aniž by je korigovala intelektuální konkurence z vnějšího světa, nehledě na to, že často hovoří jako "nezávislí" experti lidé, kteří jsou na tématu osobně zainteresováni.Totéž se bohužel pravidelně děje i v televizní publicistice.

  V delších rozhovorech a v diskusních pořadech si moderátoři většinou předem před vysíláním připraví soubor nepříliš nápaditých otázek. Moderátoři většinou nejsou schopni poslouchat a sledovat, o čem se ve studiu mluví a citlivě debatu usměrňovat. Nepřerušují politika, když se začne vyhýbat otázce anebo změní téma hovoru. Někteří moderátoři mají pocit, že by se měli vůči politikům chovat tvrdě, ale jsou necitliví a přerušují politiky na nesprávných místech. Jiní moderátoři jsou měkcí a dovolují politikům, aby žvanili bez přerušení po mnoho dlouhých minut.

• Editoři pořadů nemají správný instinkt pro to, co je hlavní zprávou dne. Za komunismu začínaly televizní zprávy formálními informacemi o tom, že zasedá ÚV KSČ, atd. Tento postoj přežívá dodnes. Česká televize je přesvědčena, že nejprve musí ve večerních zprávách ukázat, že parlament a vláda zasedá. Teprve po těchto formálních informacích dostane prostor to, co mělo být hlavní zprávou dne.

• Stereotypizace. Jak na to poukázal ve svém souhrnném článku[19] o české mediální scéně v polském deníku Gazeta Wyborcza Tomáš Pecina, ČT neanalyzuje, co se děje ve společnosti, ale raději vytváří povrchní mýty. Politikům dává trvalé jednoduché charakteristiky, které málokdy odpovídají Skutečnosti.

• Výběr hostů k diskusím a rozhovorům je často neobratný, nenápaditý a chybný.

Abychom nehovořili jen obecně, chci zde citovat rozbor jednoho konkrétního pořadu V pravé poledne od Tomáše Peciny[20], jednu z mnoha analýz zpravodajských pořadů ČT, které publikují Britské listy, z něhož je zjevné, k jakým zásadním chybám dochází v debatních pořadech České televize. Jsou to chyby, které by nevznikaly, kdyby byli vedoucí vysílání i příslušný moderátor skutečnými profesionály a kdyby měli pro svou práci k dispozici kompetentní výzkumný a podpůrný tým. Jsou to školácké nedostatky:

"Vystoupení Antonína Zelenky potvrdilo, že přes zjevnou snahu o inovaci zůstávají základní chyby pořadu V pravé poledne (VPP) stále stejné.

Hodačův tým ignoruje dvě základní pravidla přípravy diskusních pořadů, totiž:

1. Přípravu na téma diskuse nelze nahradit improvizací

2. Od politika lze očekávat pouze politickou, ne odbornou (objektivní) oponenturu.

Moderátor musí být, je-li toho třeba, rázný a autoritativní, a této schopnosti se Zelenkovi kriticky nedostává. Místo toho, aby svou inteligencí a rozhledem dával diskusi řád a udržoval její úroveň (což se občas daří např. Antonínu Přidalovi), nový moderátor VPP upadá stále víc do vleku svých hostí. To samozřejmě souvisí s nedostatky v přípravě: jen dobře informovaný a připravený moderátor si může dovolit být ostřejší, protože jinak ho diskutující právem ukřičí.

Debaty s politiky o politicích jsou morem české (i slovenské) televize. Politik má své vlastní cíle a zdaleka ne vždy bude v debatě prezentovat nestranná stanoviska. Diktum všestrannosti zjednodušila televize na všestrannost politickou, a to je zásadní chyba: život ve společnosti se neodehrává v poměru poslaneckých mandátů a Parlament není jediným místem, kde se dějí zajímavé a důležité věci.

Umím si představit celou řadu zajímavých a zároveň velmi aktuálních témat pro hodinovou nedělní debatu: "rozluštění" lidského genomu, možnost výskytu kapalné vody na Marsu, mistrovství Evropy ve fotbale a sport vůbec jako fenomén moderní doby (davová psychóza, nacionalismus, reklama...), historie a tradice sokolského hnutí atd. Pro Českou televizi je ovšem, jak se zdá, jediným legitimním námětem to, co měla v předchozím týdnu na programu vláda, sněmovna nebo Senát.

Proti politikovi - když už ČT na jeho přítomnosti trvá - musí usednout renomovaný novinář, který svou osobní integritu nikdy nezpochybnil (ani služebností v době totality, ani stranickými postoji v pozdější době), a jeho dialog s politikem musí být veden s maximální otevřeností. Právě této otevřenosti nelze nikdy u debaty dvou politiků dosáhnout: strany často mívají společné kostlivce ve skříních (ukázala to např. kauza financování ODS nebo v poslední době krize v IPB) a především, politik-straník, na rozdíl od novináře, nemá ex definitio snahu (a ani povinnost) prezentovat nestranný názor.

To, co představitelům vlády i opozice poskytuje Česká televize, není kritická oponentura, ale propagandistický servis, skrývaný pod rouškou odborné debaty.

Velmi důležitým aspektem mediálně prezentovaného dialogu, lhostejno zda v diskusním pořadu nebo při novinovém interview, tedy v situaci "jeden na jednoho", je požadavek zodpověditelnosti pokládaných dotazů. V praxi VPP se velmi často stává, že moderátorova otázka tuto podmínku nesplňuje, ale host, aby nezpůsobil trapnou situaci, se přesto o odpověď pokusí, a v závislosti na svém naturelu a situaci buď přejde k tématu, které je mu příjemnější, nebo začne špatně položenou otázku rozvíjet a případnou banalitu tak ještě povýší.

Chyb při pokládání otázek však bylo v pořadu VPP mnohem víc. Z první části vyjímám:

1. "Jste si vědomi přece jenom nějakých nedostatků, pane Špačku?" To je stejné, jako ptát se politika, kde jsou slabiny jeho volebního programu. Novinář nesmí po nikom chtít, aby se sám vůči sobě choval jako nestranný pozorovatel; budou-li kdy Britské listy dělat rozhovor s Antonínem Zelenkou, také se ho přirozeně nezeptají, v čem vidí své hlavní nedostatky!

2. "Paní profesorko, jak byste reagovala na slova, která nám sdělil pan Špaček?" Takový dotaz, jímž moderátor dovoluje hostovi hovořit prakticky o čemkoli, nesvědčí o dobré přípravě na téma. Otázky, zejména ty úvodní, musejí být složité a dobře strukturované, odpovídající hostově postavení a odbornosti. K pouhému předání slova (a raději pouhým gestem než mluveným vstupem moderátora) může dojít až v době, kdy je diskuse v plném proudu.

3. "Jak jste byli spokojeni s médii, pane Špačku?" To byla, s odpuštěním, nejpitomější otázka celého pořadu. Ladislav Špaček je státní úředník, jehož úkolem je informovat - prostřednictvím sdělovacích prostředků - o činnosti prezidenta a prezidentské kanceláře, a nepřísluší mu ani v nejmenším hodnotit, jak média pojala to či ono téma, podobně jako návštěvníci hodnotí (a vybírají si) restaurace, ne restauratéři hosty.

4. "Pane Šponare, můžete nám říci, jaké klima vládne v Bratislavě, do jaké míry se diskutuje např. nástup nebo možnost nástupu Vladimíra Mečiara, do jaké míry jsou znepokojeni občané, novináři, politici?" Novinář by se měl snažit o nezaujatost a nepřísluší mu takto bez bližší analýzy známkovat představitele sousední země, notabene když s tím téma debaty souvisí jen okrajově. HZDS má stabilní podporu cca 30 % slovenských voličů a ti nemají přece proč být znepokojeni možností, že by se na Slovensku konaly předčasné prezidentské volby nebo že by je vyhrál předseda Hnutí. Antonín Zelenka zde trestuhodně vypadl z role nestranného komentátora dění a projevil své sympatie způsobem, které velmi snížily jeho novinářskou důvěryhodnost.

5. "Mohou lidé vůbec věřit, jak se postarají lékaři o ně, když takováto úroveň se projevila při péči o prezidenta?" Otázka správná, nicméně řečnická. Při rozhovoru se zahraničním zpravodajem je třeba vyžadovat objektivní fakta, ne spekulace nebo emocemi zatížené výroky. Správná formulace by mohla být např. "Je úroveň slovenského zdravotnictví skutečně tak nízká, jak se jeví podle... atd." (samozřejmým předpokladem ale je, že Šponar - nemá-li zajímavou osobní zkušenost - nebude mluvit o svých dojmech, ale např. o tom, co si v posledních měsících o slovenském zdravotnictví přečetl v místním tisku).

6. "Jak může medicína ovlivnit přes starost o hlavu státu osud národa, osud země, případně ohrozit demokracii?" Aneb koncentrát novinářského ignorantství a špatně předstírané snahy o myšlení v jedné větě.

Na závěr jsem si nechal perličku, kterou považuji pro celý pořad i pro momentální možnosti Jiřího Hodače a jeho týmu za velmi ilustrativní: v době, kdy komentář hovořil o zdravotních komplikacích polského prezidenta, v archivní sekvenci probíhal dlouhý záběr na gynekologický stůl... "

Ústav pro jazyk český se v poslední době pokusil[21] o jazykovou analýzu televizních politických debat. Pokus selhal, neboť se ukázalo, že výroky pronášené v televizních debatách nelze kvalifikovat ani analyzovat jako normální jazyk - skládají se totiž z bloků mrtvých frází a banalit. Pro Českou televizi by to mělo být vážným varováním.

O co by zpravodajství České televize mělo usilovat

V první řadě by mělo začít vychovávat velké novinářské osobnosti: lidi zvídavé, kritické a neúplatné s velkým rozhledem. Odrazovým můstkem pro jejich práci by měla být dlouhodobá (alespoň roční) stáž v čelných západních sdělovacích prostředcích (Reuters, BBC, seriózní britské či americké deníky), kterou by vedení ČT pro ně mělo vyjednat, případně (spolu) financovat. Jejich nezávislost by měla Česká televize chránit a rozvíjet a dát jim samostatný prostor pro rozhodování. Tyto schopné novináře by pak Česká televize měla řádně zaplatit, a to tak, aby měli větší plat než čelní čeští politikové. Andrew Stroehlein to vyjádřil[22] v Britských listech v době, kdy pracoval v České televizi, takto:

"Cíl nedávných změn v České televizi není pro nikoho tajemstvím. Účelem je zlepšit kvalitu zpravodajství a analýzy, učinit je energičtějšími, agresivnějšími, kritičtějšími a efektivnějšími. Zdá se, že mnoho českých politiků se za posledních pár let naučilo, jak účinně manipulovat sdělovací prostředky. Teď je načase, aby se jim televizní žurnalistika vyrovnala.

Nesmírně důležité je přitom najít či vytvořit vhodné lidi pro tuto práci. Snažíme se zformovat silné reportéry, osobnosti na obrazovce a novináře, kteří budou schopni vytáhnout řádné odpovědi z neochotných, podezřívavých a honěných politiků. Často hovoříme spíš žertem o tom, že se snažíme vytvořit české paxmany (Jeremy Paxman je ostře agresivní, vysoce efektivní novinář publicistického pořadu Newsnight televize BBC, jeho plat ovšem převyšuje 150 000 liber ročně, tedy 725 000 Kč měsíčně, poznámka JČ.) Vlastně jsou ty naše žerty ale docela vážné.

Jací by měli být tito noví novináři? Ideální osobou z mého hlediska by byl někdo, kdo dokáže politika interviewovat agresivně. Ale tato agresivita musí být na základě znalostí, nikoliv drzosti. Taková osoba musí být sama v sobě stoprocentně sebevědomá a nesmí vyjadřovat vůči politikům žádnou servilnost. V interviewech musí jít rovnou k věci, neboť čas v televizním vysílání je velmi omezen. Reportér typu Jeremy Paxmana nedovolí politikům blábolit, jak se jim zachce.

Důležitou součástí vytvoření onoho osobního sebevědomí je potřeba vytvořit určitý image, nebo, konkrétněji, zajistit, aby moderátoři České televize měli určitou pověst. Součástí této pověsti musí být nejen, že bude novinář znám schopností dávat ostré otázky a mít agresivní styl vedení interviewů, ale novinář musí mít také ve společnosti autoritu.

Tito reportéři musejí být celostátně uznáváni jako inteligentní osoby, schopné proniknout do jádra problému, jako osoby vzdělané a kritické. Silná osobnost se nutně bude projevovat i mimo televizní obrazovku. Ať se nám to líbí nebo ne, čelní moderátoři musejí být do určité míry veřejnými osobnostmi. (Samozřejmě, ve veřejnoprávní televizi, se musejí moderátoři zároveň považovat i za služebníky veřejnosti.)

Z onoho postupně vytvořeného věhlasu během času vznikne v moderátorovi vnitřní sebedůvěra. Tak bude ten člověk efektivnější v rozhovorech s politiky, protože moderátor se bude považovat za rovného svým slavným a důležitým hostům. Ztratí pocit, že je jen servilní předčítatel otázek a se skutečnou sebedůvěrou bude přistupovat k interviewům s přirozeně kritickým přístupem k ostatním, který vyplývá z vlastních pocitů silných schopností, vzniklých na základě znalostí a prestiže.

Jakmile takový paxman jednou vznikne, stává se ve společnosti významnou osobností. Jeho interviewy jsou pro politiky výzvou a zkouškou. Ti, kteří dokáží uspět v rozhovoru s paxmanem, bude zcela jasně jen takoví politikové, kteří slušně rozumějí důležitým otázkám dne a umějí efektivně mluvit. Ti, kteří se paxmanovi chtějí vyhýbat, jsou zcela zjevně nekvalitní politici, kteří si nezaslouží podporu veřejnosti.

Takový paxman tedy zcela zjevně dělá daleko více, než že pouze dává politikům otázky. Hraje ve společnosti určitou roli, která je nenahraditelná. Odhaluje nečestné, vykrucující se a podvodné politiky, a tím pomáhá posílit demokracii. Stává se zároveň také silným vzorem pro začínající novináře.

Tady musím zdůraznit, že paxmanové se na Západě vyskytují velmi často. Používám tady jméno Jeremy Paxmana jen jako příklad všeobecného jevu, který existuje v rozvinutých demokraciích běžněji. Velká Británie má celou řadu slavných novinářů, moderátorů a reportérů, kteří hrají tuto roli.

Nemusím snad čtenářům sdělovat, že v České republice nehraje tuto roli nikdo a že demokracie proto v ČR trpí."

Pluralitní myšlení

Velkým problémem zůstává v ČR pro novináře i pro veřejnost i deset let po pádu komunismu pojem pluralitního myšlení. Seriózní novinář vždycky zkoumá skutečnost ze všech úhlů pohledu a prezentuje ve své reportáži nejméně dva protikladné názory. Tento princip se většinou v České republice neujal. Novinářství se často otevřeně považuje za nástroj pro bezostyšnou manipulaci faktů ve prospěch nějakého partikulárního zájmu. Píše-li naivně a hrdě novinář z Lidových novin, že je "pravicového přesvědčení", neuvědomuje si, že jeho komentáře, psané z úzce stranicko-politického, ideologického pohledu mají nulovou informační hodnotu. Jeho ideologie je totiž předem daná. Jak je přitom známo z teorie komunikace, komunikační hodnota daného sdělení je nepřímo úměrná míře už známých informací v něm. Ve veřejnoprávním rozhlase ani v televizi nemají místo propagandistické reportáže osob, například jako je Jaromír Štětina a Petra Procházková, kteří se pyšní svým "angažovaně objektivním"[23] (sic!) novinářstvím, které je apriori zaujaté pro jednu stranu v konfliktu, z něhož posílají svůj materiál. Jako zcela naivní lze odmítnout námitku jednoho pozorovatele, že se v důsledku své zaujatosti "alespoň dostávají reportéři, jako je Jaromír Štětina do míst, kam se nikdo na světě jinak nedostane" (Čečensko). Je jasné, že taková "exkluzivní" zaujatá reportáž má informačně jen velmi malou hodnotu a je nebezpečně manipulativní.

Stejně tak je nepřípustné, aby na obrazovce České televize vystupovali jako "experti" činitelé humanitární organizace Člověk v tísni, financované převážně ze státních prostředků[24], jejíž sídlo v České televizi, v instituci, která má být veřejnoprávní a přísně nezávislá, Českou televizi diskredituje. Aktivista humanitární organizace nemůže zároveň vystupovat jako nezávislý novinář: nemůže v daném regionu jednat a zároveň o tom podávat "nezávislé" novinářské zprávy.

Česká televize také musí naučit českou veřejnost, že novinář má v zájmu debaty dávat interviewovaným politikům jakkoliv tvrdé otázky - a že to, že novinář určitou otázku vysloví, nutně neznamená, že se s ní názorově ztotožňuje. Zavedenou praxí se musí stát, že každému politikovi bude novinář dávat kritické otázky z hlediska stoupenců opačných politických názorů. Česká televize by měla jako první zásadu své novinářské práce přijmout toto ustanovení[25] z Producers´ Guidelines veřejnoprávní rozhlasové a televizní společnosti BBC:

"Myšlenka nestrannosti leží v samém jádru BBC. BBC slouží národu jako celku. Uznává veškerý nejrůznější vkus, všechny nejrůznější názory a postoje a v pořadech na ně reaguje. Všichni šéfredaktoři programů i tvůrci pořadů musejí zajistit, aby se vysílání zabývalo všemi závažnými společenskými činnostmi i myšlenkovými směry. Všechny názory musejí dostat stejný vysílací prostor.

Pracovníci rozhlasu a televize BBC nesmějí mechanicky opakovat konvenčně přijímané názory, jako by to byla nezvratitelná pravda. Rozhlas a televize BBC musí být neustále ve střehu před nebezpečím stereotypů a předpojatosti. Pracovníci rozhlasu a televize BBC musejí prosazovat myšlenkovou rozrůzněnost. Nesmějí se domnívat, že jejich vlastní názory a zájmy jsou reprezentativní. BBC nesmí vyjadřovat vlastní názory na politické události a veřejné problémy. Při zpracování určitého námětu musí novinář usilovat o hloubkové zjišťování pravdy. Novináři musejí kriticky analyzovat všechny názory a předpoklady prostřednictvím racionální skepse. Novinářská práce musí rozšiřovat lidské poznání a zmenšovat rozsah nevědomosti.

Novinářská práce musí být objektivní. Oficiálně poskytovaná vysvětlení, proč došlo k určitým událostem, musejí být samostatně kriticky hodnocena a porovnávána s celou řadou nezávislých názorů a postojů. Kvalitní novinářská práce musí nabídnout veřejnosti inteligentní a informovanou analýzu, která jí umožní, aby si utvořila vlastní názor.

Reportér má právo vyjádřit profesionální úsudek, nikoliv však vlastní osobní mínění. Reportérův profesionální úsudek nesmí být normativní. Musí být založen na celé dosažitelné škále názorů. Musí být zřejmé, že úsudek komentátora je bystrý a spravedlivý.

Když se zabývá publicistický nebo zpravodajský pořad problémem, který se týká mocných osobností - včetně příslušníků vlády - osoby, které mají v pořadu vystoupit, se často budou snažit klást ohledně svého vystoupení redaktorům předem určité podmínky. Strukturu a formu pořadu však musejí určovat bezpodmínečně sami redaktoři podle nezávislých editorských měřítek. V pořadu musí být poskytnut stejný prostor argumentům všech stran. Argumenty všech stran musejí být ostře kriticky analyzovány."

Nesmírně důležitá je celá řada profesionálních zásad, jak je definoval před svým nástupem do funkce ředitele zpravodajství dne 1. dubna 1998 Ivan Kytka[26]. Dodnes jsou tyto zásady v běžném zpravodajství ČT víceméně ignorovány:

1. Přesnost

Přesnost je nejvyšší hodnotou a principem každého zpravodajství a její dosažení se často podobá střelbě na letící cíl.

Zpravodajové a vedoucí relací musejí v první řadě rozlišovat mezi prvotními a druhotnými zdroji a zvláště opatrně zacházet se zdroji druhotnými (zprávy z tiskových agentur, tisku, rozhlasu a internetové sítě, svědectví očitých svědků).

Za prvotní zdroj lze pro účely televizního zpravodajství považovat především očité svědectví zpravodaje a jeho písemný, zvukový obrazový záznam.

Druhotným zdrojem jsou svědkové události či zveřejněného faktu (jejich písemný, zvukový, obrazový záznam).

Nejdůležitější je ověřování druhotných zdrojů vždy z nejméně dvou dalších na sobě nezávislých zdrojů, stejně jako zkoumání osobní integrity zdrojů, které fakta či svědectví o průběhu události poskytují.

Pro přesnost je v televizním zpravodajství důležité důsledně strukturovat fakta a oddělovat je od jejich interpretace.

V zásadě by mělo platit:

1. Nový fakt či zpráva o události a její význam je shrnut v úvodním ohlášení ze studia (odpovídá na známé: kdo, co, kdy, kde a jak. Eventuálně proč a "za kolik").

2. Obrazové zpracování slouží především k tomu, aby doložilo nový fakt či událost obrazem. Obrazové zpracování slouží také k tomu, aby sdělovaný fakt či událost uvedlo do kontextu a prohloubilo původní informaci.

Formou krátkého doslovného zvukového záznamu (nikoliv parafráze), přináší svědectví očitých svědků a také názory různých dotčených stran na úvodní ohlášení. Pro obrazové zpracování je důležité, aby při střihu respektovalo některé obecné zásady filmového zpracování, a to zejména jednotu místa a časové posloupnosti, a důsledně oddělovalo archivní a ilustrační záběry.

3. Zpravodaj před kamerou shrne na základě svého profesionálního úsudku přesně, nestranně a srozumitelně význam nového faktu a shrne také nezodpovězené otázky, na které je třeba hledat dále odpovědi.

2. Nestrannost

Pokud zpravodaj či editor přináší informaci o kontroverzním faktu a mohou-li tento fakt interpretovat zúčastněné strany různě, je zpravodaj či vedoucí relace vždy povinen poskytnout zhruba stejný prostor hlavním (navzájem si protiřečícím) stranám.

Zpravodajský tým by měl zachovávat princip rovného přístupu ke všem politickým stranám a skupinám, které mají na dané téma trvale zastávaný názor, podložený analýzou či expertizou.

Zpravodaj či vedoucí relace rozhodně nesmějí potlačit svědectví důležitého zdroje například pro jeho (její) barvu pleti, pohlaví, stáří, náboženské vyznání, vzdělání, sexuální orientaci, politický názor či osobní vzhled.

Soukromý politický názor, osobní zájmy, přátelství nebo osobní náklonnost vedoucího relace, moderátora či zpravodaje nesmějí hrát při obstarávání a porovnávání zdrojů a ověřování faktů žádnou roli.

Vedoucí relací mohou poměrně často čelit obviněním z toho, že neinformují o událostech objektivně. Dokonce, že princip objektivity porušují samotným výběrem a zařazením zprávy o události do vysílání. Tomuto obvinění lze celkem snadno čelit odpovídající přípravou:

a) korespondent by měl vždy být za každých okolností vybaven hrubou početní analýzou, kterou lze shrnout do věty: kolik lidí sdělovaný problém vlastně zajímá. (Pozn.: Jde-li zpravodaj na na tiskovou konferenci politické strany, která hodlá pitvat dílčí vnitrostranický problém, je zcela legitimní neobjednat štáb a příspěvek nezařadit do relace. Zpravodaj má také právo vyslat na takovou konferenci pouze člena vstupního týmu, jehož úkolem je informace sbírat a třídit.)

b) samotný fakt či událost vychází z kvantitativní a kvalitativní analýzy skutečnosti založené na osvědčených vědeckých metodách (například v ekonomii, sociologii). Vědecké postupy mohou v takovém případě dávat záruku objektivity, ale zpravodajové a vedoucí relací dříve, než takový výsledek do vysílání zařadí, musejí zkoumat, zda samotný výběr faktů pro kvantitativní a kvalitativní analýzu nebyl účelový. Zda analýza sama není součástí snažení zájmových skupin o prosazení svého zájmu. Pokud takové podezření existuje, vedoucí relace, či zpravodaj je povinen zveřejnit i názor druhé (dalších) stran.

c) samotný fakt či událost není ve většině případů televizního zpravodajství možné ověřit kvantitativní ani kvalitativní (vědeckou) analýzou. Nicméně vedoucí relace či zpravodaj je povinen vynaložit veškeré úsilí na vypátrání všech relevantních zdrojů a stanovisek vztahujících se k danému faktu. Jediným omezením při obstarávání si zdrojů a stanovisek zajišťujících objektivitu zpravodajství jsou zákony, zpravodajův život a zdraví, život a zdraví a osobní blaho zdrojů.

Finanční či materiální omezení při získávání zdrojů by v zásadě neměla existovat. Jejich nasazení by však nemělo překračovat význam a rozměr ověřovaného faktu. Princip nestrannosti a objektivity je ve společnosti řídící se a spoléhající ještě stále spíše kolektivními názory, než na nezávislé, kritické a analytické myšlení jednotlivce, naprosto zásadní.

Pro jeho pochopení bude zpravodajský tým ČT čerpat (jako z jednoho zdrojů) z definice principu nestrannosti a zásad vedení rozhovoru tak, jak je vysvětluje Návod pro producenty BBC.

3. Úplnost

Veřejnost má plné právo, aby za koncesionářský poplatek dostávala informace úplné, není-li tato úplnost v rozporu se zákonem, ochranou soukromí a dobrým, všeobecně přijímaným vkusem.

Divák má nárok na to, aby po vyslechnutém sdělení faktu či události nezůstával zmaten nezodpovězenými otázkami, či neúplnými odpověďmi.

Vedoucí relace, moderátor či zpravodaj by neměli ve zpravodajství předpokládat, že divák ví o sdělovaném faktu či události tolik jako on a spíše vycházet z předpokladu, že o něm slyší možná poprvé. Každá zpráva musí informovat o problému od samého počátku (proč vznikl?).

Při získávání úplných odpovědí na své otázky musejí být zpravodajové i moderátoři zdvořile důrazní a především odvážní.

Úplnost znamená také vysvětlení toho, co sdělovaný fakt či událost obsahuje nového a nakolik má nový fakt či událost vztah ke všednímu, každodennímu životu občana. Vedoucí relace, moderátor či zpravodaj se nemusí stydět přiznat, že momentální "relevanci" nelze zcela přesně odhadnout, respektive, že je nejasná. Důvodem k zařazení takové zprávy do vysílání je však profesionální úsudek, že taková zpráva má potenciální význam do budoucna.

I při splnění všech profesionálních náležitostí se sdělovaný fakt či události nemusí dostat k televiznímu divákovi jednoduše proto, že není sdělné. Vedoucí relace, moderátor či zpravodaj by měl brát při výběru zpráv, formulaci otázek a formulaci sdělení vždy v úvahu, zda je podává srozumitelně. Nejlepší zkouškou někdy může být, zda mu rozumí on sám. Veřejnost snadno pozná, pokud tomu tak není.

Lidé zapojení do televizního zpravodajství by měli dávat přednost jednoduchým a srozumitelným jazykovým stavbám. Vyhýbat se zbytečným cizím slovům a používat krátká a jasná sdělení.

Zpravodajský tým by měl mít na paměti, že jádro sdělení v české větné stavbě leží většinou v samém závěru věty. Jádro sdělení musí mít zřetelnou výpovědní hodnotu a obsahovat: nový fakt či novou souvislost.

Přestože jazyk zpravodajství obvykle spoléhá na vyzkoušené myšlenkové vzorce a do jisté míry i na opakovaná klišé, vedoucí relace, moderátor či zpravodaj by nikdy neměl předem rezignovat na tvůrčí přístup k jakkoliv zdánlivě bezvýznamnému faktu.

Princip srozumitelnosti také připouští sdělovaný fakt interpretovat ve formě, která bude pro televizního diváka přitažlivá a která mu pomůže sdělovaný fakt či událost snáze a rychleji pochopit.

Interpretace prostřednictvím prvků prózy, nadsázky či přirovnání, jichž je však možno použít jen výjimečně, by však nikdy nesmí zastínit sdělovaný fakt či událost.

Vedoucí relace, moderátor, či zpravodaj by měl podstatu sdělení po jeho interpretaci případně znovu zopakovat, aby zřetelně oddělil podstatu sdělení od jeho subjektivní interpretace. Při přiměřené interpretaci hraje důležitou roli správný profesionální úsudek zpravodaje.

Dodnes aktuální jsou i Kytkovy organizační návrhy pro strukturu redakce zpravodajství. Shrnul je do několika bodů:

1.Vytvoření vlastního vnitřního a nezávislého informačního servisu

2. Podstatné a dramatické zvýšení kvality všech relací zajišťovaných zpravodajským týmem. Nové definování jejich náplně a poslání. Úpravami programu ČT zajistit průběžné zpravodajské krytí událostí během dne. Mnohem větší důraz na původní autorské materiály

3. Zjednodušení a zprůhlednění řídící a organizační struktury

4. Podstatné posílení předprodukční a produkční části vysílání a zavedení denního, týdenního a měsíčního plánování

5. Zřetelné zprůhlednění finančních toků uvnitř zpravodajského týmu, rozpis finančního plánu až na jednotlivé programy

6. Mnohem užší spolupráce a více pozornosti "zpětné vazbě" vysílání, stálá spolupráce se sociology

7. Mnohem užší spolupráce a lepší komunikace s regionálními pobočkami a zpravodajskými týmy v Brně a Ostravě

8. Vytvoření systému vnitřní výchovy a vzdělávání a celoživotního doškolování členů zpravodajského týmu

9. Mnohem účinnější nasazení výpočetní techniky zejména v předprodukční a produkční části

10. Vytvoření pozice "pověřence" rady ČT pro zpravodajský tým

11. Vytvoření nezávislého odborného panelu pro průběžné hodnocení zpravodajství

12. Ustavení arbitrážního panelu pro řešení sporů vyplývajících z různé interpretace editoriální politiky uvnitř zpravodajského týmu

V květnu 1997 definoval v Londýně roli BBC na konferenci americké organizace Freedom Forum Tony Hall, ředitel zpravodajství a publicistiky BBC, úlohu BBC slovy, citovanými níže. I tato slova by si měla redakce zpravodajství České televize vetknout ve štít. Jen tento druh práce totiž dává novinářské činnosti smysl.

Naším úkolem je zaujmout lidi, aby se začali zajímat o věci, o nichž nevěděli, že existují, ale které jsou důležité. Příliš mnoho novinářské práce se podle mého názoru soustřeďuje na dramatické zprávy dne, jistě, to se musí dělat: přírodní katastrofy, politické vraždy, války, volby, hladomory. Avšak musíme se kromě toho také věnovat novinářské práci, která funguje jako pomoc a jako průvodce. Musíme být schopni analyzovat, rozšiřovat lidem vědomí. Musíme být schopni lidem pomoci orientovat se v chaosu událostí a informací. To neznamená, že budeme hledat jednoduchá vysvětlení pro skutečnosti, které jsou svou podstatou složité. Musí to být novinářská práce, která chce vyvolat skutečnou debatu, skutečná fakta, které usiluje o to, informovat veřejnost, zaujmout a angažovat posluchače. K tomu je zapotřebí, aby novináři fungovali jako vůdčí osobnosti.

Jaké jsou výhledy?

Nedokonalé, nudné, povrchní a všeobecně nevyspělé, "pubertální" zpravodajství České televize škodí české společnosti. Je to neupřímná stínohra. Od televizních diváků vybírá Česká televize prostřednictvím koncesionářských poplatků reálné peníze, avšak poskytuje jim za to jen nereálný, "kašírovaný" zpravodajský servis. Je to ozdravovna: pracovníci redakce zpravodajství využívají těchto peněz pro vlastní živobytí, neodvádějí však za ně divákům přiměřeně kvalitní práci.

Kdyby byla schopna Česká televize problémy inteligentním způsobem předvídat a kdyby bývala uměla systematicky informovat investigativním způsobem z kritického nadhledu o činnosti politiků a hospodářských činitelů v první polovině devadesátých let, mohla vyvoláním autoritativní veřejné diskuse o nejzávažnějších otázkách veřejného zájmu do značné míry zabránit rozkradení národního hospodářství, kolapsu bank, dlouholetému zanedbávání profesionalizace státní správy a dalším vážným problémům, které si české sdělovací prostředky začínají uvědomovat teprve v nedávné době některé si dosud neuvědomují vůbec.

Existuje důvodné nebezpečí, že obdobně škodlivým způsobem bude ovlivňovat neprofesionální zpravodajství České televize společnost i v budoucnosti, ať už to bude v důsledku předpojatosti či povrchnosti ve prospěch jakékoliv politické strany či ideologie. Britská společnost je v současnosti hospodářsky úspěšná, konstatoval někdejší šéfredaktor týdeníku Sunday Times (a nynější šéfredaktor deníku Scotsman Andrew Neil), právě protože vznikla ve sdělovacích prostředcích v posledních letech kultura profesionální investigativní práce a nezávislé kritičnosti sdělovacích prostředků. Činitelé veřejných institucí i soukromých korporací si dávají velký pozor, aby pracovali efektivně, neboť vědí, že každá jejich chyba bude sdělovacími prostředky odhalena a neúprosně pranýřována. To, že jsou britští veřejní činitelé i podnikatelé kriticky sledováni ostřížím zrakem sdělovacích prostředků, vede tedy k jejich kvalitní práci a v konečném důsledku to přispívá k hospodářské prosperitě. Rolí veřejnoprávního média je také otevírat české společnosti "okna do světa", vysvětlovat nejnovější mezinárodní myšlenkové trendy a odstraňovat neporozumění, která ochromuje informační výměnu mezi uzavřenou českou společností a vnějším světem.

Jak špatně to Česká televize činí, bylo zjevné například koncem září 2000 během pražských antiglobalizačních protestů, na něž byla česká společnost svými sdělovacími prostředky nepřipravena, a proto na ně reagovala zmatkem, hlubokým neporozuměním a vytvořením zkreslujícího nacionálního mýtu o "hrdinných policistech" a "agresivních výtržnických vetřelcích". Ke komunikaci a výměně názorů mezi zahraničními demonstranty a českou společností ve sdělovacích prostředcích nedošlo. Obě kultury, česká i mezinárodní, působily koncem září v ČR mimoběžně a česká společnost si z událostí kolem zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky nebyla schopna vzít v důsledku katastrofálního selhání českých médií, včetně České televize, žádné rozumné poučení.

Česká společnost si však tyto souvislosti ve své většině dosud neuvědomuje. Krize ve zpravodajství České televize je přímým odrazem stavu české společnosti. Česká společnost má takovou veřejnoprávní televizi, jaká odpovídá stavu jejího vědomí na počátku nového tisíciletí. Česká společnost se vyrovnává s přechodem od komunismu k demokratickému systému obtížně a dosud není jasné, jaký politický systém v České republice nakonec převládne. V postojích české společnosti stále přežívají návyky z tragických "normalizačních" sedmdesátých a osmdesátých let, které se v postkomunistickém "období svobody" modifikovaly spíše k horšímu. V poslední době se začínají objevovat i nacionalistické nálady, pocit nutnosti uzavřít se před nebezpečným vnějším světem. Těchto nacionalistických nálad začínají někteří politikové využívat ke svým cílům.

Česká společnost je plebejská, kolektivistická a antiindividualistická. Nechce snášet společenské menšiny ani příliš odlišné názory. Zvykla si na nemyšlení a nekritické přejímání banálních a konvenčních názorů Dosti lehce propadají mnozí její příslušníci povrchní emocionální manipulaci a neexistuje v ní skoro žádný veřejný prostor pro složitější racionální pluralistické kritické myšlení. Tón při veřejném diskursu udávají hlasy druhořadé kvality: je to zřejmě důsledkem tragického zotročení českého národa v posledních čtyřiceti letech a zároveň tím, že v malé "domácí" enklávě vnějšímu světu nesrozumitelného českého jazyka je možné vystupovat bez korekce ostré konkurence mezinárodní veřejné debaty s názory nepromyšlenými a nedostatečně přesvědčivými.

Je to tedy začarovaný kruh: zpravodajství České televize v současnosti odráží stav české společnosti. Česká televize by měla mít schopnost kultivovat a rozvíjet veřejnou a politickou debatu. Bude to však schopna učinit jen tehdy, objeví-li se ve veřejné aréně průrazní a nezávislí jedinci s autoritativním a širokým rozhledem, kteří vystoupí proti konvenčnímu druhořadému společenskému konsensu a budou trvat na vytvoření skutečné kvality.

Tento pozitivní vývoj není vyloučen: i ve zdemoralizované společnosti se občas vyskytnou odvážní a schopní jedinci, kteří svým nekompromisním postojem dokáží radikálně změnit vývoj společnosti. V české historii pro to existuje celá řada příkladů. Kromě toho počet odvážných, schopných a inteligentních lidí s širokým rozhledem v české společnosti postupem času jistě poroste v souvislosti s tím, jak se mladí lidé budou při pobytech v zahraničí ve větších počtech seznamovat se zvyklostmi a étosem zavedených demokratických společností. Otázka ovšem je, zda bude tento uvědomovací proces dostatečně rychlý, aby přivodil pozitivní změny v České televizi dříve, než radikální technologický vývoj způsobí likvidaci nynějšího mediálního statu quo.

dr. Jan Čulík

University of Glasgow

---

[1] Události České televize, sobota 16. září 2000. Bendl se na kameru nevyjádřil bezchybně. Doslovná citace jeho výroku zní: "Já myslím, že by posílení té nezávislosti bylo na úkor nezodpovědnosti, (sic!) a to si myslím, že není v zájmu ani České republiky ani médií obecně.

[2] První, výchozí odstavce tohoto textu jsou převzaty z článku Jana Čulíka "České sdělovací prostředky a občanská společnost", Britské listy 21. 5. 1999; Jan Čulík, ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, Chomutov, 1999, str. 9-10.

[3] Britské listy z 27. března 1998; Jan Čulík, ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, Chomutov, 2000, str. 483

[4] V článku "The Media as a power for democracy", Javnost (Veřejnost), 2 (1), str. 45-59.

[5] J. S. Ettema a T.L. Glaser, Custodians of Conscience: Investigative Journalism and Public Virtue, New York, Columbia University Press, 1998.

[6] Jan Čulík, "Sdělovací prostředky v České republice", Kmit č.11, 1996-1997, Britské listy 12.3. 1997, ...jak Češi myslí, op.cit. str. 167.

[7] John Keane, The Media and Democracy (Cambridge: Polity Press, 1991).

[8] Colin Sparks, "State, Market, Media and Democracy", in Media in Transiton: From Totalitarianism to Democracy, eds. Oleg Manaev a Jurij Pryliuk (Kyjev, ABRIS, 1993) str. 103-118.

[9] Jeremy Paxman, The English: A portrait of a people, Michael Joseph, Londýn, 1998. Viz recenze Jana Čulíka v Britských listech z 12. 1. 1999.

[10] John Simpson, Strange Places, Questionable People, Macmillan, Londýn, 1998, str. 87-90. Viz Britské listy z 25.4. 2000.

[11] ústní svědectví.

[12] Matúš Minárik, Media and Democracy in Slovakia, vedoucí práce dr. Jan Čulík, Glasgow - Bratislava, září 2000.

[13] Viz Andrej Školkay "Journalists, Political Elites and the Post-Communist Public: The Case of Slovakia", The Journal of Communist Studies and Transition Politics, Special Issue: Post-Communism and the Media in Eastern Europe, svazek 12, č. 4 (prosinec 1966), str, 67, citováno v Minárikovi, ibid.

[14] Andrej Školkay, "The Media and Political Communication in the Election Campaign," The 1998 Parliamentary Elections and Democratic Rebirth in Slovakia, ed. Martin Bútora, Grigorij Mesežnikov, Zora Fisherová a Sharon Fisher, Bratislava, Institute for Public Affairs, str. 120, citováno v Minárikovi, ibid.

[15] Viz též ...jak Češi jednají, op.cit., str. 61-63.

[16] ...jak Češi jedají, op.cit., str. 194.

[17] Např. v rozhovoru s Britskými listy konstatoval Dušan Chmelíček dne 29. června 2000, že je Jiří Hodač jako ředitel zpravodajství ČT mužem na svém místě: "nemá problémy s komunikací, je schopen řídit svou pozici v ČT". V polovině srpna 2000 naopak Chmelíček označil Hodačovu rezignaci za manažerské selhání. Chmelíček tehdy uvedl, že "Hodač nebyl od dubna, kdy do nově ustavené funkce ředitele zpravodajství nastoupil, schopen navázat se svými podřízenými kontakt a vytvořit si potřebnou autoritu". V témže rozhovoru pro BL označil Chmelíček odchod Romana Proroka a příchod Antonína Zelenky do diskusního pořadu V pravé poledne za "viditelné výsledky" své reformy zpravodajství: "Pořad V pravé poledne je určitě jiný, než byl předtím, a určitě není špatný." O čtyři týdny později byl tento pořad zrušen.

[18] Viz Britské listy 18. 8. 1998, viz též ...jak Češi jednají, op.cit., 151-164.

[19] Gazeta Wyborcza dne 26. 2. 1999, příloha Středoevropské noviny; viz též Britské listy 1. 2.1999.

[20] Britské listy 3. 7. 2000

[21] Informace dr. Josefa Šimandla z Ústavu pro jazyk český během výročního semináře pro zahraniční bohemisty, organizovaného Obcí spisovatelů Praha, Hradec Králové, 6. září 2000.

[22] "Uvnitř České televize", Britské listy 13.5. 1998, ...jak Češi jednají, op.cit., str, 113-118.

[23] Literární noviny č. 33/2000

[24] Podle její výroční zprávy za rok 1997.

[25] Producers´ Guidelines: The BBC´s values and standards, (bez data), citováno v Britských listech 17.2.1998, viz též ...jak Češi jednají, op.cit., pp. 81-82

[26] viz Britské listy z 2. dubna 2000 viz též ...jak Češi jednají, op.cit. str. 86-95.