Nahradí ČSSD komunisti a ODS čtyřkoalice?
Co ČSSD zasila, to také sklidila
Pokus o dílčí analýzu vývoje v ČSSD
a příčin prohraných senátních a regionálních voleb 2000
(Zjednodušená a zkrácená verze této analýzy vychází dnes také v Lidových novinách.)
Až katastrofální výsledky ČSSD v senátních a regionálních volbách před několika týdny přiměl skoro celou politickou scénu přemýšlet. Co by znamenalo pro českou politiku NEMÍT sociální demokracii.
Českou republikou opět totiž "obchází strašidlo komunismu". Vítězem voleb se nestal volič, nestala se jí ani čtyřkoalice, vítězem se jednoznačně stala média, která si teprve v té chvíli uvědomila ohromující důsledky kampaně, kterou v zaslepenosti a sociologické nedovzdělanosti proti nekomunistické alternativě - ČSSD - vedla. A sami novináři se možná v koutku duše lekli poznání moci.
ČSSD se před parlamentními volbami 1996 emancipovala od posledních zbytků "pragmatických posunovačů" a "rakovnických proudů", přihlásila se jednoznačně a čitelně k radikální LEVICOVÉ orientaci a voliči jí dali důvěru, očekávajíce, že dostojí předvolebním slibům, očekávajíce ZMĚNU. Po volbách 1996 a dalších v roce 1998 stala hegemonem levicové části české politiky. Byla to volba očekávání, podmínka. Ne na dlouho.
Protože to, co voliči očekávali po mediálním i volebním triumfu zprava nenáviděného, ponižovaného a vysmívaného plebejce Zemana, se nestalo. Nenastalo vstřícnější konání úředníka vůči občanovi. Nenastalo hromadné prošetřování tisíců podivných privatizací. Neotevřely se černé knihy privatizace, které sliboval Richard Falbr. Nenastala likvidace sítí vietnamských šmelinářů na českých tržištích. Nerozběhla se výstavba startovních bytů. Nezbrzdily se privatizace řady nemocnic. Neukončil se monopol Telecomu.
Nová aristokracie v sociální demokracii pouze sestavila jednobarevnou vládu a jala se vládnout. Ku zděšení "těch pravých" politických komentátorů vládu velmi nestandardním způsobem tolerovanou hegemonem pravicové části politiky, ODS.
Úvaha Václava Klause přitom musela být strategická - stejně prostá, jako rafinovaná. Obstrukce a neprincipiální pravo-levé kompromisy ve sněmovně, vyjednávání a ústupky ke každému zákonu, rozpočtové omezení na samé hranici limitu mandatorních výdajů, mediální nepřátelství většiny českých novinářů, smrtelné koalice na místní úrovni jako "očichávací" předstupeň celostátní pravo-levé koalice, která by mohla vzniknout na troskách této vlády.
Na volební úspěch by měla tím pádem ODS zaděláno. A pak dlouhá a sladká dvě či tři volební období čistě pravicová, s posílenou a obnovenou, radikalizovanou, léty opozice vnitřně stmelenou ODS, s několika mocichtivými odpadlíky v US a možná i s věčně váhajícími lidovci.
Nepolemizuji s oprávněností této licoměrné strategie, protože z pravicového pohledu byla logická. Považuji však danou logiku za krátkozrakou a díky polarizaci na smluvní a nesmluvní opozici i nebezpečnou. Uvolnila totiž prostor pro jiné řešení. Změnu hegemonů.
Nalevo se jako přijatelnou stranou pro voliče začíná jevit KSČM, pravicoví voliči zase uvěřili laciné kampani medvídka koaly a věčně rozhádaného spolku DEU, ODA, US a KDU-ČSL. A proto dopadly volby, konající se v poločase jednobarevné menšinové vlády ČSSD tak, jak dopadly.
Dvojčlenku vztahů "strana - vláda" je ale nutno rozšířit na trojčlenku "strana - vláda - parlament". Parlamentní a senátní kluby (jako velmi nekočírovatelná a samostatná součást strany) mají velký vliv na praktickou politiku každé strany a přitom fungují jinak než vláda. Důvodem pro uzavření opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS byl pat v parlamentu, způsobený myšlenkovým izolacionismem a fanatismem US, zvláště Jana Rumla, nikoli krize exekutivní či vnitrostranická.
S tím nám ovšem rovnou před nos padá z výšin zapomnění stoletý balvan - problém státu. Zemanova vláda na něj tvrdě narazila. Po červnu 1998 se značná část Lidového domu, i řada regionálních funkcionářů přestěhovala do Strakovky a nejrůznějších orgánů veřejné správy po celé zemi, ale i kdyby jich tam šlo dvakrát tolik (a kdyby doopravdy chtěli), nedokázali by přemoci aparát, který tam v předchozích šesti lidech etablovala pravice - zčásti ze svých nových kádrů, zčásti recyklací kádrů předchozího režimu.
Strana si přitom nedokázala vytvořit širší zázemí politicky vstřícných nestraníků. Vládní politika není jen záležitostí ministrů a jejich náměstků. Podíváme-li se na ministerstvo zahraničí, místního rozvoje, zdravotnictví, financí - sociální demokracie je v nich reprezentována hrstkou lidí na špici, ale pod nimi trpělivě sedí, ba i někdy pracuje nikoli sbor loajálních a politicky neutrálních státních úředníků, ale většinou lidí z opačného politického tábora. A pracuje mnohdy proti zájmům svých ministrů, ke škodě státu i jeho vlády. Což byla možná sice součást strategie ODS, podpořená několika varovnými sériemi mediálních útoků o "čistkách", které provádějí noví ministři, výsledek ale předčil očekávání.
Strategie ODS nepočítala s ideologicko - negativistickým charakterem rozhodování českého voliče a jeho nízkou odolností proti znechucení ze sérií mediálních manipulací, vedených libertánskými novináři, jejichž naturelu dnes nejvíce vyhovuje Unie svobody. Pokud hledal volič i novinář pravici, u ODS ji našel stěží. Tolerovala přeci levici. Pokud hledal levici, u ČSSD ji našel také stěží. Vyjednávala a ustupovala přeci svým "nepřátelům".
A tak "opinion maker" - novinář i český volič se rozhodl tentokráte vsadit na krajní polohy politické scény a volit budoucnost (pokolikáté už?), volil pocity, nikoliv tvrdá fakta a výsledky práce.
To byla největší chyba ve volební strategii, které se sociální demokraté dopustili. Největšími vítězi voleb byli ti "ublížení" - Rögnerová, Zieleniec, handicapovaní - Filipiová, či jenom "slušní" - Pithart...
Voliči většinou neměli potřebu k volbám jít, protože získali dojem, že se díky skryté mocenské koalici rozhoduje o nich bez nich. Ti, kteří vůbec k urnám přišli (zaujatí, aktivisté a někteří členové stran), si v mnoha obvodech dovolili luxus podlehnout mediálním bubákům a volili "sentimentálně" s podlehnutím antikomunistickým reminiscencím z raných počátků OF, aniž se zamysleli nad možnou patovou situací, která tak vznikla. Jeden politický sekretariát se rozjásal a slavilo se tam jak na Silvestra, mnohé tváře jinde se zachmuřily a mnohé posty se zachvěly či zřítily. Nejvíce smutní byli samozřejmě ti, kteří dopadli nejhůře. Podívejme se blíže na příčiny.
Vláda ČSSD je podle objektivních ekonomických ukazatelů ta nejlepší, kterou česká politika od roku 1989 měla. Od médií ale dostává to nejhorší hodnocení v celé porevoluční historii. Tato vláda přivedla Českou republiku do mezinárodních struktur NATO, jednoznačně směřuje do EU, Česká republika si vydobývá i bez Václava Havla pozici na mezinárodní scéně.
Bez podezřelých machinací a sociálních otřesů probíhá stamiliardová privatizace klíčových podniků národního hospodářství i velkých bank, ČR pod vládou ČSSD dospívá k evropským legislativním i bezpečnostním standardům a vzdaluje se balkánským "liberálním" představám zlaté zemi za šumavskými hvozdy, o "divokém Východě".
Jdeme zpátky do Evropy. Zahajují se klíčové dopravní infrastrukturní stavby, dostavěla se a zprovozňuje se po dlouhé řadě let jaderná elektrárna Temelín, restrukturalizuje se pravicovými vládami zanedbávaný průmysl. Začala se provádět koncepční politika v mnoha oblastech, schválena byla mimo jiné Státní informační politika.
Reformuje se veřejná správa v souladu s představami EU, úřady, rozhodování i rozpočty se blíží k občanům. Investiční pobídky přilákaly do republiky zahraniční investice v řádově mnohokrát vyšších objemech, než kdykoliv v historii vlád Václava Klause či vlády Josefa Tošovského .
Za velký problém ČSSD a celé levice (i mezinárodně) lze považovat vztah mezi politickou strategií a taktikou. Bolševici jej kdysi pojali přímočaře jako nesmiřitelný konflikt mezi oportunismem (=reformismem) a zásadovostí (=revolučností). Dnes je ale nutno modifikovat tento rozpor jako otázku míry ideové ukotvenosti politické praxe.
Do jaké míry musí být reformismus radikální, aby nezhřešil oportunismem? A právě vnímání změn a ochota k nim je uprostřed levicové politiky teoreticky neujasněná a prakticky nahodilá, poznamenaná emocemi a subjektivismem.
Objektivní hodnocení sociálně demokratické politiky je výrazně pozitivní. Přesto ČSSD prokazatelně u voličů neuspěla. Proč? Sociální demokracie doplatila na několik zásadních, voliči emocionálně pochopených chyb, kterých se během posledních několika let dopustila.
Nejzávažnější politické chyby:
1. Podceňování komunikace obecně, s voliči zvláště
Miloš Zeman prosadil zásadu hodnocení výsledků vlády podle tvrdých čísel. Dle nich by občan měl teoreticky volit "třídně" tzn. podle své sociální zkušenosti. To se ale stalo pouze tam, kde ekonomická a sociální situace byla nejkrizovější. V mnoha oblastech se voliči rozhodovali v závislosti na mediálních manipulacích, nebo jen na základě emocionálního hodnocení. ČSSD nedovedla či se bála vysvětlovat své postoje veřejnosti, poukazovat na jejich myšlenkovou ukotvenost v historických i mezinárodních souvislostech a ukazovat prospěšnost svých politických rozhodnutí pro společnost. Nechala si řadu témat "ukrást" svými protivníky, aniž se byť náznakem pokoušela o střet. Bála se dopadů takovýchto konfliktů na vyjednávání v parlamentu. Výlučná a jednostranná orientace na "vládnutí" pomocí menšinové vlády se Zemanově skupině tvrdě vymstila. Pochyby Petry Buzkové o kvalitách některých sociálnědemokratických kandidátů či úvahy o smysluplnosti Senátu či replika o povinných volbách, kterou uprostřed předvolební kampaně pronesl napůl jako sarkastický vtip Miloš Zeman, to byly poznámky absolutně nevhodné a kontraproduktivní. Takový projev neloajality a arogance si demokratický politik dovolit nemůže...
2. Neschopnost riskovat pád vlády kvůli rozporu s vlastními programovými cíli
Sociální demokraté se mnohdy nechali dotlačit k rozhodnutím, která šla proti jejich programovým zásadám, aniž by demonstrovali ochotu opustit vládní či komunálně-koaliční křesla pro nepřijatelnost politických kompromisů, které jim byly a stále jsou vnucovány.
3. Nereálnost naplnění všech formulovaných cílů
Krach několika výrazných iniciativ (majetková přiznání, finanční policie, soudní reforma, Čisté ruce) či polovičatost resp. dlouhodobost řešení (bytová politika, dopravní obslužnost, reforma veřejné správy) zchladil nadšení voličů z rychlosti změn. Volič byl v letech 96 - 98 vyčerpán předchozím "utahováním opasků" a roztrpčen "balíčky" pravicových vlád, od ČSSD očekával razantní změny. Po bilanci dvou let vlády strany růže konstatoval rozčarování, změny dílčí, mnoho palčivých problémů obyvatel řešeno jen na oko, jako alibi.
4. Přeceňování významu krátkodobých cílů před ideovou čistotou politické praxe, nerealistický výběr kandidátů a kumulace moci
Veřejnost právem vnímá posledních několik let jako výtah k moci pro některé sociální demokraty, kteří se neštítí uzavírat pravo-levé kompromisy. Lačnost po funkcích byla typická pro politiky bývalé koalice, avšak někteří sociální demokraté si s nimi nezadají.
Patrné je to zejména při naplňování kandidátek, kde se vedou mnohdy velmi ostré nevěcné vnitrostranické spory, aniž by se volitelé ptali na konkrétní výsledky práce jednotlivých politiků, aniž by orgány strany posuzovaly reálnou volitelnost jednotlivých kandidátů. Pro většinové volby při nízké účasti voličů musí kandidát splňovat řadu osobnostních kritérií, která parlamentní kandidát "v houfu" mít nemusí. Včetně všeobecné ( a médiemi potvrzené) popularity, včetně rozsáhlé (a všem známé) životní, pracovní a politické zkušenosti. Morální integritu a autoritu, nezpochybnitelnou privátními rozmíškami, skandály či kriminalizujícími kauzami.
Obsazování několika mocenských postů bez ohledu na jejich časovou náročnost pak vede u exponovaných funkcionářů k přepracování či k nekvalitní práci, poznamenané neustálým spěchem a akutním nedostatkem času pro komunikaci s členy strany či voliči. Typickou ukázkou je poslanec parlamentu, radní MHMP a předseda pražského regionu Karel Šplíchal. Na radnici je předsedou stálé zahraniční komise, členem komise bezpečnostní, v parlamentu pak členem výboru pro obranu a bezpečnost, členem komise pro sdělovací prostředky, členem podvýboru pro tělovýchovu, podvýboru pro vězeňství a podvýboru pro zpravodajské služby. Mimo to ještě figuruje v parlamentních skupinách přátel zemí Chorvatska, Slovinska a Jugoslávie. Jako předseda regionu je současně členem předsednictva strany. Navštívíte-li jeho stranickou kancelář v Lidovém domě, najdete tam jen sekretářku, brouzdající po internetu. Jako poslanec má ale ještě i poslaneckou kancelář v Praze 3 a poslaneckou kancelář ve Sněmovně. U vědomí toho, že den má jen čtyřiadvacet hodin je s podivem, že se Karel Šplíchal ještě nezhroutil z přepracování... A nebo je to jinak?
5. Neschopnost korigovat neudržitelné programové zásady
Strana růže vstupovala do světa velké politiky s programem, který byl poplatný době, ve které vznikl. Nepočítal však s mnoha okolnostmi prudce se měnící společnosti i mezinárodně politické a mezinárodně ekonomické situace. Teze o rodinném stříbře sice v praxi vystřídaly zásady silných zahraničních investic, teze o české cestě pak zase internacionalismus, teze o ochraně vnitřního trhu korigovala EU, mediální teorie zase realita mediálního trhu, voličům ani členům to však nikdo neřekl a nevysvětlil důvody myšlenkových změn. Zmatený volič se pak logicky domníval, že sociální demokraté porušují vlastní program, pro který je volil.
6. Neschopnost realistického vidění situace a neschopnost přiznání vlastních chyb
Zjednodušeně se to dá pojmenovat jako nedostatek sebekritičnosti. Bagatelizace či přehlížení vlastních nedostatků v realizaci volebního programu. Mlčení či tápání a mlžení k řadě drobných i větších skandálů, které média okolo představitelů ČSSD vyprodukovala v míře opravdu hojné.
7. Nenápadité vedení posledních volebních kampaní
Profesionalitě mediální stránky volební kampaně věnuje ČSSD nepřiměřeně malou pozornost. ČSSD mění již několik let - kampaň od kampaně - své vizuální image a ztrácí tak možnost synergického působení vizuálních motivů. V poslední kampani, ve snaze ušetřit, ČSSD nezadala vedení volební kampaně profesionální agentuře, ale vytvořila si vlastní reklamní agenturu DEMOS pod vedením aprátčíka Korfa. Účelově vytvořená agentura, nevystavená tvrdému konkurenčnímu tlaku každodenního "boje o přežití" pak pochopitelně nebyla nucena hledat pro odborné pracovní pozice kompetentní odborníky (analytiky, grafiky, kreativce apod.).
Decentralizovaná koncepce, kde poslední slovo o užití rozpočtu a v tvorbě mediamixu měli sami kandidáti a regionální výbory (tzn. ve sféře reklamy diletanti), své ovoce přinesla. Výsledkem byla diletantsky vedená "žabí" kampaň, jejíž dominantní barvou byla zelená (na zeleném pozadí se logotyp strany i obličeje lídrů beznadějně ztrácel), která určitě nepřispěla k identifikaci a pozitivnímu vnímání kandidátů.
Strana, která po vyhraných soudních sporech o Lidový dům již dnes má dostatečné finanční prostředky (zatížené jen několika desetimiliony úvěrů), tak možná ušetřila pár korun, ale za cenu školáckých, hrubých chyb: ČSSD má jiné grafické řešení svých www stránek, jiné řešení letáků a billboardů, jiné jsou materiály některých kandidátů a naprosto jiné a vzácně nenápadité a obsahově špatné byly inzeráty v médiích.
Prezentace politiků při tiskových konferencích, přenášená televizemi a fotografovaná médii také nedbá na posilování image diskutujících. Organizační neschopnost PR oddělení spíše ztěžuje, místo aby zjednodušovalo přístup novinářů k politikům. I zde platí cenzurní přístup úředníků Lidového domu, kteří mají své politické oblíbence. Technické nedostatky nahrávání tiskových konferencí, zpožděný stenozáznam z nich se pak odrážejí negativně na kvantitě i kvalitě mediálních výstupů. Tiskové středisko v den voleb spíše připomínalo hospodu po zavírací hodině, namísto prostoru pro setkání médií s politiky vládní strany. I láhev becherovky kdosi ukradl z lednice. Křiklavý kontrast nezůstal u zástupců sedmé velmoci nepovšimnut...
Vnitrostranické chyby:
1. Arogantní přehlížení názorů členů strany
ČSSD se stala stranou mlčící většiny. Vedení strany trvale podceňuje názory svých členů, jejich výtky bagatelizuje a nositele této diskuse ostrakizuje. V letech, která byla plná optimismu z vzrůstajících volebních prognóz i výsledků, většina polemických názorů byla umlčována pod heslem Nezakřikni to !, a tak členská základna zpasivněla a postupně zapomněla, jak může ovlivnit svým názorem celkovou politiku strany. ČSSD se přestala svých straníků na názor ptát. Proč také, když oplývala prognosticky geniálním vedením, které bylo vytíženo udržováním nastoupeného kurzu a bojem na několika mediálních frontách. Argumenty o nespravedlivých novinářích, vnitřních nepřátelích a potměšilých protivnících, případně zahraničních zpravodajských centrálách vytěsnily nezbytnou míru reflexe ze stranického života. Nelze se pak divit, že mnohdy někteří sociální demokraté nevolili své vlastní kandidáty nebo nešli k volbám vůbec. Jsou hrubě přehlíženy i názory odborných grémií sociální demokracie - odborných komisí (jejímiž členy je i řada nestraníků). O názory odborných komisí není ze strany ministrů, jejich i premiérových poradců žádný zájem, a tak není divu, že se tato důležitá součást sociální demokracie, která by mohla zatáhnout do aktivní politiky ČSSD řadu intelektuálních elit, postupně rozpadá.
2. Neschopnost vnitrostranické i veřejné
mediální komunikace a politického "marketingu"
Ve světě sofistikovaných metod přesvědčování konzumentů o "nezbytnosti" některých výrobků je překvapující naprosté odmítnutí koordinace sdělení vůči voličům i vlastním členům. Za to je jednoznačně odpovědná místopředsedkyně Petra Buzková, která namísto koncepční práce pro celou svou stranu zvolila populistický model "nejoblíbenějšího maskota", bezkonfliktní a beznázorové sebe-prezentace. Jako kdyby si za svůj vzor vzala medvídka koalu... Vzhledem k tomu, že Buzková jmenovala za ČSSD i většinu členů mediálních rad, ti se místo o veřejnoprávní roli a kvalitu jimi kontrolovaných médií starají o to, aby dotyčná média poskytla dostatek prostoru Petře Buzkové a jejím přátelům, případně tiše podporují pravici... Výměna na postu místopředsedkyně zodpovědné za mediální komunikaci ČSSD uprostřed volebního období (za nemastnou, neslanou Jitku Kupčovou - notabene podporovanou Buzkovou) nemohla změnit nic. Nekoordinovanost a diletantství vystupování většiny stranických i ministerských mluvčích spolu s nedisciplinovaností některých "zhrzených" funkcionářů či některých poslanců, neschopností a slabostí mluvčího vlády Roučka jen dokonalo komunikační tragédii.
Na vině nejsou novinářské "hyeny", na vině je diletantismus profesionálů - mluvčích a politiků, urážlivé výroky předsedy vlády Zemana na adresu novinářů.
Ty odstartovaly válku, kterou sociální demokraté nemohou vyhrát, neboť index důvěry médiím je v ČR 60 - 80 %. Naprostý propad mediálního obrazu vlády i strany prostoupil všemi úrovněmi politiky a ovlivnil tak i chování voličů.
Stranický měsíčník Právo lidu tyto nedostatky nevnímal, stal se pouze hlásnou troubou úzké skupinky kolem Buzkové, Kupčové, Grosse a místopředsedy pro řízení Kobese, aniž by reflektoval názorovou diskusi či informoval otevřeně o politice ČSSD v centru i v regionech členskou základnu i voliče. Ukazuje se, že koncepce ryze stranického periodika, ve kterém není až úzkostlivě respektována pluralita názorů a otevřenost všem názorovým proudům, je pro komunikaci ve straně zdrojem falešného vědomí a nerealistického pohledu do vlastních řad.
O využití moderních informačních technologií (internetového serveru ČSSD, serveru odborných komisí) pro publikování diskusních materiálů a rychlé šíření vnitrostranických i veřejných informací se již několik let jen planě diskutuje. Odvaha ke změně tohoto stavu však zjevně chybí. Základní pud politické sebezáchovy bohužel též.
3. Nezájem vedení strany
o rozšiřování členské základny strany a její zakotvenost v místech
Přes svou více než stodvacetiletou historii je ČSSD stranou, kterou z organizačního hlediska bylo nutno znovu vybudovat po jednačtyřicetileté přestávce zcela od začátku. Etapě horečného zakládání okresních organizací a vytváření sítě místních organizací však dosud odpovídá i současný organizační řád strany. Ústřední výkonný výbor je tak v podstatě federací zástupců okresních organizací, okresní a regionální organizace mají de facto hlavní slovo při sestavování kandidátek do voleb na všech úrovních.
Tento demokratický princip by tedy zdánlivě měl vést k posílení vlivu členské základny na politiku strany, ale tak to není. Způsob organizace nominačních voleb dává ve skutečnosti neúměrný vliv místním a regionálním funkcionářům, než málo početné členské základně.
V praxi proto pak často převažují letité osobní vazby funkcionářů, zákulisní manipulace a politikaření, než zájem o vytváření skutečných zpětných vazeb a naslouchání názorů členů ČSSD. Těmto vztahům napomáhá to, že členská základna sociální demokracie je příliš malá - 18 000 - ve srovnání se sesterskými stranami v zahraničí (po přepočtu na počet obyvatel) je více než padesátinásobně menší. To ovšem vyhovuje současným regionálním a okresním funkcionářům, kteří na růstu své konkurence - nových členů valný zájem pochopitelně nemají.
Od znovu vybudování strany se sice podařilo vybudovat síť místních organizací, avšak v současné době do nich jen sporadicky přicházejí noví členové.
Alarmující údaj o tom, že počet členů současné vládní ČSSD se dokonce snižuje, zůstal na minulém sjezdu opominut. Nejen to - dokonce byla přijata změna stanov, která přijímání nových členů podstatně ztěžuje: kdo chce vstoupit do ČSSD, musí vstoupit pouze do místní organizace v místě bydliště (podle ulice, kde bydlí), členové ČSSD se nemohou sdružovat podle svých profesních zájmů, odborné komise strany jsou vytvářeny jmenováním shora atd. ... A tak sociální demokracie zůstala nezakotvena v místech a regionální volby pouze přinesly za tento stav účet.
4. Neschopnost rázné a koncepční personální politiky
předsedy strany - Miloše Zemana
Ta se projevila zejména v přílišné toleranci k jmenovaným ministrům, stejně jako voleným funkcionářům a přílišné volnosti, kterou od svého předsedy dostali. Přeci jen vláda ani politické grémium nejsou vnitrostranické odborné komise, ve kterých je volnost názorů přirozeným předpokladem tvůrčí diskuse... Neschopnost Zemana nastolit elementární disciplínu v orgánech, které řídil či řídí, vedly a vedou k matení veřejnosti a (politice strany škodícím) exhibicím. Nedostatky se stupňují směrem dolů a tak mnohá místa v komunální politice zastávali a zastávají lidé neschopní či všeho schopní. Drobné komunální skandály a excesy jsou v centru neviditelné či jsou bagatelizovány s tím, že si regiony mají u sebe udělat pořádek samy.
Voliči v místech však mají dobrou paměť a konkrétní zkušenost s konkrétními lidmi. Odtud mnohdy překvapivé neúspěchy komunálních politiků. V ČSSD ještě nezakořenila všude zásada, že politik je ve funkci kvůli občanům, nikoliv naopak... Těžko se ale dělá pořádek zezdola, pokud neexistují vnitrostranické komunikační kanály, které by koordinovaly odpor vůči takovým "také-politikům" a způsobily by jejich účinnou vnitrostranickou kritiku a následnou nevolitelnost.
5. Tvorba vnitrostranických koalic a "opozičních" dohod
Dlouholetý nezájem předsedy vlády o dění ve vlastní straně a jeho nechuť ke koncepčnímu ovlivňování vnitrostranické politiky vedla k beztrestné emancipaci několika neformálních proudů, které posílily svou moc na úkor čitelnosti a principiálnosti politiky a rozhodování ČSSD. Tzv. středočeské centrum například provádělo důslednou a mravenčí práci v ostatních regionech, posilovalo svou moc postupně a dokázalo svým věrným zajistit i odpovídající pozice. Výsledkem toho je infiltrace do ostravského regionu, původně zemanovského, emancipace Východočechů a bývalého představitele levicového křídla Krause, naprostá ztráta jižní Moravy poté, co došlo k účelové protizemanovské dohodě Moravy se středními Čechami na předchozím sjezdu výměnou za některé klíčové posty. ČSSD se postupně stala vnitřní, mnohdy nestabilní a účelovou koalicí několika hlavních křídel.
Křídlo liberálně-sociální - "středo-pravicové", či "proti-zemanovské", tvořené dlouholetými ideovými oponenty Miloše Zemana i zneuznanými bývalými příznivci. Dnes zahrnuje poměrně heterogenní skupinu, sahající od Petry Buzkové, poslanců Zaorálka, Koudelky, Boháčkové, Brožíka, místostarostky Vlasty Bohdalové z Českých Budějovic, předsedy senátního klubu Vojíře, přes politologa Jana Šabatu z Brna, bývalého předsedu strany, emigranta prof. Horáka, náměstka pražského primátora Paroubka až po Otu Novotného (bývalého poradce Zemana a autora koncepce "pragmatického posunu"), většinu představitelů a analytické zázemí středočeského regionu či několik méně známých funkcionářů z jiných regionů. Ideovou platformou pro tyto reformisty se stala polemika s "tradiční" sociálnědemokratickou politikou, její "reformování" po vzoru Anthony Giddense a Blairovy koncepce britské pro-podnikatelské a proti-odborové politiky New Labour (Nová levice) či Schröderovy měšťácké politiky Neue Mitte (Nový střed), bezvýhradná loajalita vůči NATO, MMF, SB a dalším nadnárodním strukturám. Cílovou skupinou pro tyto politiky se stal "středový volič", víceméně spokojený středoškolák či vysokoškolák z menších či velkých měst s průměrným či nadprůměrným příjmem, očekávající osobní společenský a ekonomický vzestup či alespoň udržení sociální "status quo" za jakoukoliv cenu. Typickým představitelem je drobný podnikatel, státní úředník, lékař, manažer či administrativní pracovník.
Důležitou je pro toto křídlo výrazná antikomunistická vyhraněnost, mocensko-pragmatické vidění politiky a vazba na podnikatelské zájmy. Dostává se mu v hojné míře podpory středo-pravých, povětšinou dnes liberálních médií, jejichž komentátoři vytvářejí téměř nepřetržitý sled široce koordinovaných mediálních manipulací. Tím pomáhají mj. budovat image "pokrokových" politiků sociální demokracie 21. století jako partnerů pravicových stran. Politickým cílem pro tuto skupinu je otevřená, ideová koalice s US a KDU-ČSL a vytvoření většinové pravo-středové, možná i polo-úřednické vlády. Výraznou podporu mají tito, většinou mladí politici, u stárnoucího hradního vizionáře Havla a proto se jim někdy přezdívá v ČSSD "hradní" křídlo.
Křídlo sociálně demokratické - "středové" , "konstituční" či "vládní" je současnou platformou většiny ministrů vlády Miloše Zemana i jeho samého, většiny "disciplinovaných" funkcionářů na krajské, okresní i místní úrovni. K tomuto křídlu se překvapivě (v souvislosti s odpovědností za střednědobý program strany a přijetím jmenování ministrem) přidal i bývalý vnitro-stranický oponent Zemana, dlouholetý předseda poslaneckého klubu a současný ministr vnitra Stanislav Gross. Vznikl tak velmi silný blok - "dosluhující" Zeman, "sociální" Špidla, "mladý" Gross -, který zabránil potichu a za nezájmu většiny médií konfrontaci a možnému štěpení strany již v etapě přípravy programových dokumentů během tohoto roku. Demonstrace síly možných nástupců byla nejzjevnější na nedávné programové konferenci, kde se nepřipustil širší dialog o alternativách vznikajícímu programu a naprostá většina delegátů přesto odcházela z jednání spokojena. Spojení programové strategie s mocenskou, volební a personální taktikou se ukázalo býti dostatečně nosné, aby se k němu záhy přidal hlavní proud ČSSD. V teoretické rovině se tato skupina snaží vidět a reflektovat změnu společnosti v souvislostí s technologickými a globalizačními trendy a hledá na ně sociálně demokratickou odpověď. Vychází jak z některých myšlenek Anthony Giddense, tak i z myšlenkového odkazu New Dealu. Základní otázkou ale je, zda kompromis a všeobecný souhlas je nejlepší metoda. Je to jako spojovat dva živly, oheň a vodu. Bohužel, v praxi této skupiny ale převládá operativní hašení vládních požářišť. Spáleniště se tak utěšeně rozrůstá...
Proud mlčící a vždy něco očekávající většiny. V sociální demokracii je bohužel proudem početně nejsilnějším. Mezi něj dlužno počítat i několik "úřednických" ministrů (např. Schling, Rychetský, Vetchý, Bašta) či obojetných poslanců (Šplíchal, Škromach) či komunálních zastupitelů (Hulínský, Kechner), valnou většinu okresních a krajských předsedů i některé místopředsedy či senátory (Falbr). Poslední jmenovaný však vyniká v mistrném verbálním předstírání levicovosti - jeho činy však jej zařazují jednoznačně. Nemůže ani nic jiného dělat: mandát předsedy konfederace odborů mu neumožňuje výrazněji překročit stanoviska většiny rozhodujícího orgánu - Rady předsedů odborových svazů. Falbrova neschopnost politicko-sociální profilace jím řízené odborové centrály a politické lavírování "ode zdi ke zdi" jej ale jako levicového politika jednoznačně vyřazují ze hry. Někteří představitelé ČSSD oscilují přitom mezi liberálním a vládním křídlem, taktizují a manévrují ve snaze o bezporuchovou činnost a přežití v úřadě či funkci. Ideovou pružností a pragmatismem je charakteristický levicový liberál, ministr financí Mertlík, na nějž dopadá hlavní břemeno rozpočtového "škrtidla"... Tápající je ministr pro místní rozvoj Lachnit, ale někdy i mladý ministr Březina, jež dostal nádavkem k Úřadu vlády "reformistickou" agendu nevládních organizací, drogové politiky a high-technologií - informatiky.
Březina politicky dozrává "za pochodu", takže jeho jednoznačná profilace je stále příliš obtížná. Jeho zázemí v nejsilnější a přitom levicové pražské organizaci (Praha 10) dává tušit, že jeho vývoj nemusí být jednoznačný. O určitém posunu doleva svědčí i stále obtížnější pozice "rebelky" Petry Buzkové v Praze. Určitou "zelenou" specifikou ve vládním křídle je ministr životního prostředí Kužvart, jehož jeho osobní názory na trvale udržitelný rozvoj, globalizaci a uspořádání společnosti řadí mezi levici, složitá praxe i mandát ministra jej však přiřazuje k váhavým či kličkujícím... V "jaderné" agendě prohrál proti průmyslové lobby na celé čáře, v agendě "obchvatů" zase proti stavební.
Cílovou skupinou pro toto křídlo je kvalifikovaný dělník či středoškolsky vzdělaný mistr, bývalý zemědělský, výrobní či bytový družstevník s nižším či průměrným příjmem, žijící na maloměstě či venkově, případně nižší státní úředník, učitel, obvodní lékař, zdravotní personál, sociální pracovník, komunální či regionální politik, středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaný důchodce s průměrným či vyšším důchodem. Cílem této skupiny je udržení sociálního "status quo" s alespoň nějakými prvky osobní výhodnosti, bez většího ohledu na teoretické, morálně principiální či alespoň programově ideologické aspekty politiky. Charakteristická je nesamostatnost, projevující se jako vnitrostranická loajalita a podřízenost nikoliv k idejím - programu strany, ale k silným autoritám či účelovým většinám v ní. Prvek kompromisu, dohody resp. klidu je pro tuto skupinu dominantní v sociální interakci i politice. Je pro ni charakteristický i neutrální nebo pasivně-negativní vztah ke zjevné spolupráci s KSČM. Média občas představitele tohoto křídla tolerují jako odborníky, převážná je ale kritika za přílišné nadržování inherencím státu do ekonomiky.
Křídlo socialistické - "levicové", "post-komunistické" je tvořeno většinou teoretického zázemí strany - převážně ekonomy poplatnými New Dealu, národohospodáři, zemědělci, politology, právníky, sociology a filosofy, některými staršími státními úředníky, diplomaty, bývalými členy a místními funkcionáři KSČ, kteří přešli do ČSSD v letech 1992-1996, sympatizanty dubčekovské "politiky s lidskou tváří" a bývalými členy klubu OBRODA. Patří sem i mnoho starších, mnohdy i předválečných členů a sympatizantů ČSSD s levicovou orientací. Nepatří sem už ale například Miroslav Šlouf, který poté, co se stal poradcem předsedy vlády, přestal jevit o vnitrostranickou politiku (vyjma svého volebního okrsku) zájem a z pragmatických důvodů začal komunikovat i s lidmi, kteří jsou pro tuto skupinu nepřijatelní. Z osobností ČSSD lze mezi levici v ČSSD řadit prof. Šamalíka, sociologa Pavla Machonina, makroekonomického analytika ČMKOS Picka, bývalého ministra zdravotnictví Davida, bývalého ministra Císaře, ministra průmyslu Grégra či ministra školství Eduarda Zemana, poslance Jičínského, Křečka, Martínka, Světlanu Navarovou, Janu Volfovou či generální tajemnici SDŽ Annu Čurdovou. Do čela této skupiny je možno dnes stavět ministra zahraničí Kavana, kterého do této role dotlačila spíše nesmiřitelná nenávist některých pravicových politických komentátorů než jeho vlastní postoje. Jeho diplomatický projev i funkce ministra přeci jen zmírňuje mladistvé názorové reminiscence... Rychlost a obratnost, s jakými však dokázal Kavan získat respekt a všeobecný konsensus na předchozím sjezdu ČSSD (v souvislosti s jugoslávskou krizí a nesouhlasem poloviny delegátů se zásahy NATO v Srbsku) jej staví do role autority - lídra tohoto proudu.
Pokud by Kavan dokázal i dnes sjednotit tuto poměrně heterogenní skupinu výrazných osobností, dokázal by říci většině strany i voličům, že ČSSD je a chce zůstat stranou levicovou.
Levicovým intelektuálům uvnitř i vně strany by jeho kultivovaný projev a zahraničněpolitická obratnost otevřely dveře mezi evropskou levici. Musel by se ale myšlenkově rozejít s unaveným a mnohdy znechuceným ekonomickým liberálem Zemanem a začít se proti němu vymezovat zleva. Obtížný úkol...
Dalšími, dnes ale poněkud nevýraznými osobnostmi s výrazně levicovými názory jsou senátor Ivan Havlíček, bývalý senátor Jan Zapletal či odborářský senátor Štěch. Neutrální či pozitivní vztah ke komunikaci s KSČM je u tohoto proudu pochopitelný, uvážíme-li, že tato skupina zná jednotlivé politiky i teoretiky na levici nejlépe a tudíž nepodléhá "strachu ze strašidel", nachází s komunisty společnou ideu sociální rovnosti a spravedlnosti, ochrany sociálně potřebných, stejně jako vychází ve svých teoretických úvahách z odkazu dělnického hnutí a některých prací Marxe a Engelse či v ekonomické teorii z myšlenkového odkazu New Dealu.
Nepsané "toleranční" či "opoziční" smlouvy uvnitř strany se staly prostředkem k zdánlivému uklidnění vnitrostranického života během posledních několika let. Ona to není koalice, protože není vedena nějakým sdíleným účelem (nebo iluzí o společném účelu), spíš nesourodý konglomerát s různými cíli, který drží pohromadě pouze v důsledku vnějších okolností.ČSSD vznikla "shora", jak kdesi napsal poslanec Zaorálek, neuvědomuje si, co tím vlastně řekl. Je zčásti náhodným sdružením (z širšího politického hlediska). To se vyjevuje právě v dnešní krizi.
Vnitrostranické "opoziční" dohody ale znamenaly ochromení většiny resortů, většiny exekutivních pozic, kterých dosáhli jednotliví představitelé ČSSD. Tvoří je paritní zastoupení představitelů jednotlivých křídel v řadě orgánů - minstr z jednoho, náměstek či poradce z druhého křídla. A tak například možné levicové názory ministra Mertlíka jsou "vyvažovány" jeho "středovým" náměstkem Janem Mládkem... Možné "pravicové" úchylky ministra Grosse jsou zase "neutralizovány" jeho náměstkem Iblem. A uprostřed okruhu Zemanových nejbližších spolupracovníků donedávna přežíval poradce Šarapatka, který nakonec způsobil poslední velký skandál svým údajným "odhalením" kauzy Olovo, kterým účelově napomohl k "comebacku" Petře Buzkové.
6. Neschopnost teoretického vymezení základních pojmů sociálně demokratické politiky
Vzhledem ke "koaličnímu" charakteru složení členské základny ČSSD bylo dosud téměř nemožné začít systematický a přitom veřejný dialog o základních pojmech a východiscích sociálně demokratické politiky. Diskuse mezi socialisty na jedné straně a liberály na straně druhé je prakticky nemožná... Střednědobý program, jehož výsledná podoba byla vzata jako východisko dalších programových úvah se snaží vnést alespoň nějaký pojmový řád do teoretického uvažování sociálních demokratů. Chybí ale širší, publicisticky pojatý dialog s členskou základnou i voliči.
Bez periodika, které by plnilo neutrální roli přenašeče myšlenek, aniž by jeho editoři zasahovali do probíhající diskuse vylučováním určitých lidí, pojmů či názorů z dialogu, se tento cíl nesplní. Právo lidu takovým periodikem není a být nemůže, pokud budou v Lidovém domě provádět mediální politiku ti lidé, kteří mají vlastní politické ambice, spjaté s určitou skupinou uvnitř ČSSD (Kucián, dříve Richterová).
Bez širšího myšlenkového zakotvení tak zůstaly pojmy sociální spravedlnost, pokrok, nikdo nehovoří o odkazu Masaryka, Marxe, Kautského, nikdo se nezabývá francouzskými socialisty či existencialisty, neexistuje ani dialog o podstatě pravo-levého vymezení či jeho souvztažnosti na konzervativně-liberální osu. Jen velmi úzké skupinky lidí diskutují o levicové roli náboženství, téměř nikdo nerozumí vztahu médií a společnosti či možnostem, které pro levici znamená rozvoj informačních technologií.
Téma globalizace se zbytečně démonizovalo a geopolitická, evropská diskuse se nevedla vůbec. Se vstupem do NATO souhlasila většina poslanců, aniž by věděla proč. Stejně to bylo s válkou na Balkáně, aniž se poslanci svých členů či voličů zeptali. Čestných výjimek bylo jen několik. Balkánskou "volbu svědomí" málem neuneslo několik ministrů, kteří uvažovali i o odchodu z vlády na protest proti vynucenému souhlasu s bombardováním Srbska.
7. Neschopnost odpoutání politiky strany od politiky vlády
Ideově odůvodněné názory ČSSD, nezatížené pravo-levými kompromisy, nutnými pro prosazení návrhů vlády, neschopnost konstruktivní a ideově vstřícné opozice některým návrhům, jichž se vládní vyjednávání nepřijatelným způsobem dotklo. S tímto nedostatkem souvisí i naprostý nezájem exekutivních figur na názorech "zdola", nezájem ministrů o odborné zázemí v komisích své strany a deziluze části teoretické fronty, která do té doby ČSSD podporovala. Zčásti tyto komunikační nedostatky způsobila ješitnost "náhle vyrostlých" předsedů odborných komisí, zčásti malicherné zklamání a závist jejich nástupců, zčásti vnucené "tajné bratrství" s pravicovými stranami. A tak místo věrných a odborně zdatných si mnozí ministři do svých týmů vybrali prospěcháře a šikovné lobbyisty, případně "velvyslance" smluvní či dokonce nesmluvní opozice.
Shrnuto a podtrženo:
Sociálním demokratům chybí pokora před svým vlastním programem i před voliči. Bilancování výsledků usilování o jejich důvěru je žalostné. ČSSD tak chtě nechtě čeká radikální personální obměna, radikální změna metod práce a radikální přehodnocení dosavadních úspěchů a neúspěchů.
Přes obrovskou snahu po zlepšení výkonu správy státu a faktického (a průkazného) zlepšení práce a výsledků vlády, trpí doposud sociální demokraté řadou nedostatků, zvláště v prezentaci své politiky a komunikaci - ať již s novináři, s voliči či s členy strany. Bez přiznání konkrétní odpovědnosti s reálnými kroky k nápravě (včetně odchodu řady stávajících funkcionářů do politického důchodu, upevnění vnitrostranické disciplíny při zachování dostatečných pravomocí na místní úrovni, obměně a odpolitizování organizačních, servisních a administrativních složek aparátu strany) se situace pro sociální demokracii bude stále zhoršovat.
Pokud si jednotliví funkcionáři nenechají od členů strany schválit kritické analýzy dosavadních chyb a nenechají o svém dalším setrvání ve funkcích rozhodnout ve vnitrostranickém referendu, může na sjezdu strany přijít zásadní zvrat. ČSSD by se tak ocitla na nejzásadnější křižovatce od svého znovuobnovení a na dlouhou dobu by se patrně přestěhovala do opozičních lavic.
Cesta k důvěře se buduje velmi těžce, ztratit ji lze ale velmi snadno. Lze se domnívat, že výsledek prognózování stavu politické scény bez sociálních demokratů by byl pro mnohé strany na pravé straně spektra žalostný.
Mohlo by se totiž snadno stát, že vliv reformujících se komunistů by stoupal do té míry, že by příští menšinovou vládu mohl sestavovat Miroslav Grebeníček. Sociální demokracie by pak zřejmě přestala existovat či by se změnila v minoritní, "doplňkovou" stranu.
Přitom je ale reálný i vývoj jiný: moudré překonání dílčích rozporů mezi jednotlivými proudy, stmelení strany nekonfliktním a přitom zásadovým předsedou, otevřená kritika dosavadních chyb a reálné zhodnocení výsledků vlády, obnovení důvěry v LEVICOVOU podobu sociální demokracie u voličů, ukončení koketování s pravicovými stranami, rozloučení se s excentrickými jedinci, ve jménu své popularity poškozující stranu, pracovitost a pokora před voliči.
Vcítění a respektování vůle voličů i členské základny. Veřejně diskutovaná strategická vize, zaměřená na posílení politiky jako služby občanům. A nakonec přesvědčivá a věcná kampaň v příštích volbách. Za těchto okolností by návrat sociální demokracie na výsluní politiky byl představitelný.
Stanislav Gross zvolil moudře, když odolal pokušení sáhnout si na post nejvyšší a na sobotním zasedání ústředního výboru nechal oznámit, že nehodlá o post předsedy strany usilovat. Poselství, které tím vyslal straníkům, je poselstvím smíru před blížícím se sjezdem. Před pracovitým vicepremiérem Vladimírem Špidlou tak vyvstává nelehký úkol. Pochopit vnitrostranické mechanismy, hovořit se všemi proudy ve straně o jejich představách a sjednotit už osm let rozhádanou partaj. Na pořadu jednání bude určitě i bilancování výsledků práce a přínosu pro ČSSD odstupujícího předsedy Miloše Zemana.
Výměna na postu hegemonů bipolárního chápání politické scény (namísto reformistické ČSSD konzervativní KSČM nalevo, namísto konzervativní ODS heterogenní a reformistické sdružení 4K rozpínající se od ultradoktrinální DEU po křesťanské sociály KDU-ČSL napravo), kterou naznačily nedávno proběhlé volby, ještě nemusí být definitivní. Měla by ale všem politikům, kterým jde o prospěch České republiky být velmi vážným a naléhavým poselstvím voličů. Poselstvím změny.
Další články na podobná témata jsou v tematickém archívu Britských listů pod heslem "politika, česká, ČSSD" zde a pod heslem "politika, česká, ČSSD, Zeman, Miloš" zde.
(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel
občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)
