Válka světů
Věříte v Boha? Anebo v řadu různých vesmírů?
Shrnujeme článek Jima Holta z časopisu LinguaFranca, v angličtině je k dispozici na této adrese.
Žijeme ve vesmíru, který někdo úmyslně zkonstruoval? Tato otázka se přetřásá od šedesátých let dvacátého století, kdy si kosmologové začínali všímat, že, jak se zdá, jsou přírodní zákony pečlivě vytvořeny přesně tak, aby vznikl život se samostatným vědomím. Kdyby se totiž základní konstanty fyziky - síla přitažlivosti hmoty, poměr hmoty protonu vůči neutronu, energetická hustota prázdného prostoru, a tak dál - lišily od svých skutečných hodnot jen o vlásek, ve vesmíru by nebyl vůbec žádný život: žádné hvězdy, žádné stabilní prvky, žádná evoluce. Je tomu, jako kdyby nějaký kosmický konstruktér kroutil celou řadou ovládacích knoflíků, až byly přesně nastaveny tak, abychom se nakonec my objevili na scéně.
Hypotéza o existenci konstruktéra vesmíru je jedním způsobem, jak vysvětlit nepravděpodobně přesné vyladění přírodních zákonů. A ve srovnání s hypotézou, že Je To Všechno Jen Obrovská Náhoda (což vlastně není vůbec žádné vysvětlení) nezní hypotéza o vesmírném konstruktérovi zase tak špatně. Avšak ti, jimž je deistický podtext nepřijatelný, navrhují třetí možnost: hypotézu o tom, že možná existuje mnoho vesmírů. Tuto hypotézu, která už taky existuje asi dvě desetiletí, elegantně zformuloval fyzik Steven Weinberg ve svém eseji "A Designer Universe?" (Vesmír, který někdo zkonstruoval?), který loni v New York Review of Books a nedávno byl přetištěn v knize The Best American Essays 2000.
Weinberg argumentuje takto: Předpokládejme, že je náš vesmír jedním z velkého množství vesmírů, které jaksi všechny existují společně. Předpokládejme také, že základní konstanty jsou v těchto různých vesmírech náhodně různé. Pak bychom měli očekávat, že alespoň jeden z těchto vesmírů by měl být pohostinný vůči inteligentním životu. Dodejme k tomu truismus, že můžeme pozorovat jen ten vesmír, který je konsistentní s naší existencí - to je takzvaný antropický princip - a údajné jemné nastavení našeho vesmíru se najednou stává něčím úplně obyčejným.
Na první pohled se zdá být hypotéza o existenci mnoha vesmírů poněkud extravagantní. Vyžaduje velký počet (možná nekonečný počet) jiných vesmírů, jen proto abychom dokázali vysvětlit některé rysy našeho vlastního vesmíru. Ve srovnání s touto hypotézou vypadá hypotéza o tom, že náš vesmír byl někým zkonstruován, daleko úsporněji. Vzhledem k tomu, že jsou tyto jiné vesmíry časem i prostorem odříznuty od našeho vesmíru, a tedy jsou nepozorovatelné, zdá se, že se to prohřešuje proti zásadě, že naše teorie světa by neměly předpokládat více skutečností, než je nutně třeba. Neměly by být tyto vesmíry odříznuty Occamovou břitvou?
No, to závisí na tom, jaké máme důvody předpokládat, že tyto vesmíry existují. Ve výborném článku v časopise Nous z června roku 2000 konstatuje Roger White, že někteří filozofové, zejména Derek Parfit a John Leslie, se domnívají, že nepravděpodobně jemně nastavené konstanty základních fyzických zákonů jsou zřejmě dostatečným důvodem, proč předpokládat existenci všech těch jiných vesmírů. Vycházejí z nekontroverzního principu probabilistické argumentace: jestliže by pravda určité hypotézy (mnoho vesmírů) způsobila, že je určité zjištění (jemně nastavené přírodní zákony) pravděpodobnější, pak učiníme-li takové zjištění, zvyšuje to pravděpodobnost té hypotézy.
Ale musíme si dávat pozor. Je pravda, že existence mnoha vesmírů by učinila pravděpodobným, že alespoň v jednom z nich by mohl vzniknout život. Hypotéza by ale nijak neovlivnila pravděpodobnost, že zrovna tento náš vesmír by měl umožňovat vznik života. Vezměme si analogii házení dvěma kostkami. Jestliže hodíte dvěma kostkami jen jednou, pravděpodobnost, že padne dvojí šestka, je jedna ku 36. Jestliže jimi hodíte pětadvacetkrát, pravděpodobnost, že alespoň jednou padne dvojí šestka, stoupne nad padesát procent. Avšak počet házení nemá žádný vliv na pravděpodobnost výskytu dvojí šestky při každém jednotlivém házení.
Někteří lidé si myslí, že jestliže budete opakovaně házet kostkami a jestliže vám nebudou padat dvojité šestky, je pravděpodobnější, že budou padat příště. Jsou obětmi nechvalně známého bludu hazardních hráčů. V článku, který vyšel v roce 1987 v časopise Mind, vidí filozof Ian Hacking obdobný nedostatekl logiky v hypotéze o mnoha vesmírech. Předpokládejme, že vejdete do místnosti a vidíte, jak někdo hází dvěma kostkami. Hned padnou dvě šestky. Vy si pomyslíte: "Aha, to je velmi nepravděpodobné, kdyby hodil jen jednou, a tak asi musel házet už mnohokrát předtím, než jsem přišel do místnosti." Dopustili jste se toho, co Hacking charakterizuje jako obrácený blud hazardního hráče. Neděláme stejnou chybu, když argumentujeme, že jen proto, že žijeme v nepravděpodobně kongeniálním vesmíru musí existovat zároveň velké množství nekongeniálních vesmírů?
Zastánci hypotézy o existenci mnoha různých vesmírů energicky popírají, že by byla jejich argumentace postižena tímto způsobem chybného uvažování. Je to sice zajímavé, ale následná debata nemusí mít s Weinbergem vůbec nic společného. Jeho argumentace se liší od argumentace filozofů. Filozofové argumentují, že to, že je, jak se zdá, náš vesmír přesně nastaven, podporuje hypotézu mnohonásobných vesmírů. Weinberg naproti tomu dodává jiné, na věci nezávislé argumenty, proč věří v mnohonásobné vesmíry. Existuje několik fyzikálních teorií, zdůrazňuje, z nichž, jak se zdá, vyplývá jejich existence - například model "chaotické inflace" Andreje Lindeho, v němž dochází k velkým třeskům, způsobujícím vznik vesmíru, relativně běžně.
Takže jestliže je hypotéza o existenci mnohonásobných vesmírů pravdivá (jak Weinberg jako fyzik předpokládá), není zřejmě zapotřebí vysvětlení hypotézy o konstruktérovi vesmíru (což si Weinberg jako nevěřící přeje). Je ovšem možné, že jsou pravdivé hypotézy OBĚ: že existuje mnoho různých vesmírů a že nějaký kosmický konstruktér jeden z těchto vesmírů pečlivě připravil pro nás. Ale teď už je to hypotéza kosmického konstruktéra, která potřebuje pro svou věrohodnost další důkazy. Důkazy o jemném nastavení našeho vesmíru už nepostačují.
