Kdekdo kontra dr. Šimandl
Je již jen málo nás, pamětníků začátku padesátých let, kdy se Pepa Grobián po geniálním (jak jinak!) zásahu do ekonomických teorií socialismu vrhl - tehdy ve válkou zničeném a (přinejmenším) neumětelstvím režimu zbídačeném Sovětském svazu! - na autoritativní řešení jazyka (zejména zcela zbytečné otázky jeho příslušnosti k základně či nadstavbě). Bylo to pár měsíců před jeho smrtí. Tak si dovedete představit, jak jsem se vylekal, když jsem při rychločtení šestitýdenních restů narazil v BL z první poloviny září na téma Ústavu pro jazyk český.
Naštěstí mi brzo odlehlo. Jazykověda tu působí jen jako zástupný problém (ostatně podobně jako i za Velikého Koryfeje Marxismu). Naše společnost má před sebou onačejší problémy. Třeba spor o demokracii a o svobodu tisku, k němuž se pozornost obrátila. Vcelku však není jednoznačné, co konkrétně jim prospívá a co škodí. Ve svém zamyšlení před zářijovou pauzou (dalším pátrání po pravidlech diskuse) jsem se opětovně se souhlasem dovolal názoru V. Bělohradského, že “obrovská proliferace žvástu a rozptylování pozornosti je v současném světě nejúčinnější formou kontroly informací”.
Možná, že je to časovým odstupem, ale na rozdíl od účastníků výměny názorů Jana Čulíka, dvojnásobného příspěvku Ivana Sosny a (poněkud mimo mísu) Luboše Motla jsem si přesněji uvědomil, že dr. Šimandl napsal do BL články dva. Avšak ohlasy o nich pojednávaly šmahem, jakkoli jejich obsah (a do značné míry i tón) je podstatně odlišný.
Polemika vzplanula zejména kolem druhého článku “Stvořil jste elektronickou pavlač, kde každému svobodno vykládat svou pravdičku”. Jsem na rozpacích, jak se zde s propletencem vzájemných ostnů vypořádat a neupadnout do “anotační pasti”: Jeden neřekl zcela přesně toto, onen adekvátně nereagoval na ono. Tak snad jen obecněji. Označení “pavlač” není samozřejmě lichotka. Autor mohl volit sametovější výraz. I když v předchozích glosách by se také našla na adresu ÚČJ řada nešetrných výrazů a v následné polemice se také najde nejedna “podrážděná reakce na nějaký výrok … která zpětně subjektivně ovlivňuje jeho vyznění a může tak proměnit nejnevinnější otázku v něco nesmírně drzého a troufalého”.
Těžko lze popírat, jak píše dr. Šimandl, že “Internet je zaplaven nekvalitními texty a odlišit zrno od plev je v něm těžší než v tištěných médiích” (nebo přinejmenším stejně těžké). Ostatně pánové Čulík i Sosna se prakticky programově hlásí k tomu, že tištěno má být vše. Nicméně si myslím, že svoboda slova není totéž co svoboda tlachání. S úrovní společenského diskurzu je sotva kdo spokojen (viz “blbá nálada”).Východisko je třeba i nadále hledat a já ho stále ještě vidím v cílevědomém zkoumání různých metod rezultativní diskuse, jejich ovládnutí, organizování.a praktické uplatňování.
Také mi vadí “unavená, nepřemýšlivá, v kruhu se pohybující konvenčnost většiny českého tisku” (viz odkaz na ohlas J. Čulíka), ba rozšířil bych to na média vůbec. Nesleduji BL dosti dlouho, ani dosti pozorně, a už vůbec nejsem schopen kvalifikovaně srovnávat, abych mohl polemizovat s jeho návazným (poněkud sebechvalným) tvrzením, že “Britské listy publikují většinou daleko inteligentnější, složitější a objevnější články než česká media”. Nicméně, byť na vyšší niveaux, se i v BL s “pohyby v kruhu” setkáváme. Toto snad ode mne nelze brát jako útok na BL, zvláště pak ne ostrý. Uspokojivé východisko ze sporu “tisknout vše” kontra “dospívat k závěrům” totiž dosud nebylo ani zdaleka vyřčeno. Při veškeré svobodomyslnosti a bezbřehosti by si každé fórum zřejmě mělo ujasnit svoji parketu, témata pro která nemá kvalifikované spolupracovníky odkazovat jinam, např. do specializovaných “chatů” apod.
První článek má také provokativní titulek (Protestuji proti žalovatelné diskreditaci ÚJČ), ale hned v úvodním třířádkovém průvodním dopise autor uvádí, že žaloba není aktuální. Co když jen chtěl vyvolat pozornost? Vždy v BL se ozval (a nebyl odmítnut) hlas na podporu odporné reklamy na “fidorku”! Když nadpis přiláká pozornost čtenáře, tak na půl dosáhl svého. Možná, že moje úvahy o metodice diskuse nemají ohlas, protože už jejich nadpisy nejsou atraktivní?
Je to článek odborně argumentovaný; soudil bych, že věci znalý autor v něm zřejmě uvedl na pravou míru prakticky všechny (často velmi divoké) laické náměty. Alespoň se mi zdá, že diskuse s k nim nevracela. Recidiva příspěvků o “CH” (Michalová a Pinkava) se již k původním nereálným námětům nevrací. Trochu lituji, že dr. Šimandl nepřipojil alespoň stručnou bibliografii, která by zájemce blíže seznámila s výstupy ÚČJ (např. v nakladatelství Akademia Čmejrková-Daneš-Kraus-Svobodová: “Čeština jak ji znáte i neznáte” - 1996, Daneš a kol. “Český jazyk na přelomu tisíciletí” - 1997). Nedávno mi do knihovny přibyla milá knížka N. Svozilové (rovněž z Ústavu) Jak mluvit, psát a hřešit česky, kde stojí vedle mých oblíbených jazykových brousků od Pavla Eisnera, k nimž se (vedle série rozhlasových koutků) nerozlučně druží skvělá pojednání o slovních klenotech a poklescích jako Žurnalistický slovník Karla Poláčka, Lidová rčení Jaroslava Zaorálka, Řeč komunistické moci Petra Fidelia či O patřičnosti v jazyce Václava Jamka (k nimž se doufejme brzo přiřadí Šplechtologie Ivana Kubíčka), která usnadňují všem mluvícím i píšícím - řečeno starobafuňářským obratem - jak to postavit, aby to sedělo. To vše čtenářům (nejen) Britských listům vřele doporučuji. Snad si někteří poopraví svůj názor na možnosti badatelské instituce a nebudou od ní chtít nemožné (jako i teď se snad za špatné počasí nezlobí na ústav meteorologicky).
Kdo a jak přiměje alespoň žurnalisty, aby si nepletli politiku s politikařením? (viz moje výzva, která rovněž zůstává bez odezvy).
Miloš Štěpánek
