"Nejvlivnější žijící filozof": Jak usilovat o štěstí
Kontroverzní filozof Peter Singer argumentuje, že zvířata mají svá práva a že etika by měla být založena utilitárně. Podporuje "darwinovskou levici"
Rozhovor vyšel v prosincovém čísle amerického časopisu Reason. Přinášíme mírně zkrácený překlad. Anglický originál je zde.
Časopis New Yorker ho nazval "nejvlivnějším žijícím filozofem". Jeho kritikové mu říkají "nenebezpečnější člověk na světě". Peter Singer, De Camp Professor bioetiky ve Středisku pro lidské hodnoty na Princetonské univerzitě je nejkontroverzněji znám svými názory, že zvířata mají stejný morální statut jako lidé. Je autorem mnoha knih, včetně děl Practical Ethics (1979), Rethinking Life and Death (1995) a Animal Liberation (1975), kterého se prodalo více než 450 000 výtisků. Letos vydal knihy Writings on an Ethical Life (Ecco Press) a A Dawinian Left: Politics, Evolution and Cooperation (Yale University Press), která argumentuje, že levice musí nahradit Marxe Darwinem, má-li přežít.
Singer je pravděpodobně nejdůkladnějším zastáncem filozofického utilitarismu od Jeremyho Benthama. Je přesvědčen, že zvířata mají práva, protože relevantním morálním faktem není to, zda dokáže bytost racionálně argumentovat, ale zda dokáže vnímat utrpení. Singer odmítá tradiční dělení mezi lidmi a zvířaty.Rozlišuje namísto toho mezi "osobami" a "neosobami". "Osoby" jsou bytosti, které dokáží ctít, argumentovat, mají vědomí samy sebe a rozumějí pojmu budoucnosti. Tak podle jeho názoru není nenarozený lidský plod bytostí a má méně významný morální status než, řekněme, dospělá gorila anebo šimpanz.
Vzhledem k těmto názorům není divu, že aktivisté, protestující proti potratům a zastánci práv invalidů loni ostře protestovali, když byl jmenován Australan Singer v Princetonu profesorem. A skutečně, Singerova argumentace ohledně toho, jak by se mělo zacházet s invalidními lidmi, je často dosti podobná eugenickým argumentům nacistických teoretiků o tom, že "určitý život nestojí za to žít". Singer je ale přesvědčen, že pouze rodiče, nikoliv stát, by měli mít pravomoc rozhodovat o osudu invalidních dětí.
Stejně kontroverzně se Singer vyjadřuje o otázkách sociální politiky. V nedávném eseji, který vyšel v deníku New York Times, Singer argumentoval, že bohatí lidé v rozvinutých zemích zabíjejí své bližní tím, že nedávají chudým veškeré své bohatství, které nepotřebují k uspokojování svých potřeb. Jak k tomu závěru došel? "Jestliže znamená , že ... nehnout prstem a nechat někoho umřít se v podstatě neodlišuje od vraždy, zdá se, že z toho vyplývá, že jsme všichni vrazi" vysvětluje Singer ve své knize Practical Ethics. Vypočítává, že průměrná americká domácnost potřebuje na provoz 30 000 dolarů ročně, má-li se vyhnout obvinění z vraždy. Všechno nad 30 000 dolarů by se mělo dát chudým. "Takže domácnost, která ročně vydělává 100 000 dolarů by měla ročně odevzdávat 70 000 dolarů," napsal v deníku New York Times.
Problém s přísným vyhlašováním jednoduchých principů je ten, že se člověk sám zdiskredituje. Singerova matka trpí pokročilou verzí Alzheimerovy choroby, a tak už podle jeho měřítek není lidskou osobou, přesto však Singer dál vydává velké finanční prostředky na péči o ni. Tohoto rozporu si povšimly sdělovací prostředky. Povzdechl a vysvětlil, že není jedinou osobou, která rozhoduje o své matce - má také sestru.Uvedl, že kdyby měl za matku sám odpovědnost už by asi nebyla mezi živými.
Singera do určité míry zdiskreditovalo i jeho prohlášení o příjmech. Sám zcela zjevně vydělává daleko více než 30 000 dolarů ročně. Poskytuje asi dvacet procent svých příjmů organizacím, které bojují proti hladomoru, ale bezpochyby vydává na své živobytí daleko větší částku než 30 000 dolarů ročně. Sám přiznává, že nedodržuje vlastní zásady. Tvrdí, že dělá daleko více než většina lidí a že objem svých darů chudým znásobí, až začnou všichni obdobným způsobem přispívat dary chudým ze svých příjmů.
Darwinovská levice argumentuje, že se musí levice zbavit Marxe, jehož myšlenky nebyly v reálném světě zrovna úspěšné, a nahradit ho Darwinem. Proč se máme snažit oživovat levici, zvlášť když musíme odhodit učení jejího zakladatele?
Singer: To je typická otázka Američana, někdo z Británie či z Austrálie či ze západní Evropy by s ní nepřišel. Když jsem psal tuto knihu, nežil jsem ve Spojených státech. Začal jsem na ní pracovat pro přednášku na London School of Economics. Američané totiž často předpokládají, že je levice mrtvá, ale to není názor řekněme Britů, Australanů nebo Západoevropanů. Tam vládnou levicové vlády. Můžeme se hádat o tom, jak definovat levici, ale většina lidí by asi souhlasila, že v Británii a v Německu jsou u moci levicové vlády. Takže to je součástí politiky. I v Americe existuje levice nejrůznějších odstínů. Takže myšlenka, jak by měla dál levice postupovat a jaké by měla mít ideje, mě zaujala.
Jak omezuje darwinismus základní levicovou myšlenku, totiž že je potřeba podporovat rovnostářství?
Singer:Porozumíme-li darwinovskému myšlení, dojde nám, že lidi nejsou svou podstatou rovnostářští. Přirozeným způsobem vytvářejí hierarchie a snaží se v těchto hierarchických strukturách jít směrem nahoru. To neznamená, že by se člověk neměl snažit usilovat o rovnostářskou společnost, ale znamená to, že by si člověk měl uvědomit, že se to nedá udělat jednoduše, odstraněním umělých překážek, které vytvářejí nerovnost. Je nutno udělat víc. Je nutno udělat něco pozitivního, máme-li podpořit či udržovat rovnost, a to bude něco stát. Levice si pak musí zodpovědět otázku: Co stojí zato, abychom to zaplatili, a co už za to nestojí?
Jaká je tedy ta cena? Jaká je hranice, která by omezila program rovnostářství?
Singer: Teoretické hranice nevidím. Lze si představit společnosti, v nichž lidé udržují rovnost bohatství dosti přísnými autoritářskými opatřeními. Je velmi obtížné si představit, že by všichni měli rovnost v otázkách moci, protože kdyby to byla autoritářská společnost, někteří lidé by museli jiným nařizovat, co mají dělat, ale je možné si představit, že by tato moc byla rozdělena rovnostářským způsobem.
Řekněme to jinak: Jakými hranicemi by měl být program egalitářství omezován?
Singer: To je jiná otázka. Myslím, že hranice by měly být v podstatě takové, aby nevznikala autoritářská společnost neslučitelná s liberálně demokratickými tradicemi, v jejímž důsledku by vznikaly obrovské náklady a obrovské ztráty. Musíte uvážit, zda je rozumné vyměnit určitý prvek všeobecné prosperity společnosti za to, aby byla ta společnost více egalitářská. Myslím, že je rozumné vzdát se určitých prvků, ale nikoliv, tak, aby lidi všeobecně trpěli.
A kde by měla být ta rozumná hranice?
Singer: Mělo by stačit poskytnout lidem základní potřeby a určitou míru komfortu. Mělo by se to udělat tak, aby neexistovali v podstatě žádní lidé, jejichž základní potřeby potravin, přístřeší a tepla nejsou plněny. Myslím, že stojí za to se o něco takového pokusit, ale pouze pokud by to bylo možno udělat bez autoritářských opatření.
Někteří příslušníci intelektuální levice rádi argumentují, že jsou různé rysy společnosti "sociálně vykonstruované", v tom smyslu, že mají lidé radikální svobodu vytvořit si své sociální instituce a společenské role tak, jak chtějí. Vy ale argumenujete, že existují určité společné lidské zvyklosti - včetně hierarchie, mužské nadřazenosti a sexuálních rolí. Jsou tedy sociální konstruktivisté obětí ideologie?
Myslím, že se mýlí. Je to přirozeně oblast, kde neexistují žádné přesné důkazy, ale řekl bych, že z důkazů, které k dispozici jsou, vyplývá, že tyto záležitosti nejsou sociálními konstrukcemi.
Napsal jste: "Moderní darwinistické myšlení přijímá jak pojem konkurence, tak pojem recipročního altruismu, co že je vlastně odbornější termín pro ´spolupráci´." Také jste napsal: "Moderní tržní ekonomiky jsou založeny na představě, že nám všem dominuje touha nabývat majetku a navzájem si konkurovat." Ale nejsou trhy v první řadě arénou pro reciproční altruismus? Já vám něco dám a vy mi oplátkou dáte něco zpět. Každý den dochází na trzích k miliardám transakcí a v 99,9 procentech případů odcházejí oba účastníci transakce spokojeni.
Ano, je možno argumentovat, že na trzích dochází k recipročnímu altruismu. Dochází na nich k realizaci nejrůznějších vztahů a to je důležité. V té větě, kterou jsem citoval, jsem neměl ani tak na mysli existující obchodní vztahy, ale mentalitu reklamy - která v podstatě vidí spotřebitele jako lidi, kteří pořád chtějí nějaký majetek. Reklama se snaží přilákat údané majetkové touhy lidí k jejich výrobku naproti výrobku konkurence.
Když uvažuji o recipročním altruismu, neuvažuji jen o jednoduchých transakcích, ale o dlouhdobějším vztahu. Mnoho z těchto miliard transakcí se děje v rámci existujících vztahů, chodíte pořád do stejného obchodu, který vám prodává ovoce a zeleninu či jiné věci. Ale mnoho těchto transakcí, zejména ve větších společnostech, jsou dost anonymní a pak takový vztah neexistuje.
Tak jak já chápu darwinismus, není nad reciproční altruismus. Jak píšete: "Často vyhrazujeme největší odměnu pro ty, kteří odměnu nehledají, právě proto, protože chceme podpořit takové jednání, kdy by lidi byli ochotni obětovat vlastní zájem pro zájem druhých." Cožpak si však lidé, kteří se tímto způsobem obětují, neuvědomují, že se podílejí na svého druhu reciproční transakci: "Jestliže udělám tuto rizikovou věc, je velmi pravděpodobné, že za to získám dobrou pověst, což bude znamenat, že dostanu víc peněz, budu mít atraktivnější sexuální příležitosti, budu mít víc dětí, atd."? Tím, že si vyhrazujeme odměnu pro takové oběti, nevytvořili jsme společnost, kde lidé očekávají takovouto reciproční transakci? A neodpovídá to přesně myšlence darwinovského recipročního altruismu?
Myslím, že to je trochu cynická interpretace toho, proč lidi tyhle věci dělají. Říkáte, že jsou si toho všichni vědomi, a tak z toho musí vyplývat, že to nějakým způsobem víceméně vědomě ovlivňuje jejich motivaci. Avšak existuje mnoho případů altruistického jednání, která jsou daleko spontánnější anebo daleko anonymnější. Spousta lidí chodí darovat krev a nepřipínají si na prsa placky s nápisem "Dnes jsem daroval krev." Někteří lidé to dělají, ale většina nikoliv. Takže není jasné, kdo se doví o jejich altruistickém chování ani jak za to budou odměněni. Když hovořím o altruismu, vylučuji z toho lidi, kteří to dělají proto, aby dosáhli nějaké odměny. Tomu říkám autentický altruismus, na rozdíl od recipročního altruismu.
Ve své knize přiznáváte, že jen velmi malý počet lidí ve společnosti je motivován skutečným altruismem. Jaké instituce by mohly přispět ke zvýšení tohoto počtu, vzhledem k darwinovským omezením?
Je možné to zkoušet pouze po částech, na základě experimentů, podle toho, o čem se ukáže, že to funguje. Můžete vytvořit příležitosti pro altruistické chování a uvidíte, jestli se tak budou lidi chovat dobrovolně. Samozřejmě, dárcovství krve má dlouhou historii. Rejstříky kostní dřeně jsou novější, vyžadují daleko větší oběť a kostní dřeň dává daleko míň lidí. Ale pořád to reálné počty jsou a to možná pro své účely stačí.
Japonsko i Británie musejí dovážet ze Spojených států přibližně polovinu krevního plasmatu, protože nedostávají od dárců dostatečné množství. Spojené státy jsou největším světovým vývozcem lidského plasmatu, protože máme komerční střediska pro odběr dárcovské krve. Proč to tedy celé nezkomercionalizovat?
Existuje alespoň argument, že možnost dávat altruisticky posiluje pocit soudržnosti v komunitě, svazky v komunitě. Není úplně náhodné, že dělají Spojené státy většinu těchto věcí na komerční bázi. Možná, že Spojené státy produkují více plasmatu, ale Spojené státy jsou taky společností, která má slabší sociální vazby. Jednotliví lidé jsou tu lehčeji izolováni - to má možná také určité širší sociální důsledky.
Čím dokáže darwinovské myšlení poučit levici o tom, proč mnoho sociálních programů, které podporovala, selhalo?
Některé ty programy selhaly, protože byly prostě nerealistické. Například, pokud bylo jejich cílem dosáhnout rovnosti a zároveň udržovat vekou míru svobody - aby stát odumřel, jak říkal Marx - je velmi obtížné si představovat, jak toho dosáhnout. Jestliže totiž necháte stát odumřít, prosadí se přirozené tendence lidí vyvářet hierarchie. V té formě komunismu, která vznikla v Sovětském svazu a ve Východní Evropě, měli lidi zpočátku určitou mlhavou představu, že je možné tohle realizovat. Ale museli pořád posilovat stát a nikoliv dovolit, aby odumřel. V tom smyslu by se původní myšlenka rozložila. Prostě to bylo nerealizovatelné. Lidi nejsou takoví, aby se dalo očekávat, že budou pracovat pro společné dobro tak, jak to předpokládala teorie. Neschopnost porozumět tomu, že lidská přirozenost není tak ohebná, jak socialisté často předpokládají, je podstatnou částí toho, proč některé tyto projekty selhaly.
Souhlasíte, že snaha o dosažení rovnosti jako primárního sociálního cíle byla ve dvacátém století zdrojem většiny utrpení?
To je trochu přehnané. Nezdá se mi, že utrpení, které způsobili nacisté, vzniklo v důsledku snahy o dosažení rovnosti. Avšak tato snaha byla bezpochyby zdrojem velmi podstatného množství utrpení, protože selhala a také v důsledku toho, jaké režimy vznikly v důsledku toho. Nevidím sice Stalinovu existenci jako nejpřímější záležitost, spojenou s úsilím zavést rovnost, ale dalo by se říci, že jeho režim vznikl, protože se lidé snažili zavést rovnost. Takže je to pravda, a proto si myslím, že levice musí tyto cíle zmírnit.
Některé projekty sociální podpory odstraňují reciprocitu, jejich příjemci jsou odměňováni i když nespolupracují. Jaké to má důsledky? Stoupenci volného trhu argumentují, že chudoba je stejná jako všechno ostatní: čím víc peněz na ni vydáváte, tím více se vám jí dostane.
Ano. Na jedné straně bude asi levice argumentovat, že by v zemi tak bohaté, jako jsou Spojené státy, neměl nikdo hladovět, ani by tu neměl být nikdo bez přístřeší. Většina lidí by asi taky souhlasila, že by neměl existovat nikdo bez základní zdravotní péče.
Ale jestliže tyto výhody lidem poskytnete bez reciprocity, nebudou jich jen využívat, aniž by sami byli jakkoliv produktivní. Je skutečně nutno rozlišovat mezi lidmi, kteří mohou poskytnout reciprocitu, a těmi, kteří to z nějakého důvodu dělat opravdu nemohou.
Takže by těm, kdo nespolupracují, měla být péče odepřena?
Je nutno je v takové situaci udržovat na holém minimu. Není tak obtížné někomu poskytovat potraviny, aby dostával dostatečné množství kalorií, aby neměl hlad a nebyl podvyživený. Není tak obtížné poskytnout někomu postel, je-li ochoten si do ní lehnout. Víc bych jim nedával.
Takže souhlasíte s tím, co se v této zemi dělá v rámci tzv . workfare programs?
Ano, pokud jsou skutečně vyladěny tak, aby nebyli postihováni lidé, kteří nejsou schopni reciprocity. Jsem přesvědčen, že přimět lidi, aby za sociální zabezpečení pracovali, je správné.
Je možné, že nás naše uvažování zavádí do slepé uličky a myslíme si proto, že etika je něčím víc než čistě chováním, které u lidí vzniklo vývojem? Že je veškerá tahle debata irelevantní?
To je skutečně možné. Na to nemám odpověď. Je možné, že na určité hluboké úrovni platí, že nejzákladnější morální zásady nejsou otázkou znalostí a tedy nejde o skutečnosti, o nichž lze říci, že jsou správné nebo chybné.
Přesto však v etice může docházet ke značnému množství debat. Pomyslete například, proč si třeba myslíte, že jsou potraty nesprávné nebo proč si myslíte, že jsou ospravedlnitelné. Jak se to shoduje s vaším názorem na to, že je lidský život nedotknutelný? V tomto rámci lze říci, že výrok je neslučitelný s něčím, co jste řekli předtím, nebo že je zastávání názoru, který nedokážete obhájit, jen náhodné.
Je možné, že je naše chování tak omezené, že si nemůžeme vybírat? Je to snad jen iluze, že si myslíme, že máme možnost volby?
Podle darwinovské teorie je naše volba omezená v tom smyslu, že lze statisticky předpovědět, co většina lidí za určitých okolností udělá. Ale to je něco jiného než pocit svobody, který máme jako subjekt, když čelíme určité otázce a máme silný pocit, že máme svobodu rozhodnout, co udělat. Skutečně máme svobodu v tom smyslu, že jestliže se rozhodnu, že toto udělám, můžu to opravdu udělat, i když to bude statisticky málo časté. Tento pocit svobody je autentický. Proto mi říkají "kompatibilista" nebo "měkký determinista". Jsem přesvědčen, že determinismus existuje, ale nevylučuje to tvrzení, že máme možnost volby a že jsme za svou volbu zodpovědní.
Determinismus existuje v tom smyslu, že kdybyste věděli všechno o světě ve stavu A, mohli byste předpovědět, jaký bude ve stavu B později. Ale svoboda je také reálná, v tom smyslu, že jsme konfrontováni se světem jako reálnou možností volby. Je chyba to bagatelizovat jako pouhou iluzi. Ona možnost volby, které je zapotřebí k odpovědnosti a k tomu, abychom mohli říci, že je někdo svoboden, není něčím, co je neslučitelné s přesvědčením, že jsou naše činy něčím způsobeny. Pomyslete na podmínky, které způsobují, že je někdo za svůj čin zodpovědný. Kdyby ten člověk udělal něco pod vlivem násilně podaných narkotik, pak bychom řekli, že nebyl svoboden, není za své činy odpovědný. Ale jestliže někdo něco udělal, protože si to rozmyslel a nakonec ho jeho hodnoty a důvody vedly k tomu, aby si zvolil A a nikoliv B, tak v tom případě jsou za to odpovědní.
Takže si vybíráme z relevantních příčin?
Ano - takové příčiny, které spojujeme s osobou, která je svobodná a svobodně se rozhoduje.
Co je z hlediska levice špatného na Huxleyho románu Brave New World (Konec civilizace)? Přece skoro všichni v té společnosti se mají velmi příjemně. Vůbec netrpí. Proč to není morální svět?
Nechtěl bych na to odpovídat z hlediska veškeré levice, neboť mnoho lidí na levici má různé hodnoty. Je to obtížnější otázka pro stoupence utilitarianismu a pro konsekvencialistu, jako jsem já, který považuje štěstí či uspokojení tužeb za nejdůležitější hodnotu. Někteří lidé na levici možná považují za nedůležitější hodnotu svobodu, a ti by protestovali, že osoby v Huxleyho románu jsou naprogramovány, a tedy nejsou svobodné. Z mého hlediska to záleží na tom zda osoby, jako je onen "divoch", který se nepřizpůsobil, se vyskytují jen zřídka - jedenkrát v deseti milionech - a jestliže je ostatní společnost šťastná a spokojená. Jestliže je alternativou společnost, kde je daleko více neštěstí v důsledku násilí, konfliktů, chudoby, a tak dále, pak společnost předem geneticky naprogramovaných lidí, kteří jsou spokojeni a šťastni, by byla v pořádku. To by byla ideální společnost.
Napsal jste totiž o genetice: "Poprvé od té doby, co jsme se vynořili z prehistorické chemické směsice, existují nyní lidé, kteří chápou, jakým způsobem se vyvinuli v to, co dnes jsou. Těm, kdo se obávají moci vlády a vědeckého establishmentu, to připadá více jako nebezpečí než jako zdroj svobody. Ve vzdálenější budoucnosti se však možná opravdu ukáže, že šlo o předpoklad nového druhu svobody." Zdá se, že jste zde přesvědčen, že by věda mohla nakonec realizovat sen levičáků o tom, že bude možno měnit lidskou přirozenost.
Ano. Říkám, že je to možné. Lidská přirozenost není tak měnitelná, jak si to myslí levice, ale možná se stane měnitelnější. Je pod kontrolou našich genů. Možná se naučíme, jak ty geny měnit, a bude to velmi dlouhý příběh. Možná, že za tyto změny bude také nutno platit velmi velkou cenu, stejně jako je nutno platit cenu za všechna politická opatření. Víte, zavedete jednu věc a o druhou při tom přijdete. Jestliže lidi budou chtít měnit lidskou přirozenost, časem to budou moci dělat.
Už však někteří levičáci napsali, jako Robert Wright v týdeníku Time, že bude k realizaci jejich rovnostářského projektu zapotřebí, aby vláda nabídla tyto genetické technologie všem a dotovala jejich výzkum a používání. To mě dost děsí, neboť stát nikdy neměl příliš dobrou politiku o eugenice.
To je pravda. Ale druhá možnost mě taky děsí. Říkáte: "Jestliže změním svou lidskou přirozenost, je to jen moje věc." Ale ve skutečnosti tím změníte i přirozenost svých dětí. Takže máme jeden model, v podstatě tržní model, který argumentuje: "Ti, kdo chtějí využít genetické technologie a změnit vlastnosti svých dětí, a mohou si to dovolit, to mohou udělat. Ti, kdo si to nemohou dovolit, to nemohou udělat." Důsledkem může být, že děti bohatých lidí získají vlastnosti, v jejichž důsledku budou v životě úspěšní, a děti chudých lidí ne. Takže vznikne společnost, která bude ještě rozdělenější než dnes. Už nyní poskytují bohatí lidí svým dětem obrovské výhody pro pozdější úspěch v životě, ale představa, že má existovat rovnost příležitostí, ještě nezanikla. Bohaté soukromé školy dávají stipendia chudým dětem a dosud stále existuje vědomí, že jestliže jste dost inteligentní a pracujete dostatečně usilovně, budete mít úspěch.
Jestliže začnete rozdělovat společnost na ty lidi, jejichž geny byly pozměněny žádoucím způsobem a na ty, jejichž geny pozměněny nebyly, vznikne něco velmi podobného Huxleyho románu. Proto říkají lidé, že pokud se to má stát, možná by vláda měla tyto služby dotovat a poskytnout je do určité míry všem. Pro společnosti, v nichž už existuje státní zdravotnictví, to není žádný velký krok. Velmi pravděpodobně budou poskytovat služby, v jejichž rámci budou odstraňovat genetické defekty a invaliditu, a pak vznikne otázka, zda zlepšovat geny i u zdravých lidí. Rozdíl mezi tímto a předchozími vládními zásahy, by měl být v tom, že by to vláda neměla nikomu vnucovat.
Nesouhlasíte s oněmi mnoha biogenetiky, kteří argumentují, že zlepšování genů by nemělo být přístupné nikomu?
Je předčasné dospět k takovému závěru. Myslím, že v zásadě není nic špatného na zlepšování genů, i když to může být nebezpečné a může to leccos stát. Hovořili jsme o nebezpečí rozdělené společnosti.
Hlavním tématem darwinismu je úspěšné rozmnožování. Vidíte soulad mezi svými názory, že je správné usmrcovat určité defektní děti a darwinovskou touhou úspěšně se rozmnožovat?
Slučujete tady dost různé aspekty toho, co jsem napsal. Po většinu lidské historie bylo velmi nepravděpodobné, že děti s defekty přežijí. Proto bylo velmi nepravděpodobné, že se i budou rozmnožovat. Proto bylo lepší do nich dál nic neinvestovat: opusťte je a věnujte se rozmnožování, v jehož důsledku předáte své geny dalším generacím. Myslím, že to je skutečně možné. Máme-li nyní možnost udržovat tyto defektní děti při životě, musíme se pořád ještě ptát: Je to správné, a pokud ano, proč?
Požadoval byste smrt defektního dítěte, protože by se mohly nenarodit jiné, hypotetické děti, které by mohly vést plnější život?
Ne. Jsem přesvědčen, že o tom musejí rozhodovat rodiče. Požadavek, aby defektní dítě bylo usmrceno, by pravděpodobně nevedl k zvýšení všeobecné spokojenosti a štěstí, pokud by rodiče chtěli, aby dítě zůstal naživu. Rodiče velmi silně touží po svých dětech, takže je obtížné si něco takového představit.
Ale možná ti rodiče nemají pravdu, možná udělali chybu.
Možná chybu dělali, ale jestliže by kvůli tomu dlouho trpěli, nemyslím, že by to mohla eliminace defektního dítěte vyvážit. Proto bych to nevyžadoval. Nedovedu si představit společnost, která by fungovala dobře, kdybychom toto rozhodování odebrali rodičům. Dovedu si představit určité extrémní případy - kdy by defektní dítě opravdu za živa strašně trpělo a přesto by jeho rodiče odmítali jeho smrt z důvodů náboženské ideologie. Doufám, že by lékař v tom případě něco udělal a rodičům řekl: "Bohužel dítě zemřelo." Ale nechtěl bych, aby se to stalo součástí oficiální sociální politiky.
V knize A Darwinian Left hovoříte o tom, že není správné odpírat inzulín dětem s cukrovkou.Avšak jinde jste napsal, že by bylo správné, aby rodiče usmrtili nemluvně, které je hemofiliak. Avšak dneska si může hemofiliak píchat každý týden injekci Faktoru 8, způsobujícího srážlivost krve, a v podstatě žít normálním životem. Proč jste učinil tento rozdíl, anebo to závisí na stavu lékařské technologie?
Zaprvé,ten citát o nemluvňatech s hemofilií, který je často citován, je určitým zkreslením. V této pasáži zkoumám důsledky určitého názoru v situaci, kdy existují jen rodiče a dítě. A o několik stránek později naopak konstatuji, že jestliže chtějí bezdětní rodiče adoptovat dítě s hemofilií, bylo by nesprávné to dítě usmrtit, pokud by ho rodiče z nějakých důvodů nechtěli vychovávat. Měli by ho nechat adoptovat. Ale je pravda, že když jsem tu knihu napsal v roce 1979, nebylo tak lehké léčit hemofilii, jako je to dnes.
Takže morální volba lidí se mění podle toho, jak se vyvíjí technologie?
Ano. Morálka situace závisí na následcích toho, co děláte. Jestliže budou důsledky toho, že dítě zůstane naživu, že na to budete muset vydat statisíce dolarů, je to morálně jiné rozhodování, než když víte, že jediné, co budete muset udělat, je vydat jednou týdně dvacet dolarů na injekci.
Je pojmové možné, že kapitalistické tržní ekonomiky vedou k největšímu možnému štěstí - daleko víc než jiné společenské projekty?
Je to pojmově samozřejmě možné. Je to empirická otázka, zda kapitalistické trhy fungují při poskytování většího štěstí lépe než jiné společenské projekty.
Jaký empirický argument by vás přesvědčil, že tomu tak skutečně je?
Historické argumenty o selhání alternativ jsou v tomto případě opravdu mocné. Samozřejmě to všechno závisí na tom, co máte na mysli výrazem "kapitalistické trhy". Někteří lidé tím míní velmi neregulované systémy volného tržního podnikání. Jiní lidé pohlížejí na skandinávské země nebo na Holandsko nebo na západní či střední Evropu a říkají, že to jsou kapitalistické ekonomiky s větším množstvím sociálního zabezpečení a že fungují lépe. Existuje debata o alternativách a je možno zkoumat a srovnávat různé společnosti. Je to dost úzký výběr. Pak se můžete podívat i na jiné pokusy, o nichž jsme už hovořili, které nefungovaly: sovětské modely. Můžete se podívati na menší instituce, jako jsou kibucy. Tohle je asi nejvhodnější způsob, jak se tím zabývat, na podkladě zázemí evoluční teorie, která nám pomáhá porozumět lidské psychologii.
Myslím, že existují důkazy, že - do určité míry - záležitosti fungují lépe, když necháte lidi, aby rozhodovali sami za sebe. Debata není o tom, zda by měla existovat hospodářská svoboda, ale kolik by jí mělo existovat.
