Britské listy

Velice děkuji za zaslání plného znění rozsudku BASKAYA AND OKÇUOGLU v. TURKEY. Tím, že jsem vycházel z velmi neúplného výtahu, jsem se opravdu dopustil určitého zkreslení, za což se omlouvám.

Ve svém vyjádření se ovšem i Vy dopouštíte mírného zkreslení.

Pokud jde o druhého stěžovatele, tam šlo především o to, že pokud byla povolena revize procesu, přičemž došlo v mezidobí ke změně zákona tak, že čin přestal být trestný, měla revize při dodržení zásad trestního práva uznávaných demokratickými systémy vést k úplnému zrušení odsuzujícího rozsudku (jestliže ustanovení zákona o které se rozsudek opíral, bylo revidováno na základě nálezu tureckého ústavního soudu, kterým byla vyslovena neslučitelnost s Ústavou a pro stát závaznými mezinárodními smlouvami, pak nelze mít za to, že šlo o legitimní dočasné opatření, které bylo zrušeno jen proto, že odpadly mimořádné okolnosti, které vedly k jeho zavedení, z čehož turecký soud při revizi vycházel a před ESLP tímto argumentoval zástupce turecké vlády; při revizi procesu by tedy bylo spravedlivé skutek posoudit podle nového znění zákona, tedy jako beztrestný). To, že v jeho případu v senátu soudícím civilistu zasedal soudce - voják, aniž byl kvůli výkonu této funkce zbaven služební podřízenosti, je zjevným porušením práva na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy (nesprávné obsazení senátu - porušení zásady "nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci").

Pokud jde o prvního stěžovatele, tam skutečně ESLP ve vztahu k čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") shledal vadu zákona, a to především v tom, že podle původního znění zákona neměl soud možnost uložit nižší trest, než uložil. Zákon dle původního znění de facto stanovil, že je trestným činem i drobné porušení zákona omezujícího svobodu slova a zároveň stanovil jako minimální trest dva roky odnětí svobody a pokutu v minimální výši 50 mil. tureckých lir. Kvůli dikci zákona se soud dostal do situace, kdy, aby rozsudek nebyl v rozporu se zákonem, byl nucen uložit sankci, jejíž výši sám nepovažoval za přiměřenou. (Zjevná nepřiměřenost trestu byla ze shodných důvodů shledána i u druhého stěžovatele).

Ve vztahu k čl. 10 Úmluvy tedy přiznal ESLP Turecku v souladu s odst. 2 právo omezit svobodu projevu v zájmu zachování územní celistvosti státu tím, že byl vydán zákaz propagandy podporující separatismus, avšak sankce, které podle původního znění zákona byly uloženy, hodnotil jako zjevně nepřiměřené vzhledem k malé závažnosti porušení zákona vymezujícího hranice svobody slova v předmětném případě.

Při hodnocení rozsudku nelze pominout to, že částky, které byly stěžovatelům přiznány jako odškodnění, činily sotva 1/10 jimi požadovaných částek a celkové přiznané částky tak byly dokonce nižší, než částky, které si na nákladech zastoupení nárokovali jejich advokáti. (Na druhou stranu je ale nutno mít na zřeteli, že požadované částky, jak ESLP konstatoval, byly zjevně přemrštěné, jakož i to, že odškodnění přiznané ESLP podle Úmluvy nevylučuje, ale naopak předpokládá, že bude přiznáno i odškodnění podle vnitrostátního práva, které se o částku přiznanou ESLP nesnižuje. Tedy stěžovatelé byli v převážné části uplatněného nároku na odškodnění odkázáni zpět na turecké právo).

Jak vyplývá z dikce čl. 10 Úmluvy a z předmětného rozsudku: Svoboda slova může být zákonem omezována, jestliže lze důvod takového omezení subsumovat pod ustanovení odst. 2 (národní bezpečnost, územní celistvost, veřejná bezpečnost, ochrana pořádku a předcházení zločinnosti, ochrana zdraví nebo morálky, ochrana pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci) a jde o omezení přiměřené v demokratické společnosti. Svoboda slova je jednou ze základních podmínek demokratické společnosti a základním předpokladem pro její rozvoj, jakož i pro sebeuplatnění každého jednotlivce.

Svoboda slova nemůže být omezena pouze na informace a myšlenky, které jsou obecně kladně přijímány nebo jsou považovány za neškodné či indiferentní, ale vztahuje se i na takové, které mohou vyvolávat nepříznivé reakce. Svoboda slova však na druhé straně nemůže být bezvýjimečná. Je na zákonodárcích, aby posoudili, kde jiný důležitý chráněný zájem převládá nad zájmem na ochraně svobody slova a pro takové případy dostatečně přesně stanovili hranice, které svobodu slova omezují. Soudům pak přísluší, aby tyto hranice uplatňovaly v konkrétních případech, přičemž, mají-li překročení těchto hranic trestat, vždy při tom mají mít právo a povinnost zkoumat, zda jde o takové omezení svobody slova, které je možno považovat za nezbytné a mít dostatečnou možnost při ukládání trestu přihlížet k míře závažnosti překročení tohoto omezení. Při určování hranic svobody slova má být též přihlíženo k veřejnému mínění.

Svoboda slova není neomezená a v demokratické společnosti platí presumpce správnosti zákona, proto případy, kdy se lze s poukazem na svobodu slova úplně vyvinit z porušení zákona, jsou zcela výjimečné. Musí se jednat o takové případy, kdy vedle osobního zájmu na ochraně svobody slova stojí na stejné straně i důležitý veřejný zájem.

O takové výjimce rozhodoval ESLP ve věci Fressoz a Roire v. Francie, kde šlo o případ novinářů, kteří porušili zákonné předpisy o ochraně osobnostních práv tím, že neoprávněně získali kopii daňového přiznání jednoho z členů top- managementu automobilky Peugeot a takto získané údaje použili v novinovém článku o kolektivním vyjednávání v této automobilce, kde vedení tvrdošíjně odmítalo přistoupit na valorizaci mezd zaměstnanců, ačkoli manažerské platy se od uzavření předchozí kolektivní smlouvy zvýšily velmi podstatně.

Vedení automobilky tím pochopitelně bylo u veřejnosti skandalizováno a dotčený manažer podal trestní oznámení pro neoprávněný zásah do osobnostních práv. Na základě toho byli francouzským soudem nakonec novináři osouzeni k pokutě a k povinnosti satisfakce za nezákonnou manipulaci s listinou obsahující důvěrné osobní údaje (prvoinstanční soud je osvobodil, apelační soud však rozsudek obrátil v jejich neprospěch).

ESLP v této věci rozsudkem ze dne 21. ledna 1999 rozhodl, že rozsudek apelačního soudu je nesprávný a přiznal novinářům právo na plné odškodnění, přičemž judikoval, že v případě střetu zájmu občana na ochraně jeho osobních údajů a zájmu veřejnosti na pravdivé informace je nutno bedlivě zvažovat, který zájem v dané věci převládá. Podle ESLP tím, že vyhrocená situace v automobilce se dostala do středu zájmu veřejnosti, měli být členové top- managementu považovány za osoby vykonávající "kvaziveřejné funkce", proto v takovémto případě je ve veřejném zájmu, aby příjmy spojené s výkonem funkce byly známé, tedy převládal zájem na pravdivém informování veřejnosti.

V takovýchto případech je podle ESLP nutno zvažovat i postavení toho, kdo s osobními údaji neoprávněně manipuloval a jeho motiv. Jiná situace by byla, pokud by se neoprávněného zveřejnění důvěrných údajů dopustil ten, kdo je vázán zákonnou povinností mlčenlivosti, ten, kdo by tím chtěl získat osobní prospěch, anebo ten, kdo by tak jednal v přímém úmyslu někoho poškodit. O takový případ však nešlo, proto ESLP rozhodl, že francouzský apelační soud v daném případě porušil čl. 10 Úmluvy, neboť nebylo v zájmu demokratické společnosti, aby novináři byli za toto překročení zákonem stanovených hranic svobody slova potrestáni.

Naopak ESLP ve stejné době zamítl rozsudkem stížnost novináře J. M. Jankowského proti Polsku. V této věci nebylo sporu o vině, avšak byly dva rozdílné názory na přiměřenost trestu.

Pan Jankowski byl polskými trestními soudy odsouzen k vysoké pokutě za urážku veřejného činitele kvůli tomu, že když mu obecní strážníci nebyli na místě samém schopni uspokojivě zdůvodnit svůj zásah vůči trhovcům na náměstí v městečku Zdunska Wola (požadovali po trhovcích, aby své stánky přesunuli z náměstí na tržiště), rozhovor zakončil prohlášením, že jsou hulváti a blbci a vzápětí pak před shromážděnou skupinou občanů hlasitě pronesl na adresu strážníků několik dalších urážek.

K otázce přiměřenosti trestu se střetly dva názory:

1. názor zdůrazňoval, že úmyslem stěžovatele bylo vystoupit na ochranu práv jiných osob proti svévoli ze strany veřejné moci a svým vystoupením především veřejně vyjádřil svůj názor, přičemž však rozrušení z podle něj nespravedlivého jednání strážníků ho vedlo k tomu, že svůj názor vyjádřil způsobem, který není možno uznat za přípustný. S ohledem na to, že šlo o jednání v rozrušení ze spravedlivé pohnůtky, což polské soudy nezohlednily, část soudců považovala trest za zjevně nepřiměřený. Podle nich by mohl být rozsudek nebezpečným precedentem k nepřiměřenému omezování svobody slova.

2. názor naopak zdůrazňoval, že stěžovatel tím, že veřejně a hrubě urážel strážníky, podstatně překročil zákonem stanovené hranice svobody slova. Novinář by se měl vždy snažit jednat nezaujatě, s chladnou hlavou a na veřejnosti vždy vystupovat slušně. Proto uložený trest není možno považovat za zjevně nepřiměřený.

Při konečném hlasování poměrem 12:5 zvítězil 2. názor.

(Pozn.: Podle v současné době platného českého práva by jednání p. Jankowského nebylo trestným činem, ale pouze přestupkem.)