Kacířské poznámky nad českou zahraniční politikou
Nešťastný konec kubánského dobrodružství poslance Pilipa a Jana Bubeníka mě přivedl ke kacířským úvahám o oficiálních vztazích České republiky nejen ke Kubě, ale k ostatním bývalým přátelům a spojencům z mimoevropské a sovětské části "tábora míru a socialismu" obecně. Jde o vztah k národům, jejichž kultura, zvyklosti, hodnotová měřítka a tradice jsou od našich často velmi vzdálené a tedy pro nás obtížně pochopitelné. Je zřejmé,že ani vnucené a někdy jen předstírané spojenectví, jehož svorníkem byly sovětské imperiální zájmy, nás s nimi příliš nesblížilo a první desetiletí života v novém mezinárodním společenství většinu stop čtyřicetiletého sbližování rychle zahladilo.Opakuje se situace, kdy se vůči nim vymezujeme jako průkopníci univerzálních hodnot euroamerické demokracie a sdělujeme jim, že chtějí-li být přijati do našeho klubu slušných lidí, nezbývá jim, než se podřídit stejným pravidlům, jakými se snažíme řídit sami.
Přestože jsem zastáncem demokracie v "našem" pojetí, nemohu si odpustit pár pochybovačných poznámek. Především většina národů, které dosud úpí pod diktátem svých nedemokratických vládců, nikdy demokracii v "našem" slova smyslu nepoznaly. Nevíme, zda by s tímto nástrojem správy veřejných záležitostí vůbec uměly zacházet a ani netušíme, zda jej skutečně postrádají. Orientujeme se na podporu disidentů, aniž bychom věděli,zda jejich tužby mají oporu v mínění většiny obyvatelstva a zda by jejich politický úspěch skutečně přinesl "osvobozeným" národům štěstí. Dokladem relativnosti našeho hodnocení univerzálnosti "našeho" modelu demokracie je pohled na území bývalého SSSR. Od pádu stalinského teroru se v této části světa mnohé změnilo směrem k našemu vidění světa jak politických systémech, tak v přístupu k lidským právům. Jsou však skutečně obyvatelé území bývalého SSSR šťastnější, žije se jim lépe, zlepšil se jejich životní styl ?
Pokud se týče našich vztahů s Kubou, ty se z dřívějších oficiálně "bratrských" změnily na oboustranně nevraživé, přičemž většině obyvatelstva tehdy jako teď jsou v podstatě lhostejné. Nejvýraznějším výkřikem zásadní změny našeho oficielního postoje k této malé, pro nás bezvýznamné a nijak nás neohrožující zemi, byla angažovanost české diplomacie ve prospěch resoluce OSN proti porušování občanských práv na Kubě,samozřejmě velmi špatně přijatá kubánskou vládou. Myslím, že nejsem daleko od pravdy v názoru, že naši dva cestovatelé zaplatili osobními nepříjemnostmi právě na tento teatrální kousek naší diplomacie.
Castrův režim je určitě velmi vzdálen našim evropským představám demokratického právního státu a našemu pojetí lidských práv. Je také zřejmé, že není ekonomicky úspěšný. V této situaci se naše zahraniční politika vůči Kubě zřejmě řídí domněnkou, že my, kteří jsme na vlastní kůži pocítili, co je to diktatura v neblahém spojení s beznadějnou socialistickou ekonomikou, jsme morálně zavázáni a snad i osudem povoláni k tomu, abychom pomáhali těm,kteří o osvobození teprve usilují. Angažujeme se proto tu a tam proti Castrovu režimu, i když nás k tomu nic zvláštního nenutí.Je to samozřejmě zčásti projev vděčnosti k nynějším spojencům, bez jejichž pomoci bychom možná ještě dnes zdravili "čest práci."
Zdá se mi však, že stejně jako v případě našich vztahů k islámským zemím, také kubánské poměry poměřujeme nesprávným metrem. Kuba je země bez demokratických tradic, v mnoha ohledech za evropskými státy zaostalá. Diktatura Fulgencia Batisty byla tak neoblíbená, že ji Fidel Castro a jeho barbudos dokázali svrhnout poměrně malými silami. Režim, kterým ji nahradili, jistě není demokratický v našem smyslu slova a dokonce nepřinesl obyvatelstvu ani hmotný blahobyt. Dlouhou dobu přežíval díky hospodářské pomoci SSSR a zemí "tábora míru a socialismu", později i Číny. Dalo se očekávat, že zbaven mezinárodní podpory nedokáže překonávat své hospodářské potíže a rychle se zhroutí. Nestalo se tak. Zůstává skutečností, že Kuba má stejně jako dříve velké hospodářské potíže, které však nestačí na to,aby vyvolaly skutečně vážně míněnou a účinnou revoltu proti režimu. Nelze při tom přehlédnout, že na rozdíl od našich komunistů Fidel Castro nepotřeboval přímou ani nepřímou intervenci "bratrské" velmoci, aby se dostal k moci, ani nemusel povolat proti potlačenému lidu cizí vojska, ani neprofitoval z nějakých hlubokých změn v jeho mezinárodněpolitickém prostředí. Od počátku do konce je vláda Fidela Castra vnitřní záležitostí Kuby. Přesto režim přežívá, ač teoreticky neexistuje žádný důvod, proč by si s ním Kubánci neporadili stejně, jako barbudos s Fulgenciem Batistou. I když se nám toto zjištění nelíbí, je zřejmé, že mimo represivních opatření, jejichž účinnost je vždy omezená, je zde něco daleko závažnějšího navíc, co vede Kubánce k tomu,aby diktaturu dále tolerovali. Nezamýšlím se nad tím, co to "něco" je, protože Kubu neznám. Obecně bych však přiznal Kubáncům právo na vlastní pocity a vlastní hodnocení své vlády.
Za těchto okolností nevidím žádný důvod, proč bychom právě my, kteří zřejmě neumíme řádně vládnout sami sobě, měli jakýmkoli způsobem přispívat k destabilizaci režimu Fidela Castra. Spíše bychom se měli vzdát mesianistických představ a snažit se o nastolení věcných vztahů zahrnujících běžnou hospodářskou spolupráci, směřující mimo jiné k vydobytí pohledávek z minulosti. Tím nechci kárat poslance Pilipa za jeho akci. Nelze klást rovnítko mezi oficielní politické činy státu a soukromou iniciativu jedince. Ať už jel pan Pilip na Kubu z jakýchkoli důvodů, jednal dle svého rozumu a svědomí, na což má právo. Nevyjádřil tím postoj státu ke Kubě, pouze své soukromé stanovisko. Přesto je povinností státu, poskytnout mu běžnou pomoc, která přísluší občanům, již se v zahraničí dostali do potíží. Určitě bychom měli větší naději na úspěch, pokud by v této době naše diplomacie udělala nějaký významný krok k oteplení vzájemných vztahů.
Poznámka JČ: Osobně je můj názor blízký názoru organizace Amnesty International, že dochází-li někde na světě k útlaku či k mučení, je naší povinností proti tomu něco dělat.
