Britské listy

Jsem přesvědčen, že zpráva dokáže, že i když má ministerstvo vnitra záznam telefonního rozhovoru mezi mnou a náměstkem ministra vnitra Mikem O´Brienem, není pravda, že pracovníci mé kanceláře se v této věci s ministerstvem vnitra nespojili. Naopak, byli to pracovníci mé kanceláře a nikoliv já osobně, kdo uskutečnili hlavní kontakt v této věci s ministerstvem vnitra.

Jsem přesvědčen, že závěr bude, že jsem byl donucen ve středu rezignovat v důsledku jen povrchního zkoumání nedostatečného množství důkazů - a že jsem byl krátkodobě uprostřed ošklivého dramatu přesvědčen, že si to všechno pamatuju špatně, že jsem udělal chybu a musím odstoupit. Samozřejmě, neočekávám od sdělovacích prostředků, které jsou soudcem, porotou i popravčím, aby svůj rozsudek suspendovaly, už proto ne, že jsem v této záležitosti skutečně udělal chyby. Ale nebyly to chyby tak zásadního rázu, že bych musel rezignovat.

Od středy jsem se poprvé řádně vrátil k událostem před třemi lety a rekonstruoval jsem za pomoci úředníků, kteří se mnou tehdy pracovali, co přesně se v roce 1998 stalo. Toto je celý příběh.

Stoprocentně připouštím, že sdělovací prostředky musejí dělat svou práci. Nikdo není povýšen nad kritické zkoumání, a to se týká i velmi ostře kritického zkoumání. Ale když jsou prezentovány události z minulosti, jako by se odehrály teprve včera, a ze zpětného pohledu je jim dána daleko větší váha, pak vznikne naprosto zavádějící obraz.

Ministr řeší každý den minimálně čtyřicet nebo více problémů. Snažíte se rozhodovat správně, ale všechny podrobnosti si nemůžete pamatovat, v žádném případě na vzdálenost dvou a půl roků. Když vás najednou požádají, abyste si to vybavil, je to obtížné. Není to ale nemožné.

V roce 1998 jsem vyvíjel intenzivní úsilí vytvořit úspěch z velmi složitého státního projektu, londýnského Dómu tisíciletí. Ať si o tom projektu myslíte cokoliv, bylo nutno ho financovat směsicí státních peněz a soukromých darů. Takovým způsobem vytvořila strukturu tohoto projektu předchozí konzervativní vláda. S bratry Hindujaovými jsem nejednal kvůli sobě, ale kvůli tomuto projektu. Osobně jsem z toho nic neměl. Neúčastnil jsem se žádného vyjednávání s nimi ohledně jejich finančních darů, ale, samozřejmě, přijal jsem je - to byla moje povinnost jako ministr, který se staral o Dóm tisíciletí - a jednal jsem s nimi zdvořile. Dobře s nimi zacházeli i ministři z předchozí konzervativní vlády, už jen proto, že tito indičtí podnikatelé přinášeli do Británie velké investice.

Jako ministr pro Dóm od roku 1977 jsem s nimi jednal pravděpodobně více než pětkrát, někdy po dobu dvaceti minut nebo méně. Měli návrhy na realizaci různých multietnických projektů a dalších iniciativ, o nichž chtěli, aby se jich vláda a zejména Tony Blair účastnili. Tyto návrhy nebyly nikdy realizovány, ale bylo obtížné odmítnout o nich debatovat. Indičtí obchodníci vždycky chtěli, aby se na jejich realizaci podílel Tony Blair a mou rolí bylo být pro tyto návrhy hromosvodem. Někdy jsem je předal do Downing Street, ale většinou jsem pro to nenašel příležitost.

Nevím, kdy se poprvé zmínili o tom, že by S. P. Hinduja chtěl získat britské občanství. Charakteristicky by to bylo součástí předem napsaného programu schůzky, který připravili před jednáním oni. Když se mě zeptali na otázku týkající se občanství, neznal jsem odpověď vzhledem k tomu, že vláda nedávno liberalizovala kritéria délky pobytu pro získání občanství. Kontakt s ministerstvem vnitra byl stručný, bezvýznamný a neškodný. Nežádal jsem o protekci. Neexistoval žádný důvod, proč bych si celou věc měl pamatovat.

Nicméně si stoprocentně pamatuju, že jsem požádal svou kancelář, aby se na ministerstvu vnitra sama zeptala. Byla to přirozená a samozřejmá věc. Lidi v mé kanceláři totiž věděli, koho se tam dotazovat, a (i když si nejsem jist, zda mě to v té chvíli zrovna napadlo) taky mě to ochránilo od toho, že by mohl vzniknout dojem, že jsem se v této věci nějak nevhodně angažoval.

Jakmile byly příslušné informace zjištěny a předány bratrům Hidujovým, poslali mi z vlastní iniciativy dopis o tom, kolik dní v předepsaném období S. P. Hinduja strávil v Británii. Sdělil jsem jim, že tyto informace bude potřebovat ministerstvo vnitra, ne já. Jejich dopis jsem nijak nepodpořil. Dál jsem se nijak nepodílel na žádosti S. P. Hinduji o britské občanství.

Příště jsem se o celé věci dověděl při parlamentních interpelacích nedlouho před Vánocemi 2000, kdy jsem byl dotázán, jestli jsem se jménem S. P. Hinduji spojil ve věci jeho naturalizace s ministerstvem vnitra. Uvažoval jsem nad motivy této interpelace. Přemýšlel jsem, jestli mě chce někdo do něčeho zatáhnout - zejména vzhledem k tomu, že autorem interpelace byl liberálnědemokratický poslanec Norman Baker, který ostře pronásleduje Dóm i mne.

Aniž bych si to pořádně rozmyslel, řekl jsem svému tajemníku na ministerstvu pro Severní Irsko, že vzhledem k tomu, že jsem za nikoho neorodoval, aby dostal britský pas, snad nemusím na tu interpelaci odpovídat osobně? To byla chyba. Neudělal jsem nic špatného. Instrukce, které jsem v této věci dal před Vánocemi a po Vánocích své kanceláři, nebyly příliš jasné, ale nechtěl jsem prostě v parlamentě odpovídat na otázku, když by mé odpovědi mohlo být zlovolně zneužito k chybné interpretaci toho, co jsem učinil.

Uvedl jsem, že můj kontakt s ministerstvem vnitra byl neformální a stručný, a také byl důvěrný, a že nevím, proč musím na tuto otázku odpovídat. Ministerstvo vnitra odpovědělo, že tahle moje reakce nestačí a že se budu muset k té věcí víc vyjádřit. Měl jsem si v tu chvíli začátkem ledna sednout a přesně zjistit, jak to všechno tehdy bylo. Mně se to ale nezdálo příliš důležité a byl jsem plně zaujat svou prací v Severním Irsku.

V týdnu před svou rezignací jsem připravoval projev, který jsem měl přednést ve Versailles o anglo-francouzských postojích vůči nové americké vládě. Uprostřed této práce, tuším ve středu večer, když jsem zrovna odcházel z kanceláře, mi zatelefonoval ministr vnitra Jack Straw a chtěl se mnou o té parlamentní interpelaci hovořit.

Jednal s plnou důsledností a zcela čestně a je to taky kolega. Věděl, že mě irituje, že jsem do této věci zatahován, a chtěl ode mne získat souhlas s odpovědí, kterou připravilo ministerstvo vnitra.

Řekl, že jsem v roce 1998 krátce hovořil s Mikem O´Brienem a že v tomto smyslu vypracovali odpověď pro parlamentní interpelaci.

Nenapadlo mě, že je to důležité, protože jsem si pořád ještě jen pamatoval, že věc vyřizovala má kancelář, a protože jsem si na žádný rozhovor s Mikem O´Brienem nepamatoval, nevěnoval jsem zmínce Jacka Strawa o tomto rozhovoru pozornost. Aniž bych se dlouho rozmýšlel, řekl jsem, že je to v pořádku, ale ať tam dopíší, že jsem nijak jménem pana Hindiji o pas nežádal. Řekl "Dobře" a hned zavěsil. Měl jsem si řádně povšimnout, že Jack Straw hovořil o tom,že jsem s O´Brienem mluvil já sám, ale nevšiml jsem si toho. Pochybuju, že jsme spolu hovořili déle než minutu.

Víc jsem se o to nezajímal. Publikovanou odpověď na interpelaci jsem neviděl. Pro mě ani pro mé pracovníky na ministerstvu pro Severní Irsko to nebylo prioritou.

Pak mi v sobotu dopoledne do Paříže zatelefonovali na mobil - po projevu ve Versailles jsem tam zůstal na část víkendu. Volali mi kvůli dotazu z Observeru týkajícímu se parlamentní interpelace. Mohl jsem to ignorovat a odkázat je na odpověď na tu interpelaci. Kdybych to býval udělal, nedošlo by k žádným dalším událostem, které vedly k mé rezignaci.

Namísto toho jsem při procházení Muzeem asijského umění nadiktoval odpověď, v níž jsem opakoval, že jsem nijak ničí žádost o pas nepodpořil a že dotaz na ministerstvo vnitra zpracovala moje kancelář.

Zbytek času v Paříži jsem strávil telefonováním na ministerstvo pro Severní Irsko a jednáním o situaci v Severním Irsku.

Překvapilo mě, že v neděli té věci Observer věnoval článek na titulní stránce, ale konsternován jsem byl článkem v Sunday Times, podle něhož "je Mandelson uprostřed konfliktu s ministrem financí Gordonem Brownem ohledně předvolební taktiky". Ten mě rozčílil, protože to byl další spekulativní článek, který se dostal do listu od někoho, jehož záměrem bylo mi uškodit.

Když jsem se vrátil do Londýna, zatelefonoval mi Alastair Campbell, premiérův tiskový tajemník. Řekl jsem mu, že v tom článku v Observeru o nic nejde, že jsem se k tomu vyjádřil a že to může úřad premiéra citovat v reakci na další dotazy novinářů. Požádal jsem ho, aby zdůraznil, že jsem za nikoho osobně neorodoval a aby podtrhl, že v té věci jednala moje kancelář.

Už jsem se tím dále nezabýval a odjel jsem zpět do Severního Irska. V pondělí jsem četl v novinách články na toto téma, ale měl jsem pocit, že to nic není.

Požádal jsem pracovníky svého úřadu, aby zkoordinovali věc s ministerstvem vnitra, aby celou věc vyjasnili a jinak jen opakovali mé původní výroky, které jsem učinil Observeru.

Až v pondělí večer jsem si uvědomil, že se děje něco vážného.

Na základě svých rozhovorů se mnou sdělil Alastair Campbell novinářům, že jsem se v roce 1998 na dotazu o získání britského občanství osobně nepodílel, ale pak se s ním spojil Mike O´Brien a poukázal na to, že jsem s ním v roce 1998 krátce telefonem hovořil. Mikovi důvěřuju a jsem si jist, že jednal na základě toho, co si pamatoval.

Hovořil jsem pak telefonicky s Mikem i Alastairem a připustil jsem, že je možné, že jsem Mikovi v roce 1998 zatelefonoval, i když jsem si to nepamatoval. Souhlasil jsem, že se to bude muset v úterý ráno před novináři opravit, i když jsem si byl vědom, že je nebezpečné před novináři měnit svou výpověď.

V 16. 30 v úterý se celá věc dala silně do pohybu. Zdálo se, že můj původní výrok pro list Observer a informace z Downing Street si protiřečí. Krátce jsem to probral s Alastairem Campbellem a rozhodl jsem se to celé vyjasnit veřejně v interviewech. Během nadcházejících deseti minut, aniž bych měl čas si to připravit, jsem poskytl rozhovory BBC, ITN, Channel Four a Newsnight. Byla to chyba, protože i když jsem si ty otázky řádně nepromyslel, trval jsem na tom, že na ně odpovím.

Zvlášť mě rozzlobilo, že novináři interpretovali to, že jsem na telefon s Mikem O´Brienem zapomněl, jako že jsem to úmyslně předstíral, a v rozhovoru jsem reagoval, že "jsem nic vůbec nezapomněl". Chtěl jsem tím říct, že jsem neměl v úmyslu předstírat, že jsem něco zapomněl, a nikoliv, že jsem nic nezapomněl.

V těchto rozhovorech jsem porušil své základní pravidlo: "Jestliže si nejsi něčím jistý, neříkej nic." Lidi začali mluvit o koze a já o voze. Začínala vznikat fraška.

Uprostřed večera vydala tisková agentura Press Association znovu zprávu, kde jsem protiřečil Alastairovi Campbellovi - on tvrdil, že si nevzpomínám, že jsem hovořil s O´Brienem.

Je pravda, že jsem se původně Alastairovi o rozhovoru s O´Brienem nezmínil, i když mi o něm řekl během krátkého telefonního rozhovoru ministr vnitra Jack Straw. Ale to nebylo proto, že bych chtěl Alastairovi lhát, ale proto, že jsem si pořád pamatoval jen to, že celou věc vyřizovala moje kancelář.

Ve středu jsem se probudil před řvoucím davem lynčujících novinářů, někteří z nichž mě označovali za lháře. Nelhal jsem. Udělal jsem chybu, že jsem promluvil na veřejnosti dřív, než jsem si zjistil všechna fakta, a poskytl jsem interviewy na poslední chvíli. Tato relativně triviální chyba byla nafouknuta v obrovský skandál, který vedl k mé rezignaci.

Když jsem šel v 10.15 k premiérovi, bylo mi řečeno, že se bude konat nezávislé šetření této žádosti o britské občanství. Byla připravena podrobná - ale, jak se ukázalo, neúplná - chronologie a dospěli jsme k závěru, že než budou zjištěna fakta, vláda i já osobně bychom utrpěli obrovské škody.

Dalo se čekat, že všichni budou pořád znovu a znovu probírat fakta, můj život, můj charakter, budou prezentovat věci subjektivně a vytvářet spekulativní historie. Až bude zveřejněn výsledek šetření, to znovu vyvolá zájem sdělovacích prostředků a v předvečer všeobecných voleb bude na mě vyvíjen tlak, abych rezignoval. Dalo se čekat, že mé jednání bude interpretováno co nejzlovolněji: vždyť přece všechno stejně dělám jen proto, abych na lidi vyvíjel tlak, proč jsem se chtěl původně vyhnout parlamentní interpelaci, proč jsem nepřiznal, že jsem zatelefonoval Miku O´Brienovi, proč jsem dvakrát v jediném dni změnil svou výpověď, atd. atd.

Tlak sdělovacích prostředků sílil, tisková konference v 11 hodin se připravovala a ode mne se očekávalo rozhodnutí. Poprvé a doufám že naposledy ve svém životě jsem měl pocit, že nemá cenu bojovat. Měl jsem pocit, že jsem sám. Věděl jsem že jsem neudělal nic špatného, ale neměl jsem čas to dokázat. Souhlasil jsem, že odstoupím, a premiér - pochopitelně, vzhledem k tomu, jak byla fakta prezentována - mě od toho neodrazoval. Měl jsem bojovat o to, abych dostal víc času fakta prozkoumat a vysvětlit.

V pátek ráno se celá věc otočila, když jsem se setkal se svým bývalým hlavním tajemníkem z roku 1998. Tento státní úředník mi sdělil, že se během týdne dověděl, že si jeho náměstkyně přesně pamatuje, jak to bylo v roce 1998, a že potvrdila mou verzi událostí. Měl jsem velký pocit ulehčení.

Pamatovala si, že ona sama se v této věci dotazovala na ministerstvu vnitra, tak, jak jsem to původně sdělil Observeru, a nepamatovala si, že bych býval já telefonoval náměstku O´Brienovi.

A nadto, jiná úřednice si zkontrolovala své záznamy a nenašla tam žádný záznam mého hovoru s ministerstvem vnitra - i když nikdo nemůže kategoricky tvrdit, že se hovor opravdu neuskutečnil.